Půlnoční kázání o významu vánoc (Jan 1)

http://grizly.blog.cz/

Úvod

Milí přátelé, vrcholí vánoce, snědli jsme kapry a otevřeli dárky, spálili skoro všechny adventní svíčky a vypili mnoho svařáku. Doufám, že jste udělali někomu blízkému radost a že jste dostali dárek, který jste chtěli. Vězme ale, že vánoce nejsou jen o dávání dárků a zapalování svíček a zpívání koled. To by nebyl dostatečný důvod tady stát a mrznout. Alespoň pro mě ne. Mám jiný důvod a o tom vám chci povědět. V prvním století byl muž, kterého nazýváme Ježíš. Nebyl to jen obyčejný muž, ale tento muž změnil dějiny lidství a kultury. O něm teď budeme číst a zpívat písně.

Kázání

Mnoho lidí hledá Boha. Zkouší nejrůznější cesty, od meditace, charity a zdravého životního stylu, až po filosofii, např. soulad s přírodou až po náboženství. Jak je ale možné poznat Boha? Je skutečně možné, aby člověk Boha poznal? Je možné, aby něco tak malého jako je člověk poznal něco tak velkého jako je Bůh? Pokud je skutečně pravda to, na čem se většina světových náboženství shoduje – židovství, islám i křesťanství – že Bůh stvořil tento svět... jak člověk může poznat Boha? Jak může stvořená bytost poznat někoho kdo ho stvořil? Jak může někdo kdo má oči vidět někoho kdo je neviditelný? Jak může někdo tak omezený jako je člověk poznat někoho tak neomezeného jako je Bůh? To je otázka, která nám může i o těchto vánocích zamotat hlavu... Vždyť si ji byli vědomi už starověcí myslitelé – finitum non capax infinitum – konečný nemůže pochopit nekonečného. Uvažte, jak může někdo, kdo čas stvořil, být poznán někým, kdo v čase přebývá? Jak může někdo, kdo je v prostoru, poznat někoho, kdo prostor stvořil?

Apoštol Jan, nejbližší Ježíšův učedník nám napsal:

9 Bylo tu pravé světlo,

které osvěcuje každého člověka;

to přicházelo do světa.

Jan nám říká krásným poetickým jazykem, že světlo Boží osvěcuje každého člověka. Toto Boží světlo přichází do světa a je to pravé světlo.

Bez světla se nedá být. Bez světla zakopneme a upadneme. Bez světla bych neviděl ani do svých poznámek a neviděli bychom do textů písní. Jsme na světlu závislí. Bez světla ale také není naděje. To ví snad každý člověk. Je ale mnoho světel, od toho denního slunečního, až po hvězdy v noci a měsíc. Od nepřirozených zářivek a žárovek až po svíčky na adventním věnci. Co je ale pravé světlo? Pravé světlo není jen proudem fotonů a není jen ve viditelném či tepelném spektru. Pravé světlo je to Boží, co nám ukazuje pravdu. Pravdu o nás, pravdu o světě a pravdu o Bohu.

To ale není všechno. Jan pokračuje:

10 Na světě byl,

svět skrze něj povstal,

ale svět ho nepoznal.

11 Přišel do svého vlastního,

ale jeho vlastní ho nepřijali.

Apoštol Jan nemluví jen tak obecně o nějaké filosofické pravdě, ale mluví o konkrétní osobě. Mluví o Bohu, který stvořil tento svět. Mluví o Bohu, který se dal nám lidem poznat. Pokud by Bůh nechtěl, člověk by nevěděl, jaký Bůh je. Lidský rozum stačí tak tak na to, aby došel k závěru, že je logické a možné, aby Bůh stvořil svět, ale to zdaleka nestačí k poznání toho, kdo Bůh je. Bůh se rozhodl poslat Ježíše na tento svět, abychom Boha mohli poznat osobně. Co ale dělají lidé? Lidé místo aby se radovali z toho, že mohou Boha konečně poznat, tak chtějí zabít toho, kdo jim poznání Boha umožňuje. Jako ve vánočním příběhu král Herodes měl strach, že by malé děťátko vyrostlo a stalo se králem. Král měl strach, že by ho jiný král, ten skutečný připravil o jeho moc. Podobně je to s námi, milí přátelé. Není to také tak, že máme strach se podřídit Bohu? Máme strach, že bychom se museli něčeho vzdát. Nemáme strach jako Herodes král, že bychom již nebyli králi a pány vlastního života? Je přece lepší zůstat králi a pány a nikomu se nepoklonit. Lidská pýcha je právě to, co nám brání Boha poznat a následovat.

Přes naší pýchu nám ale vánoce připomínají, že je možné Boha poznat. Není to pro to, že bychom na to měli nárok nebo právo, ale je to pouze z Boží lásky a slitování, že nám Bůh nabízí sám sebe. Jan říká něco velmi zvláštního o rodičích, dětech a Bohu.

12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců,

nýbrž se narodili z Boha.

Není to tak, že se stačí nějak rozhodnout. Víra není lidská vůle. Víra je Boží dar. 12. verš nám říká, že je to Bůh, který svou mocí působí, že někteří lidé se stávají Božími dětmi. Vírou se člověk stává Božím dítětem. Je to ostrý kontrast s početím lidského potomka. Dva lidé se rozhodnou, že budou mít syna či dceru. Ani nemůžeme zaručit jestli to bude chlapec či dívka a považme, jak je to dnes těžké. Tolik lidí je neplodných a zoufale po dětech touží. Jak je dnes těžké mít přirozeným způsobem potomka. Pokud je lidsky obtížné zplodit dítě, oč těžší je lidskou vůlí stát se Božím dítětem. Je to nemožné. Člověk může chtít, ale to nestačí. Tak jako král Herodes chtěl najít Ježíše. Tak moc ho chtěl zabít, ale nemohl. Protože vyšší moc zasáhla. Byla to Boží moc, která poslala Ježíše na tento svět. Bylo to Boží světlo lásky, které se člověku ukazuje, aby nezabloudil. Tedy nejsme to my, kdo chceme v Boha věřit. Ale je to Bůh sám, kdo nás k víře povolává a kdo nás chce zachránit!

Od čeho nás chce zachránit? Je to naše pýcha a touha být králem a pánem našeho života. Jak to dopadá, když je člověk pánem a králem vidíme všude kolem. Ať už jsou to války, vykořisťování chudých lidí, hladomory, zneužívání moci a prosazování vůle politiků... a nebo na více hmatatelné rovině jsou to lži a podvody, krádeže, závislosti a nebo nenávist a lhostejnost lidí. To jsou problémy každé doby, na tom se za 2 tisíce let vůbec nic nezměnilo. Jaké je ale řešení? Lidskými prostředky nakonec ničeho nedosáhneme. Ale dobrá zpráva je, že o těchto vánocích můžeme přijmout dar, který může přinést změnu do našeho života. Tato radikální změna není jen zbožným přáním nebo nějakou berličkou. Ale je to radikální změna lidského srdce. Je možná právě proto, že změnu nepůsobí bezmocný člověk, ale působí ji všemohoucí Bůh. On sám nám chce pomoci. Nezáleží tolik na našem rozhodnutí, ale na Božím rozhodnutí. Bůh se už rozhodl, že nám chce pomoci. Ale jak?

Ve čtrnáctém verši 1. kapitoly Jana čteme věřím nejlepší shrnutí smyslu vánoc: slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh se sám rozhodl dát se nám poznat. Nekonečné Boží slovo se stalo tělem, člověkem Ježíšem. Jinak by omezený člověk nemohl neomezeného Boha poznat. Bůh poslal Ježíše na tento svět. Narodil se Kristus Pán, jak budeme zpívat v koledě. Tedy paradox a tajemství vánoc je právě v tomto úžasném momentu. Bůh se stává člověkem a to jedním z nás. To nám dává naději, že Bůh existuje, je možné ho v Ježíši Kristu poznat a mít s ním osobní vztah. Já jsem to poznal před 10 lety a mnozí z nás to již poznali.

Chtěl bych nám všem popřát, abychom prožili pokojné a radostné svátky vánoc! Mojí modlitbou a hlubokou touhou v srdci je, abychom mohli o vánocích zahlédnout světlo Boží lásky, které osvěcuje každého člověka. Kéž poznáme hloubku Boží lásky, která jde tak daleko, že ze své slávy na výsostech sestupuje v Ježíši Kristu k nám a dává nám sama sebe! Amen.

Podobenství o fíkovníku

Úvod

Na adventním věnci hoří tři svíčky a už jsme opravdu hodně blízko vánoc. Přichází vánoce, proroctví o Ježíši Kristu se naplnila a Ježíš se narodil. V posledních nedělích jsme věřím dobře ukázali, že se Ježíš narodil jako člověk a vyrůstal jako člověk. Proto rozumí našim slabostem a chápe dobře naše starosti a trápení. Stejně tak se ale raduje spolu s námi v tomto krásném adventním čase. Ukázali jsme si také, jak se na Ježíši Kristu naplňují mnohá proroctví ze Starého zákona a v tomto čase můžeme intenzivně vnímat jak Boží láska přichází do tohoto světa. Mnoho lidí ale také podléhá falešným iluzím, že už nastává konec světa a nebo jsme v nějakém zvláštním čase. Podobně se Ježíšovi učedníci ptali: Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci? Podívejme se proto dnes do evangelia Marka 13. kapitoly a přemýšlejme spolu s Ježíšovými učedníky nad slovy Pána Ježíše.

Našemu oddílu předchází tato slova ve 21. verši: "a tehdy, řekne-li vám někdo: hle, tu je Mesijáš, hle, tam... nevěřte! Vyvstanou lžimesijášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to jen bylo možné. vy však se mějte na pozoru! Všecko jsem vám řekl předem."

Tedy Ježíš nás varuje, abychom se neukvapovali v našich lidských soudech, kdy má konec světa nastat. Tedy tato část evangelia zdůrazňuje, že si musíme počkat. Ale část, kterou budeme vykládat dnes, podobenství o fíkovníku, je paradoxně zdůrazněním skutečnosti, že Boží království jistě přichází rychle. Nadpisem tohoto kázání - podobenství o fíkovníku by mohlo být "Bděte, Boží království přichází rychle", nebo také "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou". Podívejme se nejprve na kontext, souvislost s naším podobenstvím.

Mk 13

A. Kontext: Co se stane?
24 Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři, 25 hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. 26 A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. 27 Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konec nebe.

Mezi vykladači se vede debata, zda máme chápat podobenství o fíkovníku v souvislosti s tím, co se již stalo nebo je-li to naopak proroctví o konci světa.

Když se podíváme do všech synoptických evangelií, do Matouše 24, Marka 13 a Lukáše 21, uvidíme velkou shodu. Ve všech třech případech je kontextem Ježíšovo proroctví o zničení chrámu a Ježíš velmi dramaticky předpovídá události 3 židovských válek v 1. a 2. století našeho letopočtu. Zároveň ale vidíme, že události, které pisatel popisuje jsou rozsáhlejšího rázu. Vidíme, že je řeč o padání hvězd a mluví se o 2. příchodu Krista a celosvětovém setkání... To nejsou jen události židovských válek. Proto je myslím rozumné vidět též souvislost s celosvětovým děním a přicházejícím Božím království. Ano, Ježíšovi učedníci zažili velmi konkrétně události, které Ježíš popsal, ale zároveň to nejdůležitější nás teprve čeká. Nyní se můžeme podívat na samotné podobenství.

B. Fíkovník: Boží království přichází, pomíjivost světa, nepomíjivost Božího slova

Léto je blízko
28 Od fíkovníku si vezměte poučení:
Když už jeho větev raší
a vyráží listí,
víte, že léto je blízko.

Fíkovník patří do skupiny stromů, kterým na zimu opadají listy. A naopak, listy mu narůstají až na konci jara. Tedy rašení na větvích a vyrážení listí ohlašuje příchod léta. Proč zrovna mluví Ježíš o létu? Nebylo by pak vhodnější vykládat podobenství o fíkovníku někdy na konci jara? Proč ho tedy vykládám těsně před vánoci? Léto není vnímáno jen jako roční období. Léto můžeme vidět symbolicky. Léto Hospodinovy milosti. Každý sedmý rok měli Izraelci povinnost propustit otroky a odpustit dluhy. Tedy byl to zvláštní čas, kdy Židé měli mít zvláštní ohled jeden na druhého a připomínat si Boží záchranu. Každopádně pro nás léto symbolizuje zlomový čas, kdy má přijít Pán Ježíš podruhé. Je to čas, kdy už nebude prostor na vyrovnávání účtů a nebude příležitost všechno napravit. Protože fíkové listy raší velmi rychle a během několika dnů už přijde léto, je otázka, zda můžeme postupně předvídat, kdy léto nastane. Někteří lidé se snaží podle celosvětových událostí předpovídat konec světa. Ano, ve Zjevení Jana a na dalších místech a nakonec i v Matoušově evangeliu máme konkrétní události, které se stanou před tím, než přijde Pán Ježíš podruhé.

Ale podobenství o fíkovníku je pro nás právě určitým varováním, že nevíme, kdy přijde, proto bychom neměli spoléhat na to, že je to ještě daleko. Zkrátka toto podobenství nás motivuje, abychom se na příchod léta připravili.

V souvislosti se zimou mě napadá jeden příměr. Kdo se připravuje již v létě a na podzim na zimu, má vystaráno. Na Slezsku, kam se na zimu chystáme je dost silný mráz. Jinde jistě také. Rodiče Mirky již od konce léta začínají řezat a připravovat dřevo, aby měli dost paliva na zimu. Kdyby to neudělali, měli by pak problém. když by pak přišla zima, neměli by čím topit. V dřívějších dobách byla situace ještě kritičtější. Lidé neměli auta a nebyli blízko měst, kde si mohli nechat palivo dovézt. Lidé nebydleli v panelácích a zkrátka se museli na zimu připravit. Dnes jen zapneme topení a během pár desítek minut máme vystaráno. Podobně, když přišla letos zima, přišla velmi rychle. Dnes samozřejmě máme meteorologické předpovědi a věděli jsme, že ve čtvrtek začne sněžit a bude kalamita, ale přesto, kdo se podle toho nezařídil a neměl zimní boty a připravenou zimní bundu, měl problém.
Několik lidí každý rok umrzne na ulicích, protože zkrátka se zimou nepočítali a nestačili se připravit.
Pojďme ale v našem výkladu dál do 29. a 30. verše:

Čas je blízko
29 Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte,
že ten čas je blízko, přede dveřmi.
30 Amen, pravím vám,
že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane.

Zkrátka, když vidíme, že raší listy fíkovníku, víme, že je léto už blízko. Když vidíme příznaky příchodu Ježíše, už je pozdě.

Někteří lidé si myslí, že na stará kolena budou mít dost času. Někteří lidé si myslí, no, jsem stále ještě mladej, musím si život užít a pak bude dost času myslet na smrt a věčnost. Mám mnoho takových kamarádů. Je to ale omyl, smrt přichází rychle a když má člověk demenci a jeho mozek už nepracuje, je už pozdě. Podobně když člověka srazí auto nebo dostane infarkt či mozkovou mrtvici. Nechci vás teď děsit, ale podobenství o fíkovníku ukazuje dost jasně, že Boží království přijde rychle. Jako křesťané věříme, že jsme ve zvláštním čase mezi prvním a druhým příchodem Ježíše.

V Adventu a vánocích si připomínáme úžasnou skutečnost, že se Pán Ježíš narodil a přišel na tento svět jako malé děťátko. O okolnostech narození Ježíše bude příští týden mluvit Larry. Nesmíme ale zapomenout, že v adventu a vánocích si také připomínáme budoucí příchod Ježíše ve slávě. Tedy jeho druhý příchod nebude stejný. Až se vrátí Ježíš podruhé, budou soudit tento svět. Ty, kdo jsou připraveni, kdo věří v něj a kdo jej následují vezme s sebou k Bohu, ale ty, kdo připraveni nejsou, půjdou do samoty a budou souzeni podle svých skutků.

V této souvislosti mě napadá film Armaggeddon. Kdo jste viděli tento film? V poslední části filmu je scéna, kdy meteorit letí na zemi a chce ji zničit. Statečné posádce vrtařů se nakonec, s velkými potížemi, podařilo navrtat šutr a umístit nálože. Hlavní hrdina nakonec musel na meteoritu zůstat a odpálit výbušniny a meteorit se rozdělil na dva kusy, které minuly Zemi. Super.
Je to zajímavý obraz. Pro jedny bylo očekávání konce spojeno se smrtí a beznadějí. Druzí vyhlíželi záchranu. Pro jedny symbolizoval východ slunce naději na záchranu. Pro druhé symbolizoval nový den Armaggeddon, den soudu.

Tak je to i s námi, milí přátelé. Pro lidi, kteří v Krista věří, symbolizuje den příchodu radostnou událost, na kterou se těší a vyhlížejí den, kdy se Pán vrátí. Nemusíme se bát, ale můžeme se na tento den těšit, protože dobré věci, které tu zažíváme budou ještě krásnější a špatné věci, které nám kazí náladu zmizí. Na druhou stranu ale pro člověka, který Pána Boha odmítá a s Jeho příchodem nepočítá může být druhý příchod ošklivou záležitostí. Zvláště pro člověka, který v Boha a soud nevěří, může být Kristův druhý příchod šok a bude mít pro něj nečekané následky. Pro Ježíšovy učedníky bylo pronásledování velkým utrpením a vědomí druhého příchodu bylo pro ně velkou nadějí a radostí. Také dnes, v mnoha zemích světa jsou Kristovi učedníci pronásledováni a tak vánoce a advent symbolizují naději Kristovy záchrany a jsou znamením konce utrpení a přicházející radosti z Boží přítomnosti a věčné radosti.

Nyní se dostáváme k vrcholu našeho dnešního zamyšlení. Je to ujištění o platnosti Ježíšových slov.

Ježíšovo slovo je věčné
31 Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.

Ježíš chce věřím poukázat na relativnost lidského života a časnosti, kterou prožíváme. Uvažme, jak mnoho se snažíme se zajistit. Lidé dnes přes 30 let studují, někteří až do své smrti. Snažíme se o postup v kariéře, o co největší příjem, o zajištění našich dětí a často vkládáme své naděje do velmi pozemských cílů. Budujeme naše obydlí a střádáme své pozemské statky, ale často zapomínáme na to jedno, na čem opravdu záleží. Snažíme se stihnout co nejvíc, a proto se pachtíme, honíme se v krysím kolečku, jako kdyby na našich výkonech záležela budoucnost lidstva. Zapomínáme ale na skutečnost, která má věčnou povahu. Zapomínáme na to, čeho je slovy našeho velkého národního hrdiny Komenského, opravdu zapotřebí: na víru, naději a lásku. Tak prosté, jednoduché a krásné. Vždyť bude nová země a nové nebe. Tato země a toto nebe pomine. Vždyť do hrobu si vydobyté statky vzít nemůžu a svoje doktoráty a tituly už vůbec ne. Nebe a země pominou, ale Ježíšova slova nepominou. Jsou zkrátka věci, na kterých opravdu záleží.

Dobře, už dost teorie, buďme více praktičtí. Co máme dělat? Podívejme se do části, která bezprostředně následuje po podobenství o fíkovníku.

C. Bděte: Co máme dělat?
1. Vyvážený přístup
32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.

Tedy nemáme mít falešnou naději. Nemáme počítat, kdy to přijde. Když někdo stanovuje datum 21. prosince, víme velmi jistě z Božího slova, že je to nesmysl. Nevěřme falešným proroctvím na jedné straně... ale na druhé straně...

2. Mějme se na pozoru
33 Mějte se na pozoru,
neboť nevíte,
kdy ten čas přijde.
34 Jako člověk,
který je na cestách:
než opustil svůj dům,
dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci
a vrátnému nařídil,
aby bděl.

Tedy máme se mít na pozoru. Co ale máme sledovat? Máme sledovat s napětím televizi a v novinách světové události? Myslím, že autor má na mysli něco úplně jiného. Máme mít na zřeteli náš vlastní život.

Myslím, že do tohoto místa dobře zaznívají slova apoštola Pavla z 1. listu Tesalonicenským, 5. kapitoly:

2 Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. 3 Až budou říkat 'je pokoj, nic nehrozí', tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. 4 Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. 5 Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. 6 Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. 7 Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. 8 My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu. 9 Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. 10 On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. 11 Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.

Pojďme společně k poslední části tohoto kázání, do 35. verše.

3. Nespěme, ale bděme
35 Bděte tedy,
neboť nevíte,
kdy pán domu přijde,
zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno;
36 aby vás nenalezl spící,
až znenadání přijde.
37 Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"

Tedy je to jednoduchý pokyn. Nespěme, ale bděme. To neznamená, že nemáme spát, ale Ježíš má na mysli něco jiného. Být bdělí znamená ostražitost k vlastnímu způsobu života. Přemýšlej nad tím, pro koho žiješ a co tě v životě pohání.

Pokud je to Bůh a žiješ k Boží slávě, pokračuj dál. Pokud ale žiješ pro sebe a jen pro tento svět, probuď se. Zkrátka žij tak, jako kdyby den dnešní měl být ten poslední, jako kdyby Pán Ježíš měl přijít již zítra. Vždyť nakonec nikdo neví, kdy přijde, dokonce ani On sám, jen Otec v nebi. Bděme, aby nás Pán nenalezl spící, ale bdící. Buďme v našem životě střízliví a oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu a navzájem se povzbuzujme a buďme jeden druhému oporou.

Dovolte mi na závěr povědět jeden krátký příběh. Byly křtiny, všichni slavili narození děťátka. Připíjeli si a radovali se. Najednou ale někdo procitl a zeptal se, kde je vůbec náš oslavenec? Všichni se dali do hledání a když ho nalezli, dítě bylo ukryté pod odloženými kabáty a bundami. Děťátko zemřelo a nikdo o tom nevěděl.

Tento absurdní příběh ilustruje dobře, jak někteří lidé žijí. Tolik si užívají svého života, že zapomínají na to nejdůležitější, na toho, kdo jim život dal. Zapomínají na víru, naději a lásku.

Za chvíli, až budeme slavit svátost Večeře Páně, odevzdejme se do Boží dobré náruče a odevzdejme Kristu to, co nám brání přicházet k Bohu a poprosme o to, co nám v k Němu schází.

Až budeme slavit vánoce, nezapomeňme na důvod, proč je slavíme. Připomínáme si, že se narodil náš Zachránce, Láska Boží přišla na tento svět. Žij každý den, jako kdyby měl být tím posledním. Nespěme, ale bděme. Amen.

Ježíš s lidskou tváří Lk 2,40-52

Advent

Milí přátelé, vstupujeme do adventního období. Zapálili jsme první svíčku na znamení prvního týdne adventu.
Advent znamená příchod. Ale příchod čeho nebo koho? Ano, přicházejí postupně vánoce. Přichází nakupování a stres a nebo také odpočinek, radost a dovolená. Přichází ale také mnohem

víc než to.
V duchovní rovině je advent příchodem Božím. Svíčka a její světlo symbolizuje příchod světla do temnoty. Příchod Božího Syna do světa. Sám Bůh se slituje a přichází mezi nás.

Ve starozákonním textu Izajáše připomíná prorok Boží příchod těmito slovy: 1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."

Tedy víc než 700 let před tím, než se narodil Ježíš Nazaretský, prorok Izajáš předpověděl Ježíšův příchod. Přijde světlo, které symbolizuje naději tohoto světa. Naději, že to dobře dopadne. Naději, že deprese skončí a Boží lid se vrátí ke svému Bohu. Toto dítě, o kterém ale prorok mluví, není obyčejným dítětem, ale je to Božský bohatýr, sám Otec věčnosti a Vládce pokoje. Tedy není to nikdo jiný než Bůh sám. Téma proroctví a jejich naplnění příští týden rozvine více

Mark, dnes bych se chtěl zaměřit na téma Ježíš s lidskou tváří.

Dovolte mi vysvětlit, proč zrovna toto téma. Jako křesťané máme někdy tendenci zapomínat na to, že Ježíš byl člověk. Jak jsem před chvílí ukázal hezky na textu proroctví, zkrátka řekneme, že v příchodu Božího Syna přichází sám Bůh do tohoto světa, což je neskutečná věc, která v nás má vyvolat údiv. Zapomínáme ale často na skutečnost, že v Ježíši Kristu se Bůh stává člověkem. Ježíš Nazaretský je vyjádřením skutečného lidství, skutečné pokory a lásky. Téma Ježíš s lidskou tváří je proto vyvážením, připomenutím, že Ježíš není jen Boží Syn, ale je stejně tak i opravdovým člověkem, je jedním z nás. On procházel tím vším, co je nám vlastní, slabostí, úzkostí, radostí, euforií, zklamáním, hněvem, soucitem a pokušením... až na jeden velmi důležitý rozdíl, jako člověk nezhřešil. My jako lidé hřešíme neustále, ale Ježíš nám ukazuje, jak má člověk doopravdy žít každý den a jak náš život nepromarnit. Ukazuje nám, jak máme prožívat a jak cítit a jak pracovat se svými pocity. Ukazuje nám, jak máme přemýšlet o světě. A ukazuje nám i jak máme jednat se sebou a s druhými.

Nejsme ale stroje, nemáme být bezcitní, bez zanícení, bez šťávy, křesťany, kteří zakládají svůj život jen na vůli a rozumu. Je třeba se naučit pracovat se svými emocemi. Křesťan, který neumí ovládnout svůj hněv, vztek, svou vášeň, svoje chmurné myšlenky je nezralý křesťan. Je možné být v Kristu, ale nebýt v oblasti pocitů Kristu vydán.

Proto se učíme, co znamená vydat naše emoce Kristu. Cílem křesťanského života není emoce potlačit a stát se bohy, ale místo toho si své pocity uvědomit a naučit se s nimi pracovat. Nestačí zkrátka Bohu odevzdat myšlenky a tělo, ale máme také Bohu odevzdat naše prožívání. Zkrátka Ježíš není jen Bohem, On je také člověkem.

O tom je právě advent, že si připomínáme Boží příchod v maličkém. Maličkém bezbranném člověku.

Ježíš je člověk a je pro nás vzor, kterému se chceme připodobňovat.

On je vzorem, který chceme následovat. A to jistě zahrnuje i oblast emocí. Jak říká apoštol Pavel v listu Efezským: „abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Tedy míra naší zralosti je Ježíš jako člověk.

Proto se zaměřme dnes skrze krásný příběh z Ježíšova dospívání na Ježíšovo lidství a přemýšlejme nad sebou.

Člověk je celistvá bytost

Někteří lidé mají představu, že člověk se skládá ze třech částí, fyzické, duševní a duchovní.

Tyto části rozdělují člověka. Toto rozdělení vede k přesvědčení, že nezáleží na naší životosprávě a našich fyzických návycích. V jeden moment můžeme jít do kostela a být spojeni s Bohem a v druhý moment můžeme klidně být na oslavě a opít se. V jeden den se zbožně tvářím v rozhovoru

v církvi a v druhý moment křičím

na svou manželku. Tak to ale nejde. Nemůžeme naše tělo, myšlení a ducha rozdělovat. To, co děláme ve fyzické oblasti ovlivňuje naší psychiku a duchovní stav. Když jsem opilý, nemůžu si myslet, že se budu modlit. Když jsme fyzicky nemocní, ovlivní to i naše myšlení a rozhodně i způsob našeho duchovního prožívání. Podobně, když máme deprese, může se to podepsat i na našem fyzickém stavu. Člověk je zkrátka celistvá bytost. Podobně to platí i pro duchovní rovinu a pro zrání člověka. Nemůžeme si myslet, že je člověk duchovně zralý a přitom emočně nevyzrálý. Jedno souvisí s druhým. Když někdo nezvládá svoje pocity, tak nemůže být zralý ani v duchovní oblasti. Jedno zkrátka souvisí s druhým. Je naivní si myslet, že zbožně znějící modlitby nebo služba v církvi jsou více důležité než návaly vzteku a moje chování v každodenním životě... Dobře, duchovní stav souvisí s psychickým... ale co s tím?

Co na to říká Bible? Když jsem si četl Lukášovo evangelium, zaujaly mě za sebou se objevující tři verše, které ukazují na to, jak Jan Křtitel a Ježíš rostli a zráli postupně. Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu (Jan Křtitel); a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Lk 2,40 Dítě rostlo (Ježíš) v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Lk 2,52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Tyto tři verše z období Janova a Ježíšova dětství ukazují na postupný proces zrání v různých oblastech Janova a Ježíšova lidství. Jeho duchovní rozvoj, jeho mentální rozvoj i jeho fyzický rozvoj.

Jestli je Ježíš pro nás vzorem a vidíme na něm, že se rozvíjí postupně, musíme si uvědomit, že ani my nemůžeme z ničeho nic se stát zralými, ale musíme postupně růst. Zaměřím se nyní víc na tyto tři oblasti růstu člověka.

a. duchovní život člověka

Jako křesťané se musíme učit žít duchovní život. Není to automatika. Někdy když slyšíme modlitbu staršího křesťana, může nás odradit se modlit. Když jsem byl ve sboru a slyšel jsem se modlit některé bratry, říkal jsem si, že nikdy nebudu tam, kde jsou oni.

Ale do srdce vidí jen Bůh a navíc nemá smysl se srovnávat. Každý začínáme

v určité fázi a nemůžeme ji přeskočit. Je to jako vývoj dítěte. Nejdříve je dítě novorozenec, pak je kojenec, pak je batole, pak dítě předškolního věku atd. Podobně je to i v duchovní oblasti. Když se člověk obrátí k Bohu, je jako novorozenec. Novorozenec nic neví

o světě, vidí jen na několik desítek centimetrů před sebe, to mu stačí na to, aby vnímal to nejdůležitější – mámu. Podobně je to s duchovním novorozencem. Je třeba, aby se soustředil na mámu. Musí být v maminčině náručí a zrát v bezpečí její náruče. Někdy je to matoucí, protože někteří lidé uvěří v pozdějším věku, kdy jsou již zralejší a dokážou maskovat duchovní zralost.

Pro člověka může být někdy pokořující si přiznat v pozdějším věku, že jsem duchovně teprve na začátku. Už bychom chtěli být zralí, ale ono nejde přeskakovat. Zrát se musí postupně.

Je třeba postupně od začátku začít číst Bibli a začít s jednoduchými modlitbami. Víra roste postupně. V duchovní oblasti není žádná zkratka.

Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Takže to byla duchovní oblast.

b. psychický vývoj člověka

Další oblastí vývoje člověka je psychická. Podívejme se na souvislost mezi duchovním a psychickým vývojem.

U Lukáše vidíme spojitost mezi jednotlivými oblastmi. Síla, moudrost a Boží milost.

Lk 2,40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním

Tedy rozvoj člověka ve fyzické, psychické a duchovní oblasti je spojený.

Pokud chci růst v duchovní oblasti, nemůžu vynechávat psychickou stránku svojí bytosti. Nemůžu ignorovat svou osobnost a své prožívání. Jsou důležité moje myšlenky, tam je třeba se učit myslet křesťanským způsobem. Když procházím pochybnostmi, musím se naučit s pochybnostmi bojovat. Když přicházejí lži, ať už poslechem, nebo čtením nebo v myšlenkách, je třeba být silný, abych lež odhalil, odmítl a připomenul si pravdu. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Jak je to ale s emocemi? Nechci fušovat psychologům do řemesla, odpusťte mi zjednodušení. Emoce jsou vlastně jako ukazatele. Když mi v autu dojde benzín, začne mi blikat kontrolka nebo na ručce ukazatele vidím, že je málo benzínu. Emoce nejsou špatné. Jsou stvořeny Bohem proto, aby nám něco o nás řekly. Když jsem naštvaný, ukazuje to na můj vnitřní stav. Nemá cenu popírat to, co cítím ani to potlačovat. Nejrozumnější je položit si otázku,

proč jsem naštvaný? Tady asi skončí většina lidí. Řekneme, že za to může Franta, protože udělal to a to. Pak si řekneme, no, vždyť Franta není tak špatný, vždyť je normálně docela fajn

a necháme to být. Ale zapomeneme

na skutečnost, že emoce jdou z našeho nitra, z našeho srdce. Je pravda,

že když nás někdo kopne do kotníku, tak přímo způsobí naši bolest, ale všechny emoce nefungují tímto způsobem. Zdrojem emocí jsme my. Nemůžeme obviňovat druhé lidi

za naše emoce. Já jsem zodpovědný

za své prožívání. Kolikrát za den slyšíme, je to tvoje vina. Ty děláš můj život hrozný. Kvůli tobě se cítím blbě... Často je to ale tak, že druhý člověk je podnětem pro spuštění něčeho, co máme uvnitř nás. Dost dobře je to

vidět v manželství. Nevím jestli se

vám stává, že na něčem pracujete a najednou přijde člověk a začne se vás na něco ptát nebo si s vámi chce povídat a nebo po vás něco chce. Musím přerušit práci a reagovat na podnět. Někdy jsem podrážděný, protože jsem musel přerušit práci.

Tak mám tendenci spojovat svůj pocit s člověkem, který ho vyvolal. Ale skutečnost je taková, že moje manželka nemůže za můj pocit. Můj pocit vznikl uvnitř mě, vznikl tak, že jsem na něčem pracoval a nyní vnímám, že nemůžu pokračovat. Mám volby, buď si řeknu: co po mě zase chce? Proč mě otravuješ? A naštvu se a budu nepříjemný. Nebo si řeknu, vadí mi, že musím přerušit svoji práci a cítím se stresovaný, že nestíhám a teď ztratím čas rozhovorem, ale rozhoduju se chovat se k druhému člověku ohleduplně a odpovím: „miláčku, mohla bys prosím přijít za 5 minut? Musím něco dokončit a nemůže to počkat.“ Je to úplně jiná odpověď než „Co zase chceš? Nemůžeš mě neotravovat v mojí práci?“.

Jsem přesvědčen, že duchovní a psychická oblast spolu souvisí. Nemůžeme si myslet, že budeme v duchovní oblasti zbožní a přitom nekontrolovat naše pocity. Tak to bohužel nefunguje. Pokud chci duchovně zrát, musím dostat svoje myšlenky a pocity pod kontrolu. Ne je potlačit, ale místo toho si je uvědomit a pracovat s nimi. Pamatujme si, že druhý člověk není zodpovědný za moje pocity, ale za moje pocity jsem zodpovědný já sám.

c. fyzický vývoj člověka

Třetí oblastí je fyzický vývoj. Jako duchovní a psychický vývoj spolu souvisí, platí to podobně i pro fyzickou oblast. Když se rozčílíme, můžeme to pociťovat i fyzicky. Někteří lidé dostanou při záchvatu hněvu i infarkt. Když dostaneme pod kontrolu svoje pocity, můžeme zlepšit i náš fyzický stav.

Vím, že jsem se dopustil zjednodušení. Ne vždy to tak skutečně je. Dovolte mi uvést jiný příklad. Obžerství. Když se někdo systematicky přejídá, je to něco, co je hřích a odděluje ho to od Boha, ale zároveň přejídání způsobuje

fyzické problémy. A když mě bolí břicho z přejedení, pak i obtížně myslím. Zkrátka vidíme, že fyzická, duševní a duchovní složka člověka je propojená.

V evangeliu Lukáše čteme: Lk 2,52

A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem

Na Ježíšově životě vidíme, že nebyl jednostrannou osobou. Nebyl to nějaký pijan či bohém, ale spolu s jeho duchovní a duševní disciplínou byl odevzdaný Bohu i po fyzické stránce. Když ho vidíme postit se 40 dní na poušti, musel mít velmi trénovanou vůli, aby to vydržel, když vidíme, že brzy vstával a modlil se často v noci, musel být po fyzické stránce zdráv,

aby takové činnosti vydržel. Chodil po celé zemi křížem krážem, tak jako jeho učedníci a lidé v té době, kdyby to byl tlustý povaleč, asi by tolik pěšky necestoval.

Co tím chci vším říct?

Člověk je zkrátka celistvá bytost,

nejen duchovní nebo duševní nebo jen fyzický tvor, ale celková bytost,

Ježíš je také plně člověkem, duchovně, duševně i fyzicky...

Příběh z evangelia

Nyní se podívejme krátce na příběh, který je ohraničený dvěma verši, které jsem četl. Tyto verše nám ukazují, že Ježíš vyzrával po fyzické, duševní i duchovní stránce postupně. Uvidíme Ježíše v reálné situaci jako dvanáctiletého puberťáka. Říká se, že je to nejhorší období u dětí. Podívejme se, co Ježíš dělal ve 12 letech.

a. pozadí

Ve 41.-42. verši čteme, že Ježíš šel se svými rodiči o velikonocích do Jeruzaléma. To měli jako židovská rodina ve zvyku, Ježíš už byl dost starý, aby šel sám se svými rodiči. Všechno se stalo tak, jak bylo obvyklé, autor evangelia všechny zvyky přeskakuje a dostává se až k tomu, co se stalo jinak.

b. zápletka

Rodiče se vydali domů na sever, ale přehlédly, že Ježíš zůstal v Jeruzalémě. V této době se necestovalo osamoceně, šli s ostatními rodinami několik dní a povídali si. Ve výpravách a poutích jde hodně lidí společně a není někdy možné najít jednoho člověka. Je možné, že Ježíš měl jít s nějakým starším bratrem, který ho měl na starosti a rodiče měly za to, že jde s nimi. Problém nastal až po dnu chůze, kdy se Josef a Maria snažili najít Ježíše, ale nikde nebyl.

c. vrchol

Všude ho hledali, ale nemohli ho najít. Pokud jste rodiče a někdy se vám ztratilo dítě v obchoďáku, asi víte,

jaký je to pocit. Pokud nejste rodiče, možná znáte z vašich dětských let, jaké to bylo se ztratit a být sami. Zkuste se vcítit do rodičů.

d. rozuzlení... Ježíš nalezen...

Nakonec Marie a Josef Ježíše našli

v chrámě. Jaká to musela být úleva.

Na tomto místě vidíme Ježíše jako moudrého chlapce, který se učí od náboženských učitelů a rozumně s

nimi hovoří. Proč ale jeho rodiče nic nevěděly? Myslím, že je docela možné, že jako 12 letý chlapec prostě nedomyslel, jak se jeho rodiče budou cítit a že o něj budou mít hrozný strach.

e. návrat a poučení... „musím být tam, kde jde o věc mého Otce“...

Když viděli Josef a Marie Ježíše, byli velmi překvapení. Místo uplakaného chlapce, který se ztratil, viděli mladého muže, který se natolik nechal strhnout touhou po vzdělání a rozhovoru nad Biblí, že nejspíše zapomněl, že jeho rodiče odešly domů a nic jim neřekl. Maria Ježíše napomenula, Synu, co jsi to udělal? Já i tvůj otec jsme tě s úzkostí hledali. Ježíš ale odpověděl, že je na správném místě. Dobře si již uvědomoval, že jeho otec není Josef, ale že má nebeského otce, který je jeho skutečným otcem. Říká zajímavou věc: musím být tam, kde jde o věc mého Otce.

Nemůžeme se divit rodičům, že tomu, co Ježíš řekl, neporozuměli. Evangelista Lukáš nám ale říká, že Maria si to vše pamatovala, uchovávala si to v srdci. Nakonec se všichni vrátili domů a příběh tím končí. Co si ale z tohoto příběhu můžeme vzít? Ve dvanácti letech jsou již často puberťáci schopni klást velmi zásadní životní otázky a diskutovat o životě s dospělými, tak je třeba je brát vážně a věnovat takovým otázkám čas.

Také jsme viděli, jak Ježíš jako člověk postupně zraje, není jen Bohem, který ve svém majestátu všechno již ví, ale vidíme Ježíše jako člověka, který se jako 12 letý učí a dělá všechno to, co jeho rodiče. Má touhu po Boží blízkosti, která je natolik silná, že zapomene na svoje rodiče, kteří odejdou domů a až po dni cesty si uvědomí, že syn zůstal někde jinde.

Ježíš prospíval na duchu i na těle...

Příběh je zakončen 52. veršem:

52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Tedy opět vidíme jako refrén opakující se motiv postupného zrání Ježíše. Ježíš prospíval na duchu, sílil v moudrosti i na těle... tedy Ježíš jako člověk nebyl jen nějakým přeludem, ale skutečným člověkem z masa a kostí, člověkem fyzickým, duševním i duchovním. Lidé ho jako člověka poznávali a to se jim líbilo a líbilo se to i Bohu.

Spojení příběhu s celistvostí člověka

Viděli jsme Ježíše jako 12 letého puberťáka, jak diskutuje s učiteli a putuje na dlouhou vzdálenost se svými rodiči. Viděli jsme na příkladu Pána Ježíše, že člověk není jen fyzická nebo duševní nebo jen duchovní bytost, ale projevuje se vždy jako celek. Ježíš musel zrát fyzicky a duševně a duchovně. Nezačal svůj úkol ve 12,

ale dál rostl až do svých 30 let, takže

na Ježíšově příkladu vidíme nutnost fyzického, duševního i duchovního zrání. Když teď nastává advent a připomínáme si příchod světla do temnoty, příchod Božího Syna do světa, nezapomeňme, že Ježíš není pouze Bůh, ale je také člověkem. Ježíš jako člověk prošel vším, čím musíme projít jako lidé my. Když čteme příběhy z evangelií, vidíme u Ježíše radost, smutek, smích i pláč, hněv i lítost. Ježíš nebyl nějakým sterilním neutrálním člověkem, nebyl ani nějakým fyzickým vehiklem pro Boha, ale byl plnohodnotným člověkem, proto vězme, že Bůh nám v Kristu perfektně rozumí, protože prošel vším, čím procházíme my. Dokáže se s námi ve všem ztotožnit. Také platí, že Ježíš je pro nás nejlepším vzorem k následování. Nikdo jiný totiž neukazuje tak dobře, jaký má být člověk. Jak řekl Pavel, máme dorůstat zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti. To ale znamená, že nebudeme žádnou oblast našeho lidství zanedbávat. To znamená, že se naučíme správně myslet, ovládat vůli, ale také pochopíme své emoce. Nemůžeme si totiž myslet, že jako lidé můžeme duchovně zrát, aniž bychom zráli duševně. Stejně jako Ježíš zrál souběžně, musíme i my postupně zrát fyzicky, duševně i duchovně. Není totiž žádná zkratka, je to pozvolný proces vnitřní proměny, kterou působí sám Duch Svatý. Na nás je se mu otevřít a odevzdat mu vše, co máme. Potom můžeme 52. verš o Ježíšovi vztáhnout jako zaslíbení i na sebe: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Buďme tedy naplňováni Duchem Božím, abychom byli milí Bohu i lidem. Amen.

7 důvodů proč slavím Vánoce

Jelikož jsem zaznamenal jistou debatu v souvislosti s vánocemi, ze které čišela skepse nebo otevřený nesouhlas se slavením vánoc, chtěl jsem do této debaty též přispět něčím víc než jen kritikou argumentů a něco souvislejšího sepsat. Nazval jsem toto krátké zamyšlení 7 důvodů proč jako křesťan slavím vánoce. Cílem je ukázat na biblický obsah vánoc a vysvětlit, proč je dobré slavit vánoce a v čem je jejich krása a dobro.

1. Vánoce se pojí s úžasným příběhem o početí, narození a lidskosti Ježíše Krista

„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, spatřili jsme slávu, kterou má od Otce jednorozený Syn plný milosti a pravdy“ (Janovo evangelium, 1. kapitola, 14. verš)

Vánoce vydávají, podobně jako prorok Jan Křtitel v novém zákoně a jako Bible svědectví o Ježíši Kristu. Bůh sám se rozhodl se omezit, sestoupit k nám, stát se jedním z nás a dát nám zakusit, jaká je Boží láska hmatatelně, konkrétně, lidsky. Ve vánocích je úžasný paradox Božího spolu-sestoupení (kon-descendence, syn-katabaze).

18 Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. 19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. 20 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." 22 To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 23 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'. 24 Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. 25 Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš. (Matoušovo evangelium, 1. kapitola)

1 Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: 2 "Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit." (Matouš 2)

Vánoce ukazují na zázrak v dějinách. Bůh se stává člověkem, jeho jméno je Immanuel – Bůh je blízko. Ježíš vyjadřuje to, co je Boží láska. Bůh je blízko nám. Není daleko na obláčku, ale je v našem životě přítomný. Bez vánoc bychom neměli tak dobrou příležitost konkrétní den oslavit příchod Pána Ježíše a připomenout si tento Boží dar a zázrak.

2. Vánoce ukazují na pravdivost Boha, který plní sliby, které dává

Ježíšovo narození ukazuje zřetelně na naplnění mnoha starozákonních proroctví.

Např. 1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. 5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." 6 Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. (Prorok Izajáš, 9. kapitola, 8. století před Kristem)...

Prorok Izajáš předpovídá narození dítěte, které nebude obyčejným dítětem, ale bude králem, samotným Bůhem, vládcem pokoje. Bůh tím naplní v dějinách dávná zaslíbení o tom, že přivede světlo do tohoto temného světa. Naplní zaslíbení o ukončení nepřátelství mezi zlem a lidmi, které Bůh dal již krátce po pádu člověka.

15 Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." (Genesis 3,15)

3. Vánoce vyjadřují velmi zřetelně odlišnost křesťanství od ostatních náboženství

V Islámu Bůh zjevuje svou vůli skrze proroky. Jedním z proroků je Ježíš (Isa). Bůh jedná neosobně, ukazuje svou vůli a očekává od nás, že ji budeme naplňovat. Kdo se podrobí, podřídí (muslim), ten bude s Bohem na věčnost, kdo ne, bude odsouzen. Záleží na našich dobrých skutcích, které mají převážit ty zlé, které činíme. V žádném případě ale Bůh nesestupuje do tohoto světa a nemůže se stát člověkem. Bůh zůstává naprosto transcendentní (vše-přesahující). Podle židovství je Bůh vládce, stvořitel, mesijáš, ale v žádném případě se nestane člověkem. Ježíš nebyl žádným mesijášem, ale lživým prorokem, kterého správně za své rouhání v 1. století zabili. V buddhismu žádný osobní Bůh není. V hinduismu je Ježíš jedním z mnoha avatárů, ale rozhodně není jediný Bůh nebo není důležitější než ostatní. V křesťanství je Ježíš jedinečným Božím Synem, podstatou sám Bůh, který se stal jedním z lidí, narodil se a ukázal, že nám rozumí, že chápe, v jaké jsme situaci a rozumí bolestem tohoto světa. V narození se Ježíše se ukazuje úžasná Boží cesta spásy, kterou se pro Boží slávu a pro naši záchranu a radost Bůh rozhodl podstoupit. Takový příběh je naprosto jedinečný. Je vyjádřením tajemství, rozum přesahujícího Božího záměru a dějinného paradoxu, kdy se Bůh stává člověkem, jedním z nás, aniž by zhřešil, jako my hřešíme. Bez vánoc bychom nemohli tak dobře srovnat tyto rozdíly.

4. Vánoce slouží jako úžasná příležitost k rozhovoru nad Biblí o Kristu

Mnoho lidí identifikuje vánoce s vánočními trhy, depresemi, které přináší nebo pohodou v rodinném kruhu. Je též mnoho lidí samo a touží s někým být. Též mnoho lidí se stává sdílnějšími a více naslouchá. Vánoční mše jsou plné lidí, kteří do kostela jindy nepřijdou. A mnoho jinak ateistických lidí slaví svátek, o kterém nevědí skoro nic než fráze a ty často nedávají smysl. Mnohokrát se dostanu během vánoční doby do rozhovoru s lidmi o smyslu vánoc. Mám mnoho příležitostí vydávat svědectví o radosti, kterou jako křesťané prožíváme v době, kdy si připomínáme narození Spasitele. Při zpívání koled můžeme druhým dechem dovysvětlit duchovní obsah písní, které lidem krom krásné idyly mohou přinést věčnou radost, o kterou je již nikdo nebude moci připravit a lásku od Boha k člověku. Je to příležitost otevřít Bibli a vysvětlit smysl tohoto svátku svým blízkým přátelům, rodičům či komukoliv, kdo naslouchá a hledá.

5. Vánoce jsou příležitostí k prohloubení tradic, které se s Vánoci pojí

Kapr, svíčky, stromeček, dárky... to jsou tradice a symboly, které jsou nasáklé nejen sekulární kulturou, ale též duchovním významem. Lutherův strom Života, Ježíš praví: Já jsem ta cesta, pravda a život. Když dáváme na vrchol stromu hvězdu, můžeme si vzpomenout na severku a na nejzažší sever, kde sídlí sám Hospodin. A když rozsvěcíme svíčky, vzpomeneme si na proroctví z Izajáše o světlu, které přichází do temnot. Kapr nám připomene příběhy prvních učedníků, kteří se stali pro Ježíše z obyčejných rybářů ryb, rybáři lidí, odvážnými učedníky, kteří nesměle hlásali evangelium království skrze mocné činy i slova o naději a lásce. Jen stačí mít odvahu a přemýšlet nad mosty, které můžeme mezi tradicí, kulturou a naší křesťanskou vírou a evangeliem vytvořit.

Tradice znamená předávat, co předáváš ty? Předáváš ztěžování si na současný bezútěšný politický stav věcí a upadající morálku nebo se raduješ z příchodu Spasitele a vtahuješ druhé do radosti, kterou máme?

6. Vánoce jsou příležitostí k dávání a potěšování nejen blízkých, rodiny, ale i lidí, kteří jsou sami a mají deprese

Dávání dárků odkazuje k největšímu daru, který byl kdy dán – láska Boží, Ježíš Kristus, Spasitel světa byl dán světu. Kdy se někdo nekonečný, s nekonečnou mocí a majestátem rozhodl omezit a sestoupit do našeho času a prostoru? Jak zpívá koleda: „neb Bůh věčný nekonečný, narodil se z Panny“, jejíž skvělý text je velmi krásným shrnutím příběhu z Matoušova a Lukášova evangelia. (4 Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, 5 aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. 6 Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. 7 I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Lukášovo evangelium, 2. kapitola a další texty z Nového zákona). Takže vánoce nám dávají dobrý důvod radovat se a přinášet naději těm, kdo jsou sami a jsou zkleslí. Můžeme je povzbudit, dát jim dárek, něco co potěší a nezůstat u materiálních dárků, ale též jim dát něco daleko cennějšího – ukázat směrem ke Kristu, který přichází a je zdrojem naší radosti v neradostné době a světlem v temné a pochmurné době. Jak krásné je slavit vánoce v rodinném kruhu a číst si evangelium a rozjímat nad poselstvím, které se k němu váže!

7. Vánoce jsou pro mě časem radosti, pokoje a odpočinku

A nakonec tak jako i mnoho sekulárních lidí vnímá vánoce jako čas pohodu, radosti a odpočinku, my jako křesťané můžeme vnímat vánoce nejen jako další státní svátek nebo příležitost vydechnout, ale zároveň rozjímat a radovat se z toho, co je obsahem vánoc. Můžeme zakusit skutečný pokoj, který dává Ježíš, který je větší než dává tento svět a spolu s odpočinutím i spočinout v lásce, kterou díky Ježíši máme.

Tím jsem samozřejmě nevyčerpal důvody, které k slavení vánoc mám, ale sedmička je v Bibli číslo dokonalosti a také dlouhé články nikdo nemá rád.

Kázání o přátelství Jan 15

Milí Kristovi přátelé, jaký je váš nejlepší přítel? Jaké vlastnosti si na něm nejvíce ceníte? (pauza)

Souhlasíte s výrokem, že skutečný přítel je víc než vlastní bratr? Nebo ať to nestavíme proti sobě, že dobrý přítel je jako bratr? Věřím, že někdy až zapeklitá situace ukáže, jak je to doopravdy. Dnes pokračujeme v našem seriálu na pokračování „vztahy mezi lidmi“. Doposud jsme mluvili o chození, manželství a dnes pokračujeme tématem přátelství. Je zřejmé, že tyto věci se nevylučují a že je možné být přítel, když s někým chodíte a nebo být přátelé, když jste manželé. Když posloucháme rádio nebo když jsem poslouchal své nevěřící přátele, častá otázka je, zda může mít muž a žena spolu dobré přátelství, aniž by byli milenci... Nechám rozřešení této otázky na vás a na vaší moudrosti. Každopádně přátelství je vztah, který každý nutně potřebujeme. Říká se, že dobré přátele můžete napočítat na prstech... Kolik máte přátel? Kdo z vás máte více než 300 přátel na facebooku? A kdo máte alespoň stovku? Na facebooku je možné dokonce přátelé třídit do různých kategorií, např. blízcí přátelé nebo rodina, spolupracovníci... super... samozřejmě facebook má i velmi velmi stinné stránky, nemluvím o facebooku, abych ho propagoval. Jiným příkladem může být Sheldon Cooper v seriálu Big bang theory. Sheldon říká, že má velký okruh přátel. Má jich tisíce na myspace... Když pak ale dojde na skutečnost, má jich mnohem méně... Jak je to ale se skutečnými přáteli? Kdo máte 10 skutečných přátel? A kdo máte méně než pět skutečných přátel?

Přátelství mezi lidmi

Známé přísloví říká – v nouzi poznáš přítele. Člověk má mnoho přátel, když je mu dobře, když se mu v životě daří. Ale když přijde krize? Kdo jiný než přítel s přítelem zůstává ve chvíli jeho temnoty? Když Job procházel krizí, jeho tři přátelé za ním přišli a týden s ním seděli a mlčeli. Pak to zkazili tím, že začali mluvit... Myslím si, že s přítelem můžeme jen tak sedět a klidně mlčet. Na skutečném příteli poznáte, jak se cítí, aniž by řekl jediné slovo... Stejně ale mít přítele, který je s námi věru v dobrém a zlém je něco krásného. Já to osobně shledávám velmi pravdivé. Když jsem procházel krizí, měl jsem jednoho anglického přítele, který mi pečlivě naslouchal a věděl jsem, že mi dobře rozumí a modlí se za mě. Nemusel mi rozumět každé slovo, ale měl srdce na dlani a naslouchal. Byl tu, když jsem procházel zkouškou a byl tu, když jsem měl trápení. Takového přítele za nic nevyměníte. Přítel je někdo, kdo je se mnou v dobrém, ale i zlém. Uvedu ještě jeden příklad: vzpomínám si, že kamarád, který mi poprvé řekl o Kristu, přišel i na mojí maturitu. Vlastně tam nepřišel nikdo jiný, jen tento kamarád. Dal si tu práci a zjistil, kde a kdy se to koná a přišel mě povzbudit těsně před zkouškou. Obecně si myslím, že když se děje nějaká událost v životě, je to pro nás krásná příležitost zjistit, kdo je skutečně mým přítelem. Člověk toho hodně namluví a na facebooku můžeš mít mnoho přátel, ale kdo za tebou přijde do nemocnice, když jsi nemocný? Kdo s tebou slaví narozeniny? Kdo přijde na tvou svatbu? A mohl bych pokračovat. Každý by mohl dávat příklady ze života, kdy pro nás přítel udělal něco důležitého. Kniha přísloví nám říká, že opravdové přátelství je dokonce víc než pokrevní bratrství. V duchovním smyslu je to skutečně pravda. Můj bratr nebo sestra v Kristu je jako můj bratr nebo sestra, i když nás neporodila jedna žena. Oba nás spojuje víra v Boha a to, že následujeme Ježíše. A to platí pro věčnost. Přátelství je věčné. Ale je to i velmi praktické. Když ode mě můj bratr žádá pomoc, rád mu pomůžu. Když vím, že má problém, jdu a podpořím ho. Když prochází těžkými věcmi v životě a nemůžu nic dělat, jdu za svým Otcem v nebesích a modlím se za něj. Pokud můžu, pomůžu, jak řekla jedna milá sestra seniorka. Zkrátka opravdové přátelství se pozná. Opravdové přátelství nezanikne. Pokud můj přítel – bratr v Kristu a já jsme spojeni s Kristem, ani kdyby nás rozdělila smrt, nerozdělí nás napořád, ale budeme spolu trávit věčnost. To je pouto, které nemůže být překonáno ničím. Je to pouto víry a lásky. Z biblického hlediska je dokonce výše než manželství. Ježíš nám říká, že manželství jednou zanikne, že v nebi se lidé neberou ani nevdávají, jsou jako andělé. Tak přátelství, ať už je mezi mužem nebo ženou, je v duchovním smyslu věčné. Vzpomeňme na krále Davida a jeho nejlepšího přítele Jonatana. David měl mnoho manželek, ale přátel mnoho neměl. Tím neříkám, že je dobré mít hodně manželek. Ale tím chci říct, že Jonatan byl skutečně přítelem na život a na smrt. Když Davidovi hrozilo nebezpečí, že ho Saul zabije, Saulův vlastní syn, Jonatan, Davida varoval, aby zachránil Davidovi život. Tedy na tomto příkladu vidíme, že pokrevní pouto nemusí být tak silné jako přátelství.

Přátelství v manželství

Larry minulý týden velmi dobře mluvil o manželském svazku. Ukazoval velmi prakticky, co znamená v manželství láska. Láska je sdílení radostí i starostí. Je to hluboké naslouchání a empatie. Chtěl bych k tomu jen připojit jednu myšlenku a praktickou aplikaci. Pokud jsme řekli, že manželství je to nejkrásnější a nejintimnější na této zemi, snad jen s výjimkou vztahu s Bohem, musíme dodat, že je zkrátka dočasné. Všechno krásné jednou skončí. Když jím dobrý dort, nakonec ho dojím, strávím a odchází z těla. Když piju dobré pivo, nakonec ho dopiju a pak odchází z těla. Když jsem mladý, myslí mi to, ale když člověk zestárne, zapomíná a jde to s ním od deseti k pěti. Zdraví odchází. Lidé kolem nás umírají, odchází pryč. Kniha kazatel dobře říká, že všechno je pomíjivé, všechno je marnost.

Ale dobrá zpráva je, že pokud je vaše žena nebo váš muž křesťan a je to i váš přátel-kyně, tak smrtí přátelství nekončí a jste spolu spojeni navěky. Manželství je pak v duchovním smyslu pouze přípravou na něco ještě krásnějšího, hlubšího a bližšího. Pak se nemusíme obávat, že smrt vše zkazí, ale naopak se můžeme těšit, že zažijeme ještě něco úžasnějšího. Sám za sebe říkám, že moje manželka je pro mě skutečně nejbližším přítelem, a proto jsem rád za biblické zaslíbení, že spolu budeme jako přátelé navěky.

Pokud jsme ženatí nebo vdané, chtěl bych nás povzbudit, abychom měli našeho životního partnera za nejlepšího přítele. A pokud o manželství uvažujeme a máme možnost si vybrat, abychom si vybírali člověka, který bude naším nejlepším přítelem. Světu totiž přátelství v manželství ukazuje na Boží lásku k lidem. Tak moc jak já miluji svou ženu je obraz, který ukazuje světu Boží lásku. Kristus miloval církev a tak i já mám milovat svou manželku. Když ji miluji hodně, ukazuje to i na to, v jakého Boha věřím. Když je moje žena pro mě břemeno a ne přítel, co to druhým říká o Boží lásce?

Pokud jsi svobodný nebo ses rozhodl nemít partnera, tak je to také v pořádku, také porozumíš tomu, co to znamená. Model lásky a přátelství je přesně model, který nám ukazuje Ježíš. Jeho Otec ho miluje a tak i on miluje nás.

Když Kristu věříme, jsme jeho přátelé. Buďme proto i nejlepší přátelé s našimi životními partnery. Je v tom obrovská radost.

Přátelství mezi Bohem a člověkem

Nakonec se dostáváme k nejdůležitější dimenzi přátelství. A to je vztah Boha k člověku. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna... Tedy miluje každého z nás... Je to skvělá zpráva, zatímco v jiných náboženstvích, jako je Islám, nepřipadá v úvahu, že by Bůh měl něco společného s člověkem. Bůh zjevuje svoji vůli a člověk ji poslouchá či neposlouchá. Podle toho je buď odměněn nebo potrestán. Biblické poselství je ale jiné. Bůh není jen Bohem, který zjevuje svou vůli, ale je Bohem přicházejícím. Bohem, který se stává člověkem v Ježíši Kristu. Když pomalu přichází adventní čas a budeme v nadcházejících týdnech zapalovat svíčky, radujme se ze skutečnosti, že Bůh není jen Bohem všechno převyšujícím, ale též Bohem blízkým, který přichází k nám. Je to náš přítel. Jak je to možné? A jak se můžeme stát Božími přáteli? Podívejme se na krásnou pasáž z Nového zákona o přátelství mezi Bohem a člověkem z evangelia Janova 15. kapitoly.

1. Kristův učedník zůstává v Kristu a zachovává Kristovo slovo

7 Zůstanete-li ve mně a

zůstanou-li má slova ve vás,

proste, oč chcete,

a stane se vám.

Dobrým příkladem Božího přítele je Abraham. Písmo o něm říká: uvěřil Abraham Bohu a byl Božím přítelem. Abraham je krásným starozákonním příkladem přátelství mezi Bohem a člověkem. Bůh si Abrahama vybral, aby vytvořil nový národ, který by ukázal Boží lásku okolním národům. Bůh se rozhodl nechat se poznat skrze jednoho člověka, který rozhodně nebyl Židem. Pokud si říkáš, že jako nevěřící nemáš šanci Boha poznat, mám pro Tebe dobrou zprávu. Bůh se již rozhodl, že Tě chce poznat a chce se stát Tvým přítelem. To je dost závažná zpráva. (pauza) I pro věřícího člověka je to závažné poselství. Bůh, který je svatý a dokonalý se chce stát čím? Mým přítelem? Zní to dost neuvěřitelně. Ale jak se to může stát? (pauza) Je to zázrak, který Bůh učinil. On se stal člověkem, abychom pochopili jeho záměry. V Ježíši Kristu můžeme velmi hmatatelně poznávat Boží lásku a přátelství k nám. A jak se to děje? Skrze Jeho slovo. Skrze Ježíšova slova, která promlouval ke svým učedníkům a nyní promlouvá k nám v Bibli. Zkrátka a dobře, když věříš Bohu, jsi jeho přítel. Představme si to prakticky. Můžu někoho pokládat za přítele a nevěřit mu? Kamarád mi řekne, ve čtvrtek přijdu a pomůžu Ti. Pak ale nepřijde. Nedá mi vědět... Můžu mu věřit? Naopak, když můj kamarád řekne přijdu a pak přijde, nepřekvapí mě to, naopak, můžu to od svého přítele očekávat. Asi bychom mohli říct, že bych to mohl očekávat od slušného člověka obecně. Ale často tomu tak není. Další vlastnost přítele je, že mě nezradí. Přítel mě nebude pomlouvat před druhými lidmi, ale přítel bude stát na mé straně, i když budu v průšvihu. To neznamená, že přítel bude schvalovat mé špatné jednání. Přítel mi třeba vynadá mezi čtyřma očima. Ale nebude mě hanit před ostatníma. Tedy, chceš-li být Božím přítelem, poslechni to, co ti říká. Protože tě Bůh má rád, chce, abys měl rád i druhé lidi. Bůh je spolehlivý přítel. Teď je řada na tobě. Budeš také spolehlivý přítel Boha a budeš mu důvěřovat?

V tomto Božím slově máme skvělé zaslíbení. Pokud budeme Bohu důvěřovat, pokud zůstane Ježíšovo slovo v nás, nejen v naší paměti, ale bude rezonovat v našem srdci, pak můžeme prosit za co chceme a Bůh nám to v souladu se svou vůlí dá. Pokud skutečně Boha známe, pokud jsme Božími přáteli, žádáme o věci v souladu s Boží vůlí, pak nás nepřekvapuje, že Bůh je věrný a naše modlitby vyslyší. Tím nás ale nenabádám k nevděčnosti nebo k tomu, že vyslyšená modlitba je samozřejmost. Pokud se ale modlím za Boží vůli, neměl bych být pak překvapený, že se bude Boží vůle dít. Otče náš, buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi... tedy kdo je Boží přítel, Boha zná a ví, co se má modlit. A naopak, pokud Boha neznáš a máš pochybnosti, zda jsi Božím přítelem, modli se a věř, ať Boha více poznáš. Tedy Ježíš říká: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“

2. Když jsme Kristovými učedníky, oslavujeme Boha

8 Tím bude oslaven můj Otec,

když ponesete hojné ovoce

a budete mými učedníky.

Úžasná zpráva je, že když posloucháme Boha, protože jsme jeho přátelé, ukazujeme na to, kdo Bůh vlastně je. Bůh je láska a pokud jsme Boží přátelé, naším záměrem by mělo být, aby všichni věděli, kdo Bůh je a měli s ním osobní vztah. Když jsme totiž proměněni Ježíšovým slovem a máme mentalitu Božího království, Ježíš nás nazývá svými učedníky a zároveň je tím oslaven Bůh sám. Když si syslím pro sebe, snažím se krást si pro sebe nebo jen pro svou rodinu a nemám v srdci prostor pro velké záměry Boží lásky, jsem sobec a nemůžu si snad myslet, že jsem Ježíšův učedník. Pro mě je to velmi praktická otázka. Buď půjdeme cestou Božího království, kdy budeme druhým žehnat, milovat je a pak se nebudeme stydět se nazývat křesťany a ostatní budou z naší víry a z našeho Boha nadšení, nebo budeme sobci, kterým jde jen o přežívání a život ze dne na den a pak raději zapomeňme na evangelium a na církev. Buď jsme Ježíšovými učedníky a je to na nás vidět a poznat a nebo nejsme. Buď bude církev v tomto světě skutečně světlem a lidé kolem nás to uvidí nebo jsme jen uzavřená sekta, bez které by se svět klidně obešel. Ježíš říká: ponesete hojné skutky... co to znamená pro mě a pro naše společenství prakticky? (pauza). Pokračujme v Ježíšových slovech ale dál.

3. Boží láska dává radost lidskému srdci

9 Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 10 Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11 To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná." 12 "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. 13 Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

Čteme a slyšíme tu úžasnou výzvu, abychom zůstávali v Ježíšově lásce. Ježíš nám ukazuje skvělý model – Ježíš, Boží syn je milován od Boha a stejně tak Ježíš miluje i nás. A teď se opět dostáváme na velmi praktickou rovinu. Co znamená zůstávat v Boží lásce? Na tomto místě čteme velmi jasně: zachováte-li má přikázání. A stejně tak Ježíš říká o sobě: jako já zachovávám přikázání svého otce. Ježíš jako člověk je poslušný Bohu a jeho příkazu lásky, jak skutečně jednal a stejně tak podle jeho příkladu máme činit i my. A nakonec víte, jak to dopadlo. Ježíš jde až do krajnosti. Bůh sám, Ježíš Kristus, se za nás sám obětoval, zemřel za tebe a za mě, abychom pochopili, co je to Boží láska, abychom velmi prakticky pochopili, co to znamená skutečně milovat. Přemýšlej nad tím: nikdo nemá větší lásky než ten, kdo položí život za své přátele. Ježíš tohle demonstruje sám na sobě. Kdo kdy pro tebe trpěl na popravišti, kdo pro tebe prolil svou krev, kdo kdy pro tebe udělal tak mnoho jako Ježíš? Kdo pro tebe snášel pohanění a potupu, kdo pro tebe ztratil všechno? A tímto příkladem nám ukazuje cestu lásky. Lásky, která se nezištně vydá pro druhé. Když přemýšlíme nad tím, zda se nám nějaký známý, kamarád nebo člověk vyplatí nebo je to už naše ztráta, vezměme nejprve příklad Ježíše, který zemřel za nás. Když si uvědomíme, že za nás ale umřel v době, kdy jsme ještě byli jeho nepřátelé, je to ještě o krok dál. Možná, že bych dokázal i pro svého nejlepšího přítele, možná manželku nebo dítě umřít. To je uvěřitelné. Ale kdo by umřel za svého nepřítele, aby se stal jeho přítelem? To docela zamrazí a bere to dech... Tím nám Ježíš ukazuje cestu k lásce. Jak máš porazit své nepřátelé? Tím, že si z nich uděláš své přátele. Tím, že umřeš své pýše a svému sobectví a uděláš vstřícný krok. Možná to bude chtít mnohem víc než vstřícný krok. A možná, že tě tví nepřátelé nepřestanou nenávidět... ale považte, jaký musí být Bůh, když tohle pro nás přesně udělal... Pokud skutečně dokážeme naplnit Boží přikázání lásky, máme pak velkou radost v srdci.

Dostáváme se do poslední části dnešního textu...

14 Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. 15 Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. 16 Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. 17 To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.

Tedy pochopili jsme, že učedník je ten, kdo následuje příklad Ježíše v lásce. Křesťanem je ten, kdo činí vůli Boží, miluje druhého. Nejen mluví, ale hlavně jedná, láska je čin.

Zásadní posun je ale od slova „služebník“ ke slovu „přítel“. V Islámu věřící vykonává slepě Boží vůli. V křesťanství je Bůh naším přítelem v Ježíši Kristu a my nejsme roboti, kteří vykonávají něčí příkazy. Jsme inteligentní bytosti, které si Bůh získal svou láskou. A dává nám do srdce radost, abychom uvědoměle dělali z lásky to, co Bůh po nás chce. Láska není slepým příkazem, ale je motivovaná touhou pomáhat, lítostí k trpícímu a soucitem s člověkem v nouzi, tak jako Bůh je milosrdný k nám. Láska v přátelství již není povinností či příkazem ke splnění, ale je to vědomá volba. A to je naprosto úžasné na našem Pánu. Náš Pán nás nenutí milovat, ale příkladem lásky a naplněním našich duchovních potřeb v sobě sama nás motivuje milovat druhé. Přítel nemá rád druhého přítele protože musí nebo protože něco dostane na oplátku, ale protože jsou spolu ve vztahu. Přítel cítí odpovědnost a starost o přítele. Dělá to rád, naplňuje ho to. Když mě kamarád požádá o službu, neříkám si, co zase chce... ale ochotně jdu a pomůžu.

A Ježíš nám říká, že k tomu si nás Bůh vyvolil, abychom se navzájem milovali, abychom ukazovali praktickými skutky lásky, že nám druhý není lhostejný. Dovolte mi jeden příklad z našeho života společenství. Jsem moc rád, že stejně jako náš mateřský sbor na Hájích, kde jsou dobré vztahy a láska velmi hmatatelné, stačí jen přijít v neděli do shromáždění... jsme i tady na Skalce udělali určitý nemalý posun. Řeknu vám v čem. Před rokem, když jsem nastupoval na plný úvazek do služby, jsem často slýchal otázku: kdo to je? Já ho neznám... Lidé odcházeli krátce po shromáždění... Když jsem o někom mluvil s druhým, ptal se, kdo to je?... (pauza) teď je situace jiná. Když po shromáždění piju kávu či čaj a povídám si, vidím, že lidé si mezi sebou povídají a seznamují se... když s někým o někom druhém mluvím, lidé projevují aktivní zájem a ptají se ne „kdo to je“, ale když dotyčný člověk chybí, „kde je“ nebo co je v jeho životě nového?... Tak to je takové praktické pozorování, můžete sami říct, zda je to pravda. Láska je velmi praktická. Jako posledně Larry mluvil o manželské empatii, chtěl bych říct, že stejný princip platí i v přátelství. Když budeme empatičtí, budeme si naslouchat a zajímat se, je to jeden ze způsobů, jak můžeme vyjádřit vzájemnou lásku. Můžeme jít samozřejmě mnohem dál, ale když začneme nasloucháním, je to jistě dobrý začátek. Vždyť Bůh také slyší naše modlitby a naslouchá našemu ztěžování si a prosbám. A přesto na mnoho z nich odpovídá a dokonce naše prosby a přímluvy vyslyší.

Závěr – shrnutí

Dovolte mi kázání shrnout. Mluvili jsme o třech úrovních přátelství. Přátelství v mezilidské rovině, jak říká staré přísloví, v nouzi poznáš přítele. Dobrý přítel je někdy jako bratr, tím spíše by to mělo platit v církvi. Je na nás, jak to uskutečňujeme v praxi. Druhá rovina se týkala manželství. Co může být požehnanějšího, když se z naší manželky stane náš nejlepší přítel? A pokud se do manželství teprve chystáte nebo si hledáte manželku, proč nemít manželku ve své nejlepší přítelkyni? Nezapomeňme ale na skutečnost, že když je žena již vdaná, že není pro mě k mání. Raději se poohlédni jinam a spřátel se s ženou, která je svobodná a s nikým nechodí. A poslední rovina je přátelství člověka s Bohem. Nahlédli jsme do Ježíšova slova k učedníkům z Jana 15. kapitoly, kde jsme si připomněli, jaký je to úžasný dar být Božím přítelem. Bůh ukazuje jako náš přítel svou lásku tím, že se pro nás obětoval, a tak usmrtil nepřátelství mezi námi a sebou. Kdybychom dokázali následovat Jeho příklad, naše rodiny, pracovní kolektivy a svět by byly jinými místy. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Lidé by viděli na nás skutečnou radost z Boha, viděli by, že nejsme poslušní z povinnosti, ale z radosti a milujeme Boha celým svým srdcem. Pokud chceš být přítelem Božím, raduj se z Boha a z toho, co pro tebe udělal. Následuj jeho přikázání lásky a pokud chceš být dobrým přítelem svému příteli, naslouchej mu a dávej mu svou lásku najevo prakticky. A pokud chceš porazit svého nepřítele, učiň si z něj svého přítele. K tomu nám dopomáhej Bůh. Ať nám dává k lásce sílu, soucit a pokoru. Amen.

Úvod k biblické... 14.11.2012 Srdce člověka – Co člověka znečišťuje? Mk 7,14-23

Dostáváme se k dalšímu zásadnímu životnímu tématu a to je srdce.
Budeme společně přemýšlet nad biblickým textem z evangelia podle
Marka 7,14-23. Když se na téma srdce podíváme z biologického hlediska,
srdce je vitální orgán. Bez srdce nemůžeme žít, protože srdce je pumpou
našeho těla, bez něho bychom umřeli. Nedávno jsem četl článek o člověku
s umělým srdcem. Lidé dnes již dokážou vyrobit umělé srdce, ale nakonec
člověk po několika týdnech zemře. Pokud nemáme skutečné srdce,
umíráme. V Bibli je situace podobná. Srdce je nástroj našeho života. Srdce
vyjadřuje vnitřní podstatu člověka. Ne nadarmo se říká úsloví „co v srdci
nosíš“. Ve starém zákoně je srdce možné zaměnit za slovo duše nebo duch.
Hlavní přikázání nám říká: miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého
srdce, mysli a síly... Srdce je také zdrojem lidské síly a vůle. Co si v srdci
ukládám, o to pak celou vůlí usiluji. Srdce je také zdrojem našeho myšlení,
fantazie a tvořivosti. Srdce je také zdrojem našeho jednání a rozhodování.
Známý král Šalomoun Boha prosí o moudré srdce. Naopak, blázen si v
srdci říká, není Bůh... zkrátka téma srdce je velmi důležité.
Proto se podívejme na náš biblický text perspektivou srdce. Zkrátka jde o
to, co máš ve svém srdci. Je to naše motivace, která určuje naše jednání.
Pro křesťanskou víru je rozhodující to, co je zdrojem našeho jednání a pak
naše chování. V jiných náboženstvích, např. v islámu, jde čistě o
dokonalost našeho jednání. Zda dobré skutky převáží špatné, zda naše
jednání je v souladu s Boží vůlí nebo ne. V křesťanské víře jde o to, co
uchovávám uvnitř – v srdci, protože to pak bude ovlivňovat moje jednání.
Co máš ve svém srdci?
Sedmá kapitola, verše 14-23 nám pokládá důležitou otázku„Co člověka
znesvěcuje?“. Když je někdo špinavý, např. šlápne do psího exkrementu,
je to hned cítit, to asi známe každý. Nebo když se někdo měsíc nemyje, je
špinavý a lidé to na něm hned poznají. Ale v duchovní oblasti také
můžeme být špinaví a dokonce je možné, že si to ani neuvědomíme.
Našemu oddílku předchází pasáž, kde Ježíš kritizuje lidi, kteří vyměnili
Boží přikázání za lidské tradice. Tedy vyměnili to, na čem záleží nejvíc, na
postoji našeho srdce vůči Bohu za vnější formy. Pamatuju si ještě před
mnoha lety, když jsem byl v církvi bratrské na vinohradech. Přišel jsem do
shromáždění dříve a zahlédl jsem dva muže. Zvukař, muž kolem 40 let, si
pískal. Přišel za ním jiný muž, kolem 70 let a řekl mu velmi nepříjemným
hlasem: mladíku, v kostele se nepíská... Kolik takových pravidel jako
křesťané vytváříme? Podávání rukou, oslovování bratře, sestro, oblékání se
Biblická CB Žižkov, 14.11.2012 Srdce člověka – Co člověka znečišťuje? Mk 7,14-23
do formálního šatu. To jsou často věci, které mladé lidi a moderního
člověka odrazují od církve. To jsem vás chtěl jen trochu poškádlit... v 6.
verši Ježíš kritizuje Izraelity slovy proroctví Izajáše: „tento lid mě ctí jen
rty, ale srdce jejich je daleko ode mne...“ A dále říká: „Jak dovedně rušíte
Boží přikázání a držíte se lidské tradice?“... Ježíš mluví o směru, kterým se
pohybujeme. Co do člověka vchází a co z člověka vychází. Nic, co do
člověka vchází zvnějšku, ho neznečišťuje, ale co z člověka vychází... Jak
říkají američané, inside-out, zevnitř ven. Tedy nejde o to, jaké jídlo jím
nebo jaké tradice zvnějšku dodržuji, ale jestli mám srdce nakloněné k
Bohu a co si uvnitř sebe uchovávám. Je docela ironie, že našemu dnešnímu
textu předchází pasáž o tradicích a marné zbožnosti a za naším textem
následuje pasáž o vyhnání démona nebo zlého ducha z dcery pohanky. Byl
to zlý duch, který vyšel ven. Je to docela zajímavá ilustrace toho, o co jde
v duchovní rovině. Nečisté věci vychází zevnitř a jdou ven. Vtipné je, co
říká Ježíš, že člověka neznečišťuje to, co do člověka vchází, jako je jídlo,
ale co z člověka vychází...
Přečtěme si dnešní text a mám pro vás několik otázek k diskusi...

1 Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma. 2 Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama. 3 (Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce. 4 A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí. A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování pohárů, džbánů a měděných mis.) 5 Farizeové a zákoníci se ho zeptali: "Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?" 6 Řekl jim: "Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; 7 marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.' 8 Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice." 9 A ještě řekl: "Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! 10 Vždyť Mojžíš řekl: 'Cti svého otce i svou matku' a 'kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí'. 11 Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: 'To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)', 12 již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; 13 tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho." 14 Když znovu svolal zástup, řekl jim: "Slyšte mě všichni a rozumějte: 15 Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. 16 Kdo má uši k slyšení, slyš!" 17 Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství. 18 Řekl jim: "Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, 19 poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?" Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. 20 A řekl: "Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. 21 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, 22 cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. 23 Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka." 24 Vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; 25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; 26 ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." 28 Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." 29 Pravil jí: "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." 30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč. 31 Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. 32 Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. 33 Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, 34 vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: "Effatha", což znamená 'otevři se!' 35 I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. 36 Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. 37 Nadmíru se divili a říkali: "Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč."

Co člověka znečišťuje a proč?
Proč Ježíš použil tak přízemní přirovnání s jídlem a vylučováním?
Souhlasíte s výrokem Ježíše, že skutečně člověka znečisťuje to, co z něj
vychází?
Jaké věci nás znečišťují?
Je podle vás lidské srdce dobré a proč? Nebo pokud myslíte, že zlé, tak
proč?
Co na to říká Ježíš? Proč myslíte, že to říká? Není jednostranný?
Jak myslíte, že je možné se očistit?
Jakou cestu nabízí Ježíš?

Podobenství o hřivnách Lk 19 a Mt 25

Úvod

Milí Kristovi přátelé, bratři a sestry,

je mi velkým potěšením zde v tento podzimní, avšak již bílý den být s vámi. Jsme tu s Mirkou již podruhé a jsem popravdě rád, že můžeme s vámi zakusit toto méně formální setkání v horní místnosti, zvláště když budeme spolu za chvíli moct prožít radostnou událost lámání chleba a sdílení vína, které nejsou nějakou patetickou vzpomínkou na mrtvého Krista, ale vždy živým společenstvím též věřím živých učedníků Ježíše Krista. K tomu nám i dopomáhej toto slovo.

Dovolte mi položit vám na úvod otázku: Máte strach z Boha? (pauza) Věřím, že naše představa Pána zásadně ovlivňuje náš přístup k životu i ke službě pro Jeho království. Pokud si představíme Pána jako tyrana a zlého nemilosrdného vládce, ovlivní to jistě náš postoj ke službě. Podobně pokud máme nějakou vágní představu o Bohu, budeme zmateni ohledně toho, co máme dělat. Pokud máme konkrétní představu o Bohu, víme, že náš Pán je Bohem vysílajícím, Bohem, který touží po spáse druhých lidí, a pokud jsme sami byli zachráněni a jsme naplňováni neustále Jeho láskou, bude nás to pudit ven ze sebe a směrem k lidem, kteří jsou stále ještě ztraceni.

Stále aktuální otázka pro církev, ať je již delší dobu bez pastýře nebo pro církev, která se zabydlela či zasekla v určitém momentu růstu je: proč tu vlastně jsme? Co je náš úkol? (pauza) Víme přece, že bez vize mře lid a bez definování toho, co je vlastně úkol našeho společenství jsme jen bandou křesťanů a ne skutečně církví. Nakonec to, jaký je náš Bůh, zda máme z Boha strach nebo zda je pro nás milující Otec, který nás vysílá ke ztraceným ovečkám bez pastýře, je určující k zodpovězení otázky, proč jsme vůbec tady i jaký je náš úkol a nakonec je i tématem dnešního zamyšlení.

Po určitém váhání v modlitbách, co by pro vás ve vaší situaci bylo nejvhodnější a co by pro vás bylo praktické a oslovující, mě Pán přivedl k věřím známému evangelijnímu textu – podobenství o hřivnách. Pokud se ptáte, v čem spočívá praktičnost tohoto kázání, věřím, že ve dvou momentech. Za prvé, peníze hýbou světem a za druhé, co máme dělat jako církev v této nejisté době? Nadpisem kázání by též mohlo být co mám dělat jako křesťan s penězi, neřku-li s hřivnami svěřenými? Nebo chcete-li, jak z této kaše ven, aneb jaký je podle tebe Tvůj Pán, taková bude i tvá služba a takový bude i tvůj sbor.

Tento text nacházíme ve všech třech evangeliích kromě Jana. V Markově verzi je však pro výklad a kázání nepoužitelný pro jeho přílišnou stručnost. Budu proto vycházet z Lukášovy verze, která je snad nejvíce provokativní, ale budu srovnávat výklad s Matoušem.

Nejprve začněme kontextem. Ježíš je těsně před vejitím do Jeruzaléma a lidé si kladou otázku: už teď nastolí Ježíš Boží království? O tom nás informuje 11. verš Lukáše 19. kapitoly. A Ježíš odpovídá přečteným podobenstvím o hřivnách. To, co je velmi zajímavé z hlediska Lukáše je skutečnost, že před podobenství autor evangelia vsadil text o Zacheovi. Tedy Ježíš stoluje s mafiánem za Zacheova pokání a Ježíš vyřkne zásadní výrok: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Tedy Ježíš nepřišel zachránit „spravedlivé“, ale ztracené, ty kteří jsou bezradní a po spáse touží v hloubi své duše. O tom nás ujistí Ježíšův čin na konci 18. kapitoly – uzdravení slepého u Jericha. Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou... Prohlédni, Tvá víra tě uzdravila.
Naopak, kdybychom zkoumali kontext původní předlohy v Matoušovi a Markovi, byli bychom překvapeni, protože toto podobenství autoři obou dvou zbývajících synoptiků zasazují do kontextu posledních časů 24. a 25. kapitoly v Matouši hned za podobenství o družičkách a do 13. kapitoly v Markovi, která má též tón posledních časů. Tedy kontext se liší, ale co mají všichni tři synoptici, pisatelé Matouše, Lukáše i Marka společného je Boží království. Už teď chceš nastolit Boží království, Ježíši? A Jeho odpověď je, počkejte si. Nemá to být ale čekání pasivní, ale úplně jiného druhu. V družičkách je to olej, Duch Svatý, který nemá v křesťanovi při čekání uhasnout a v podobenství o hřivnách jsou to nejspíše duchovní dary, které nemáme zapomenout používat k rozhojňování hřiven. Pojďme ale zpět do Lukáše.

12 Proto řekl: "Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. 13 Zavolal si deset svých služebníků a dal jim deset hřiven a řekl jim: 'Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.'

14 Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: 'Nechceme tohoto člověka za krále!' 15 Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil.

Historický kontext je též velmi zajímavý. Lukáš provokuje politickou orientací příběhu, který si posluchači jen těžko mohli nespojit se smrtí Heroda Velikého. Jeho synové Archelaos a Herodes Antipas museli poslušně do Říma, aby se ucházeli o trůn u císaře. Proto muž odcházející do daleké země okamžitě evokoval u posluchačů Lukášova evangelia silné pocity. Nenávist Židů vůči svým podrobitelům byla veliká. Pán, který rozděloval hřivny musel nejprve odejít daleko, aby se pak vrátil jako král a vyrovnal účty jak s nepřátely, ty pozabíjel, tak s těmi, kterým propůjčil peníze, ty odměnil, či potrestal. Kontext Matouše je poněkud poklidnější. Zde jde o obchodování s velkými sumami peněz. Politická provokace tu není na místě. V Lukášovi je velmi jasně řečeno, co mají služebníci Pána dělat – mají s nimi hospodařit. V Matoušovi to ale tak jasné není. Proto se nabízí otázka, proč vlastně pán potrestal třetího služebníka, když tak věrně a poctivě spravoval jeho majetek? Nedošlo k určitému nepochopení? Srovnání s Lukášovou verzí nás ale vyvede z pochybností. Záměrem jak obchodníka s penězi, tak i politika aspirujícího na královský trůn nebylo uchovávání peněz, ale jejich investování, rozmnožování. V Lukášovi proto čteme, jak pán účtuje se svými služebníky.

16 Přišel první a řekl: 'Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.' 17 Řekl mu: 'Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.' 18 Přišel druhý a řekl: 'Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.' 19 Řekl mu: 'Ty vládni nad pěti městy.'

V ekumenickém překladu zanikne úplně jistý detail. A sice míny a talenty. V Matoušovi znamená talent 6000 denárů, což je asi 15 letá mzda dělníka. V Lukášovi se jedná o mnohem menší částku, jedna mína znamená asi 100 drachem, což je asi tříměsíční mzda dělníka. Tedy Matoušův pán byl obchodník, který se staral o výnosy. Také byl velmi prozíravý, nesvěřil všem stejně, jednomu dal 5 talentů, druhému 2 a třetímu 1 talent, podle jejich schopností a nakonec se mu to vyplatilo. A naopak Lukášův pán byl více politikem a věřil všem stejně, všem dal po 10 mínách. Ale výsledek nebyl rozhodně úměrný tomu, co bylo služebníkům svěřeno.

V tomto srovnání může ležet zajímavá úvaha. Není to tak i s námi, milí přátelé? Není to tak, že i nám Pán svěřil různé dary podle míry naší obětavosti? Naopak, pokud bych si měl rýpnout skrze Jakuba, nemáte, protože neprosíte, nebo skrze apoštola Pavla připomenout skutečnost, že máme o duchovní dary usilovat. Ale toto usilování nemá být jalové, ale zaměřené k cíli – kterým je uctívání Boha v podobě služby pro Boží království. Kdo bojuje v barvách Božího království, jistě je vyzbrojen náležitě pro bitvu, do které vstupuje. Tedy prostě, chceš-li být více obdarovaný, polož si otázku: skutečně toužím vidět velké věci? Skutečně toužím po příchodu Božího království? Toužím po tom, aby v mém okolí bylo více křesťanů a naše společnost česká byla více nasycena evangeliem? Když jsem po 22 letech ze školy, vzpomněl jsem si na jednu úžasnou věc. Moje kamarádka se po 4 letech mého setrvávání na teologické fakultě obrátila ke Kristu. Je to krásná tečka za studiem. Podobně vzpomínám se slzičkou v oku na střední školu. V mé třídě se obrátil kamarád a v paralelkách asi 5 dalších lidí. Samozřejmě to neříkám, protože v tom mám zásluhu, ta je maličká, ale chci si připomínat otázku: toužím vidět velké věci, toužím po tom, aby začal pršet Boží déšť? Toužím po tom, aby se děly velké věci v mém okolí? Chci, aby můj kolega v práci byl křesťan? Chci, aby mí spolužáci uctívali Ježíše? Pokud ano, je na čase zapojit moje hřivny do práce na Božím království a něco pro to udělat. Je jasné, že lidi nespasím. Ale mým úkolem je žít tak, aby lidé dychtili po Kristu a toužili vidět též Boží království.

Zamysleme se i nad výsledkem účtování. V Matoušovi nevidíme u prvního a druhého služebníka rozdíl. Oba vcházejí do radosti svého Pána. To znamená, že jdou ke Kristu na věčnost. O tom, že je podobenství o hřivnách o nebi a pekle, o našem údělu na věčnosti, nás snad přesvědčí skutečnost, že je v Matoušovi 25 hned po podobenství pasáž o posledním soudu a fráze v 30. verši: tam bude pláč a skřípění zubů, což jsou slova označující peklo. Pokud máte obavy a špatně byste spali, vzpomeňte si, že v Lukášovi je kontextem spása člověka a ne poslední věci. Ježíš vchází do Jeruzaléma a pak pláče nad nevěrou lidí (Lk 19,41-44). Nepláče pak ale také nad naší nevěrou a neschopností přiložit hřivny k dílu služby?

Důležitý moment v podobenství je věrnost. Kdo bude věrný v malém, bude pak odměněn ve velkém. V Lukášovi to vyniká právě proto, protože první služebník dostává od krále deset měst, i když částky, které vydělal nebyly závratné. Druhý dostal úměrně své zásluze. A třetí byl potrestán. V Matoušově verzi je to jinak: tam byli první dva odměněni stejně, oba se radovali v přítomnosti pána. Když se na to podíváme z odstupu: obě pravdy si vlastně nijak neprotiřečí. Je to tak, že všichni jsme spaseni vírou v Ježíše Krista, bez našich zásluh. Zároveň ale platí Pavlovo slovo, záleží na tom, z jakého materiálu stavíme. Zda ze zlata, či stříbra či ze slámy. Slovy podobenství jde skutečně o to, co se svěřenými hřivnami, ať je to cokoliv, uděláme. Kdo se bude více činit, bude více odměněn. To je skutečnost, kterou bychom jako křesťané neměli přehlížet. Být křesťanem není pasivní podnik, ale láska se projevuje skutky. Když uvážíme, že financemi v příběhu nakonec není nic jiného než Boží láska, kterou chce Ježíš spasit lidi, pak se nemusíme pohoršovat nad ekonomickým příslovím: kdo má, ten dostane ještě víc a kdo nemá, a myslí, že má, tomu bude vzato i to, co má. Totiž kdo má lásku, bude ji mít ještě víc a kdo lásku nemá, pak ji prostě nebude mít ani později.

Pojďme ale ještě dál do 20. verše a podívejme se na třetího služebníka:

20 Přišel další a řekl: 'Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovanou v šátku, 21 neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.' 22 Řekne mu: 'Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 23 Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je teď vybral i s úrokem.'

Provokativní na podobenství je skutečnost, že se služebník snaží uchovat hřivnu proto, aby o ni snad pán nepřišel. Jak šlechetné. Bohužel to ale připomíná přístup pasivní církve, která se jen snaží uchovávat tradice víry, ať již katolické nebo reformační a neuvědomuje si, že náš Bůh nás nepovolal k budování muzea či skanzenu, ale k činění učedníků a ke svatosti a šíření lásky mezi lidmi. Je totiž rozdíl mezi věrností v zachovávání víry a pasivitě v podobě lenosti třetího služebníka! A to velký: jeden jde a riskuje svou kůži na trhu, usiluje o Boží království – ten první (a druhý) své spasení uvede ve skutek, jak říká Pavel a ten třetí své spasení promarní. A pak následuje buď oheň, či pláč a skřípění zubů. Tedy co si z toho máme všeho odnést? Pán nepovolal nás, jeho krásnou církev k budování tradic a skanzenů a muzejí, jak se o to některé církve dnes pokoušejí, ale k živému vztahu s Kristem. Teď nekritizuji místo setkávání, je nakonec jedno, jestli jsme v kostele, nebo ve škole, jde o to, jaký postoj jako křesťané máme... A teď se dostáváme k důležité otázce... co ho k tomu vedlo neboli – proč?

Proč? Jakou máš představu o svém Bohu, takový sám budeš a taková bude i tvá služba a nedivil bych se, že takové i utváříš vztahy kolem sebe a sbor, jehož jsi členem. Pokud máš představu o milujícím Bohu, který chce spasit každého člověka, pak budeš vonět láskou a nevěřící lidé budou kolem tebe a budou stejně jako ty dychtit po spasení, budou chtít mít to, co ty máš. Pokud je to ale Bůh, který je krutý nebo je to Bůh, který je nějak zastřený či mlhavý, bude to znamenat něco jiného. Věřím, že Ježíš ukazuje jednu z nemocí vadné představy o Bohu. A tou je tyran. Schoval jsem hřivnu, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný. Jinými slovy, nejsi štědrý a nedokážeš uspokojit můj život. Proto jsem pasivní a raději dělám něco jiného, co mi dává smysl. Věříš, příteli, že Ježíš dokáže plně uspokojit tvůj život? Věříš dnes, že Ježíš je touhou tvého srdce? Je pravda i dnes, že Ježíš je důvodem, proč jsi dnes přišel? Je Bůh radostí ve tvém životě? Pokud ne, pak obrať své srdce v modlitbě k němu a vydej se mu. Pokud ano, pak radostně řekni ve svém srdci, jsem rád, že jsem Kristův a On je mým pánem. Nakonec pán soudil svého služebníka podle služebníkovy představy. Ježíš neříká, že by skutečně takový byl. Ale soud spočívá v mylné představě. Představoval sis mě jako krutého, a proto jsi byl líný něco s tím, co jsem ti svěřil, dělat? Nakonec pán svého služebníka usvědčil z lenosti. Kdyby skutečně měl strach, bude přece něco dělat. Myslím, že z tohoto příběhu plyne jedno poučení. Ze strachu nic dobrého nebude. Nakonec apoštol Jan nám říká: dokonalá láska strach zahání. Tedy ze strachu nemůže být láska. Pokud si představuješ Boha jako krutého tyrana, odhoď takovou představu. Mějme stále na paměti, že Ježíš přišel hledat to, co je ztracené a spasit to, co bylo zahynulé. Boží láska k tomuto světu je vyjádřena v Ježíšově díle na kříži. Ježíš je dokonalým vyjádřením sebedarování Božího. Tedy není to tak, že Bůh tě není schopen uspokojit ve tvém životě, a proto máš dělat něco jiného. Ale právě naopak. Bůh je schopen tě uspokojit, protože poslal svého Syna Ježíše, aby tě zachránil. Důvěřuj mu dnes, že dokáže dělat velké věci ve tvém okolí. Má ale jednu podmínku, nesmíš svůj talent či mínu, hřivny zakopat, ale správně investovat, jít s kůží na trh, odvážit se vyjít sám ze sebe, tak jako to Bůh učinil. Věříš Bohu, že dokáže Kristovu církev, jeho krásnou nevěstu, učinit slavnou pro slávu Božího jména? Pokud ano, pak mu dej své hřivny. Otevři zavřenou ruku s tím, co máš a dej to Bohu.

Podívejme se na výsledek do 24. verše...

24 Své družině pak řekl: 'Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!' 25 Řekli mu: 'Pane, už má deset.' 26 Pravím vám: 'Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 27 Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.'" 28 Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma.

Na tomto místě se ozývá podivný ekonomický výrok „každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“... Jedná se o opakování výroku z výkladu podobenství o rozsévači... Lk 8,18 (i na dalších místech v Mt a Mk): „dávejte si pozor, jak slyšíte: kdo má, tomu bude dáno a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má.“ Tedy nejde o nespravedlnost, ale jde o konstatování duchovní skutečnosti. Kdo má Krista, má všechno, kdo Krista nemá, nemá nic. Kdo se raduje v Kristu, rozhojňuje se v Jeho lásce, roste a roste do plnosti v Kristu. Kdo ale Krista nenašel, nakonec, až přijde Pán podruhé, ztratí i to, co si myslel, že má. Ať už jsou to peníze, domy či obrazy... zkrátka, opět je to otázka priorit. Investuješ své hřivny do Božího království? Máš srdce u Pána a žiješ pro Něj i dnes? Pokud ne, obrať své srdce k Němu, protože Kristus je Bohem soucitným a slitovným a chce Tě stejně jako prve Zachea zachránit. Zamysleme se nad tím, co říká Ježíš: Kdo by chtěl svůj život zachránit ten o něj přijde. Kdo by však svůj život ztratil pro mě, ten svůj život nalezne. Rozuměj: kdo by chtěl svou hřivnu uschovat – ten o ni přijde – ale kdo by svou hřivnu riskoval a tak ji rozmnožil, ten bude odměněn. Kdo svůj život ztratí pro mne, kdo ponese svoji kůži pro mě na trh – ten svůj život nalezne.

Příběh končí účtováním s nepřáteli, kteří jsou před pánem pozabíjeni. Je to snad varování i pro nás, abychom se neustále uchylovali k Bohu, protože přijde Jeho soud a ten bude pro jedny znamenat velkou radost, zatímco pro druhé veliký smutek. Kdo má z Boha strach, bude mít proč, kdo ale v Bohu nalezl radost, bude se radovat ještě víc, až se Pán vrátí.

Co si ale z toho můžeme odnést?

Pán nás nepovolal ke strachu, ale k odvaze. Nemáme své hřivny zakopávat, zahrabávat ani konzervovat, ale máme je Pánu dávat a sloužit svými hřivnami pro Boží království. Pokud to neučiníme, jsme podobni tomu třetímu služebníku, který nakonec o všechno přijde. Pán nás nepovolal budovat muzea a skanzeny, ale Boží církev, která je svědectvím tomuto světu, ať už je to vzájemná láska mezi námi nebo je to víra ve velké věci, které Pán učiní. A nakonec: Bůh je Bohem vysílajícím, Bohem, který chce zachránit hříšníky, nechce je zatratit, protože je miluje. Buďme prvním či druhým služebníkem. Proto naberme odvahu v následujícím týdnu vyjít ze sebe a napodobovat našeho Pána, nebojme se svědčit o Jeho lásce a dobrotě a Kristovským životním stylem ukazovat nad sebe a za sebe ke Kristu. Amen.