neděle 22. prosince 2013

Světlo v temnotě

Dobré ráno, milí přátelé! Brzy budeme slavit vánoce, doufám, že se těšíte. Mnoho lidí se ale netěší, je to pro ně depresivní čas a čas shonu. Mnoho lidí se také už rozhodlo vánoce vůbec neslavit. Proč? Protože nemají důvod. Sekularizovaný svátek a honění se za prázdnými tradicemi jim už nic neříká. Jako křesťané máme velkou výhodu, že Vánoce jsou pro nás oslavou narození Ježíše Krista. Tento motiv narození se dá symbolicky vyjádřit jako příchod světla do temnoty. Nebo také jako příchod spravedlivého krále. A na tento motiv světla v temnotě neboli příchod spravedlivého krále bych chtěl dnes navázat. Jako podklad k dnešnímu kázání jsem použil proroctví proroka Izajáše z 8. století, které jsme z 9. kapitoly četli. Lid, který chodí v temnotě, uvidí veliké světlo. Neboť se nám narodí syn, dítě bude nám dáno... Prorok dává naději doprostřed beznaděje. Izajáš mluví o narození krále, který osvobodí lid Izraele z útlaku Asýrie. Možná víte, že v roce 732 byly severní kmeny podmaněny Asyrským králem a stali se jednou z provincií tohoto velkého království. V čase Ježíše to byla Galilea, v čase 8. století před Kr. jsou to kraje Neftalí a Zebulun. Lidé už dávno zapomněli na svou identitu a na to, že jejich život má nějaký smysl. A právě do tohoto času zoufalství volá prorok Izajáš známá slova, Lid, který chodí v temnotě, uvidí veliké světlo. Jestli jste viděli film Hobit, tam najdeme podobný motiv. Trpaslíci, kteří přišli o svoji horu Erebor, pod vedením Thorina Pavézy znovu dobudou svůj domov. Je ale jasné, že nepůjde jen o fyzickou bitvu, ale bitva se odehrává mimo to na úplně jiné rovině, rovině duchovní.



Když jsme u světla, zeptám se vás...

Kolik astronomů je potřeba k výměně žárovky?
Žádný. Astronomové preferují tmu.

Kolik programátorů je potřeba k výměně žárovky ? Žádný. To je problém hardwaru.
Víte, kolik je potřeba Angličanů na výměnu žárovky? Tři. Jeden podává čaj před výměnou, druhý mění a třetí podává čaj po výměně.
Kolik skutečných mužů je potřeba k výměně žárovky? Žádný. Skutečný muž se nebojí tmy !
Kolik mafiánů je potřeba na vyměnění žárovky?Tři. Jeden zašroubuje žárovku, druhý hlídá, a třetí zastřelí svědky.
Kolik misionářů je třeba pro výměnu jedné žárovky?
31: Jeden to udělá a třicet domorodců spatří světlo.

Kolik charismatiků je třeba pro výměnu jedné žárovky?
Jeden, zatímco má při chválách zvednuté ruce.
Kolik ateistů je třeba pro výměnu jedné žárovky?
Jeden. Přesto však zůstává v temnotě.

Nevím, jak vy, já měním žárovky sám. Jedna nám praskla v chodbě, tak ji musím vyměnit. A doufám, že si vystačím sám.

Téma

Dnes kážu na text proroka Izajáše z 9. kapitoly. Téma kázání jsem nazval Světlo v temnotách, kázání rozdělím do třech částí, 1. světlo jako naděje, 2. svítá na lepší zítřky, 3. V Božím světle není nic nemožného.

a. Světlo jako naděje
experiment s myšmi
Nikdo nemůže žít v temnotě dlouhodobě, jinak ztratí naději a zemře. Dokazuje to i experiment vědců, kteří zkoumali vliv světla na myši. Do dvou zatemněných nádob s vodou dali po jedné myši. Jednu nádobu utěsnili víkem, takže myš neviděla světlo. Je to krutý experiment, doufám, že takové věci nebudou dělat děti. Víte, jak dlouho vydržela plavat myška? A do druhé nádoby dali také myšku, ale nechali víko pootevřené, takže myška viděla průzorem paprsek světla.
Víte, která vydržela déle? Samozřejmě ta se světlem. Vydržela to skoro den. Ta první bez naděje to vzdala už po několika minutách. Je to primitivní test, ale ukazuje na důležitou skutečnost týkající se nás lidí. Bez naděje to zabalíme. A naopak, když máme naději, tak dokážeme bojovat dlouhou dobu. Světlem naděje pro křesťana je Ježíš, spravedlivý král. O vánocích si připomínáme příchod naděje pro tento ztracený svět. Narodil se spravedlivý král.
Izajáš mluví o dvou podmaněných kmenech Izraele - Zebulun a Neftalí. Tyto lidé pod vlivem proroctví doufali, že přijde čas, kdy se narodí král a vysvobodí je z područí nepřátel. A opravdu, jednou přišel Thorin Pavéza a jezerní město  opět ožilo... ne, dělám si legraci, příběh z filmu Hobit je dost podobný... přišel spravedlivý král Chizkijáš a vysvobodil lid. Je zajímavé, že proroctví se naplnilo hned 3x: jednou na Izraelském králi Chizkijášovi v 8. století (rok 716), později v 6. století na perském králi Kýrovi a nakonec jako křesťané věříme, že se toto proroctví vztahuje na Mesijáše – narození Ježíše Krista. Když vidíme tituly, kterými je oslovován tento král – divuplný rádce, mocný Bůh, Kníže pokoje, Věčný otec... dojde nám, že nejde o obyčejného krále, ale opravdu je jedinečný.

b. Svítá na lepší zítřky

Brzy bude konec roku 2013. Co očekáváš od nového roku 2014? Máš dobrou naději, že bude lépe? Nemyslím to nějak idealisticky. Ale máš ve svém životě světlo, které tě vede dál?

3 charakteristiky spasení Izraele

Lid Izrael toto světlo měl. Záchrana Izraele přinesla tři důležité věci: Boží lid očekával tři věci: 1. svobodu od Asyrské nadvlády, 2. konec svaté války a za 3. obnovení vlády davidovské dynastie.

svoboda od Asyrské nadvlády
Je jasné, že v otroctví není svoboda. Asyřané byli krutým národem, který rozbil severní království, podobně jako drak Šmak dobyl Erebor a vyhnal trpaslíky. Neměli domov, museli odejít do jiných krajin. Prorok Izajáš ve 2. verši předvídá čas a ten není daleko, kdy se národ Izrael opět bude radovat tak jako v čase žní, kdy je dost jídla. Používá obraz kořisti, lupičů, kteří se dělí o kořist. Je to radost Božího lidu, který se vrací domů a má důvod oslavovat. Podobně jako my dnes slavíme ve večeři Páně. Pán Ježíš řekl, že si budeme připomínat poslední večeři až do času, kdy se sám vrátí. Každá VP je určitým očekáváním, zvláště v tomto vánočním čase je to velmi silné, jako křesťané, Boží lid, očekáváme návrat Krále králů.

konec svaté války – zbraně už nebudou potřeba
Za druhé, Boží lid očekával ukončení svaté války. Zbraně už nebudou potřeba, jak čteme ve 4. verši. Bůh vybojuje svoje konečné vítězství, nepřátelé budou poraženi a válečné stroje a výstroj nebudou potřeba. Je to obraz konce války. Jak to?

obnovení vlády Davidovského krále, narození nového Davida
5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."
5. verš dává krásné zaslíbení a zároveň důvod. Narodí se nový král. Podobně jako Davidova vláda v 10. století BC byla jedinečná, přinesla sjednocení Izraelského národa, povznesla národ Izrael na úroveň, kde předtím nikdy Izrael nebyl. Tak v tomto novém králi dojde k obnovení Božího řádu, Boží lid bude znovu královstvím. V tomto proroctví ale vidíme silně eschatologické rysy. 6. verš říká: 6 Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky.
Horlivost Hospodina zástupů to učiní.
Není to ledajaká lidská vláda, ale je to Boží vláda. Je to příchod království, které neskončí. Je jasné, že Chizkijášova i Kýrova vláda skončila, přišla jiná království, nejprve Babylón a pak Řekové a pak Římané... takže Boží lid nebyl svobodný. Prorok Izajáš ve třetím naplnění předjímá příchod skutečného Božího království, které se nedá vymoci se zbraní v ruce. Je to duchovní vláda Krista, který se vrátí pro svůj lid. V tomto adventním čase právě toto očekáváme a vyhlížíme. Adventus znamená příchod Božího království. Nejen že se trpaslíci vrátí na Erebor, ale už je nikdo nebude moci znovu vyhodit. Až přijde Ježíš podruhé, zničí jednou pro vždy zlo a odstraní utrpení. To čteme velmi zřetelně v knize Zjevení. Podívejme se teď na třetí část našeho zamyšlení. Zatím jsme mluvili o Světlu jako symbolu naděje, mluvili jsme o svítání na lepší zítřky, teď je čas ukázat, že s Bohem není nic nemožného. Bude řeč o zázraku, Boží intervenci.

c. S Bohem není nic nemožného

Jestli znáte film Pulp fiction, je tam scéna, kdy Jules a Vincent vejdou do bytu s lidmi, kteří okradli o zlato Marceluse. Jules rád cituje Bibli, konkrétně proroka Ezechiele. Mimochodem jsem si dohledal ten verš a skutečně je v Bibli...
poté, co zastřelí lidi v bytě, z koupelny vyjde další mladík a vypálí na Julese a Vincenta z revolveru, ale mine. Jules je zaražený a považuje událost za zázrak. Víš, co je to Boží vůle? Vincent řekne: to jako že Bůh sestoupil a zastavil ty kulky? Přesně tak. Mluvím tu o zázraku.
Aby se staly některé věci, je třeba, aby Bůh nadpřirozeně zasáhl do dějin, jinak by se to nemohlo stát. Izraelský národ by se za normálních okolností nemohl osamostatnit. Vidíme to na příběhu Exodu z Egypta, na osvobození od Asyrské a Babylónské nadvlády... Zkrátka byl příliš malý a příliš bezvýznamný a kolem něho byli vždy silnější sousedé, kteří to neměli daleko, aby si došli pro to, co chtěli.
Ve třetím verši u Izajáše čteme:
3 Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu.

 

Tento verš nás zavádí do mnohem staršího příběhu z dob Soudců, kdy ještě Izrael nebyl královstvím. Byla to doba temná, kdy Izrael musel bojovat se silnějšími sousedy, neměl ještě vlastní území a Amálekovci a Mijdánci měli navrch. Tento příběh jsme četli v první části Bohoslužeb, tak se na něj teď velmi krátce a schematicky podíváme.
Proč se tím vůbec zabývat?
Jednak tento příběh cituje prorok Izajáš. A jednak příběh symbolicky ukazuje, jak světlem Bůh přemáhá mnohem silnějšího nepřítele.

Výklad Sd 7 – světlo v temnotách
Lid Izraelský se musel utkat se silnějším nepřítelem, s Midjánci, armádou, která měla asi 135 000 lidí. Izraelci neměli lepší zbraně, nebyli ani lepšími vojáky, zkrátka neměli ničím navrch. Bylo jich asi 30 000. Přesto, Bůh byl s nimi a dal jim vítězství.
V tomto příběhu Bůh řekl Gedeonovi, aby rozpustil tuto velikou armádu 30 000 a nechal si jen 300 odvážných bojovníků.
Podíváme se na tento příběh ze třech úhlů – z pohledu vlastností bojovníka, z pohledu Gedeona a z pohledu strategie boje.

3 vlastnosti bojovníka
Jestli máte rádi velké příběhy a chodíte rádi do kina, příběh Gedeona trochu připomíná bitvu u Termopyl, kde odvážná spartská armáda odráží mnohem početnější Perskou armádu. Perská armáda ale nakonec řeckou armádu porazila.
I v rysech těchto 300 odvážných bojovnících vidíme podobnosti.
Za prvé, bojovník nemá strach zemřít. Gedeon podle ustanovení Mojžíše z Deuteronomia poslal ty, kdo měli rodiny a báli se zemřít domů. Tak snížil počet vojáků na 10 000.
Tech 10 000, co zůstalo, byli nejodvážnější třetina.
Za druhé, Bůh nařídil Gedeonovi, že musí snížit počet ještě více, aby zbylo jen 300 bojovníků. Jak to Gedeon měl udělat? Velmi zvláštním způsobem.
Poslal vojáky napít se k řece a sledoval, co vojáci budou dělat. Rozdělil je na dvě skupiny. Ti, kdo si klekli a sklonili se až k vodě, ty nechal jít domů. Ty, kdo chlemtali jako psi, ty si nechal. Proč? Voják, který pije z dlaní a sleduje svoje okolí a nesklání se až k vodě je připravený bojovat za jakýchkoliv okolností. Zatímco člověk, který se skloní až k vodě, nesleduje a není připraven bojovat. To aspoň tvrdí někteří vykladači. Každopádně Gedeon použil tento způsob selekce a vybral ty nejlepší z nejlepších. 300 odvážných, připravených a poslušných bojovníků.
Druhý pohled na tuto bitvu: z pohledu vůdce Gedeona.

3 vlastnosti vůdce


1. Gedeon poslechl Boha
Gedeon měl strach, proto ho Bůh poslal s jeho pobočníkem do tábora nepřátel na výzvědy. Už několikrát předtím dal Bůh zaslíbení Gedeonovi, že vysvobodí Izrael z rukou nepřátel. Ale nic na Gedeona nezapůsobilo tolik, jako když slyšel přímo od nepřátel, že mají strach. Ječný chléb je podřadný, pšeničný je mnohem lepší. Proto když jeden Midjánec vyprávěl druhému sen, že ječný chléb vyvrátí Midjánský tábor, znamenalo to, že jsou to právě Izraelci. Midjánci ani netušili, jak pravdivý je ten sen. Tohle Gedeonovi stačilo a nabral odvahu. Poslechl Boha a šel s 300 bojovníky bojovat.

2. Gedeon měl strategii
Jaká to byla ale bitva? Izraelci by neměli se zbraněmi šanci. Izraelská armáda byla v době železné, okolní národy, např. Pelištejci byli už v době bronzové. Midjánců a Amálekovců bylo 135 000. Izraelců bylo málo, neměli efektivní strategii boje, nebyli to vůbec vojáci, profesionálně trénovaní, neměli vůbec šanci... Jejich jediná šance byl zázrak. Kdyby Bůh sám nezasáhl, byli by smeteni, i kdyby statečně bojovali jako bojovníci u Termopylu, kteří díky úzkému průchodu odolávali několik dní.
Gedeon měl ale navzdory okolnostem plán – spoléhal se na Boží nadpřirozenou intervenci, že sám Bůh porazí nepřátele.
Místo, aby dal Izraelcům zbraně, které by stejně neměli žádnou cenu v boji, dal jim pochodně a beraní rohy. Ne rohy na hlavu, ale trouby, na které zaduli ve správný čas.

3. Gedeon šel příkladem ostatním
dělejte to co já...
Gedeon rozdělil svých 300 vojáků do třech skupin, které obklíčili obrovský nepřátelský tábor v údolí ze třech stran. Nařídil ostatním dělat přesně to, co on. Je to dobrý příklad učednictví. Šel ostatním příkladem.
Dal jim velmi jednoduché instrukce. V okamžiku, kdy byli na místě, Midjánská armáda zrovna střídala hlídky a vojáci byli v hlubokém spánku. Když Izraelci rozbili hliněné nádoby a najednou se všude okolo Midjánců objevilo světlo z pochodní, Midjánští vojáci byli omámení. Polospící slyšeli hlasitý zvuk rohů a pokřik vojáků a k tomu jasné světlo. Nikdo normální by nešel se 300 vojáky do boje. V šoku předpokládali, že je obklíčila obrovská armáda a tak se zmatení dali na ústup. Kromě toho čteme, že Hospodin způsobil v táboře zmatek, a tak začali bojovat jeden s druhým. Izraelci nemuseli kromě světla a zvuku udělat vůbec nic. Také nic udělat nemohli, vždyť neměli zbraně.
Místo toho celou práci udělal Hospodin. Vojáci ve zmatku utíkali
a oslepeni jasným světlem a ohlušeni zvukem rohů bojovali spolu.
Třetí úhel pohledu jsou podmínky úspěšného boje. Z lidského hlediska, proč vlastně uspěli?
4 strategické podmínky boje:
  • útok ze skrytosti
Za prvé, Izraelci zaútočili nečekaně, uprostřed noci, nikdo nevěděl, kromě Boha, Gedeona a jeho pobočníka, kdy zaútočí.
  • náhlost útoku
Za druhé, Gedeon nečekal do rána, jakmile se vrátil ke svým mužům, tak vydal rozkazy; zaútočili z temna noci, rychle rozbili nádoby s hořícími pochodněmi; to vyvolalo šok a úzkost u nepřátel, mysleli si, že jsou obklopeni obrovskou armádou
bylo jich 135 000 lidí... Gedeonova skupina byla mobilní a měla jen 300 mužů.
  • jednoduché instrukce
Za třetí, Gedeon dal velmi jednoduché instrukce. Dělejte to, co já...
V takové situaci dvě další skupiny dělali přesně to, co Gedeonova skupina a bylo to nejjednodušší řešení.
  • klíčové načasování
A za čtvrté, Izraelci měli geniální načasování. Využili času střídání hlídky a noci, kdy vojsko spí.
Za denního světla by nikdy nemohli uspět.
Tento příběh nám ukazuje, že Izraelci zvítězili nad svými nepřáteli beze zbraní. Bylo to velké Boží vítězství. Světlo přemohlo temnotu. Prorok Izajáš na tento příběh odkazuje ve třetím verši. Jako za dne Midjánu. Za noci, kdy Gedeon vybojoval tuto bitvu. Připomíná toto Boží vítězství, aby vzbudil naději u Izraelců, že to, co je z lidského pohledu nemožné, je u Boha možné. A tak je to i u nás, milí přátelé, o těchto vánocích.
Na co očekáváš? Máš naději?
Mluvili jsme o třech symbolických rozměrech světla v temnotě: O naději světla, o svítání a o tom, že v Božím světle není nic nemožného.

Závěr: Já jsem světlo světa...

Přichází vánoce, blíží se konec tohoto roku. Přemýšlíme nad tím, co příští rok přinese. A co tento rok odnesl. Žijeme v nespravedlivém světě. O vánocích si připomínáme příchod spravedlivého krále. Ježíš je světlem v temnotě. Vyvádí nás do světla. Ježíš řekl, já jsem světlo světa...
J 8,12 "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života."
Proroctví Izaiáše nám dává naději, že pokud procházíme tmou, budou lepší dny. Není to ale naivní předsevzetí, laciné bude líp...
ale jde o reálné zaslíbení, že přijde Ježíš Kristus, který odstraní nespravedlnost a přinese světlo spravedlnosti. V minulosti to ukázal na Gedeonovi a také to ukázal Asyřanům a dnes to chce ukázat také nám. Kdo důvěřuje Ježíši, ten má světlo ve svém životě.
Dnes slavíme VP, ve které očekáváme u stolu Páně na příchod světla. Ve chlebu a víně se můžeme dotýkat zaslíbení Ježíše, že je s námi přítomný.
Ve svátosti se můžeme přiblížit duchovně Bohu. Přistupujme tedy s důvěrou, že Ježíš nám odpouští naši nedůvěru a naše hříchy a povede nás blíž k Bohu. Toužíš po tom? Pokud jsi ještě Ježíše osobně nepoznal, možná dnes je čas, abys mu svěřil(a) svůj život. Pokud jsi ho kdysi poznal(a) a teď je Ti vzdálený, dnes je možná ten den, kdy se můžeš přiblížit k Němu. Když budeš jednat v poslušnosti jako Gedeon, on Ti dá vítězství a naději v životě. Vždyť je psáno, přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám. (Jk 4,7). A pokud chodíš s Ježíšem každý den, raduj se, že dnes je ten den, kdy s ním můžeš opět prožít okamžik v jeho blízkosti.
Amen.

sobota 14. září 2013

Píseň písní 1



Úvod
Téma erotiky v Bibli
Když se řekne slovo Bible, málo kdo si jako první vybaví erotiku nebo sex. Většina lidí si představí příběh stvoření nebo noemovu archu či výjevy z posledního soudu. Nevím, co si představíte vy? Dnes budeme otevírat mnohdy tabuizované téma erotiky v Bibli. Mnoho lidí ani neví, co se v Bibli píše o erotice a sexu. Kdyby to věděli, asi by je to překvapilo a Bibli by četli častěji. Vzpomínám si na film Univerzální uklízečka. Známý herec, který většinou hraje postavu Mr. Beana zde hraje postavu důstojného vikáře anglikánské církve.

Vesnický farář má manželku, ale mají problémy v milostném životě. Na scéně se objevuje postava hospodyně, která celou domácnost převrací naruby. Jednou, když si vikář připravuje nedělní kázání ho tato hospodyně navštíví v kostele a zbaví ho dotěrné báby, která faráře neustále otravuje se spolkem květin a domnělým spiknutím proti ní. Tato hospodyně – univerzální uklízečka uvádí faráře do tajů milostné erotické literatury – Písně písní...

Co si představíte, když se řekne svatba? Každý z nás si něco představíme, když se řekne tohle magické slovo. Jeden moudrý kazatel řekl, že Bible začíná i končí svatbou. Začíná vztahem prvních lidí, Adama a Evy, člověka a první ženy, která dává život. Bible naopak končí svatbou beránka a církve. Ježíš si jako ženich na konci času přichází pro svou krásnou nevěstu – církev. Je ale na něj církev připravená? Očekává jeho příchod, nebo se zabývá jinými věcmi? Když jsme u obrazu Krista a církve a analogicky muže a ženy, ne nadarmo se říká, že muž i žena splynou v jedno tělo. Stejně tak není náhodný obraz církve jako Kristova těla.

Když otevřeme Bibli přibližně uprostřed, nacházíme jedinečnou knihu, která je také obrazem svatby. Ženichem je moudrý král Šalomoun a nevěstou je Šulamítka, chudá vesnická dívka, která se zamilovala do krále a král do ní. Vztah mezi mužem a ženou začíná zamilovaností, pokračuje chozením a měl by směřovat ke svatbě. Sňatek spojí v jedno dva lidské životy a to až do smrti. Když jsou muž a žena svoji, vstupují na úplně novou cestu životem.

Píseň písní a její interpretace
Píseň písní krále Šalomouna. V hebrejštině vlastně není jasné, jestli je autorem tento podivný král, nebo je tato píseň o něm a nebo je určena jemu. Předložka nám to neřekne jasně. Tak či tak vidíme krásnou milostnou lyriku, píseň oslavující lidskou sexualitu a vášnivou lásku mezi mužem a ženou. Nutno dodat, že tato láska patří výhradně do manželského sňatku, proto jsem zmiňoval svatbu. To, že se jedná o milostnou píseň vidíme z použitého jazyka, milenci si intimně tykají, děj obsahuje tradiční motivy hledání milého/milé, fyzická krása je opěvována bohatými obrazy, které jsou většinou z přírody. Tato kniha rozvíjí naši fantazii, apeluje na naše smysly, zrak, sluch, čich a dotek.

Přesto tento způsob čtení a výkladu není v dějinách běžný. Nejčastější tradiční výklad, ať už židovský či křesťanský je alegorický výklad o Boží lásce k Izraeli. V křesťanském výkladu je to Kristova láska k církvi. Knihu je možné vidět jako sérii svatebních písní, které se zpívaly během týdenní svatby Šalomouna a Šulamítky. Během následujících týdnů se budu snažit hledat spojitost právě mezi milostnou poezií lásky mezi mužem a ženou a láskou Boží k jeho lidu.


Nepřipadá mi vhodné jeden či druhý výklad zavrhovat, ale naopak mi přijde vhodné tyto výklady propojit a uvědomit si hloubku a šířku Biblického zjevení. K této meditaci nad láskou vás v následujících týdnech zvu.

Osnova a struktura knihy pro naši sérii
Osnova knihy a výkladů se dá dobře přirovnat k vývoji vztahu mezi milenci a dá se dobře sledovat, protože je založena na naší zkušenosti ze vztahu mezi mužem a ženou. Knihu jsem podle obvyklého dělení rozdělil do 8 částí. Seznámím vás s prvními čtyřmi, protože ty nás budou v následujících týdnech čekat. Jsou to kapitoly 1 – zrod lásky, kapitola 2 – zrání lásky, kapitola 3 – hledání lásky a kapitola 4 – společenství lásky.

Kontext první kapitoly
První kapitola se dá tématicky rozdělit na 7 částí, v 1-4 touha lásky, 5-6 úskalí lásky, 7-8 nejistota, 9-11 úžas lásky, 12-14 vůně lásky a 15-17 setkání. Jako první promlouvá nevěsta, venkovská dívka, oslovuje zčásti svého milence a z části jeruzalémské ženy (ty snad pochází z královského harému). Tyto ženy tvoří v písni pěvecký sbor. A pak následuje rozhovor mezi nevěstou a ženichem.
Podívejme se teď podrobněji na některé verše z první kapitoly.

Píseň 1 
Úvodní verš je nadepsán: „Nejkrásnější z písní Šalomounových.“
Je až z podivem, že právě král Šalomoun má být příkladem věrné manželské lásky. Kdybychom hledali příklad muže, který měl tolik žen, jako první příklad by nás napadl právě král Šalomoun. Z jeho života se dovídáme, že začal dobře, prosil Hospodina o moudrost, ale později právě pod vlivem lásky k různým ženám holdoval různým kultům a chodil za tím bohem, kterého uctívala žena, se kterou zrovna byl.

Naštěstí máme gramatickou možnost říct, že vzorem věrného života nemusí být Šalomoun, ten mohl buď píseň složit nebo možná právě pro inspiraci jemu byla složena, i když se jí v životě neřídil. Křesťanské manželství předpokládá vztah mezi jedním mužem a jednou ženou. Tak je tomu již od zákazu polygamie z dob Cyrila a Metoděje. Ne jednou ženou a dvěma muži nebo jedním mužem a dvěma ženami, jak je to líčeno v telenovelách, ať už televizních nebo dokonce ze životů nás samotných.


Píseň písní ukazuje jedinečný vztah mezi mužem a ženou, kteří se navzájem milují až ke smrti, nemají rozdělené srdce, jejich srdce, které zapálil sám Hospodin, hoří jeden pro druhého. A právě proto autor složil či autorovi byla složena tato nejkrásnější píseň, píseň písní.

Naše milostná píseň začíná od verše 2 takto:
2 Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno. 3 Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej - tvé jméno. Proto tě dívky milují. 4 Táhni mne za sebou!
Dáme se v běh. Král uvedl mě do svých komnat.

Tentokrát zpívá žena, která říká, že polibek je lepší než víno. Příjemně jí voní její nastávající. Nechce jej s nikým sdílet a už vůbec se nechce dělit o krále s žádnou z jeho konkubín či žen z harému. Král uvádí tuto dívku do svých komnat, kde je s ní sám. Láska se rodí o samotě. Nepotřebuje k tomu další lidi, čumily, nepotřebuje k tomu další rekvizity a křoví. Vztah mezi mužem a ženou je nádherný a potřebuje prostor k růstu. Pokud má manželství růst, musí si na sebe milenci udělat čas, vzájemně se poznávat a trávit tento čas spolu pravidelně.


To je s náročnou prací a později zvláště s dětmi velká výzva, ale pokud láska má růst a hořet, je to nutné. Muž musí brát svou ženu do svých komnat, nebýt v tu chvíli s nikým nebo s ničím jiným než s ní a věnovat své lásce čas a svou pozornost. To nás učí 4. verš písně písní.

Následuje radostný refrén jeruzalémských žen. Ty se radují z lásky mezi králem a nastávající. Je to obdiv a radost a povzbuzování. To ale probíhá za zavřenými dveřmi. Milenci jsou spolu sami a obdivovatelé nejsou s nimi.

Od 5. verše následuje řeč Šulamítky. Ta si uvědomuje, že je pouhá farmářská dívka. Protože byla nucena pracovat na poli, není tak světlá, jak by náleželo ke královně. Ale přesto si ji král zamiloval a je pro něho krásná. V naší době jdeme do solárka nebo jedeme k moři a tmavou barvu vyhledáváme. Je to znakem bohatých lidí, kteří si to mohou dovolit. Chudí lidé jsou naopak bílí jako stěna. Říct dnes někomu jsi bílej jako stěna není rozhodně kompliment. Nedávno mě oslovil majitel solárka a nabídl mi svoje služby. Pane, vy jste bílej jako stěna. Úplně jsem se zastyděl. Stejně na takové věci nejsem.

Ale v antické kultuře být bílý znamenalo, že jste nepracovali v potu tváře a symbolizovalo to, že jste ve vatě. Tak tomu dnes není.

5 Černá jsem, a přece půvabná, jeruzalémské dcery, jak stany Kédarců, jako stanové houně Šalomounovy. 6 Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená, že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili: uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní.

Šulamítka hlídala víno na vinici a vlastní kůži neuhlídala, přesto si ji král zamiloval. Ve verši 7 ona dále pokračuje a její milý odpovídá ve verši 8.

7 Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne! Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů? 8 "Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, vyjdi po šlépějích stád a kůzlátka svá pas u pastýřských kolib."

Král označuje svoji snědou nevěstu za nejkrásnější z žen. To nám říká něco důležitého o jejich vztahu.


Za prvé, jsou totálně zaláskovaní. To k první fázi lásky, jejímu zrodu, prostě a jednoduše patří. Když spolu začnou dva lidi chodit, nevidí, neslyší, svět pro ně přestává existovat. Je jen ona. Je jen on. Je to určitá forma přirozeného kolektivního narcisismu, která k první fázi vztahu prostě patří. Z té později procitnou. Horší by bylo, kdyby byla tato uzavřenost trvalá, to by bylo divné. Z výroku „jsi nejkrásnější z žen“ nevyvozujme objektivní parametry, ale spíše subjektivní vztah. Pro manžela platí, že jeho manželka je nekrásnější.

Muži, pokud se díváte po jiných ženách, zanechte toho a hledejte krásu ve svém vlastním domě a na své vlastní ženě! Ta je pro vás ze všech nejkrásnější!
Když žena naopak stojí u zrcadla a ptá se: zrcadlo zrcadlo na stěně, která žena je pro mého muže nejkrásnější? Ať jí pak pro potěchu duše může zrcadlo odpovědět: ty jsi pro svého muže nejkrásnější. Koukání po jiných ženách, milí bratři, je zabiják lásky. Ať už koukáte na porno nebo ve svých fantaziích sníte o ovoci z jiné zahrady, ničíte tím lásku ve vašem manželství. Zamilovaní milenci tenhle problém nemají. Tím spíše je třeba hledat krásu na vlastní ženě.


A nestačí vidět, ale je třeba i ženu neustále ujišťovat, že je pro vás nejkrásnější. Dost moralizování o kráse. Tohle je doufám jasné. Verš 8 to každopádně předpokládá, stejně jako lásku ženy předpokládá verš 7.

Nyní se posuneme do třetí části našeho textu, kde je podle mě úžasná myšlenka, která voní evangeliem. V této části právě naznačíme vztah mezi lidskou láskou a Boží láskou. Odpoutáme se od erotických představ a ponoříme se do Božího slova. Verše 9 až 11 zpívají:

9 Ke klisně vozu faraónova jsem tě připodobnil, má přítelkyně. 10 Půvabné jsou tvé tváře přívěsky ozdobené, tvé hrdlo ovinuté šňůrou perel. 11 Přívěsky zlaté ti uděláme, poseté stříbrem.

Král Šalomoun měl slabost pro koně, měl jich tisíce. Přirovnává krásu ženy ke klisně. Když si ale prohlédneme klisnu, snad nám dojde, že její krása nespočívá ani tolik ve fyzických proporcích, ale ve vnitřní kráse. Je to její vznešenost a půvab. Klisna vyjadřuje podle některých vykladačů milost, krásu a vznešenost.

Nevím, zda by se vám, milé sestry, líbilo, kdyby vás manžel přirovnával ke klisně, asi ne... milí bratři, kdyby vás manželka přirovnala k hřebci, asi bychom si také mysleli své... ale na tomto místě nemusíme číst přirovnání jen materiálně, fyzicky, ale jde jistě také o duchovní metaforu ušlechtilosti a milosti. Proč zrovna milosti? Krása a vznešenost není něco, za co si člověk může sám, je to dar od Boha.
Uvažme, že Šulamítka pocházela úplně z jiných sociálních poměrů než král Šalomoun. Trochu to připomíná pohádku Popelka.

Král se zamiluje do chudé dívky a ta se po peripetiích nakonec stává jeho ženou. Je tam komplikace, v cestě stojí méně půvabná sestra macechy nebo případně jiná zápletka, ale nakonec příběh končí dobře.
A tak je to i v tom našem příběhu s církví a Bohem. Stejně jako si Šalomoun vybral svou nevěstu z řad obyčejných lidí, nevybral si vznešenou královnu ze Sáby, ale Šulamítku, tak si i Kristus vybral svou nevěstu – církev. Když jeho vlastní lid nechtěl, chodil za jinými bohy a Hospodinem pohrdal, rozhodl se Bůh poslat vlastního Syna, aby svět smířil, a tak si vyvolil církev. Církev jsou Ježíšovi učedníci, ti, kdo se v životě řídí Jeho slovem. Ty si z milosti vyvolil. Díky Ježíšově oběti na kříži jsme se my kdysi vzdálení, stali blízcí.
Díky Boží milosti a lásce jsme se stali jeho lidem, jeho církví. Nebýt Božího vyvolení a jeho dokonalého plánu spasení, tak jsme dodnes ztraceni.
Pokud to ještě nevíš, díky Ježíši jsi Božím dítětem. Pokud jsi tuto skutečnost ještě nepoznal(a), modli se k Němu, ať se Ti dá osobně poznat. Ježíš je Král a vyvoluje si Tě jako své dítě. A dobrá zpráva pro nás jako jeho církev je, že o nás stojí.

Není to tolik pro naši krásu nebo dobré skutky, ale je to pro jeho lásku a pro to, kdo on ve své podstatě je. Král Šalomoun dal své chudé nevěstě šperky, tváře ozdobil přívěsky a na krk jí pověsil šňůru perel. Kristus daroval své církvi drahokamy milosti a pravdy. Na této myšlence se na chvíli zastavíme.
V této chvíli se odkloním od přímého významu textu a budu text interpretovat alegoricky, tak jak to dělaly generace tradičních vykladačů. Co to znamená, že Kristus dal své nevěstě šperky milosti a pravdy?
Za prvé, milost. Je jasné, že si spasení nemůžeme nikterak zasloužit. Dárek od krále pochází od něho. Nevěsta si ho nekoupila. Královým rozhodnutím má být zkrášlena.
Milost je, že dostaneme to, co si nezasloužíme. Místo toho, co si zasloužíme, to je smrt za naše hříchy, dostaneme to, co si nezasloužíme a to je spasení. Záchrana od pekla k věčnému životu. Už nemusíme zemřít, nemusíme trpět v samotě a prokletí hříchu, ale jsme vysvobozeni a uvedeni do Božího království. Možná si někdy říkáme, že jako církev za mnoho nestojíme. Ale Boží výrok je, že ty, církvi na Skalce jsi pro Boha vzácná. Jsi pro něho krásná a chce, abys přijala Jeho milost.

Když se někdy snažíme zrealizovat různé projekty a oslovit různé lidi evangeliem a nedaří se nám to. Co kdybychom se na chvíli zastavili a uvědomili si, že lidé jsou zachráněni ne naší aktivitou, ale z Boží milosti. Modlíme se za to, aby Bůh zachránil lidi kolem nás? Pokud ne, měli bychom začít. Protože spasení je z milosti Boží a ne z našich zásluh a z aktivismu člověka.
Za druhé, pravda. Král dává své nevěstě šperk pravdy. Kristus dává své nevěstě, církvi svou pravdu. Co to je? To je Boží slovo. Pravda v Božím slovu není čistě přirozené povahy, ale je nadpřirozeně zjevená. Věříš tomu, že Bible je Boží slovo? Bible nám ukazuje Boží plán s námi.

Pokud má církev být nevěstou Kristovou, je třeba, aby se řídila jeho pravdou obsaženou v Jeho slově, v Bibli. Někdy jsme v pokušení nahradit Bibli nějakými poučkami, ať už z naší zkušenosti nebo ze světa. Ale není nic lepšího, než když se řídíme Božím slovem. Jak říká Žalmista v žalmu 119, ve dne v noci přemítá nad Božími svědectvími a zákonem. Pokud chceme být Kristovou nevěstou, musíme zůstávat v Jeho slově. Ne nadarmo se říká, že církev je nevěsta Kristova Božím slovem obmytá. Je to pravda obsažená v Jeho slově, která nám ukazuje cestu spasení, cestu ke Kristu. Naše zkušenost říká, že si musíme pomoct sami. Ale Boží slovo je pravda a říká nám, že nám může pomoci jen Bůh, Kristus.

Závěr
Nakonec v posledních verších, 15-17 čteme krásné vyznání lásky muže a ženy, nevěsty a ženicha:

15 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice. 16 Jak jsi krásný, milý můj, jsi líbezný! A naše lůžko samá zeleň. 17 Trámoví našeho domu je z cedrů, deštění cypřišové.

Když jsou oba milenci – manželé, svoji, vyznávají, jak jsi krásná, přítelkyně má, jak jsi krásný, milý můj. Přeji nám, abychom mohli, my bratři o našich manželkách a vy, sestry, o vaši manželech vyznat tyto verše. Jak jsi krásná, jak jsi krásný. A tím krásný(á) není myšlena jen fyzická krása. A když nad námi Kristus vyznává, jak jsi krásná, moje nevěsto na Skalce, kéž můžeme odpovědět, jak jsi krásný, Pane Ježíši. Přijď, Pane Ježíši. Amen.

neděle 23. června 2013

1. Korintským 3 Pamatuj jak stavíš...


Úvod
Milí přátelé, dnes je poslední bohoslužba před létem. Kdo z vás zůstáváte přes léto v Praze? A kdo z vás jedete pryč? Kdo jedete na English Camp? Doufám, že se už těšíte na léto. Skutečné léto ale už přišlo. Po čase dlouhé zimy a povodní konečně přicházejí letní měsíce. Věřím, že nám dnes letní počasí nezabrání zaslechnout to, co pro nás Pán připravil v Jeho slově. Dokončujeme sérii kázání na téma Život křesťana. Nebezpečím, které nám totiž jako církvi i jako křesťanům hrozí je, že budeme považovat křesťanskou víru za nějaký doplněk našeho života.

Tato série kázání má ukázat, jak se život v Kristu projevuje prakticky. Posledně jsme mluvili o vadných představách, které lidi mají, dokonce i když jsou křesťané. Mluvili jsme o moudrosti lidské a moudrosti Boží. Moudrost Boží je nadřazená té naší moudrosti a učí nás dávat přednost evangeliu před naším rozumem a v situacích, kde bychom se spoléhali více na sebe se spoléhat více na Boha.

Řekni příběh o chození věřícího s nevěřící kamarádkou.

Tématem dnešního kázání je: na jakém základu stavíš?

Aneb: je rozdíl stavět ze zlata nebo ze dřeva... Budeme společně přemýšlet nad pasáží z 1. Korintským 3, kterou si postupně společně přečteme a vyložíme.
Kázání rozdělím na 2 části. V první části, od 1. do 9. verše, apoštol Pavel píše, že je to Bůh, kdo dává růst nedospělému člověku v morálně dospělého. A v druhé části, od 10. do 17. verše budeme přemýšlet nad otázkou, z jakého materiálu v našem životě stavíme.
Začneme u prvních 9 veršů. Poprosím o přečtení první části.

1. Kontext: Pavel zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dává vzrůst 1-9
Kontextem 3. kapitoly je otázka, kdo způsobuje v křesťanském životě duchovní růst. Je to naše zásluha? Je to Boží zásluha? Pavel ukazuje velmi hezky, jaký je vztah mezi naší snahou a Božím působením. Používá k tomu metaforu ze zemědělství. Jeden člověk sází, druhý zalévá, to vše je důležité, ale nakonec záleží na tom, jak se urodí. V tom spojení „se urodí“ je skryta důležitá myšlenka. Onen pasivní tvar, „se“ ukazuje, že růst není způsoben lidským konáním, ale Božím působením. V Bibli se na jiném místě u stejného autora dočteme, že Duch Boží působí chtění i činění.


Znamená to ale, že jsme nějakými loutkami nebo jsme roboti, kteří běží podle naprogramovaného kódu? Ne. To jistě ne.
Podívejme se postupně na to, co Pavel píše a co to znamená pro náš život.

    a. duchovní a tělesní lidé 1-5
Prvních pět veršů ukazuje na rozdíl mezi tzv. tělesnými, duševními, a duchovními lidmi. Víte, jaký je mezi nimi rozdíl? Myslíte si o sobě, že jste duchovní? Možná vás překvapím, ale být duchovní neznamená být průhledný jako duch ani že žiju za zdmi kláštera ani že nechodím do práce a věnuji se jen nějakým činnostem, které nemají s lidským životem nic společného.

Myslím, že příklady Martina Luthera, Augustina, Františka a nebo apoštola Pavla nebo některých velmi zbožných mužů a žen nám prozrazují, že duchovní život není izolace od problémů a pokušení tohoto světa, ale právě naopak. A to nemusím sahat po takových „velikánech“.
Pavel jednoduše říká, že neduchovní lidé se mezi sebou hádají a žárlí na sebe. Velmi jednoduché dětinské projevy. Být tělesný znamená patřit tomuto světu. To znamená, že jsme ještě Krista a jeho Ducha nepoznali. Co tato divná fráze znamená?
Patřit světu znamená dělat to, co dělá naše okolí. Znamená to, že mezi námi a našim okolím není žádný rozdíl. Být mrtvou rybou a plout s proudem. Když jsme tělesní, nevnímáme v našem duchovním životě žádný tlak ani napětí, protože žádný duchovní život nemáme. Náš duchovní život se týká toho, jak najdu práci a jak zabezpečím svou rodinu a co si dám k večeři. Neříkám, že jsou to nedůležité věci. Ale pokud žiju duchovní život, vím, že v životě jde ještě o víc. Pokud byste byli tělesní a neviděli byste s tím problém, asi byste tu teď neseděli a pokud přece, kladli byste si otázku: co tu vlastně dělám?

Někdy je dobré si položit otázku, proč vlastně chodím v neděli do kostela? Není nic špatného být ve společenství s kamarády a popovídat si o životě a najíst se dobrého občerstvení a dát si kávu, ale duchovní život je jistě o něčem víc než o tom. Smysl duchovního života je zakoušet živé společenství s živým Bohem. Pokud je to pravda, pak mám jistě větší očekávání od nedělního kázání a toužím slyšet Boha mluvit do mého srdce. Občas se stane, že tělesní lidé jsou v kostele, ale jsou tu vlastně omylem. Už se vám stalo, že jste někde byli omylem? Kladli jste si otázku, kam jsem se to dostal? Druhý typ lidí jsou duševní.
To jsou lidé duchovně slabí, jejich životu vládne lidský rozum. Lidský rozum rozhoduje. Jeden kamarád mi pověděl zajímavý příběh. Byl na evangelizaci se svojí přítelkyní. A když byla výzva: kdo chce svůj život odevzdat Ježíši, jeho přítelkyně odpověděla, já nechci svůj život nikomu odevzdávat. Já chci rozhodovat o tom, co budu se svým životem dělat. Asi nás nepřekvapí slovo Pána Ježíše, který říká: „kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a nes každého dne svůj kříž.“ Ježíš měl kolem sebe zástupy, ale ne každý, kdo byl v jeho přítomnosti tam byl proto, že ho chtěl následovat. Lidé přicházeli za Ježíšem z různých důvodů.

Je to jako s člověkem, který přišel za apoštolem Petrem s tím, že chtěl od něho moc, aby mohl léčit druhé lidi. Viděl v Boží moci prostředek k vlastnímu obohacení. Přinesl peníze, aby získal Boží moc. Lidé přicházejí z nejrůznějších důvodů. S čím přicházíš za Ježíšem ty? Jsi sám a nebo snad v neděli nemáš co lepšího na práci? Nechci vás teď urazit. Ale pokud naše motivace strávit u Ježíšových nohou v neděli je to, že je špatné počasí vyrazit na chatu, asi bychom měli zkoumat své srdce. Moc se mi líbí na tom výroku první slovo: kdo chce jít za mnou... kdo chce... Ježíš nikoho nenutí, ale nechává to na nás.
V druhé části na tento moment navážu. Povím vám o něčem, co ve svém srdci mám už dlouho a nevěděl jsem, jak to povědět... Duchovní člověk má v sobě Ducha Božího a každý den umírá vlastním žádostem a rozhoduje se jít za Ježíšem. Dělá taková rozhodnutí, která vedou k posvěcení a neodporuje Božímu Duchu dělat v něm Jeho práci. Pokud jsme naplněni Božím Duchem, nebudeme druhým závidět ani se mezi sebou hádat. Ale budeme jednotní v Kristu a budeme druhým žehnat. O tom Pavel mluví a to vyplývá z prvních pěti veršů.

    b. Bůh dává růst – automatika Božího království 6-8
Druhá část, verše 6-8 ukazují, jaký je vztah mezi duchovním růstem a naší iniciativou. Pavel je apoštol, který jako průkopník šel na nová místa a kázal evangelium, Apollos jako učitel církve vyučoval Boží lid Božímu slovu. Lidé si pak nedospěle volili mezi Pavlem a Apollem. Ale Pavel říká, že nezáleží na tom, kdo začal a kdo pokračuje, ale na tom, kdo umožňuje. Někdy může být nevraživost mezi křesťany, kdo dotyčného člověka přivedl k víře. Já jsem byl první. A druhý zase řekne, já jsem vedl člověka ke Kristu. Je to moje zásluha. Za těmito slovy je závist a záslužnictví.
Pavel takové myšlenky usazuje s tím, že je to jedno. Protože nakonec jde o Boží slávu a je to Bůh, který umožňuje, abychom se posunuli od duchovních děcek až k duchovně dospělým. Od těch, kteří přijdou do kostela kvůli kamarádovi až k těm, kteří vyhledávají duchovní společenství z touhy po setkání s živým Bohem. Od těch, kdo chtějí fyzické uzdravení až k těm, kdo touží Boha uctívat. Na těch prvních věcech není nic špatného, ale být s Bohem a poznat, kdo je, je důležitější, než jen vidět projevy jeho moci.

Když odjíždíme na English Camp, tak na to pamatujme, nezáviďme těm, kdo budou mít duchovní rozhovory s druhými, protože prvnímu duchovnímu rozhovoru jistě předcházely desítky nebo stovky „neduchovních“ rozhovorů, které dotyčnému člověku umožnily poznat, že křesťané nejsou mimozemšťani, ale že jsou to někdy normální a někdy dokonce krásní a proměnění lidé.

    c. jsme spolupracovníci Boží 9
Nejkrásnější verš v této pasáži je podle mě verš 9. Ten dává člověku velkou hodnotu. Říká něco neslýchaného. Jsme Božími spolupracovníky. Verš 9 vyplývá z předchozích myšlenek. Je tu zemědělec.
Je tu jednak ten, kdo zasévá. A je tu také ten, kdo zalévá. Bez těch dvou by se nemělo co urodit. Když je tedy zaseto a zalito, Bůh působí růst. Bůh to zařídil tak krásně, že záleží na nás, jestli lidé uslyší evangelium. Jestli se slovo o spasení dostane až k nim. Někdo musí přijít a někdo musí otevřít pusu a mnohem častěji i své srdce a život, než dotyčný člověk může slyšet a mnohem častěji vidět. Ale je osvobozující vědět, že nezáleží na nás, zda dotyčný člověk uvěří a bude spasen. To záleží pouze na Bohu.

Je naší odpovědností vydat dobré svědectví našeho proměněného života druhému. Není ale naše zodpovědnost, jaký bude výsledek. To je na Bohu. To ale není vše. Tento verš není o evangelizaci. Pavel mluví o duchovním růstu. Abych metaforu trochu stáhnul na zem. Záleží na nás, zda budeme číst Bibli a s otevřeným srdcem budeme naslouchat jejímu poselství, bude záležet na nás, zda budeme poslušní a budeme uskutečňovat Boží pokyny v našem životě, ale záleží jen na Bohu, jak rychle a jakým způsobem bude proměňovat náš charakter. Proto nikoho neodsuzujme a nepoměřujme se navzájem.


Je možné, že někdo je křesťan 20 let a bude stále na začátku a někdo může být křesťan 3 roky a bude duchovně dál. Proto věřím Pavel říká, že je to spolupráce mezi námi a Bohem.

2. Evangelium: Je tvým základem Kristus? Z jakého materiálu stavíš? 10-17
Teď se dostáváme do prostřední části, budeme přemýšlet nad otázkou, kdo je základem tvého života? A z jakého matroše stavíš ve svém životě? Naslouchejme pozorně Božímu slovu od 10. do 17. verše.

a. Architekt a stavitel: Základem je Kristus 10-11
Verše 10 a 11 mluví o základu, na kterém roste náš život. Život je jako rostlina, která má svůj kořen a potřebuje živiny a vláhu. Když rostlina není ve správné půdě, vadne a nakonec umře. Dobrá zpráva je, že když ji zasadíme do správné půdy, může dobře růst. Jsi zasazen do správné půdy? Jsi zasazený do Krista? Poznal jsi Boží dobrotu a lásku? Víš, že jsi Božím dítětem? Víš, že máš nekonečnou hodnotu pro Boha a že tě miluje a že ta láska nezávisí na tom, co si o tom myslí druzí? Jako křesťané můžeme upadnout do pasti, když zapomeneme, že přijetí od Boha nezáleží na kvalitě a míře naší služby.

Nepochop mě špatně. Služba Bohu je následek a nemá a nesmí být motivací k Božímu přijetí. Bůh Tě miluje stále stejně. Říkáš často větu... já se snažím... snažím se... zkouším... Pokud se snažíš o spasení a cítíš, že na to nemáš, nemáš na to si zasloužit uznání od Boha, přestaň. Přestaň se snažit z lidské síly o něco, co musí způsobit Boží Duch. Dovol Bohu, aby tě proměnil. Dovol Ježíši, aby tě zachránil ze smrti a z neustálého snažení se. Dovol Otci v nebi, aby tě obejmul svou láskou a přijal tě pouhou vírou v Ježíše a jeho dokonalé dílo na kříži. Ježíš všechno dokázal na kříži, nemusíš k tomu svou snahou něco přidávat.
b. Stavíme z různých materiálů 12
Když jsme řekli A, musíme říct i B. Spasení je z víry v Ježíše. Není to naše zásluha. Posvěcení je ale spolupráce mezi námi a Božím Duchem. První Pavlův obraz byl ze zemědělství. Druhým obrazem je budova, obraz ze stavebnictví. Je někdo z vás stavař? Ve verši 10 Pavel používá doslova slovo architekt. Je někdo z vás architekt? Architekt a pak hlavně mistr na stavbě či inženýr stavbyvedoucí se musí ujistit, že má budova správné základy, jinak spadne.



Tak je to i s naším životem, když nestavíme náš život na Ježíši, náš život je jen iluze a všechno, co v životě děláme, pak k ničemu není a skončí to vniveč. Ve 12. verši je zajímavá metafora... na základu, který je Ježíš, stavíme z různých materiálů... ze zlata, ze stříbra... z drahého kamení, ze dřeva, trávy a slámy...
Asi nestavíte metro nebo domy ze zlata a stříbra a drahého kamení, že? Ale používáte beton nebo železobetonové konstrukce. Co nám tím chce tedy Pavel říct?

Přijde mi zajímavý tento výklad. 6 materiálů, o kterých Pavel mluví můžeme rozdělit po třech a mezi sebou je porovnat. První tři materiály, zlato, stříbro a drahé kamení jsou naše duchovní zkušenosti s Kristem, proměněný křesťanský charakter (ctnosti) a atributy Trojjedinného Boha. Jinak řečeno, první tři materiály jsou duchovní – jsou materiálem, ze kterého staví Duch Boží náš život, s naším přispěním. Zatímco druhé tři materiály, dřevo, tráva a sláma, to jsou materiály těla. Jsou to materiály, které používáme, když se snažíme stavět náš život na starém způsobu života. Dřevo, tráva a sláma, to jsou naše lidské poznání, zkušenosti a úspěchy.


Můžou to být různé filozofie, zkušenosti s okultismem nebo prostě to, co nás učili špatně naši rodiče či něco, co jsme odpozorovali od kolegů v práci. Např. někdo může léčit svůj splýn alkoholem. Můžeme se naučit, že je lepší tiše trpět a ukládat svůj hněv v sobě, než jít za druhým a řešit problémy, odpustit a smířit se s druhým. Takových příkladů je mnoho.

Je ale zajímavé, že jako spasení znovuzrození lidé, křesťané, můžeme stavět z obou materiálů. Jak z duchovních, tak z tělesných. Jak ze vzácných materiálů, tak z těch obyčejných. Je to metafora, tak nemusíme přemýšlet, zda by byl lepší zlatý barák nebo srub, o to tu nejde. Teď vám chci říct tu myšlenku, která mi poslední dobou vrtá hlavou. Je možné být křesťanem, ale žít naprosto neduchovní život.

Víra v Krista je základ, který dostáváme darem Boží milosti, není to naše zásluha. Ale to, co na tomto základu postavíme, je dáno spoluprací s Božím Duchem. Je na nás, zda sázíme a zaléváme. Je na Božím Duchu, zda a jak se bude dařit, ale obojí je důležité. Závěr ani aplikace není nijak radikální. Zkrátka záleží na tobě, zda chceš nebo ne.
Ježíš řekl, kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a následuj mě. Je na tobě, zda umožníš Božímu Duchu v tobě sílit a zda dovolíš Bohu, aby tě proměnil. Jak říkají angličané, Bůh je gentleman, doslova jemný Pán, pomysleli jste někdy na to? Ježíš je jemný Pán, který tě nebude nutit do následování. Ale místo toho tě jemným hlasem volá: Petře, Mirko, Viléme... nemám čas tu vyjmenovat celé shromáždění:)) (Hynku, Viléme, Jarmilo...:)) pojď za mnou, ukážu ti něco úžasného. Jestli chceš, pojď za mnou.

c. Den Kristův ukáže skutečnost 13-15
Výsledek vidíme ve verších 13 až 15. Je to dost radikální. Ježíš se vrátí a podívá se na naše dílo a podrobí ho zkoušce. Asi jako když přijde statik a změří, zda se dá v bodově bydlet, nebo zda se má nechat zbourat. Duchovní metafora znamená, že když stavíme náš život z cenných materiálů, z toho, co dává Duch, naše dílo obstojí a dostaneme odměnu. Ježíš řekne: dobře, služebníku dobrý a věrný... vejdi do radosti svého Pána. Když ale shledá, že dílo nestojí správně, zapálí ho a dílo shoří. Asi jste viděli záběry z oblastí zasažených ohněm v Americe, kde celé čtvrti hořely. Nebo si představte les, který rychle shoří na uhel. Sláma a tráva také krásně hoří.

Když stavíme z takových materiálů, naše stavba shoří. Překvapivé je, že zde Pavel nemluví o spasení, nevyhrožuje nám, že když nebudeme dělat dobré skutky, tak shoříme v pekle. To dělá Ježíš v evangeliích. To je ona slíbená provokace. Ježíš říká služebníkovi, když vidí jeho dílo, dobrý a věrný, zatímco tomu třetímu, který nezmnožil svěřený majetek, zlý a líný služebníku... a vyžene ho tam, kde je pláč a skřípění zubů. Na tomto místě nás Pavel upozorňuje, že když se necháme vést Duchem Božím, když nespoléháme sami na sebe, ale nasloucháme jemnému hlasu Božímu, tak stavíme pevnou budovu z materiálů, které neshoří, ale které vytrvají.

d. Boží chrám 16-17
Pavel končí oddíl otázkou: „nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží?“ Je zřejmé, že jde o metaforu. Jednak mluví o církvi a jednak mluví o životě křesťana. Obraz není vůbec statický, ale dynamický, tak jako společenství i život sám jsou neustále v pohybu. V křesťanském životě jde o neustálou proměnu, stejně jako i křesťanské společenství má zrát od duchovního dětství až po křesťanskou zralost.


Také duchovní mléko, které jako křesťané pijeme zpočátku, ujišťování o Boží lásce a spasení, které jsou velmi důležité se postupně mění v masitou stravu. Víra v Krista je stále základ na kterém stavíme. Bez toho nic nejde. Ale je třeba stavět. Maso obsahuje bílkoviny a když se pohybujeme, tak nám rostou svaly. Je to vidět. Podobně v duchovním životě, když cvičíme, rostou nám svaly a druzí vidí ovoce našeho posvěcení, naší proměny. Lidé se mohou v našem životě dotknout Krista. Láska v našem životě je hmatatelná. Naše pokora je zřejmá. Naše trpělivost a sebeovládání roste...

Je to ale zásluha Božího Ducha, který působí růst. Nemůžeme si ale nárokovat růst svalů, ale způsobuje to kromě našeho cvičení, vnitřní mechanismus proměny.

Poslední verš oddílu, 17. je překvapivé Pavlovo varování. Na jednu stranu mluví Pavel velmi měkce, spasení nezáleží na našich skutcích, je možné zdánlivě být pasivní a být spasen, i když to není cílem křesťanského života, na druhou stranu nás varuje: za prvé, jeho dílo shoří a za druhé, ničí-li někdo Boží svatyni, církev a křesťanský život, toho Bůh zničí.


To nezní o nic méně naléhavě než Ježíšovo varování před peklem, kde je pláč a skřípění zubů. Je to velká varovná cedule.
Každopádně, dobrá zpráva je, že si Bible neprotiřečí. Křesťanský růst a posvěcení je logickým důsledkem našeho spasení.
Dovolte mi jedno přirovnání pro pány. Být spaseným křesťanem s neproměněným životem je jako mít parádní lambordgini v garáži a nikdy s ním nevyjet na silnici. Nebo mít harleye vystaveného v nějaké vitríně. Je to sice hezké, ale dokud neuslyšíte zvyk motoru a neucítíte závan větru ve tváři, je to jen atrapa. Skutečnost leží za hranicí vlastnictví. Je třeba to vyzkoušet, jinak přicházíme o zážitek a užitek z věci samé. Jsme sice majiteli, ale když umřeme, klademe si otázku, stálo to za to?

Být spasený a nežít křesťanský život je jako mít klíče od vězení a nikdy klíč ze strachu nepoužít, neotevřít celu a nevyjít ven. Chceš v cele tvrdnout a shnít? Já tedy ne, rozhoduju se vyzkoušet obrazně lambordgini na silnici, slyšet zvyk harleye a vyjít ven z vězení a zakusit, co je to svoboda v Kristu.


Závěr
Na závěr shrňme Pavlovo poselství do dvou otázek a odpovědí: Co je základem tvého života? Jedině Kristus stojí za to, aby byl jediným základem mého a tvého života. Pokud stavíš na čemkoliv jiném, promarníš svůj život. A z čeho stavíš? Pokud stavíš na svých ambicích, zkušenostech, pocitech a rozumu, tvoje stavba shoří, pokud stavíš z radosti v Duchu a poslušnosti slovu, pak tvé dílo dojde odměny.
Amen.

pondělí 8. dubna 2013

Jen na lásce záleží 1. Korintským 13


Láska je...

Milí přátelé,
dnes začínáme velmi odvážnou plavbu na širokém a hlubokém moři lásky. Kdekdo už tu plul a kdekdo už se na tomto místě utopil. Necítím se oprávněný mluvit o lásce, ale na druhou stranu jsem si vědomý Boží lásky k nám a ta mi dává víru a odvahu o Boží lásce mluvit. Přišlo mi docela zábavné a musel jsem se zasmát, když si mě můj nevěřící kamarád pozval do školy povídat jemu a jeho spolužákům o křesťanské lásce v rámci jeho semináře... myslím, že se Pán Bůh musel smát a já zase stydět... Boží humor a láska nezná hranic.
Začínáme novou sérii zamyšlení na téma láska je... V následujících 4 týdnech budeme mluvit o nejdůležitějších z 15 slov, kterými apoštol Pavel v 1. Korintským popisuje křesťanskou lásku. Na naší plavbě nám ale hrozí dvě nebezpečí. První nebezpečí je abstrakce. Můžeme totiž natolik dobře teoreticky zvládnout pojem láska, že už nezbyde prostor pro skutky lásky. Láska je totiž sloveso, a proto se nám jaksi brání. Láska sama se brání uchopení do slov. Jak to dobře vystihla včera večer moje manželka, když jsem jí řekl, mám tě rád... Víš, že mi tolik nezáleží na slovech. Slova mají smysl teprve tehdy, když jsou vtělena do skutků. Pavel nám říká: kdybych měl tak velké poznání, že bych obsáhl všechna tajemství světa, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Tak to je první nebezpečí, abstrakce. Láska musí být vyjádřena skutky, jinak to není láska. Láska je praktická. Proto budeme v následujících 4 týdnech mluvit o 15 slovesech, které lásku vyjadřují. Není to nic jiného, než co vidíme na životě našeho Pána Ježíše.
Druhým nebezpečím je naopak bezduché praktikaření a láska, které chybí důvod. Je to pak ještě láska? Lásky prázdný je dobrý skutek, který není založený na milování druhého člověka nebo také dobré skutky, které k ničemu nesměřují. Nesměřují např. k Bohu.


Můžou to být i prázdné skutky, které ani z ničeho nevycházejí. Nevycházejí z Boží lásky. Je to prázdná láska, která vlastně ani není láskou. Je to návod na praktikování dobrých skutků, ale stejně jako v prvém případě, není to křesťanská láska. Moudrý mnich a teolog Augustin řekl: miluj a dělej co chceš. Pokud víme, co je to láska, nezáleží na tom, co děláme, protože máme správnou motivaci. Pavel říká v našem textu 1. Korintským 13,3:
kdybych rozdal všechno, co mám, ano, kdybych vydal své tělo k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Dnes se zaměřím na dva atributy lásky: trpělivost a laskavost. Nejprve se ale pokusme vymezit, co myslí Pavel láskou v našem kontextu a co jí nemyslí.

Korintování a láska
Apoštol Pavel ve své písni o lásce v 1. Korintským 13 používá známé řecké slovo agapé. Agapé znamená Boží láska. Láska od Boha k nám. Ale také láska od nás k Bohu.
Může ale také znamenat lásku k druhým. Je to láska, která je nesobecká. Láska, která nežádá nic nazpět.
Není to láska jako já na bráchu a brácha na mě... Není to nějaká vzájemnost, ale je to dar. Dar, který není dáván, abych za to něco měl... Když promyslíme následky významu tohoto slova, je to docela dost radikální. Má to zásadní důsledky pro osobní zbožnost, pro manželství, pro přátelství, pro církev i pro svět. Proto mi přijde jako velmi dobrý nadpis této kapitoly Hymnus na milosrdnou lásku. Agapé není erotická láska, není to ani bratrská láska, i když s ní souvisí, ale je to láska, která je založena v Bohu.
Je založena v milosrdenství. Je dobré si uvědomit souvislosti. Jaké? 13. kapitola je v kontextu bratrského společenství a duchovních darů. Pavel vysvětluje, jak má probíhat správně bohoslužba. V církvi v Korintu byl pěkný zmatek a za Pavlem přišli někteří delegáti o radu, co mají dělat. Pavel píše, že vše má probíhat řádně. Pokud má někdo duchovní dary, fajn, ale mají mít své správné místo. A pak se dostává k 13. kapitole, kde píše o lásce. Láska je nejvyšším duchovním darem. Pavel říká, že máme usilovat zejména o dary, které jsou ku prospěchu druhým, ku prospěchu společenství.
A říká, ukážu vám ještě vyšší cestu. Tedy jestli považuješ duchovní dary za něco významného, uvaž, jak významná je láska. Ne nadarmo Pán Ježíš řekl, podle vzájemné lásky vás poznají. Protože láska bývá často nepochopena, je důležité vymezit nejprve její význam. V dnešní době je láska často zaměněna za pocit náklonnosti. Naše „miluji tě“ často znamená „něco k tobě cítím.“ Málo kdy bychom nahradili slova miluji tě slovy „usiluji celým srdcem o tvé dobro“. Pokud ano, je to dobře. Málokdy člověk myslí za slovy miluji tě, „chci se za tebe obětovat, protože mě obdaroval Bůh láskou a já ti chci dát také tuto lásku“.
Ne nadarmo si v písničce u stánků na levnou krásu... autor povzdychne, jak málo je na světě lásky... láska je nedostatkové zboží. Láska agapé je totiž čin, je to nesobecké darování sama sebe druhému, aniž bych chtěl něco nazpět.
Je to docela ironie, když Pavel píše tato inspirující slova do společenství v Korintu. Lidé se tu mezi sebou soudí, zahýbají si a při večeři Páně dělají rozdíly mezi bohatými a chudými. Jaká je to láska? Korint bylo řecké kulturně bohaté přístavní město. Mělo dokonce dva přístavy.
Lidé byli nábožensky velmi horliví. Korinťané v Korintu postavili chrám Afroditě, bohyni lásky na vrcholku akropole. V městských chrámech sloužilo na tisíce kněžek lásky, chrámových prostitutek...
Je až s podivem, že právě sem píše apoštol Pavel dopis s kapitolou o lásce. Pavel zde strávil během své druhé misijní cesty, o které čteme ve Skutcích apoštolů 18 osmnáct měsíců, kdy založil v tomto rozmanitém městě sbor. Korinťané byli dokonce tak prostopášní a horliví v sexuální nevázanosti, že kvůli nim vzniklo sloveso korintovat, které bylo synonymem k sexuálním výstřelkům.
Pavel v 13. kapitole píše do Korintu dvě zásadní věci: Za prvé, jen na lásce záleží. Tak bych pojmenoval své dnešní kázání. Jen na lásce záleží. Třikrát ve verších 1-4 Pavel opakuje stejnou větu „i kdybych mluvil... ale lásku bych něměl... i kdybych měl... ale lásku bych neměl...i kdybych rozdal... ale lásku bych neměl“, jsem jen kus kovu, nejsem nic, k ničemu mi to není... Bez lásky tedy nemá nic smysl. Skutečná láska musí být prvním a posledním motivem jakéhokoliv skutku, jinak žádný dobrý skutek ani dar od Boha nemá žádný smysl... Věřím, že i proto Augustin řekl, miluj a dělej co chceš.
Podívejme se teď na slíbené dva aspekty lásky agapé. Modleme se přitom, abychom nespadli ani do jednoho z naznačených nebezpečí – abstrakce a praktikaření. Láska má důvod. Láska je čin.

Láska je trpělivá
Za prvé, láska je trpělivá. Lepší překlad je láska trpí. Dovolte mi to vysvětlit. Je zajímavé, že v řečtině je použité sloveso láska trpí. Láska je vyjádřena slovesem. Láska je tedy čin. Není to pocit, není to nějaký stav mysli či srdce, ale je to čin. Co znamená, že láska trpí? Znamená to zneužívání a to, že nemáme hranice?
Ne, pak bychom tomu říkali zneužívání. Láska není zneužívání. Trpí láska? Ano, trpí. Trpí dlouho. Doslova to znamená, dlouhé čekání nebo prodlévání mysli, než dá mysl průchod činu. Co to znamená? Bůh je Bohem, který je pomalý k hněvu. Nedá se prudce vydráždit. Proto nás nepřekvapí, že v 5. verši Pavel dodává, že láska se nedá vydráždit. Kdo miluje, je trpělivý. Dovolím si zde ocitovat kus kázání, které mě zaujalo v souvislosti s trpělivostí:
Trpělivost je sebeovládání, které neodplácí zlému stejným dílem.“ Zní to dobře, ale když nám někdo ublíží, odpovíme mu s trpělivostí nebo zlostí?
    Trpělivost je schopnost štědře přijmout opoždění nebo zklamání.“ Jak na taková opoždění nebo zklamání reagujeme my? Pro někoho je to opravdu těžké. A přesto je trpělivost schopností tohle přijmout bez toho, že bychom zahořkli.
    Trpělivost je vlastnost umožňující člověku zůstat pevně stát a jít dál i pod tíhou věcí. Možná se právě někdo z nás na takovém místě nachází. Možná jsou někteří z nás v těžkých podmínkách. Třeba vychováváte děti nebo se staráte o své stárnoucí rodiče anebo je váš nejdražší nemocný a vy trávíte spoustu času v nemocnici nebo domově. Jste unavení, ale trpělivost je hodnota, která říká „Tohle taky pomine, už to skoro pominulo a já můžu pokračovat.“
    Tady je moje oblíbená definice: „Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou.“
Kazatel Jan Urban řekl: „Trpělivost znamená schopnost trpět. Často to také znamená zvládnout bolest a tiše snášet křivdu a bezpráví. To každý nedokáže. Jen trpělivý člověk má dlouhý dech a dokáže proto ovládnout i své rychlé reakce.“
Řecké slovo použité zde pro trpělivost je doslova " vysoký bod varu."

Zajímavé, že? Ale to nemá být pouze zajímavé... Ale je to důležité. Mít vysoký bod varu, protože Bůh má vysoký bod varu. Sám vím jako cholerik, že je pro mě velmi jednoduché vybuchnout. Kdybych neměl anděla strážného nebo jak to říct... kdybych neměl Boží milosti, vybuchnul bych dvacetkrát za den. Díky Bohu ale vím, že je možné se ovládnout. Vždyť je psáno, že ovocem Ducha je sebeovládání. Trpělivost působí sám Bůh v nás, když jsme vystaveni životadárnému slovu Božímu.
Jak toho docílit? Jak trpělivě milovat? Jak jsem citoval v jedné z uvedených definic. Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou. Když tedy vím, že Bůh je v dotyčné situaci nebo vztahu s člověkem Pánem, nemusím se zlobit. Nemusím ztrácet půdu pod nohama.
Když si to tedy shrneme, chceš-li milovat, buď trpělivý s druhými lidmi.
Dovolte mi ocitovat oblíbeného autora Anselma Gruna z knížky Umění stárnout, co říká o trpělivosti a stárnutí...
Trpělivost znamená, že snáším někoho druhého s jeho chybami a slabostmi. To mi často připadá těžké. A znamená to utrpení. Trpím kvůli někomu druhému, ale přesto stojím na jeho straně. Nemám proti němu námitek. Přijímám ho takového, jaký je. Trpělivost je především ctností soužití. Aby se společenství dařilo, je potřeba trpělivosti. Aby staří lidé spolu dokázali žít v míru, potřebují trpělivost. Lidé ve vysokém věku už nejsou schopni nějak zásadně se měnit. Musí se navzájem přijímat takoví, jací jsou. Také od těch mladších v rodině to vyžaduje trpělivost.
Třeba byl otec vždy příkladem disciplíny. Nyní najednou ve všem polevil. Jeho stolovací návyky jsou ty tam. Kritika ho však bude jen zraňovat. Trpělivost druhého podepírá. Cítí naši podporu a účast. Nemusí se stydět za své slabosti. Uprostřed své neschopnosti cítí oporu a bezpečí.

Trpělivost musí mít ale starý člověk především sám se sebou. Když se mu něco nepovede napoprvé, potřebuje trpělivost. Starý člověk není trpělivý sám od sebe – existuje spousta seniorů, kteří se vyznačují extrémní netrpělivostí. Mají dojem, že u lékaře nebo v obchodě musí přijít hned na řadu. Nejsou ochotni čekat.
Starý člověk se musí rozloučit s iluzí, že všechno vyřídí tak rychle jako dřív. Musí dát sbohem své dřívější jistotě a spolehlivosti. Všechno trvá déle. Tělo zesláblo. Starý člověk se musí učit snášet sám sebe. Podstatným aspektem trpělivosti je nechat věci být tak, jak jsou, aniž bychom je hodnotili. Být trpělivý znamená souhlasit, že něco smí být takové, jaké to je. Trpělivý člověk snáší i sám sebe takového, jaký je. Dovoluje si mít nálady a chyby. Přestal cokoli posuzovat a zakazovat.
Nemyslím si samozřejmě, že jste staří nebo že já už snad stárnu... to ne... ale pokud miluji trpělivě, dokážu přijímat svou manželku, šéfa, bratra, sestru, otce, matku atd... takové, jací jsou, aniž bych od nich žádal okamžitou změnu. Milovat znamená přijímat druhé tak, jak jsou.
Takto uchopená láska a trpělivost vyžaduje další přemýšlení a projasnění, ale to nechám na biblickou skupinku nebo na další rozhovory při kávě. Buďte trpěliví:))
Za prvé, láska je trpělivá. A za druhé, láska je laskavá.

Láska je laskavá
Druhým z 15 aspektů lásky, o kterých Pavel mluví je laskavost. Je důležité říct, že překlady se neshodují, ekumenický překlad uvádí, že láska je laskavá, kralický a studijní překládá láska je dobrotivá, jeruzalémský překládá láska je ochotná. Po pečlivém studiu slova opět uvidíme, že jde o sloveso. Tedy nejde o nějakou abstraktní vlastnost nějakého ideálu. Jde o konkrétní jednání. Jaké? Asi bych dal za pravdu překladu, že láska je ochotná. Slovo v řečtině se dá přeložit jako být užitečný, ale také laskavý nebo milostivý.
Opět vidíme, že dobrým nadpisem celé 13. kapitoly je milosrdná láska agapé. Láska je milosrdná. Láska je ochotná.
Protože láska je čin, uvedu tento názorný příklad. Je to maličkost, ale právě v maličkostech a detailech se skrývá síla a pravda. V pátek jsme odjeli do Jablonce s přáteli na učednický pobyt. Četli jsme Bibli a modlili se a prožili krásný víkend. Včera ráno jsme spolu s jedním bratrem, který si také jako já přivstal... četli 13. kapitolu o lásce, láska je... a po modlitbě se milý bratr bez požádání zvedl a šel koupit chleba, protože jsme ho neměli dost pro všechny. Je to maličkost, řeknete si, ale já v tom vidím praktičnost lásky.
Samozřejmě, mohli bychom jít do teologických výšin a říct, že skutečná láska je v tom, že se Kristus za nás obětoval na kříži. A to je samozřejmě to nejpodstatnější. Ale skutečně jde o motivaci. Láska je o motivaci. Můžu se rozkrájet na maličké kousky, ale když nemám lásku, nic nemám a nic nejsem. Opravdu miluješ druhého? Miluješ manželku? Miluješ dítě? Miluješ rodiče? Miluješ bratra, sestru? Pak buď svobodný a dělej co chceš. Láska je motivací pro dobré skutky.
Ve druhém století byli pohanští spoluobčané natolik zahanbováni dobrými skutky křesťanů, že jim místo christiani říkali chrestinai, což znamená laskaví či dobrotiví. Láska myslí na dobro druhého. Láska je užitečná. Opět nerazím extrém typu zneužívání. Láska je dobrovolná. Ježíš šel na kříž dobrovolně. Dal sám sebe za nás, protože chtěl. Láska je svobodný čin. Nedá se vynutit, nedá se nařídit. Láska je svobodný čin motivovaný touhou po dobru druhého. Důvodem lásky je Boží láska k nám.
Jak se ukazuje láska Boží k nám? „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Řím 5,8).
Důvodem, proč chceme milovat je Boží láska k nám, která předchází naši lásku k Bohu a bližním.

Co s tím?
Co si z tohoto zamyšlení mám odnést?
Křesťanská láska se projevuje mnoha různými způsoby. Dva konkrétní, o kterých se zmiňuje apoštol Pavel jsou trpělivost a ochota. Za prvé, Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na víře, že Bůh má vše pod kontrolou. Věř, že Bůh je Pánem situace, ve které jsi.
Když ti někdo pije krev, nemůžeš ho vystát, svěř svoji netrpělivost Pánu Bohu a pros ho o milost vidět dotyčného člověka Božíma očima a snaž se mu více porozumět. Základem pro trpělivé milování je Boží trpělivost s námi hříšníky. Svěř svou netrpělivost Kristovu kříži v dnešní Svaté večeři Páně. Za druhé, ochota. Ochota, nebo laskavost, dobrotivost či milosrdenství je pokorná služba lásky, která vidí potřebu druhých a pomůže tam, kde může. Krásný příklad máme v Ježíšově jednání na kříži. On za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Miluj Boha i druhé tak, že jim budeš ochotně sloužit, tak jako ti Kristus posloužil k tvému spasení. Nezapomeň, že bez lásky nejsi nic a nic nemáš. Láska je důvodem každého dobrého skutku křesťana. Miluj a dělej, co chceš. Amen.


úterý 2. dubna 2013

Prázdný hrob Jan 20


Úvod (Prázdný hrob)
Milí přátelé, dnes se dostáváme ke kýženému vrcholu vyprávění. Ježíš je vzkříšen. Opravdu vstal z mrtvých. Smrtí příběh nekončí. Dnes také završujeme 4 týdenní velikonoční cyklus kázání. V prvním týdnu jsme mluvili o skutečné radosti, která pramení z poznání Ježíše. V druhém týdnu jsme přemýšleli nad tématem modlitby. Modlitba je skutečným základem života Ježíšových učedníků. Ve třetím týdnu jsme přemýšleli nad tématem Ježíš před Pilátem. Téma pravdy. Pilát položil skeptickou otázku: co je pravda?

Ježíš je skutečná Pravda. Ta není měřena našimi pocity ani subjektivními zážitky, ale je objektivní a absolutní. Toto poznání ale vychází především z osobního vztahu s Ježíšem. Na velký pátek jsme prožili význam Ježíšovy smrti na kříži a dnes přemýšlíme o Ježíšově vzkříšení. Ve 20. kapitole Jana máme zapsán nádherný a hlavně pravdivý příběh od Ježíšova učedníka, který Ježíše miloval. Apoštol Jan ukazuje, jak otřesení, zmatení, Ježíšovou smrtí strnulí a šokem paralizovaní Ježíšovi učedníci postupně vidí a dochází jim, že smrtí křesťanská víra nekončí.
Může to být i naše vlastní zkušenost.
Není to tak, že si někdy myslíváme, že vlastně víra v Boha je více mrtvé náboženství než živé setkání s Ježíšem? Vnímám, že ke mně Ježíš mluví? Nespoléhám více na racionální důkazy a minulou zkušenost? Nespoléhám více na víru druhých než na osobní vztah s Ježíšem? Události kříže nás vedou k reflexi naší víry a neděle vzkříšení je pro nás příležitostí slavit Kristovo vítězství na kříži nad naší slabostí, depresí, nemocí a smrtí. Pokud jsi smutný a nešťastný, zvaž, jakou radostí tě může dnes Pán Ježíš naplnit. Dnešní příběh je zároveň potvrzením důvodu, proč se každou neděli jako křesťané scházíme.

Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. Dnešní neděle vzkříšení stejně jako kterákoliv jiná neděle je radostným vyznáním křesťanské víry, že „třetího dne vstal z mrtvých“.
Na evangeliích si ale uvědomujeme, jak je Bible vlastně skeptická a střídmá kniha a jak jsou učedníci Ježíše podobní nám. Marie ve svém smutku naříká: vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili. Marie a učedníci v tuto chvíli truchlí a loučí se uvnitř s milovaným mistrem. Jak to dobře vystihl jeden můj příbuzný na pohřbu, čímž umocnil celou truchlící atmosféru: babičko, už tě nikdy neuvidíme! Zoufalství až do morku kostí.
Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili! Ani náznak úvahy, že by byla jiná možnost. Víra učedníků byla rozdrcena pod vahou kříže. Ovšemže věřili, že jednou, při příchodu Božího království Ježíš také vstane z mrtvých. Uvažme příběh o Lazarově zmrtvýchvstání. Marta také věřila, že Lazar, její bratr jednou také vstane. Ale že by se to stalo dnes? Ani ahnung. Ani jiskřička naděje. Tak je to i s Ježíšem. Ježíš samozřejmě předpovídal, že vstane z hrobu, ale když byl hrob prázdný, první logická možnost byla, že hrob někdo vyloupil a tělo odnesl. Tak je to zaznamenáno i o Židech, kteří věří, že Ježíšovi učedníci tělo ukradli.

Stojí za to dodat, že vyloupení hrobu bylo v dobách prvního století hrdelním zločinem. V Nazaretu byla dokonce nalezena kopie dekretu císaře Claudia, podle kterého bylo těm, kdo ničili hroby, přemisťovali těla a nebo odpečeťovali hrobky uložen trest smrti. Navíc víme, že dal Pilát na žádost kněží hrob hlídat vojáky, aby právě předešel tomuto incidentu. Kdyby se někdo pokusil ukrást Ježíšovo tělo, neměl by nejmenší šanci. Mariina obava, že tělo ukradli byla sice velmi typická, ale velmi nepravděpodobná. Marie vlastně pouze viděla odvalený kámen a již běžela za učedníky. Učedníci Petr a Jan byli šokováni a hned se běželi podívat, co se stalo. Ve 3. až 5. verši vidíme Petra a Jana, jak se předhánějí, doslova spolu závodí, kdo bude u hrobu první. Jan doběhl první, hned po něm doběhl Petr. Podle Petrova cholerického charakteru hned vběhl do hrobky a co nevidí:
Vidí lněná plátna, do kterých bylo Ježíšovo tělo zabaleno a šátek, který měl na hlavě. Vidí, jak jsou pečlivě srovnány vedle místa, kde Ježíš ležel. Asi se ptal spolu s námi: kdyby tělo ukradli, proč by tu tohle zůstalo? Proč by se někdo obtěžoval rozbalovat mrtvolu Ježíše a pak odnášet jen jeho tělo? To nedává smysl...

Kde jsou vojáci? Jak odvalili kámen? Proč by někdo chtěl ukrást tělo našeho Pána? Tyhle skutečnosti byly nad Petrovo chápání. Zajímavá je poznámka ve verši 8. Jan vešel dovnitř a když vše viděl, uvěřil. Z následujícího verše můžeme mít dojem, že stále si učedníci neuvědomovali, co se stalo. Neuvědomili si ještě, že Ježíš má podle proroctví vstát z mrtvých, i když jim to Ježíš říkal. Podle verše 8 ale vidíme, že Jan uvěřil. Je tu použité stejné slovo jako u víry v Ježíše na jiném místě. Možná ještě nešlo o plné poznání, ale mohli bychom říct, že Janovi začalo svítat

a ve svém srdci měl víru, že to není konec. Když viděl fakta, uvědomil si, co se stalo. To může být i náš případ. Jsi více jako Petr nebo jako Jan? Máš tendenci věřit faktům a dělat závěry na základě toho, co vidíš? Jan viděl, že hrob je prázdný a že jistě nebyl vykraden, a proto došel k závěru, uvěřil, že se muselo stát něco jiného. Zatímco Petr byl zmatený a přemýšlel, jak je možné, že někdo ukradl tělo Ježíše... Jsi více zaujatý spekulacemi a přemýšlením nad otázkami jak je to možné?

Tématem dnešního kázání je Ježíšovo vzkříšení. Teď se podíváme na tři různá setkání s Ježíšem. Nejprve se Ježíš ukázal Marii, to jsou verše 11 až 18. Další setkání je Ježíš s jeho učedníky, to jsou verše 19 až 23. A třetí setkání je setkání Ježíše se skeptikem Tomášem, to je poslední část 20. kapitoly, verše 24 až 29. Nyní poprosím o přečtení první části příběhu o setkání Ježíše s Marií.

Zjevení Marii
Marie se poté, co o všem dala vědět Petrovi a Janovi, vrátila k hrobu. Tentokrát se setkává s velmi zvláštními posly. Byli to andělé. Andělé symbolizují Boží přítomnost. Andělé se ptají Marie, která pláče, proč pláčeš?

Marie byla velmi rozrušená. Její víra byla otřesena ztrátou milovaného učitele a pastýře. A nyní je znovu otřesena, když si myslela, že byl hrob násilně otevřen a tělo odneseno pryč. Jak bylo v židovské kultuře zvykem, pozůstalí se šli se zemřelým rozloučit. A nyní Marie nachází otevřený hrob. Najednou Marie vycítí přítomnost další osoby a otáčí se. Vidí další osobu. Byl to Ježíš, ale nepoznává ho. V její mysli byl Ježíš mrtvý a neočekávala, že by se s ním za svého života znovu setkala. Vždyť byla u kříže a trpěla, když umíral. Vždyť je mrtvý! Navíc je asi dobré poznamenat, že Ježíšovo tělo bylo jiné.

Apoštol Pavel mluví v 1. Korintským 15 o vzkříšeném těle. Je jiné než to pozemské. Je fyzické, ale je kvalitativně jiné. Nemůžeme se proto divit, že Marie Ježíše nepoznala. Marie považuje Ježíše za zahradníka. Trochu mi to připomíná detektivku, kdy se na scéně objeví zahradník. Je zajímavé, že z této doby se dochovala židovská zkazka o zahradníkovi Jidášovi, který byl znepokojený, že lidé budou šlapat po jeho zelí, tak přesunul Ježíše na jiné místo. Je to legenda, která se snažila lidovou formou zdiskreditovat Ježíšovo vzkříšení. Apoštol Jan může reagovat na tuto legendu a snaží se ji pomocí sarkasmu odmítnout.
Marie se mýlila, nebyl to zahradník, ale vzkříšený Ježíš. Jan Kalvín si dobře všiml, že Marie pro svůj pláč neviděla zřetelně, kdo na ni mluví a pro svou starost nebyla schopna rozpoznat, že šlo o Ježíše. Skutečností je, že Ježíš byl pohřben v zahradě a tak zahradník nejspíše odkazuje k místu, kde byl Ježíš pohřben. Ježíš promluvil na Marii jediné slovíčko, ve kterém byla všechna láska a cit: „Marie“. Ježíš je dobrý pastýř a zná nás jménem a jak Jan říká na jiném místě: jeho ovečky slyší jeho hlas. Marie.

Marie najednou prohlédla a viděla, kdo stojí před ní! Je to Ježíš! To je Ježíš! Marie zvolala: „Rabunni“, to znamená mistře, učiteli. Marie měla obrovskou radost, že vidí opět Ježíše a byla jak se říká jako v Jiříkově vidění. Jako Alenka v říši divů. Ježíš Marii vysvětluje, že se nemá dotýkat Jeho těla, protože má vystoupit k Otci, aby mohl poslat Ducha Svatého. Marie měla nejprve pochopit, že Ježíš vstal z mrtvých, ale že tu nezůstává, ale že s ním bude mít i nadále velmi osobní vztah. Ten bude ale jiný. Každý, kdo Ježíše zná, poznává ho zvláštním způsobem skrze Ducha Svatého. Ježíš Marii posílá za učedníky, aby jim znovu připomněla, že Ježíš nezůstal mrtvý, ale že vstal z hrobu.

Marie běžela k ostatním učedníkům a oznámila jim, co viděla a co jí Ježíš řekl. V 17. verši je velmi osobní poselství – Ježíš vystupuje ke svému Otci, ale také k našemu Otci. Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu. Je to úžasné zaslíbení, že Ježíš přináší ještě bližší společenství než když byl přítomný fyzicky na zemi. Slyšel jsem mnoho věřících lidí říkat: kéž bych byl žil v době Ježíše, určitě by bylo všechno snazší a zakoušel bych Boha osobně.

Ale v Bibli čteme, že Ježíš přišel mezi nás, zemřel, vstal z mrtvých a odešel zpět k Otci, aby nám daroval ještě bližší společenství – Ducha Svatého. Podívejme se teď na druhé setkání od 19. verše – Ježíš se zjevuje svým učedníkům. Poprosím o přečtení příběhu, veršů 19 až 23.

Zjevení učedníkům
Ježíš celkem třikrát říká pokoj vám. Dvakrát svým učedníkům ve verších 19 a 21 a pak potřetí ve verši 26, když se ukázal učedníkům podruhé. Proč to říká? Jak vidíme i jinde v Novém zákoně, lidé, kteří se setkali s Bohem prostřednictvím andělů nebo nějakého nadpřirozeného zjevení, měli strach. I my, když zažijeme nějaký silný duchovní zážitek, můžeme mít strach.
Když ale učedníci viděli Ježíše, ztratili strach a dostali ohromnou radost. Petr, Jan a Marie již tušili, že Ježíš asi nezůstal mrtvý, ale mohli mít pochybnosti, zda se jim setkání s Ježíšem jen nezdálo. Proto přichází Ježíš za více učedníky zároveň a ukazuje se jim. Mohli si fyzicky sáhnout na jeho tělo a viděli jeho rány v rukou a v boku. Učedníci měli radost. Když se učedník setkává se svým Pánem, má ohromnou radost. To jsme již poznali v 16. kapitole. Když procházíme těžkostmi a starostmi a setkáme se s Ježíšem, náš zármutek se mění v radost.

Poznání Boha v Ježíši nám přináší radost. Jak ale vidíme a slyšíme, Ježíš přichází s konkrétním poselstvím. Otec posílá mě k vám a já posílám vás do světa. Ve všech čtyřech evangeliích je zaznamenáno stejné poselství. Úkolem učedníků není se jen tak scházet a radovat se spolu. To je jistě pěkné a důležité a skvělé. Ale úkolem Ježíšových učedníků je jít do světa a činit další učedníky. Jak? Tak, že budou vydávat svědectví o vzkříšeném Pánu. Budou předávat radost ze setkání s Ježíšem. Tak, že budou milovat druhé a ukazovat lásku těm, kdo Ježíše ještě nepoznali. To je úkol i pro nás, považujeme-li se za křesťany. Křesťan je Ježíšův učedník.
Křesťan je ten, kdo se setkal se vzkříšeným Pánem osobně. Křesťan není ten, kdo je pouze racionálně přesvědčen o pravdivosti křesťanské víry a filosofie. Ale křesťan je ten, kdo prožil setkání s Ježíšem osobně. To je velmi důležité. Bez tohoto setkání je svědectví a předávání evangelia pouze teorie. Racionální poznání má svůj smysl a nechci kázat proti němu. Ale je to jen začátek. Pokud jsi Ježíše ještě osobně nepoznal, modli se k Němu a pozvi jej do svého srdce. O těchto velikonocích je skvělá příležitost k setkání s Pánem Ježíšem.

Ježíš říká na jiném místě u Jana: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Neboj se a modli se. Já jsem to zkusil před více než 10 lety a můžu vám říct, že jsem od té doby mnohokrát znovu prožil setkání s Ježíšem a pocítil stejně jako Marie a nebo Ježíšovi učedníci osobní setkání s Ježíšem. Pravda, neviděl jsem Ježíše osobně, ale prožil jsem Ježíšův dotyk v Duchu Svatém. Přeji nám všem tuto blízkost a osobní setkání s Ježíšem i o těchto velikonocích. Z této části si můžeme uvědomit dvě důležité věci. Za prvé, Ježíš posílá své učedníky. Jde o princip zmocnění. Ježíš zmocnil své učedníky. A totéž chce od nich.
Naším úkolem je být Ježíšem zmocněni, ale též zmocňovat druhé. Někdy je třeba se zkrátka stáhnout, jako to udělal Ježíš a začít připravovat své nástupce. Není možné si jen pořád hřát své korýtko, ale dovolit sloužit jiným a nechat je vést. Pokud neodejdu, jiný nepřevezme roli nástupce. Ježíš odešel, aby uschopnil mnoho dalších, aby se evangelium dostalo do celého světa. Ježíš dokonce říká, že budete činit ještě větší skutky než já... evangelium se dostalo na všechny kontinenty a má se dostat ke všem národům světa.

Je to princip zmocnění. Když já neodejdu, jiný nepřijde. Jak říká Pavel, musíme vystrojovat svaté k dílu služby. Máme cílevědomě povolávat další ke službě Pánu a trénovat je jako učedníky Pána Ježíše.
A za druhé, Ježíš nám dává autoritu Ducha Svatého. Ježíš na ně dechl a dal jim Ducha Svatého. Po Letnicích je Duch Svatý vylitý na každého, kdo věří. Tedy ten, kdo je křesťan a Ježíšův učedník, má v sobě moc Ducha Svatého. Duch Svatý nás zmocňuje ke službě Pánu. Bez Něho je naše služba neplodná a nemá duchovní význam. Musíme proto přijmout Ducha Svatého a být jím naplněni. Prosíš Pána, aby tě naplňoval Duchem Svatým?

Pokud ne, požádej ho o velikonocích, aby tě nově Duchem Svatým naplnil a povolal do služby Jemu. Nakonec, ve 23. verši čteme zvláštní věc: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Uvedené místo se někdy velmi špatně vykládá jako pravomoc odpouštět hříchy. Právo odpouštět náleží jen Bohu. Pokud svých hříchů litujeme, Bůh nám odpouští. Je psáno, že máme odpouštět hříchy druhých proti nám, tak jako Bůh odpouští naše hříchy proti Němu.

Není to naše volba, máme odpouštět. Odpuštění a neodpuštění je osobní volba. Člověk buď zadržuje svůj hněv a křivdu v sobě a nebo odpouští. Pravomoc odpouštět pro nás znamená, že máme zvěstovat dobrou zprávu, že pro Boží milosrdenství Pán kajícím hříšníkům jejich hříchy odpouští, ale je na každém, zda Boží odpuštění přijme či ne a zda druhým odpustí či nikoliv. Když Boží odpuštění nechceš, zůstávají na tobě tvé hříchy. A když neodpustíš druhým, ani tobě Bůh neodpouští. Naopak, když vyznáš své hříchy a přijmeš Boží odpuštění, je ti odpuštěno. A když odpouštíš druhým, dokážeš přijmout Boží odpuštění. Je to velmi praktické.

Tedy dvě slova a dva principy. Za prvé, zmocnění a za druhé, odpuštění.
Zbývá třetí a poslední část 20. kapitoly. Protože mezi učedníky chyběl skeptik Tomáš, Ježíš přichází ještě jednou a setkává se s Tomášem. To vidíme ve verších 24 až 29. Prosím o přečtení tohoto příběhu.

Zjevení Tomášovi
O Tomášovi se mluví i v lidovém jazyce jako o pochybujícím Tomáši. Dokud neuvidím, neuvěřím. Dokud si nesáhnu, neuvěřím. Pán je naprosto úžasný. V Bibli vidíme, že Bůh zná naše srdce plné pochybností a vychází nám vstříc.

Vidíme, že dokonce nevěřícímu a pochybujícímu učedníkovi dává důkaz. Ježíš v pondělí přichází skrze zavřené dveře mezi učedníky. C. S. Lewis řekl, že Ježíšovo tělo bylo fyzičtější než fyzický svět. Proto Ježíše nemohly dveře zastavit. Můžeme si představovat, že Ježíš byl duch, ale tomu odporuje čtený příběh. Tomáš si sáhl. A Ježíš zakazuje Marii, aby si sáhla. Nedávalo by to smysl, kdyby si nemohli sáhnout fyzicky. Už ses někdy dotknul ducha? Já ne. A opravdu, Tomáš si mohl sáhnout. Na křesťanské víře je úžasné, že je hmatatelná a skutečná.

Není to nějaké abstraktní duchovno nebo jen nějaké duchovní principy, které musíme žít, aby nám bylo dobře. Jde o živé setkání s Ježíšem a smysluplnou víru. Ježíš se dal Tomášovi poznat a řekl mu, nepochybuj a věř. Ježíš vyzval Tomáše, aby si sáhl: polož svůj prst sem... velmi konkrétně. Pohleď na mé ruce. Vidíš díry po hřebech? Vidím. Sáhni si do mé rány po kopí. Je tu stále. Ježíš již neměl smrtelné tělo a pochybuji, že krvácel. Jak píše apoštol Pavel, jeho tělo bylo jiné kvality než naše těla. Neměl smrtelné tělo a nemohl již umřít. Ježíš porazil smrt na kříži. Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Mnozí lidé pochybují, zda se to učedníkům nezdálo.

Na mnoha místech čteme, že Ježíš se ukázal jednotlivcům i skupinám, na jiném místě u Pavla čteme, že se najednou ukázal více než 500 svědků. Nebyli to nějaké přeludy či vidiny, protože byly opakované a dlouhodobé. Po Kristově vzkříšení ve skutcích apoštolů, které jsou zaznamenány historikem Lukášem, čteme: „také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.“ Přeludy nikoho nevyučují a nedávají se poznávat 40 dní. Ježíšovo vzkříšení není fikce, ale je to skutečnost.

Je to skutečnost víry, kterou přijímáme jako historickou skutečnost, ale zároveň jako fakt víry. Bez vzkříšení není možné mluvit o skutečném křesťanství. Bez vzkříšení z mrtvých, jak říká apoštol Pavel, je naše víra marná a zbytečná. Proč? Protože nemá žádnou moc. Bez vzkříšení není moc Ducha Svatého a naše svědectví nemůže nikoho přesvědčit. Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, je křesťanství mrtvé.
Pokud Ježíš vstal z mrtvých, je naše víra živá a můžeme se o těchto velikonocích, stejně jako každou další neděli radovat z osobního vztahu s Pánem Ježíšem.

Tomáš vyznává: Můj Pán a můj Bůh. Nevěřící či pochybující Tomáš uvěřil. Pán Bůh tedy mluví i ke skeptikům.
Je ale psáno: blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Víra je doufání ve věci neviditelné. Ne na všechno je možné si sáhnout. Je možné si sáhnout na skutky lásky konkrétních lidí. Je možné si sáhnout na Bibli a je možné zakoušet Boha ve zkušenosti. Ale někdy je opravdu třeba víra, když věci nejdou podle našich představ. Víra ale nikdy není nesmyslná a hloupá. Bůh od nás žádá víru, ne slepou a bezmyšlenkovitou poslušnost.


Skutečnost je, že jsme v situaci lidí, kterým se dává poznat Bůh duchovně. Požádej Pána Boha, aby se ti dal více poznat. Nepochybuj a věř, vyznej jako Tomáš: můj Pán a můj Bůh.
Mluvili jsme o třech setkáních. Za prvé, o setkání Ježíše s Marií, která vyznává: Rabunni, mistře. Za druhé, o setkání Ježíše s učedníky, kteří vidí a uvěří. A za třetí, o setkání s Tomášem, který vidí, sáhne si a vyznává: Můj Pán a můj Bůh.





Závěr (Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen)
Když mám celé kázání shrnout do několika vět... Křesťan není pouze ten, kdo je racionálně přesvědčen o platnosti křesťanských výroků. Křesťan je ten, kdo prožil osobní setkání se vzkříšeným Kristem. Bez vzkříšení je naše víra marná a zbytečná. Pokud je vzkříšení, je naše víra naplněná a prodchnutá Duchem Božím. Co máme dělat? Dvě věci. Za prvé, zmocňovat. A za druhé, odpouštět. Za prvé, jako nás Ježíš zmocňuje svým Duchem ke službě, máme i my zmocňovat druhé. Nemůžeme si hřát jen své teplé místečko, ale máme povzbuzovat druhé pomocí příkladu a laskavými slovy.
Pro někoho z nás je čas vstoupit do služby a zapojit se a pro druhého může být naopak čas se stáhnout a dovolit druhým sloužit. Za druhé, verš 23- máme odpustit. Není to otázka volby. Máme přijmout Boží odpuštění našich vin a také máme odpustit druhým. Je to výrok o nás. Komu odpustíte hříchy proti vám, tomu jsou odpuštěny. Komu Bůh odpustil, tomu je odpuštěno. Kdo nepřijal odpuštění, tomu není odpuštěno. Kdo neumí odpustit, není mu odpuštěno. A nakonec, za třetí, nepochybuj a věř! Tomáš si sáhl a viděl. Křesťanská víra není věření bez důvodu. Naším důvodem je osobní setkání se vzkříšeným Kristem a láska. Přál bych nám všem, abychom mohli o těchto velikonocích prožít nové a hlubší setkání s Pánem a začít žít plněji z moci Ducha Svatého. Proto skončím slovy: Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen! Amen.