Advent
Milí
přátelé, vstupujeme do adventního období. Zapálili jsme první
svíčku na znamení prvního týdne adventu.
Advent znamená
příchod. Ale příchod čeho nebo koho? Ano, přicházejí postupně
vánoce. Přichází nakupování a stres a nebo také odpočinek,
radost a dovolená. Přichází ale také mnohem
víc
než to.
V duchovní rovině je advent příchodem Božím.
Svíčka a její světlo symbolizuje příchod světla do temnoty.
Příchod Božího Syna do světa. Sám Bůh se slituje a přichází
mezi nás.
Ve
starozákonním textu Izajáše připomíná prorok Boží příchod
těmito slovy: 1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké
světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří
světlo.
5
Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni
spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce,
Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."
Tedy
víc než 700 let před tím, než se narodil Ježíš Nazaretský,
prorok Izajáš předpověděl Ježíšův příchod. Přijde světlo,
které symbolizuje naději tohoto světa. Naději, že to dobře
dopadne. Naději, že deprese skončí a Boží lid se vrátí ke
svému Bohu. Toto dítě, o kterém ale prorok mluví, není
obyčejným dítětem, ale je to Božský bohatýr, sám Otec
věčnosti a Vládce pokoje. Tedy není to nikdo jiný než Bůh sám.
Téma proroctví a jejich naplnění příští týden rozvine více
Mark,
dnes bych se chtěl zaměřit na téma Ježíš s lidskou tváří.
Dovolte
mi vysvětlit, proč zrovna toto téma. Jako křesťané máme někdy
tendenci zapomínat na to, že Ježíš byl člověk. Jak jsem před
chvílí ukázal hezky na textu proroctví, zkrátka řekneme, že v
příchodu Božího Syna přichází sám Bůh do tohoto světa, což
je neskutečná věc, která v nás má vyvolat údiv. Zapomínáme
ale často na skutečnost, že v Ježíši Kristu se Bůh stává
člověkem. Ježíš Nazaretský je vyjádřením skutečného
lidství, skutečné pokory a lásky. Téma Ježíš s lidskou tváří
je proto vyvážením, připomenutím, že Ježíš není jen Boží
Syn, ale je stejně tak i opravdovým člověkem, je jedním z nás.
On procházel tím vším, co je nám vlastní, slabostí, úzkostí,
radostí, euforií, zklamáním, hněvem, soucitem a pokušením...
až na jeden velmi důležitý rozdíl, jako člověk nezhřešil. My
jako lidé hřešíme neustále, ale Ježíš nám ukazuje, jak má
člověk doopravdy žít každý den a jak náš život nepromarnit.
Ukazuje nám, jak máme prožívat a jak cítit a jak pracovat se
svými pocity. Ukazuje nám, jak máme přemýšlet o světě. A
ukazuje nám i jak máme jednat se sebou a s druhými.
Nejsme
ale stroje, nemáme být bezcitní, bez zanícení, bez šťávy,
křesťany, kteří zakládají svůj život jen na vůli a rozumu.
Je třeba se naučit pracovat se svými emocemi. Křesťan, který
neumí ovládnout svůj hněv, vztek, svou vášeň, svoje chmurné
myšlenky je nezralý křesťan. Je možné být v Kristu, ale nebýt
v oblasti pocitů Kristu vydán.
Proto
se učíme, co znamená vydat naše emoce Kristu. Cílem křesťanského
života není emoce potlačit a stát se bohy, ale místo toho si své
pocity uvědomit a naučit se s nimi pracovat. Nestačí zkrátka
Bohu odevzdat myšlenky a tělo, ale máme také Bohu odevzdat naše
prožívání. Zkrátka Ježíš není jen Bohem, On je také
člověkem.
O
tom je právě advent, že si připomínáme Boží příchod v
maličkém. Maličkém bezbranném člověku.
Ježíš
je člověk a je pro nás vzor, kterému se chceme připodobňovat.
On
je vzorem, který chceme následovat. A to jistě zahrnuje i oblast
emocí. Jak říká apoštol Pavel v listu Efezským: „abychom
dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Tedy
míra naší zralosti je Ježíš jako člověk.
Proto
se zaměřme dnes skrze krásný příběh z Ježíšova dospívání
na Ježíšovo lidství a přemýšlejme nad sebou.
Člověk
je celistvá bytost
Někteří
lidé mají představu, že člověk se skládá ze třech částí,
fyzické, duševní a duchovní.
Tyto
části rozdělují člověka. Toto rozdělení vede k přesvědčení,
že nezáleží na naší životosprávě a našich fyzických
návycích. V jeden moment můžeme jít do kostela a být spojeni s
Bohem a v druhý moment můžeme klidně být na oslavě a opít se.
V jeden den se zbožně tvářím v rozhovoru
v
církvi a v druhý moment křičím
na
svou manželku. Tak to ale nejde. Nemůžeme naše tělo, myšlení a
ducha rozdělovat. To, co děláme ve fyzické oblasti ovlivňuje
naší psychiku a duchovní stav. Když jsem opilý, nemůžu si
myslet, že se budu modlit. Když jsme fyzicky nemocní, ovlivní to
i naše myšlení a rozhodně i způsob našeho duchovního
prožívání. Podobně, když máme deprese, může se to podepsat i
na našem fyzickém stavu. Člověk je zkrátka celistvá bytost.
Podobně to platí i pro duchovní rovinu a pro zrání člověka.
Nemůžeme si myslet, že je člověk duchovně zralý a přitom
emočně nevyzrálý. Jedno souvisí s druhým. Když někdo nezvládá
svoje pocity, tak nemůže být zralý ani v duchovní oblasti. Jedno
zkrátka souvisí s druhým. Je naivní si myslet, že zbožně
znějící modlitby nebo služba v církvi jsou více důležité než
návaly vzteku a moje chování v každodenním životě... Dobře,
duchovní stav souvisí s psychickým... ale co s tím?
Co
na to říká Bible? Když jsem si četl Lukášovo evangelium,
zaujaly mě za sebou se objevující tři verše, které ukazují na
to, jak Jan Křtitel a Ježíš rostli a zráli postupně. Lk 1,80 Chlapec rostl a
sílil na duchu (Jan Křtitel); a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před
Izrael. Lk 2,40 Dítě rostlo (Ježíš) v síle a moudrosti a milost Boží
byla s ním. Lk 2,52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl
milý Bohu i lidem. Tyto tři verše z období Janova a Ježíšova dětství
ukazují na postupný proces zrání v různých oblastech Janova a Ježíšova
lidství. Jeho duchovní rozvoj, jeho mentální rozvoj i jeho
fyzický rozvoj.
Jestli
je Ježíš pro nás vzorem a vidíme na něm, že se rozvíjí
postupně, musíme si uvědomit, že ani my nemůžeme z ničeho nic
se stát zralými, ale musíme postupně růst. Zaměřím se nyní
víc na tyto tři oblasti růstu člověka.
a.
duchovní život člověka
Jako
křesťané se musíme učit žít duchovní život. Není to
automatika. Někdy když slyšíme modlitbu staršího křesťana,
může nás odradit se modlit. Když jsem byl ve sboru a slyšel jsem
se modlit některé bratry, říkal jsem si, že nikdy nebudu tam,
kde jsou oni.
Ale
do srdce vidí jen Bůh a navíc nemá smysl se srovnávat. Každý
začínáme
v
určité fázi a nemůžeme ji přeskočit. Je to jako vývoj dítěte.
Nejdříve je dítě novorozenec, pak je kojenec, pak je batole, pak
dítě předškolního věku atd. Podobně je to i v duchovní
oblasti. Když se člověk obrátí k Bohu, je jako novorozenec.
Novorozenec nic neví
o
světě, vidí jen na několik desítek centimetrů před sebe, to
mu stačí na to, aby vnímal to nejdůležitější – mámu.
Podobně je to s duchovním novorozencem. Je třeba, aby se
soustředil na mámu. Musí být v maminčině náručí a zrát v
bezpečí její náruče. Někdy je to matoucí, protože někteří
lidé uvěří v pozdějším věku, kdy jsou již zralejší a
dokážou maskovat duchovní zralost.
Pro
člověka může být někdy pokořující si přiznat v pozdějším
věku, že jsem duchovně teprve na začátku. Už bychom chtěli být
zralí, ale ono nejde přeskakovat. Zrát se musí postupně.
Je
třeba postupně od začátku začít číst Bibli a začít s
jednoduchými modlitbami. Víra roste postupně. V duchovní oblasti
není žádná zkratka.
Lk
1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne,
kdy vystoupil před Izrael. Takže to byla duchovní oblast.
b.
psychický vývoj člověka
Další
oblastí vývoje člověka je psychická. Podívejme se na souvislost
mezi duchovním a psychickým vývojem.
U
Lukáše vidíme spojitost mezi jednotlivými oblastmi. Síla,
moudrost a Boží milost.
Lk
2,40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním
Tedy
rozvoj člověka ve fyzické, psychické a duchovní oblasti je
spojený.
Pokud
chci růst v duchovní oblasti, nemůžu vynechávat psychickou
stránku svojí bytosti. Nemůžu ignorovat svou osobnost a své
prožívání. Jsou důležité moje myšlenky, tam je třeba se učit
myslet křesťanským způsobem. Když procházím pochybnostmi,
musím se naučit s pochybnostmi bojovat. Když přicházejí lži,
ať už poslechem, nebo čtením nebo v myšlenkách, je třeba být
silný, abych lež odhalil, odmítl a připomenul si pravdu. Poznáte
pravdu a pravda vás osvobodí. Jak je to ale s emocemi? Nechci
fušovat psychologům do řemesla, odpusťte mi zjednodušení. Emoce
jsou vlastně jako ukazatele. Když mi v autu dojde benzín, začne
mi blikat kontrolka nebo na ručce ukazatele vidím, že je málo
benzínu. Emoce nejsou špatné. Jsou stvořeny Bohem proto, aby nám
něco o nás řekly. Když jsem naštvaný, ukazuje to na můj
vnitřní stav. Nemá cenu popírat to, co cítím ani to potlačovat.
Nejrozumnější je položit si otázku,
proč
jsem naštvaný? Tady asi skončí většina lidí. Řekneme, že za
to může Franta, protože udělal to a to. Pak si řekneme, no,
vždyť Franta není tak špatný, vždyť je normálně docela fajn
a
necháme to být. Ale zapomeneme
na
skutečnost, že emoce jdou z našeho nitra, z našeho srdce. Je
pravda,
že
když nás někdo kopne do kotníku, tak přímo způsobí naši
bolest, ale všechny emoce nefungují tímto způsobem. Zdrojem emocí
jsme my. Nemůžeme obviňovat druhé lidi
za
naše emoce. Já jsem zodpovědný
za
své prožívání. Kolikrát za den slyšíme, je to tvoje vina. Ty
děláš můj život hrozný. Kvůli tobě se cítím blbě... Často
je to ale tak, že druhý člověk je podnětem pro spuštění
něčeho, co máme uvnitř nás. Dost dobře je to
vidět
v manželství. Nevím jestli se
vám
stává, že na něčem pracujete a najednou přijde člověk a začne
se vás na něco ptát nebo si s vámi chce povídat a nebo po vás
něco chce. Musím přerušit práci a reagovat na podnět. Někdy
jsem podrážděný, protože jsem musel přerušit práci.
Tak
mám tendenci spojovat svůj pocit s člověkem, který ho vyvolal.
Ale skutečnost je taková, že moje manželka nemůže za můj
pocit. Můj pocit vznikl uvnitř mě, vznikl tak, že jsem na něčem
pracoval a nyní vnímám, že nemůžu pokračovat. Mám volby, buď
si řeknu: co po mě zase chce? Proč mě otravuješ? A naštvu se a
budu nepříjemný. Nebo si řeknu, vadí mi, že musím přerušit
svoji práci a cítím se stresovaný, že nestíhám a teď ztratím
čas rozhovorem, ale rozhoduju se chovat se k druhému člověku
ohleduplně a odpovím: „miláčku, mohla bys prosím přijít za 5
minut? Musím něco dokončit a nemůže to počkat.“ Je to úplně
jiná odpověď než „Co zase chceš? Nemůžeš mě neotravovat v
mojí práci?“.
Jsem
přesvědčen, že duchovní a psychická oblast spolu souvisí.
Nemůžeme si myslet, že budeme v duchovní oblasti zbožní a
přitom nekontrolovat naše pocity. Tak to bohužel nefunguje. Pokud
chci duchovně zrát, musím dostat svoje myšlenky a pocity pod
kontrolu. Ne je potlačit, ale místo toho si je uvědomit a pracovat
s nimi. Pamatujme si, že druhý člověk není zodpovědný za moje
pocity, ale za moje pocity jsem zodpovědný já sám.
c.
fyzický vývoj člověka
Třetí
oblastí je fyzický vývoj. Jako duchovní a psychický vývoj spolu
souvisí, platí to podobně i pro fyzickou oblast. Když se
rozčílíme, můžeme to pociťovat i fyzicky. Někteří lidé
dostanou při záchvatu hněvu i infarkt. Když dostaneme pod
kontrolu svoje pocity, můžeme zlepšit i náš fyzický stav.
Vím,
že jsem se dopustil zjednodušení. Ne vždy to tak skutečně je.
Dovolte mi uvést jiný příklad. Obžerství. Když se někdo
systematicky přejídá, je to něco, co je hřích a odděluje ho to
od Boha, ale zároveň přejídání způsobuje
fyzické
problémy. A když mě bolí břicho z přejedení, pak i obtížně
myslím. Zkrátka vidíme, že fyzická, duševní a duchovní složka
člověka je propojená.
V
evangeliu Lukáše čteme: Lk 2,52
A
Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem
Na
Ježíšově životě vidíme, že nebyl jednostrannou osobou. Nebyl
to nějaký pijan či bohém, ale spolu s jeho duchovní a duševní
disciplínou byl odevzdaný Bohu i po fyzické stránce. Když ho
vidíme postit se 40 dní na poušti, musel mít velmi trénovanou
vůli, aby to vydržel, když vidíme, že brzy vstával a modlil se
často v noci, musel být po fyzické stránce zdráv,
aby
takové činnosti vydržel. Chodil po celé zemi křížem krážem,
tak jako jeho učedníci a lidé v té době, kdyby to byl tlustý
povaleč, asi by tolik pěšky necestoval.
Co
tím chci vším říct?
Člověk
je zkrátka celistvá bytost,
nejen
duchovní nebo duševní nebo jen fyzický tvor, ale celková bytost,
Ježíš
je také plně člověkem, duchovně, duševně i fyzicky...
Příběh
z evangelia
Nyní
se podívejme krátce na příběh, který je ohraničený dvěma
verši, které jsem četl. Tyto verše nám ukazují, že Ježíš
vyzrával po fyzické, duševní i duchovní stránce postupně.
Uvidíme Ježíše v reálné situaci jako dvanáctiletého
puberťáka. Říká se, že je to nejhorší období u dětí.
Podívejme se, co Ježíš dělal ve 12 letech.
a.
pozadí
Ve
41.-42. verši čteme, že Ježíš šel se svými rodiči o
velikonocích do Jeruzaléma. To měli jako židovská rodina ve
zvyku, Ježíš už byl dost starý, aby šel sám se svými rodiči.
Všechno se stalo tak, jak bylo obvyklé, autor evangelia všechny
zvyky přeskakuje a dostává se až k tomu, co se stalo jinak.
b.
zápletka
Rodiče
se vydali domů na sever, ale přehlédly, že Ježíš zůstal v
Jeruzalémě. V této době se necestovalo osamoceně, šli s
ostatními rodinami několik dní a povídali si. Ve výpravách a
poutích jde hodně lidí společně a není někdy možné najít
jednoho člověka. Je možné, že Ježíš měl jít s nějakým
starším bratrem, který ho měl na starosti a rodiče měly za to,
že jde s nimi. Problém nastal až po dnu chůze, kdy se Josef a
Maria snažili najít Ježíše, ale nikde nebyl.
c.
vrchol
Všude
ho hledali, ale nemohli ho najít. Pokud jste rodiče a někdy se vám
ztratilo dítě v obchoďáku, asi víte,
jaký
je to pocit. Pokud nejste rodiče, možná znáte z vašich dětských
let, jaké to bylo se ztratit a být sami. Zkuste se vcítit do
rodičů.
d.
rozuzlení... Ježíš nalezen...
Nakonec
Marie a Josef Ježíše našli
v
chrámě. Jaká to musela být úleva.
Na
tomto místě vidíme Ježíše jako moudrého chlapce, který se učí
od náboženských učitelů a rozumně s
nimi
hovoří. Proč ale jeho rodiče nic nevěděly? Myslím, že je
docela možné, že jako 12 letý chlapec prostě nedomyslel, jak se
jeho rodiče budou cítit a že o něj budou mít hrozný strach.
e.
návrat a poučení... „musím být tam, kde jde o věc mého
Otce“...
Když
viděli Josef a Marie Ježíše, byli velmi překvapení. Místo
uplakaného chlapce, který se ztratil, viděli mladého muže, který
se natolik nechal strhnout touhou po vzdělání a rozhovoru nad
Biblí, že nejspíše zapomněl, že jeho rodiče odešly domů a
nic jim neřekl. Maria Ježíše napomenula, Synu, co jsi to udělal?
Já i tvůj otec jsme tě s úzkostí hledali. Ježíš ale
odpověděl, že je na správném místě. Dobře si již uvědomoval,
že jeho otec není Josef, ale že má nebeského otce, který je
jeho skutečným otcem. Říká zajímavou věc: musím být tam, kde
jde o věc mého Otce.
Nemůžeme
se divit rodičům, že tomu, co Ježíš řekl, neporozuměli.
Evangelista Lukáš nám ale říká, že Maria si to vše
pamatovala, uchovávala si to v srdci. Nakonec se všichni vrátili
domů a příběh tím končí. Co si ale z tohoto příběhu můžeme
vzít? Ve dvanácti letech jsou již často puberťáci schopni klást
velmi zásadní životní otázky a diskutovat o životě s
dospělými, tak je třeba je brát vážně a věnovat takovým
otázkám čas.
Také
jsme viděli, jak Ježíš jako člověk postupně zraje, není jen
Bohem, který ve svém majestátu všechno již ví, ale vidíme
Ježíše jako člověka, který se jako 12 letý učí a dělá
všechno to, co jeho rodiče. Má touhu po Boží blízkosti, která
je natolik silná, že zapomene na svoje rodiče, kteří odejdou
domů a až po dni cesty si uvědomí, že syn zůstal někde jinde.
Ježíš
prospíval na duchu i na těle...
Příběh
je zakončen 52. veršem:
52
A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Tedy
opět vidíme jako refrén opakující se motiv postupného zrání
Ježíše. Ježíš prospíval na duchu, sílil v moudrosti i na
těle... tedy Ježíš jako člověk nebyl jen nějakým přeludem,
ale skutečným člověkem z masa a kostí, člověkem fyzickým,
duševním i duchovním. Lidé ho jako člověka poznávali a to se
jim líbilo a líbilo se to i Bohu.
Spojení
příběhu s celistvostí člověka
Viděli
jsme Ježíše jako 12 letého puberťáka, jak diskutuje s učiteli
a putuje na dlouhou vzdálenost se svými rodiči. Viděli jsme na
příkladu Pána Ježíše, že člověk není jen fyzická nebo
duševní nebo jen duchovní bytost, ale projevuje se vždy jako
celek. Ježíš musel zrát fyzicky a duševně a duchovně. Nezačal
svůj úkol ve 12,
ale
dál rostl až do svých 30 let, takže
na
Ježíšově příkladu vidíme nutnost fyzického, duševního i
duchovního zrání. Když teď nastává advent a připomínáme si
příchod světla do temnoty, příchod Božího Syna do světa,
nezapomeňme, že Ježíš není pouze Bůh, ale je také člověkem.
Ježíš jako člověk prošel vším, čím musíme projít jako
lidé my. Když čteme příběhy z evangelií, vidíme u Ježíše
radost, smutek, smích i pláč, hněv i lítost. Ježíš nebyl
nějakým sterilním neutrálním člověkem, nebyl ani nějakým
fyzickým vehiklem pro Boha, ale byl plnohodnotným člověkem, proto
vězme, že Bůh nám v Kristu perfektně rozumí, protože prošel
vším, čím procházíme my. Dokáže se s námi ve všem
ztotožnit. Také platí, že Ježíš je pro nás nejlepším vzorem
k následování. Nikdo jiný totiž neukazuje tak dobře, jaký má
být člověk. Jak řekl Pavel, máme dorůstat zralého lidství
měřeného mírou Kristovy plnosti. To ale znamená, že nebudeme
žádnou oblast našeho lidství zanedbávat. To znamená, že se
naučíme správně myslet, ovládat vůli, ale také pochopíme své
emoce. Nemůžeme si totiž myslet, že jako lidé můžeme duchovně
zrát, aniž bychom zráli duševně. Stejně jako Ježíš zrál
souběžně, musíme i my postupně zrát fyzicky, duševně i
duchovně. Není totiž žádná zkratka, je to pozvolný proces
vnitřní proměny, kterou působí sám Duch Svatý. Na nás je se
mu otevřít a odevzdat mu vše, co máme. Potom můžeme 52. verš o
Ježíšovi vztáhnout jako zaslíbení i na sebe: A Ježíš
prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Buďme tedy
naplňováni Duchem Božím, abychom byli milí Bohu i lidem. Amen.