pondělí 24. prosince 2012

Půlnoční kázání o významu vánoc (Jan 1)

http://grizly.blog.cz/


Úvod
Milí přátelé, vrcholí vánoce, snědli jsme kapry a otevřeli dárky, spálili skoro všechny adventní svíčky a vypili mnoho svařáku. Doufám, že jste udělali někomu blízkému radost a že jste dostali dárek, který jste chtěli. Vězme ale, že vánoce nejsou jen o dávání dárků a zapalování svíček a zpívání koled. To by nebyl dostatečný důvod tady stát a mrznout. Alespoň pro mě ne. Mám jiný důvod a o tom vám chci povědět. V prvním století byl muž, kterého nazýváme Ježíš. Nebyl to jen obyčejný muž, ale tento muž změnil dějiny lidství a kultury. O něm teď budeme číst a zpívat písně.





Kázání
Mnoho lidí hledá Boha. Zkouší nejrůznější cesty, od meditace, charity a zdravého životního stylu, až po filosofii, např. soulad s přírodou až po náboženství. Jak je ale možné poznat Boha? Je skutečně možné, aby člověk Boha poznal? Je možné, aby něco tak malého jako je člověk poznal něco tak velkého jako je Bůh? Pokud je skutečně pravda to, na čem se většina světových náboženství shoduje – židovství, islám i křesťanství – že Bůh stvořil tento svět... jak člověk může poznat Boha? Jak může stvořená bytost poznat někoho kdo ho stvořil? Jak může někdo kdo má oči vidět někoho kdo je neviditelný? Jak může někdo tak omezený jako je člověk poznat někoho tak neomezeného jako je Bůh? To je otázka, která nám může i o těchto vánocích zamotat hlavu... Vždyť si ji byli vědomi už starověcí myslitelé – finitum non capax infinitum – konečný nemůže pochopit nekonečného. Uvažte, jak může někdo, kdo čas stvořil, být poznán někým, kdo v čase přebývá? Jak může někdo, kdo je v prostoru, poznat někoho, kdo prostor stvořil?
Apoštol Jan, nejbližší Ježíšův učedník nám napsal:

9 Bylo tu pravé světlo,
které osvěcuje každého člověka;
to přicházelo do světa.

Jan nám říká krásným poetickým jazykem, že světlo Boží osvěcuje každého člověka. Toto Boží světlo přichází do světa a je to pravé světlo.
Bez světla se nedá být. Bez světla zakopneme a upadneme. Bez světla bych neviděl ani do svých poznámek a neviděli bychom do textů písní. Jsme na světlu závislí. Bez světla ale také není naděje. To ví snad každý člověk. Je ale mnoho světel, od toho denního slunečního, až po hvězdy v noci a měsíc. Od nepřirozených zářivek a žárovek až po svíčky na adventním věnci. Co je ale pravé světlo? Pravé světlo není jen proudem fotonů a není jen ve viditelném či tepelném spektru. Pravé světlo je to Boží, co nám ukazuje pravdu. Pravdu o nás, pravdu o světě a pravdu o Bohu.
To ale není všechno. Jan pokračuje:
10 Na světě byl,
svět skrze něj povstal,
ale svět ho nepoznal.
11 Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.


Apoštol Jan nemluví jen tak obecně o nějaké filosofické pravdě, ale mluví o konkrétní osobě. Mluví o Bohu, který stvořil tento svět. Mluví o Bohu, který se dal nám lidem poznat. Pokud by Bůh nechtěl, člověk by nevěděl, jaký Bůh je. Lidský rozum stačí tak tak na to, aby došel k závěru, že je logické a možné, aby Bůh stvořil svět, ale to zdaleka nestačí k poznání toho, kdo Bůh je. Bůh se rozhodl poslat Ježíše na tento svět, abychom Boha mohli poznat osobně. Co ale dělají lidé? Lidé místo aby se radovali z toho, že mohou Boha konečně poznat, tak chtějí zabít toho, kdo jim poznání Boha umožňuje. Jako ve vánočním příběhu král Herodes měl strach, že by malé děťátko vyrostlo a stalo se králem. Král měl strach, že by ho jiný král, ten skutečný připravil o jeho moc. Podobně je to s námi, milí přátelé. Není to také tak, že máme strach se podřídit Bohu? Máme strach, že bychom se museli něčeho vzdát. Nemáme strach jako Herodes král, že bychom již nebyli králi a pány vlastního života? Je přece lepší zůstat králi a pány a nikomu se nepoklonit. Lidská pýcha je právě to, co nám brání Boha poznat a následovat.
Přes naší pýchu nám ale vánoce připomínají, že je možné Boha poznat. Není to pro to, že bychom na to měli nárok nebo právo, ale je to pouze z Boží lásky a slitování, že nám Bůh nabízí sám sebe. Jan říká něco velmi zvláštního o rodičích, dětech a Bohu.

12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců,
nýbrž se narodili z Boha.
Není to tak, že se stačí nějak rozhodnout. Víra není lidská vůle. Víra je Boží dar. 12. verš nám říká, že je to Bůh, který svou mocí působí, že někteří lidé se stávají Božími dětmi. Vírou se člověk stává Božím dítětem. Je to ostrý kontrast s početím lidského potomka. Dva lidé se rozhodnou, že budou mít syna či dceru. Ani nemůžeme zaručit jestli to bude chlapec či dívka a považme, jak je to dnes těžké. Tolik lidí je neplodných a zoufale po dětech touží. Jak je dnes těžké mít přirozeným způsobem potomka. Pokud je lidsky obtížné zplodit dítě, oč těžší je lidskou vůlí stát se Božím dítětem. Je to nemožné. Člověk může chtít, ale to nestačí. Tak jako král Herodes chtěl najít Ježíše. Tak moc ho chtěl zabít, ale nemohl. Protože vyšší moc zasáhla. Byla to Boží moc, která poslala Ježíše na tento svět. Bylo to Boží světlo lásky, které se člověku ukazuje, aby nezabloudil. Tedy nejsme to my, kdo chceme v Boha věřit. Ale je to Bůh sám, kdo nás k víře povolává a kdo nás chce zachránit!
Od čeho nás chce zachránit? Je to naše pýcha a touha být králem a pánem našeho života. Jak to dopadá, když je člověk pánem a králem vidíme všude kolem. Ať už jsou to války, vykořisťování chudých lidí, hladomory, zneužívání moci a prosazování vůle politiků... a nebo na více hmatatelné rovině jsou to lži a podvody, krádeže, závislosti a nebo nenávist a lhostejnost lidí. To jsou problémy každé doby, na tom se za 2 tisíce let vůbec nic nezměnilo. Jaké je ale řešení? Lidskými prostředky nakonec ničeho nedosáhneme. Ale dobrá zpráva je, že o těchto vánocích můžeme přijmout dar, který může přinést změnu do našeho života. Tato radikální změna není jen zbožným přáním nebo nějakou berličkou. Ale je to radikální změna lidského srdce. Je možná právě proto, že změnu nepůsobí bezmocný člověk, ale působí ji všemohoucí Bůh. On sám nám chce pomoci. Nezáleží tolik na našem rozhodnutí, ale na Božím rozhodnutí. Bůh se už rozhodl, že nám chce pomoci. Ale jak?

Ve čtrnáctém verši 1. kapitoly Jana čteme věřím nejlepší shrnutí smyslu vánoc: slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh se sám rozhodl dát se nám poznat. Nekonečné Boží slovo se stalo tělem, člověkem Ježíšem. Jinak by omezený člověk nemohl neomezeného Boha poznat. Bůh poslal Ježíše na tento svět. Narodil se Kristus Pán, jak budeme zpívat v koledě. Tedy paradox a tajemství vánoc je právě v tomto úžasném momentu. Bůh se stává člověkem a to jedním z nás. To nám dává naději, že Bůh existuje, je možné ho v Ježíši Kristu poznat a mít s ním osobní vztah. Já jsem to poznal před 10 lety a mnozí z nás to již poznali.

Chtěl bych nám všem popřát, abychom prožili pokojné a radostné svátky vánoc! Mojí modlitbou a hlubokou touhou v srdci je, abychom mohli o vánocích zahlédnout světlo Boží lásky, které osvěcuje každého člověka. Kéž poznáme hloubku Boží lásky, která jde tak daleko, že ze své slávy na výsostech sestupuje v Ježíši Kristu k nám a dává nám sama sebe! Amen.

sobota 15. prosince 2012

Podobenství o fíkovníku


Úvod

Na adventním věnci hoří tři svíčky a už jsme opravdu hodně blízko vánoc. Přichází vánoce, proroctví o Ježíši Kristu se naplnila a Ježíš se narodil. V posledních nedělích jsme věřím dobře ukázali, že se Ježíš narodil jako člověk a vyrůstal jako člověk. Proto rozumí našim slabostem a chápe dobře naše starosti a trápení. Stejně tak se ale raduje spolu s námi v tomto krásném adventním čase. Ukázali jsme si také, jak se na Ježíši Kristu naplňují mnohá proroctví ze Starého zákona a v tomto čase můžeme intenzivně vnímat jak Boží láska přichází do tohoto světa. Mnoho lidí ale také podléhá falešným iluzím, že už nastává konec světa a nebo jsme v nějakém zvláštním čase. Podobně se Ježíšovi učedníci ptali: Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci? Podívejme se proto dnes do evangelia Marka 13. kapitoly a přemýšlejme spolu s Ježíšovými učedníky nad slovy Pána Ježíše.

Našemu oddílu předchází tato slova ve 21. verši: "a tehdy, řekne-li vám někdo: hle, tu je Mesijáš, hle, tam... nevěřte! Vyvstanou lžimesijášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to jen bylo možné. vy však se mějte na pozoru! Všecko jsem vám řekl předem."

Tedy Ježíš nás varuje, abychom se neukvapovali v našich lidských soudech, kdy má konec světa nastat. Tedy tato část evangelia zdůrazňuje, že si musíme počkat. Ale část, kterou budeme vykládat dnes, podobenství o fíkovníku, je paradoxně zdůrazněním skutečnosti, že Boží království jistě přichází rychle. Nadpisem tohoto kázání - podobenství o fíkovníku by mohlo být "Bděte, Boží království přichází rychle", nebo také "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou". Podívejme se nejprve na kontext, souvislost s naším podobenstvím.

Mk 13

A. Kontext: Co se stane?
24 Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři, 25 hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. 26 A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. 27 Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konec nebe.

Mezi vykladači se vede debata, zda máme chápat podobenství o fíkovníku v souvislosti s tím, co se již stalo nebo je-li to naopak proroctví o konci světa.

Když se podíváme do všech synoptických evangelií, do Matouše 24, Marka 13 a Lukáše 21, uvidíme velkou shodu. Ve všech třech případech je kontextem Ježíšovo proroctví o zničení chrámu a Ježíš velmi dramaticky předpovídá události 3 židovských válek v 1. a 2. století našeho letopočtu. Zároveň ale vidíme, že události, které pisatel popisuje jsou rozsáhlejšího rázu. Vidíme, že je řeč o padání hvězd a mluví se o 2. příchodu Krista a celosvětovém setkání... To nejsou jen události židovských válek. Proto je myslím rozumné vidět též souvislost s celosvětovým děním a přicházejícím Božím království. Ano, Ježíšovi učedníci zažili velmi konkrétně události, které Ježíš popsal, ale zároveň to nejdůležitější nás teprve čeká. Nyní se můžeme podívat na samotné podobenství.

B. Fíkovník: Boží království přichází, pomíjivost světa, nepomíjivost Božího slova

Léto je blízko
28 Od fíkovníku si vezměte poučení:
Když už jeho větev raší
a vyráží listí,
víte, že léto je blízko.

Fíkovník patří do skupiny stromů, kterým na zimu opadají listy. A naopak, listy mu narůstají až na konci jara. Tedy rašení na větvích a vyrážení listí ohlašuje příchod léta. Proč zrovna mluví Ježíš o létu? Nebylo by pak vhodnější vykládat podobenství o fíkovníku někdy na konci jara? Proč ho tedy vykládám těsně před vánoci? Léto není vnímáno jen jako roční období. Léto můžeme vidět symbolicky. Léto Hospodinovy milosti. Každý sedmý rok měli Izraelci povinnost propustit otroky a odpustit dluhy. Tedy byl to zvláštní čas, kdy Židé měli mít zvláštní ohled jeden na druhého a připomínat si Boží záchranu. Každopádně pro nás léto symbolizuje zlomový čas, kdy má přijít Pán Ježíš podruhé. Je to čas, kdy už nebude prostor na vyrovnávání účtů a nebude příležitost všechno napravit. Protože fíkové listy raší velmi rychle a během několika dnů už přijde léto, je otázka, zda můžeme postupně předvídat, kdy léto nastane. Někteří lidé se snaží podle celosvětových událostí předpovídat konec světa. Ano, ve Zjevení Jana a na dalších místech a nakonec i v Matoušově evangeliu máme konkrétní události, které se stanou před tím, než přijde Pán Ježíš podruhé.

Ale podobenství o fíkovníku je pro nás právě určitým varováním, že nevíme, kdy přijde, proto bychom neměli spoléhat na to, že je to ještě daleko. Zkrátka toto podobenství nás motivuje, abychom se na příchod léta připravili.

V souvislosti se zimou mě napadá jeden příměr. Kdo se připravuje již v létě a na podzim na zimu, má vystaráno. Na Slezsku, kam se na zimu chystáme je dost silný mráz. Jinde jistě také. Rodiče Mirky již od konce léta začínají řezat a připravovat dřevo, aby měli dost paliva na zimu. Kdyby to neudělali, měli by pak problém. když by pak přišla zima, neměli by čím topit. V dřívějších dobách byla situace ještě kritičtější. Lidé neměli auta a nebyli blízko měst, kde si mohli nechat palivo dovézt. Lidé nebydleli v panelácích a zkrátka se museli na zimu připravit. Dnes jen zapneme topení a během pár desítek minut máme vystaráno. Podobně, když přišla letos zima, přišla velmi rychle. Dnes samozřejmě máme meteorologické předpovědi a věděli jsme, že ve čtvrtek začne sněžit a bude kalamita, ale přesto, kdo se podle toho nezařídil a neměl zimní boty a připravenou zimní bundu, měl problém.
Několik lidí každý rok umrzne na ulicích, protože zkrátka se zimou nepočítali a nestačili se připravit.
Pojďme ale v našem výkladu dál do 29. a 30. verše:

Čas je blízko
29 Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte,
že ten čas je blízko, přede dveřmi.
30 Amen, pravím vám,
že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane.

Zkrátka, když vidíme, že raší listy fíkovníku, víme, že je léto už blízko. Když vidíme příznaky příchodu Ježíše, už je pozdě.

Někteří lidé si myslí, že na stará kolena budou mít dost času. Někteří lidé si myslí, no, jsem stále ještě mladej, musím si život užít a pak bude dost času myslet na smrt a věčnost. Mám mnoho takových kamarádů. Je to ale omyl, smrt přichází rychle a když má člověk demenci a jeho mozek už nepracuje, je už pozdě. Podobně když člověka srazí auto nebo dostane infarkt či mozkovou mrtvici. Nechci vás teď děsit, ale podobenství o fíkovníku ukazuje dost jasně, že Boží království přijde rychle. Jako křesťané věříme, že jsme ve zvláštním čase mezi prvním a druhým příchodem Ježíše.

V Adventu a vánocích si připomínáme úžasnou skutečnost, že se Pán Ježíš narodil a přišel na tento svět jako malé děťátko. O okolnostech narození Ježíše bude příští týden mluvit Larry. Nesmíme ale zapomenout, že v adventu a vánocích si také připomínáme budoucí příchod Ježíše ve slávě. Tedy jeho druhý příchod nebude stejný. Až se vrátí Ježíš podruhé, budou soudit tento svět. Ty, kdo jsou připraveni, kdo věří v něj a kdo jej následují vezme s sebou k Bohu, ale ty, kdo připraveni nejsou, půjdou do samoty a budou souzeni podle svých skutků.

V této souvislosti mě napadá film Armaggeddon. Kdo jste viděli tento film? V poslední části filmu je scéna, kdy meteorit letí na zemi a chce ji zničit. Statečné posádce vrtařů se nakonec, s velkými potížemi, podařilo navrtat šutr a umístit nálože. Hlavní hrdina nakonec musel na meteoritu zůstat a odpálit výbušniny a meteorit se rozdělil na dva kusy, které minuly Zemi. Super.
Je to zajímavý obraz. Pro jedny bylo očekávání konce spojeno se smrtí a beznadějí. Druzí vyhlíželi záchranu. Pro jedny symbolizoval východ slunce naději na záchranu. Pro druhé symbolizoval nový den Armaggeddon, den soudu.

Tak je to i s námi, milí přátelé. Pro lidi, kteří v Krista věří, symbolizuje den příchodu radostnou událost, na kterou se těší a vyhlížejí den, kdy se Pán vrátí. Nemusíme se bát, ale můžeme se na tento den těšit, protože dobré věci, které tu zažíváme budou ještě krásnější a špatné věci, které nám kazí náladu zmizí. Na druhou stranu ale pro člověka, který Pána Boha odmítá a s Jeho příchodem nepočítá může být druhý příchod ošklivou záležitostí. Zvláště pro člověka, který v Boha a soud nevěří, může být Kristův druhý příchod šok a bude mít pro něj nečekané následky. Pro Ježíšovy učedníky bylo pronásledování velkým utrpením a vědomí druhého příchodu bylo pro ně velkou nadějí a radostí. Také dnes, v mnoha zemích světa jsou Kristovi učedníci pronásledováni a tak vánoce a advent symbolizují naději Kristovy záchrany a jsou znamením konce utrpení a přicházející radosti z Boží přítomnosti a věčné radosti.

Nyní se dostáváme k vrcholu našeho dnešního zamyšlení. Je to ujištění o platnosti Ježíšových slov.

Ježíšovo slovo je věčné
31 Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.

Ježíš chce věřím poukázat na relativnost lidského života a časnosti, kterou prožíváme. Uvažme, jak mnoho se snažíme se zajistit. Lidé dnes přes 30 let studují, někteří až do své smrti. Snažíme se o postup v kariéře, o co největší příjem, o zajištění našich dětí a často vkládáme své naděje do velmi pozemských cílů. Budujeme naše obydlí a střádáme své pozemské statky, ale často zapomínáme na to jedno, na čem opravdu záleží. Snažíme se stihnout co nejvíc, a proto se pachtíme, honíme se v krysím kolečku, jako kdyby na našich výkonech záležela budoucnost lidstva. Zapomínáme ale na skutečnost, která má věčnou povahu. Zapomínáme na to, čeho je slovy našeho velkého národního hrdiny Komenského, opravdu zapotřebí: na víru, naději a lásku. Tak prosté, jednoduché a krásné. Vždyť bude nová země a nové nebe. Tato země a toto nebe pomine. Vždyť do hrobu si vydobyté statky vzít nemůžu a svoje doktoráty a tituly už vůbec ne. Nebe a země pominou, ale Ježíšova slova nepominou. Jsou zkrátka věci, na kterých opravdu záleží.

Dobře, už dost teorie, buďme více praktičtí. Co máme dělat? Podívejme se do části, která bezprostředně následuje po podobenství o fíkovníku.

C. Bděte: Co máme dělat?
1. Vyvážený přístup
32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.

Tedy nemáme mít falešnou naději. Nemáme počítat, kdy to přijde. Když někdo stanovuje datum 21. prosince, víme velmi jistě z Božího slova, že je to nesmysl. Nevěřme falešným proroctvím na jedné straně... ale na druhé straně...

2. Mějme se na pozoru
33 Mějte se na pozoru,
neboť nevíte,
kdy ten čas přijde.
34 Jako člověk,
který je na cestách:
než opustil svůj dům,
dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci
a vrátnému nařídil,
aby bděl.

Tedy máme se mít na pozoru. Co ale máme sledovat? Máme sledovat s napětím televizi a v novinách světové události? Myslím, že autor má na mysli něco úplně jiného. Máme mít na zřeteli náš vlastní život.

Myslím, že do tohoto místa dobře zaznívají slova apoštola Pavla z 1. listu Tesalonicenským, 5. kapitoly:

2 Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. 3 Až budou říkat 'je pokoj, nic nehrozí', tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. 4 Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. 5 Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. 6 Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. 7 Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. 8 My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu. 9 Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. 10 On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. 11 Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.

Pojďme společně k poslední části tohoto kázání, do 35. verše.

3. Nespěme, ale bděme
35 Bděte tedy,
neboť nevíte,
kdy pán domu přijde,
zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno;
36 aby vás nenalezl spící,
až znenadání přijde.
37 Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"

Tedy je to jednoduchý pokyn. Nespěme, ale bděme. To neznamená, že nemáme spát, ale Ježíš má na mysli něco jiného. Být bdělí znamená ostražitost k vlastnímu způsobu života. Přemýšlej nad tím, pro koho žiješ a co tě v životě pohání.

Pokud je to Bůh a žiješ k Boží slávě, pokračuj dál. Pokud ale žiješ pro sebe a jen pro tento svět, probuď se. Zkrátka žij tak, jako kdyby den dnešní měl být ten poslední, jako kdyby Pán Ježíš měl přijít již zítra. Vždyť nakonec nikdo neví, kdy přijde, dokonce ani On sám, jen Otec v nebi. Bděme, aby nás Pán nenalezl spící, ale bdící. Buďme v našem životě střízliví a oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu a navzájem se povzbuzujme a buďme jeden druhému oporou.

Dovolte mi na závěr povědět jeden krátký příběh. Byly křtiny, všichni slavili narození děťátka. Připíjeli si a radovali se. Najednou ale někdo procitl a zeptal se, kde je vůbec náš oslavenec? Všichni se dali do hledání a když ho nalezli, dítě bylo ukryté pod odloženými kabáty a bundami. Děťátko zemřelo a nikdo o tom nevěděl.

Tento absurdní příběh ilustruje dobře, jak někteří lidé žijí. Tolik si užívají svého života, že zapomínají na to nejdůležitější, na toho, kdo jim život dal. Zapomínají na víru, naději a lásku.
Za chvíli, až budeme slavit svátost Večeře Páně, odevzdejme se do Boží dobré náruče a odevzdejme Kristu to, co nám brání přicházet k Bohu a poprosme o to, co nám v k Němu schází.

Až budeme slavit vánoce, nezapomeňme na důvod, proč je slavíme. Připomínáme si, že se narodil náš Zachránce, Láska Boží přišla na tento svět. Žij každý den, jako kdyby měl být tím posledním. Nespěme, ale bděme. Amen.

sobota 1. prosince 2012

Ježíš s lidskou tváří Lk 2,40-52

Advent
Milí přátelé, vstupujeme do adventního období. Zapálili jsme první svíčku na znamení prvního týdne adventu.
Advent znamená příchod. Ale příchod čeho nebo koho? Ano, přicházejí postupně vánoce. Přichází nakupování a stres a nebo také odpočinek, radost a dovolená. Přichází ale také mnohem
víc než to.
V duchovní rovině je advent příchodem Božím. Svíčka a její světlo symbolizuje příchod světla do temnoty. Příchod Božího Syna do světa. Sám Bůh se slituje a přichází mezi nás.
Ve starozákonním textu Izajáše připomíná prorok Boží příchod těmito slovy: 1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.
5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."
Tedy víc než 700 let před tím, než se narodil Ježíš Nazaretský, prorok Izajáš předpověděl Ježíšův příchod. Přijde světlo, které symbolizuje naději tohoto světa. Naději, že to dobře dopadne. Naději, že deprese skončí a Boží lid se vrátí ke svému Bohu. Toto dítě, o kterém ale prorok mluví, není obyčejným dítětem, ale je to Božský bohatýr, sám Otec věčnosti a Vládce pokoje. Tedy není to nikdo jiný než Bůh sám. Téma proroctví a jejich naplnění příští týden rozvine více
Mark, dnes bych se chtěl zaměřit na téma Ježíš s lidskou tváří.
Dovolte mi vysvětlit, proč zrovna toto téma. Jako křesťané máme někdy tendenci zapomínat na to, že Ježíš byl člověk. Jak jsem před chvílí ukázal hezky na textu proroctví, zkrátka řekneme, že v příchodu Božího Syna přichází sám Bůh do tohoto světa, což je neskutečná věc, která v nás má vyvolat údiv. Zapomínáme ale často na skutečnost, že v Ježíši Kristu se Bůh stává člověkem. Ježíš Nazaretský je vyjádřením skutečného lidství, skutečné pokory a lásky. Téma Ježíš s lidskou tváří je proto vyvážením, připomenutím, že Ježíš není jen Boží Syn, ale je stejně tak i opravdovým člověkem, je jedním z nás. On procházel tím vším, co je nám vlastní, slabostí, úzkostí, radostí, euforií, zklamáním, hněvem, soucitem a pokušením... až na jeden velmi důležitý rozdíl, jako člověk nezhřešil. My jako lidé hřešíme neustále, ale Ježíš nám ukazuje, jak má člověk doopravdy žít každý den a jak náš život nepromarnit. Ukazuje nám, jak máme prožívat a jak cítit a jak pracovat se svými pocity. Ukazuje nám, jak máme přemýšlet o světě. A ukazuje nám i jak máme jednat se sebou a s druhými.
Nejsme ale stroje, nemáme být bezcitní, bez zanícení, bez šťávy, křesťany, kteří zakládají svůj život jen na vůli a rozumu. Je třeba se naučit pracovat se svými emocemi. Křesťan, který neumí ovládnout svůj hněv, vztek, svou vášeň, svoje chmurné myšlenky je nezralý křesťan. Je možné být v Kristu, ale nebýt v oblasti pocitů Kristu vydán.

Proto se učíme, co znamená vydat naše emoce Kristu. Cílem křesťanského života není emoce potlačit a stát se bohy, ale místo toho si své pocity uvědomit a naučit se s nimi pracovat. Nestačí zkrátka Bohu odevzdat myšlenky a tělo, ale máme také Bohu odevzdat naše prožívání. Zkrátka Ježíš není jen Bohem, On je také člověkem.
O tom je právě advent, že si připomínáme Boží příchod v maličkém. Maličkém bezbranném člověku.
Ježíš je člověk a je pro nás vzor, kterému se chceme připodobňovat.
On je vzorem, který chceme následovat. A to jistě zahrnuje i oblast emocí. Jak říká apoštol Pavel v listu Efezským: „abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Tedy míra naší zralosti je Ježíš jako člověk.
Proto se zaměřme dnes skrze krásný příběh z Ježíšova dospívání na Ježíšovo lidství a přemýšlejme nad sebou.

Člověk je celistvá bytost
Někteří lidé mají představu, že člověk se skládá ze třech částí, fyzické, duševní a duchovní.
Tyto části rozdělují člověka. Toto rozdělení vede k přesvědčení, že nezáleží na naší životosprávě a našich fyzických návycích. V jeden moment můžeme jít do kostela a být spojeni s Bohem a v druhý moment můžeme klidně být na oslavě a opít se. V jeden den se zbožně tvářím v rozhovoru
v církvi a v druhý moment křičím
na svou manželku. Tak to ale nejde. Nemůžeme naše tělo, myšlení a ducha rozdělovat. To, co děláme ve fyzické oblasti ovlivňuje naší psychiku a duchovní stav. Když jsem opilý, nemůžu si myslet, že se budu modlit. Když jsme fyzicky nemocní, ovlivní to i naše myšlení a rozhodně i způsob našeho duchovního prožívání. Podobně, když máme deprese, může se to podepsat i na našem fyzickém stavu. Člověk je zkrátka celistvá bytost. Podobně to platí i pro duchovní rovinu a pro zrání člověka. Nemůžeme si myslet, že je člověk duchovně zralý a přitom emočně nevyzrálý. Jedno souvisí s druhým. Když někdo nezvládá svoje pocity, tak nemůže být zralý ani v duchovní oblasti. Jedno zkrátka souvisí s druhým. Je naivní si myslet, že zbožně znějící modlitby nebo služba v církvi jsou více důležité než návaly vzteku a moje chování v každodenním životě... Dobře, duchovní stav souvisí s psychickým... ale co s tím?
Co na to říká Bible? Když jsem si četl Lukášovo evangelium, zaujaly mě za sebou se objevující tři verše, které ukazují na to, jak Jan Křtitel a Ježíš rostli a zráli postupně. Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu (Jan Křtitel); a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Lk 2,40 Dítě rostlo (Ježíš) v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Lk 2,52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Tyto tři verše z období Janova a Ježíšova dětství ukazují na postupný proces zrání v různých oblastech Janova a Ježíšova lidství. Jeho duchovní rozvoj, jeho mentální rozvoj i jeho fyzický rozvoj.


Jestli je Ježíš pro nás vzorem a vidíme na něm, že se rozvíjí postupně, musíme si uvědomit, že ani my nemůžeme z ničeho nic se stát zralými, ale musíme postupně růst. Zaměřím se nyní víc na tyto tři oblasti růstu člověka.

a. duchovní život člověka
Jako křesťané se musíme učit žít duchovní život. Není to automatika. Někdy když slyšíme modlitbu staršího křesťana, může nás odradit se modlit. Když jsem byl ve sboru a slyšel jsem se modlit některé bratry, říkal jsem si, že nikdy nebudu tam, kde jsou oni.
Ale do srdce vidí jen Bůh a navíc nemá smysl se srovnávat. Každý začínáme
v určité fázi a nemůžeme ji přeskočit. Je to jako vývoj dítěte. Nejdříve je dítě novorozenec, pak je kojenec, pak je batole, pak dítě předškolního věku atd. Podobně je to i v duchovní oblasti. Když se člověk obrátí k Bohu, je jako novorozenec. Novorozenec nic neví
o světě, vidí jen na několik desítek centimetrů před sebe, to mu stačí na to, aby vnímal to nejdůležitější – mámu. Podobně je to s duchovním novorozencem. Je třeba, aby se soustředil na mámu. Musí být v maminčině náručí a zrát v bezpečí její náruče. Někdy je to matoucí, protože někteří lidé uvěří v pozdějším věku, kdy jsou již zralejší a dokážou maskovat duchovní zralost.
Pro člověka může být někdy pokořující si přiznat v pozdějším věku, že jsem duchovně teprve na začátku. Už bychom chtěli být zralí, ale ono nejde přeskakovat. Zrát se musí postupně.
Je třeba postupně od začátku začít číst Bibli a začít s jednoduchými modlitbami. Víra roste postupně. V duchovní oblasti není žádná zkratka.
Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Takže to byla duchovní oblast.

b. psychický vývoj člověka
Další oblastí vývoje člověka je psychická. Podívejme se na souvislost mezi duchovním a psychickým vývojem.

U Lukáše vidíme spojitost mezi jednotlivými oblastmi. Síla, moudrost a Boží milost.
Lk 2,40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním
Tedy rozvoj člověka ve fyzické, psychické a duchovní oblasti je spojený.
Pokud chci růst v duchovní oblasti, nemůžu vynechávat psychickou stránku svojí bytosti. Nemůžu ignorovat svou osobnost a své prožívání. Jsou důležité moje myšlenky, tam je třeba se učit myslet křesťanským způsobem. Když procházím pochybnostmi, musím se naučit s pochybnostmi bojovat. Když přicházejí lži, ať už poslechem, nebo čtením nebo v myšlenkách, je třeba být silný, abych lež odhalil, odmítl a připomenul si pravdu. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Jak je to ale s emocemi? Nechci fušovat psychologům do řemesla, odpusťte mi zjednodušení. Emoce jsou vlastně jako ukazatele. Když mi v autu dojde benzín, začne mi blikat kontrolka nebo na ručce ukazatele vidím, že je málo benzínu. Emoce nejsou špatné. Jsou stvořeny Bohem proto, aby nám něco o nás řekly. Když jsem naštvaný, ukazuje to na můj vnitřní stav. Nemá cenu popírat to, co cítím ani to potlačovat. Nejrozumnější je položit si otázku,
proč jsem naštvaný? Tady asi skončí většina lidí. Řekneme, že za to může Franta, protože udělal to a to. Pak si řekneme, no, vždyť Franta není tak špatný, vždyť je normálně docela fajn
a necháme to být. Ale zapomeneme
na skutečnost, že emoce jdou z našeho nitra, z našeho srdce. Je pravda,
že když nás někdo kopne do kotníku, tak přímo způsobí naši bolest, ale všechny emoce nefungují tímto způsobem. Zdrojem emocí jsme my. Nemůžeme obviňovat druhé lidi
za naše emoce. Já jsem zodpovědný
za své prožívání. Kolikrát za den slyšíme, je to tvoje vina. Ty děláš můj život hrozný. Kvůli tobě se cítím blbě... Často je to ale tak, že druhý člověk je podnětem pro spuštění něčeho, co máme uvnitř nás. Dost dobře je to
vidět v manželství. Nevím jestli se
vám stává, že na něčem pracujete a najednou přijde člověk a začne se vás na něco ptát nebo si s vámi chce povídat a nebo po vás něco chce. Musím přerušit práci a reagovat na podnět. Někdy jsem podrážděný, protože jsem musel přerušit práci.
Tak mám tendenci spojovat svůj pocit s člověkem, který ho vyvolal. Ale skutečnost je taková, že moje manželka nemůže za můj pocit. Můj pocit vznikl uvnitř mě, vznikl tak, že jsem na něčem pracoval a nyní vnímám, že nemůžu pokračovat. Mám volby, buď si řeknu: co po mě zase chce? Proč mě otravuješ? A naštvu se a budu nepříjemný. Nebo si řeknu, vadí mi, že musím přerušit svoji práci a cítím se stresovaný, že nestíhám a teď ztratím čas rozhovorem, ale rozhoduju se chovat se k druhému člověku ohleduplně a odpovím: „miláčku, mohla bys prosím přijít za 5 minut? Musím něco dokončit a nemůže to počkat.“ Je to úplně jiná odpověď než „Co zase chceš? Nemůžeš mě neotravovat v mojí práci?“.
Jsem přesvědčen, že duchovní a psychická oblast spolu souvisí. Nemůžeme si myslet, že budeme v duchovní oblasti zbožní a přitom nekontrolovat naše pocity. Tak to bohužel nefunguje. Pokud chci duchovně zrát, musím dostat svoje myšlenky a pocity pod kontrolu. Ne je potlačit, ale místo toho si je uvědomit a pracovat s nimi. Pamatujme si, že druhý člověk není zodpovědný za moje pocity, ale za moje pocity jsem zodpovědný já sám.

c. fyzický vývoj člověka
Třetí oblastí je fyzický vývoj. Jako duchovní a psychický vývoj spolu souvisí, platí to podobně i pro fyzickou oblast. Když se rozčílíme, můžeme to pociťovat i fyzicky. Někteří lidé dostanou při záchvatu hněvu i infarkt. Když dostaneme pod kontrolu svoje pocity, můžeme zlepšit i náš fyzický stav.
Vím, že jsem se dopustil zjednodušení. Ne vždy to tak skutečně je. Dovolte mi uvést jiný příklad. Obžerství. Když se někdo systematicky přejídá, je to něco, co je hřích a odděluje ho to od Boha, ale zároveň přejídání způsobuje
fyzické problémy. A když mě bolí břicho z přejedení, pak i obtížně myslím. Zkrátka vidíme, že fyzická, duševní a duchovní složka člověka je propojená.
V evangeliu Lukáše čteme: Lk 2,52
A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem
Na Ježíšově životě vidíme, že nebyl jednostrannou osobou. Nebyl to nějaký pijan či bohém, ale spolu s jeho duchovní a duševní disciplínou byl odevzdaný Bohu i po fyzické stránce. Když ho vidíme postit se 40 dní na poušti, musel mít velmi trénovanou vůli, aby to vydržel, když vidíme, že brzy vstával a modlil se často v noci, musel být po fyzické stránce zdráv,
aby takové činnosti vydržel. Chodil po celé zemi křížem krážem, tak jako jeho učedníci a lidé v té době, kdyby to byl tlustý povaleč, asi by tolik pěšky necestoval.
Co tím chci vším říct?
Člověk je zkrátka celistvá bytost,
nejen duchovní nebo duševní nebo jen fyzický tvor, ale celková bytost,
Ježíš je také plně člověkem, duchovně, duševně i fyzicky...





Příběh z evangelia
Nyní se podívejme krátce na příběh, který je ohraničený dvěma verši, které jsem četl. Tyto verše nám ukazují, že Ježíš vyzrával po fyzické, duševní i duchovní stránce postupně. Uvidíme Ježíše v reálné situaci jako dvanáctiletého puberťáka. Říká se, že je to nejhorší období u dětí. Podívejme se, co Ježíš dělal ve 12 letech.

a. pozadí
Ve 41.-42. verši čteme, že Ježíš šel se svými rodiči o velikonocích do Jeruzaléma. To měli jako židovská rodina ve zvyku, Ježíš už byl dost starý, aby šel sám se svými rodiči. Všechno se stalo tak, jak bylo obvyklé, autor evangelia všechny zvyky přeskakuje a dostává se až k tomu, co se stalo jinak.

b. zápletka
Rodiče se vydali domů na sever, ale přehlédly, že Ježíš zůstal v Jeruzalémě. V této době se necestovalo osamoceně, šli s ostatními rodinami několik dní a povídali si. Ve výpravách a poutích jde hodně lidí společně a není někdy možné najít jednoho člověka. Je možné, že Ježíš měl jít s nějakým starším bratrem, který ho měl na starosti a rodiče měly za to, že jde s nimi. Problém nastal až po dnu chůze, kdy se Josef a Maria snažili najít Ježíše, ale nikde nebyl.






c. vrchol
Všude ho hledali, ale nemohli ho najít. Pokud jste rodiče a někdy se vám ztratilo dítě v obchoďáku, asi víte,
jaký je to pocit. Pokud nejste rodiče, možná znáte z vašich dětských let, jaké to bylo se ztratit a být sami. Zkuste se vcítit do rodičů.

d. rozuzlení... Ježíš nalezen...
Nakonec Marie a Josef Ježíše našli
v chrámě. Jaká to musela být úleva.
Na tomto místě vidíme Ježíše jako moudrého chlapce, který se učí od náboženských učitelů a rozumně s
nimi hovoří. Proč ale jeho rodiče nic nevěděly? Myslím, že je docela možné, že jako 12 letý chlapec prostě nedomyslel, jak se jeho rodiče budou cítit a že o něj budou mít hrozný strach.

e. návrat a poučení... „musím být tam, kde jde o věc mého Otce“...
Když viděli Josef a Marie Ježíše, byli velmi překvapení. Místo uplakaného chlapce, který se ztratil, viděli mladého muže, který se natolik nechal strhnout touhou po vzdělání a rozhovoru nad Biblí, že nejspíše zapomněl, že jeho rodiče odešly domů a nic jim neřekl. Maria Ježíše napomenula, Synu, co jsi to udělal? Já i tvůj otec jsme tě s úzkostí hledali. Ježíš ale odpověděl, že je na správném místě. Dobře si již uvědomoval, že jeho otec není Josef, ale že má nebeského otce, který je jeho skutečným otcem. Říká zajímavou věc: musím být tam, kde jde o věc mého Otce.

Nemůžeme se divit rodičům, že tomu, co Ježíš řekl, neporozuměli. Evangelista Lukáš nám ale říká, že Maria si to vše pamatovala, uchovávala si to v srdci. Nakonec se všichni vrátili domů a příběh tím končí. Co si ale z tohoto příběhu můžeme vzít? Ve dvanácti letech jsou již často puberťáci schopni klást velmi zásadní životní otázky a diskutovat o životě s dospělými, tak je třeba je brát vážně a věnovat takovým otázkám čas.
Také jsme viděli, jak Ježíš jako člověk postupně zraje, není jen Bohem, který ve svém majestátu všechno již ví, ale vidíme Ježíše jako člověka, který se jako 12 letý učí a dělá všechno to, co jeho rodiče. Má touhu po Boží blízkosti, která je natolik silná, že zapomene na svoje rodiče, kteří odejdou domů a až po dni cesty si uvědomí, že syn zůstal někde jinde.

Ježíš prospíval na duchu i na těle...
Příběh je zakončen 52. veršem:
52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Tedy opět vidíme jako refrén opakující se motiv postupného zrání Ježíše. Ježíš prospíval na duchu, sílil v moudrosti i na těle... tedy Ježíš jako člověk nebyl jen nějakým přeludem, ale skutečným člověkem z masa a kostí, člověkem fyzickým, duševním i duchovním. Lidé ho jako člověka poznávali a to se jim líbilo a líbilo se to i Bohu.




Spojení příběhu s celistvostí člověka
Viděli jsme Ježíše jako 12 letého puberťáka, jak diskutuje s učiteli a putuje na dlouhou vzdálenost se svými rodiči. Viděli jsme na příkladu Pána Ježíše, že člověk není jen fyzická nebo duševní nebo jen duchovní bytost, ale projevuje se vždy jako celek. Ježíš musel zrát fyzicky a duševně a duchovně. Nezačal svůj úkol ve 12,
ale dál rostl až do svých 30 let, takže
na Ježíšově příkladu vidíme nutnost fyzického, duševního i duchovního zrání. Když teď nastává advent a připomínáme si příchod světla do temnoty, příchod Božího Syna do světa, nezapomeňme, že Ježíš není pouze Bůh, ale je také člověkem. Ježíš jako člověk prošel vším, čím musíme projít jako lidé my. Když čteme příběhy z evangelií, vidíme u Ježíše radost, smutek, smích i pláč, hněv i lítost. Ježíš nebyl nějakým sterilním neutrálním člověkem, nebyl ani nějakým fyzickým vehiklem pro Boha, ale byl plnohodnotným člověkem, proto vězme, že Bůh nám v Kristu perfektně rozumí, protože prošel vším, čím procházíme my. Dokáže se s námi ve všem ztotožnit. Také platí, že Ježíš je pro nás nejlepším vzorem k následování. Nikdo jiný totiž neukazuje tak dobře, jaký má být člověk. Jak řekl Pavel, máme dorůstat zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti. To ale znamená, že nebudeme žádnou oblast našeho lidství zanedbávat. To znamená, že se naučíme správně myslet, ovládat vůli, ale také pochopíme své emoce. Nemůžeme si totiž myslet, že jako lidé můžeme duchovně zrát, aniž bychom zráli duševně. Stejně jako Ježíš zrál souběžně, musíme i my postupně zrát fyzicky, duševně i duchovně. Není totiž žádná zkratka, je to pozvolný proces vnitřní proměny, kterou působí sám Duch Svatý. Na nás je se mu otevřít a odevzdat mu vše, co máme. Potom můžeme 52. verš o Ježíšovi vztáhnout jako zaslíbení i na sebe: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Buďme tedy naplňováni Duchem Božím, abychom byli milí Bohu i lidem. Amen.