Úvod
Milí
Kristovi přátelé, bratři a sestry,
je
mi velkým potěšením zde v tento podzimní, avšak již bílý den
být s vámi. Jsme tu s Mirkou již podruhé a jsem popravdě rád,
že můžeme s vámi zakusit toto méně formální setkání v horní
místnosti, zvláště když budeme spolu za chvíli moct prožít
radostnou událost lámání chleba a sdílení vína, které nejsou
nějakou patetickou vzpomínkou na mrtvého Krista, ale vždy živým
společenstvím též věřím živých učedníků Ježíše Krista.
K tomu nám i dopomáhej toto slovo.
Dovolte
mi položit vám na úvod otázku: Máte strach z Boha? (pauza)
Věřím, že naše představa Pána zásadně ovlivňuje náš
přístup k životu i ke službě pro Jeho království. Pokud si
představíme Pána jako tyrana a zlého nemilosrdného vládce,
ovlivní to jistě náš postoj ke službě. Podobně pokud máme
nějakou vágní představu o Bohu, budeme zmateni ohledně toho, co
máme dělat. Pokud máme konkrétní představu o Bohu, víme, že
náš Pán je Bohem vysílajícím, Bohem, který touží po spáse
druhých lidí, a pokud jsme sami byli zachráněni a jsme naplňováni
neustále Jeho láskou, bude nás to pudit ven ze sebe a směrem k
lidem, kteří jsou stále ještě ztraceni.
Stále
aktuální otázka pro církev, ať je již delší dobu bez pastýře
nebo pro církev, která se zabydlela či zasekla v určitém momentu
růstu je: proč tu vlastně jsme? Co je náš úkol? (pauza) Víme
přece, že bez vize mře lid a bez definování toho, co je vlastně
úkol našeho společenství jsme jen bandou křesťanů a ne
skutečně církví. Nakonec to, jaký je náš Bůh, zda máme z
Boha strach nebo zda je pro nás milující Otec, který nás vysílá
ke ztraceným ovečkám bez pastýře, je určující k zodpovězení
otázky, proč jsme vůbec tady i jaký je náš úkol a nakonec je i
tématem dnešního zamyšlení.
Po
určitém váhání v modlitbách, co by pro vás ve vaší situaci
bylo nejvhodnější a co by pro vás bylo praktické a oslovující,
mě Pán přivedl k věřím známému evangelijnímu textu –
podobenství o hřivnách. Pokud se ptáte, v čem spočívá
praktičnost tohoto kázání, věřím, že ve dvou momentech. Za
prvé, peníze hýbou světem a za druhé, co máme dělat jako
církev v této nejisté době? Nadpisem kázání by též mohlo být
co mám dělat jako křesťan s penězi, neřku-li s hřivnami
svěřenými? Nebo chcete-li, jak z této kaše ven, aneb jaký je
podle tebe Tvůj Pán, taková bude i tvá služba a takový bude i
tvůj sbor.
Tento
text nacházíme ve všech třech evangeliích kromě Jana. V Markově
verzi je však pro výklad a kázání nepoužitelný pro jeho
přílišnou stručnost. Budu proto vycházet z Lukášovy verze,
která je snad nejvíce provokativní, ale budu srovnávat výklad s
Matoušem.
Nejprve
začněme kontextem. Ježíš je těsně před vejitím do Jeruzaléma
a lidé si kladou otázku: už teď nastolí Ježíš Boží
království? O tom nás informuje 11. verš Lukáše 19. kapitoly. A
Ježíš odpovídá přečteným podobenstvím o hřivnách. To, co
je velmi zajímavé z hlediska Lukáše je skutečnost, že před
podobenství autor evangelia vsadil text o Zacheovi. Tedy Ježíš
stoluje s mafiánem za Zacheova pokání a Ježíš vyřkne zásadní
výrok: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co
zahynulo. Tedy Ježíš nepřišel zachránit „spravedlivé“, ale
ztracené, ty kteří jsou bezradní a po spáse touží v hloubi své
duše. O tom nás ujistí Ježíšův čin na konci 18. kapitoly –
uzdravení slepého u Jericha. Ježíši, Synu Davidův, smiluj se
nade mnou... Prohlédni, Tvá víra tě uzdravila.
Naopak, kdybychom zkoumali kontext původní předlohy v Matoušovi a Markovi, byli bychom překvapeni, protože toto podobenství autoři obou dvou zbývajících synoptiků zasazují do kontextu posledních časů 24. a 25. kapitoly v Matouši hned za podobenství o družičkách a do 13. kapitoly v Markovi, která má též tón posledních časů. Tedy kontext se liší, ale co mají všichni tři synoptici, pisatelé Matouše, Lukáše i Marka společného je Boží království. Už teď chceš nastolit Boží království, Ježíši? A Jeho odpověď je, počkejte si. Nemá to být ale čekání pasivní, ale úplně jiného druhu. V družičkách je to olej, Duch Svatý, který nemá v křesťanovi při čekání uhasnout a v podobenství o hřivnách jsou to nejspíše duchovní dary, které nemáme zapomenout používat k rozhojňování hřiven. Pojďme ale zpět do Lukáše.
Naopak, kdybychom zkoumali kontext původní předlohy v Matoušovi a Markovi, byli bychom překvapeni, protože toto podobenství autoři obou dvou zbývajících synoptiků zasazují do kontextu posledních časů 24. a 25. kapitoly v Matouši hned za podobenství o družičkách a do 13. kapitoly v Markovi, která má též tón posledních časů. Tedy kontext se liší, ale co mají všichni tři synoptici, pisatelé Matouše, Lukáše i Marka společného je Boží království. Už teď chceš nastolit Boží království, Ježíši? A Jeho odpověď je, počkejte si. Nemá to být ale čekání pasivní, ale úplně jiného druhu. V družičkách je to olej, Duch Svatý, který nemá v křesťanovi při čekání uhasnout a v podobenství o hřivnách jsou to nejspíše duchovní dary, které nemáme zapomenout používat k rozhojňování hřiven. Pojďme ale zpět do Lukáše.
12 Proto řekl: "Jeden muž
vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl
královskou hodnost. 13 Zavolal si deset svých služebníků a dal
jim deset hřiven a řekl jim: 'Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.'
14 Ale občané ho nenáviděli a
poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: 'Nechceme tohoto
člověka za krále!' 15 Když se však jako král vrátil, dal si
předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil,
jak s nimi kdo hospodařil.
Historický
kontext je též velmi zajímavý. Lukáš provokuje politickou
orientací příběhu, který si posluchači jen těžko mohli
nespojit se smrtí Heroda Velikého. Jeho synové Archelaos a Herodes
Antipas museli poslušně do Říma, aby se ucházeli o trůn u
císaře. Proto muž odcházející do daleké země okamžitě
evokoval u posluchačů Lukášova evangelia silné pocity. Nenávist
Židů vůči svým podrobitelům byla veliká. Pán, který
rozděloval hřivny musel nejprve odejít daleko, aby se pak vrátil
jako král a vyrovnal účty jak s nepřátely, ty pozabíjel, tak s
těmi, kterým propůjčil peníze, ty odměnil, či potrestal.
Kontext Matouše je poněkud poklidnější. Zde jde o obchodování
s velkými sumami peněz. Politická provokace tu není na místě. V
Lukášovi je velmi jasně řečeno, co mají služebníci Pána
dělat – mají s nimi hospodařit. V Matoušovi to ale tak jasné
není. Proto se nabízí otázka, proč vlastně pán potrestal
třetího služebníka, když tak věrně a poctivě spravoval jeho
majetek? Nedošlo k určitému nepochopení? Srovnání s Lukášovou
verzí nás ale vyvede z pochybností. Záměrem jak obchodníka s
penězi, tak i politika aspirujícího na královský trůn nebylo
uchovávání peněz, ale jejich investování, rozmnožování. V
Lukášovi proto čteme, jak pán účtuje se svými služebníky.
16 Přišel první a řekl: 'Pane,
tvoje hřivna vynesla deset hřiven.' 17 Řekl mu: 'Správně,
služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci,
budeš vládnout nad deseti městy.' 18 Přišel druhý a řekl:
'Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.' 19 Řekl mu: 'Ty vládni
nad pěti městy.'
V
ekumenickém překladu zanikne úplně jistý detail. A sice míny a
talenty. V Matoušovi znamená talent 6000 denárů, což je asi 15
letá mzda dělníka. V Lukášovi se jedná o mnohem menší částku,
jedna mína znamená asi 100 drachem, což je asi tříměsíční
mzda dělníka. Tedy Matoušův pán byl obchodník, který se staral
o výnosy. Také byl velmi prozíravý, nesvěřil všem stejně,
jednomu dal 5 talentů, druhému 2 a třetímu 1 talent, podle jejich
schopností a nakonec se mu to vyplatilo. A naopak Lukášův pán
byl více politikem a věřil všem stejně, všem dal po 10 mínách.
Ale výsledek nebyl rozhodně úměrný tomu, co bylo služebníkům
svěřeno.
V
tomto srovnání může ležet zajímavá úvaha. Není to tak i s
námi, milí přátelé? Není to tak, že i nám Pán svěřil různé
dary podle míry naší obětavosti? Naopak, pokud bych si měl
rýpnout skrze Jakuba, nemáte, protože neprosíte, nebo skrze
apoštola Pavla připomenout skutečnost, že máme o duchovní dary
usilovat. Ale toto usilování nemá být jalové, ale zaměřené k
cíli – kterým je uctívání Boha v podobě služby pro Boží
království. Kdo bojuje v barvách Božího království, jistě je
vyzbrojen náležitě pro bitvu, do které vstupuje. Tedy prostě,
chceš-li být více obdarovaný, polož si otázku: skutečně
toužím vidět velké věci? Skutečně toužím po příchodu
Božího království? Toužím po tom, aby v mém okolí bylo více
křesťanů a naše společnost česká byla více nasycena
evangeliem? Když jsem po 22 letech ze školy, vzpomněl jsem si na
jednu úžasnou věc. Moje kamarádka se po 4 letech mého setrvávání
na teologické fakultě obrátila ke Kristu. Je to krásná tečka za
studiem. Podobně vzpomínám se slzičkou v oku na střední školu.
V mé třídě se obrátil kamarád a v paralelkách asi 5 dalších
lidí. Samozřejmě to neříkám, protože v tom mám zásluhu, ta
je maličká, ale chci si připomínat otázku: toužím vidět velké
věci, toužím po tom, aby začal pršet Boží déšť? Toužím po
tom, aby se děly velké věci v mém okolí? Chci, aby můj kolega v
práci byl křesťan? Chci, aby mí spolužáci uctívali Ježíše?
Pokud ano, je na čase zapojit moje hřivny do práce na Božím
království a něco pro to udělat. Je jasné, že lidi nespasím.
Ale mým úkolem je žít tak, aby lidé dychtili po Kristu a toužili
vidět též Boží království.
Zamysleme
se i nad výsledkem účtování. V Matoušovi nevidíme u prvního a
druhého služebníka rozdíl. Oba vcházejí do radosti svého Pána.
To znamená, že jdou ke Kristu na věčnost. O tom, že je
podobenství o hřivnách o nebi a pekle, o našem údělu na
věčnosti, nás snad přesvědčí skutečnost, že je v Matoušovi
25 hned po podobenství pasáž o posledním soudu a fráze v 30.
verši: tam bude pláč a skřípění zubů, což jsou slova
označující peklo. Pokud máte obavy a špatně byste spali,
vzpomeňte si, že v Lukášovi je kontextem spása člověka a ne
poslední věci. Ježíš vchází do Jeruzaléma a pak pláče nad
nevěrou lidí (Lk 19,41-44). Nepláče pak ale také nad naší
nevěrou a neschopností přiložit hřivny k dílu služby?
Důležitý
moment v podobenství je věrnost. Kdo bude věrný v malém, bude
pak odměněn ve velkém. V Lukášovi to vyniká právě proto,
protože první služebník dostává od krále deset měst, i když
částky, které vydělal nebyly závratné. Druhý dostal úměrně
své zásluze. A třetí byl potrestán. V Matoušově verzi je to
jinak: tam byli první dva odměněni stejně, oba se radovali v
přítomnosti pána. Když se na to podíváme z odstupu: obě pravdy
si vlastně nijak neprotiřečí. Je to tak, že všichni jsme
spaseni vírou v Ježíše Krista, bez našich zásluh. Zároveň ale
platí Pavlovo slovo, záleží na tom, z jakého materiálu stavíme.
Zda ze zlata, či stříbra či ze slámy. Slovy podobenství jde
skutečně o to, co se svěřenými hřivnami, ať je to cokoliv,
uděláme. Kdo se bude více činit, bude více odměněn. To je
skutečnost, kterou bychom jako křesťané neměli přehlížet. Být
křesťanem není pasivní podnik, ale láska se projevuje skutky.
Když uvážíme, že financemi v příběhu nakonec není nic jiného
než Boží láska, kterou chce Ježíš spasit lidi, pak se nemusíme
pohoršovat nad ekonomickým příslovím: kdo má, ten dostane ještě
víc a kdo nemá, a myslí, že má, tomu bude vzato i to, co má.
Totiž kdo má lásku, bude ji mít ještě víc a kdo lásku nemá,
pak ji prostě nebude mít ani později.
Pojďme
ale ještě dál do 20. verše a podívejme se na třetího
služebníka:
20 Přišel další a řekl: 'Pane, tu
je tvoje hřivna; měl jsem ji schovanou v šátku, 21 neboť jsem se
tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš,
co jsi nezasel.' 22 Řekne mu: 'Jsi špatný služebník. Soudím tě
podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem přísný a beru,
co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 23 Proč jsi aspoň mé
peníze neuložil, a já bych si je teď vybral i s úrokem.'
Provokativní
na podobenství je skutečnost, že se služebník snaží uchovat
hřivnu proto, aby o ni snad pán nepřišel. Jak šlechetné.
Bohužel to ale připomíná přístup pasivní církve, která se
jen snaží uchovávat tradice víry, ať již katolické nebo
reformační a neuvědomuje si, že náš Bůh nás nepovolal k
budování muzea či skanzenu, ale k činění učedníků a ke
svatosti a šíření lásky mezi lidmi. Je totiž rozdíl mezi
věrností v zachovávání víry a pasivitě v podobě lenosti
třetího služebníka! A to velký: jeden jde a riskuje svou kůži
na trhu, usiluje o Boží království – ten první (a druhý) své
spasení uvede ve skutek, jak říká Pavel a ten třetí své
spasení promarní. A pak následuje buď oheň, či pláč a
skřípění zubů. Tedy co si z toho máme všeho odnést? Pán
nepovolal nás, jeho krásnou církev k budování tradic a skanzenů
a muzejí, jak se o to některé církve dnes pokoušejí, ale k
živému vztahu s Kristem. Teď nekritizuji místo setkávání, je
nakonec jedno, jestli jsme v kostele, nebo ve škole, jde o to, jaký
postoj jako křesťané máme... A teď se dostáváme k důležité
otázce... co ho k tomu vedlo neboli – proč?
Proč?
Jakou máš představu o svém Bohu, takový sám budeš a taková
bude i tvá služba a nedivil bych se, že takové i utváříš
vztahy kolem sebe a sbor, jehož jsi členem. Pokud máš představu
o milujícím Bohu, který chce spasit každého člověka, pak budeš
vonět láskou a nevěřící lidé budou kolem tebe a budou stejně
jako ty dychtit po spasení, budou chtít mít to, co ty máš. Pokud
je to ale Bůh, který je krutý nebo je to Bůh, který je nějak
zastřený či mlhavý, bude to znamenat něco jiného. Věřím, že
Ježíš ukazuje jednu z nemocí vadné představy o Bohu. A tou je
tyran. Schoval jsem hřivnu, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný.
Jinými slovy, nejsi štědrý a nedokážeš uspokojit můj život.
Proto jsem pasivní a raději dělám něco jiného, co mi dává
smysl. Věříš, příteli, že Ježíš dokáže plně uspokojit
tvůj život? Věříš dnes, že Ježíš je touhou tvého srdce? Je
pravda i dnes, že Ježíš je důvodem, proč jsi dnes přišel? Je
Bůh radostí ve tvém životě? Pokud ne, pak obrať své srdce v
modlitbě k němu a vydej se mu. Pokud ano, pak radostně řekni ve
svém srdci, jsem rád, že jsem Kristův a On je mým pánem.
Nakonec pán soudil svého služebníka podle služebníkovy
představy. Ježíš neříká, že by skutečně takový byl. Ale
soud spočívá v mylné představě. Představoval sis mě jako
krutého, a proto jsi byl líný něco s tím, co jsem ti svěřil,
dělat? Nakonec pán svého služebníka usvědčil z lenosti. Kdyby
skutečně měl strach, bude přece něco dělat. Myslím, že z
tohoto příběhu plyne jedno poučení. Ze strachu nic dobrého
nebude. Nakonec apoštol Jan nám říká: dokonalá láska strach
zahání. Tedy ze strachu nemůže být láska. Pokud si představuješ
Boha jako krutého tyrana, odhoď takovou představu. Mějme stále
na paměti, že Ježíš přišel hledat to, co je ztracené a spasit
to, co bylo zahynulé. Boží láska k tomuto světu je vyjádřena v
Ježíšově díle na kříži. Ježíš je dokonalým vyjádřením
sebedarování Božího. Tedy není to tak, že Bůh tě není
schopen uspokojit ve tvém životě, a proto máš dělat něco
jiného. Ale právě naopak. Bůh je schopen tě uspokojit, protože
poslal svého Syna Ježíše, aby tě zachránil. Důvěřuj mu dnes,
že dokáže dělat velké věci ve tvém okolí. Má ale jednu
podmínku, nesmíš svůj talent či mínu, hřivny zakopat, ale
správně investovat, jít s kůží na trh, odvážit se vyjít sám
ze sebe, tak jako to Bůh učinil. Věříš Bohu, že dokáže
Kristovu církev, jeho krásnou nevěstu, učinit slavnou pro slávu
Božího jména? Pokud ano, pak mu dej své hřivny. Otevři zavřenou
ruku s tím, co máš a dej to Bohu.
Podívejme
se na výsledek do 24. verše...
24 Své družině pak řekl: 'Vezměte
mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!' 25 Řekli mu:
'Pane, už má deset.' 26 Pravím vám: 'Každému, kdo má, bude
dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 27 Ale mé
nepřátele, kteří nechtěli, abych byl králem, přiveďte sem a
přede mnou je pobijte.'" 28 Po těchto slovech pokračoval
Ježíš v cestě do Jeruzaléma.
Na
tomto místě se ozývá podivný ekonomický výrok „každému,
kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“...
Jedná se o opakování výroku z výkladu podobenství o
rozsévači... Lk 8,18 (i na dalších místech v Mt a Mk): „dávejte
si pozor, jak slyšíte: kdo má, tomu bude dáno a kdo nemá, tomu
bude odňato i to, co myslí, že má.“ Tedy nejde o
nespravedlnost, ale jde o konstatování duchovní skutečnosti. Kdo
má Krista, má všechno, kdo Krista nemá, nemá nic. Kdo se raduje
v Kristu, rozhojňuje se v Jeho lásce, roste a roste do plnosti v
Kristu. Kdo ale Krista nenašel, nakonec, až přijde Pán podruhé,
ztratí i to, co si myslel, že má. Ať už jsou to peníze, domy či
obrazy... zkrátka, opět je to otázka priorit. Investuješ své
hřivny do Božího království? Máš srdce u Pána a žiješ pro
Něj i dnes? Pokud ne, obrať své srdce k Němu, protože Kristus je
Bohem soucitným a slitovným a chce Tě stejně jako prve Zachea
zachránit. Zamysleme se nad tím, co říká Ježíš: Kdo by chtěl
svůj život zachránit ten o něj přijde. Kdo by však svůj život
ztratil pro mě, ten svůj život nalezne. Rozuměj: kdo by chtěl
svou hřivnu uschovat – ten o ni přijde – ale kdo by svou hřivnu
riskoval a tak ji rozmnožil, ten bude odměněn. Kdo svůj život
ztratí pro mne, kdo ponese svoji kůži pro mě na trh – ten svůj
život nalezne.
Příběh
končí účtováním s nepřáteli, kteří jsou před pánem
pozabíjeni. Je to snad varování i pro nás, abychom se neustále
uchylovali k Bohu, protože přijde Jeho soud a ten bude pro jedny
znamenat velkou radost, zatímco pro druhé veliký smutek. Kdo má z
Boha strach, bude mít proč, kdo ale v Bohu nalezl radost, bude se
radovat ještě víc, až se Pán vrátí.
Co
si ale z toho můžeme odnést?
Pán
nás nepovolal ke strachu, ale k odvaze. Nemáme své hřivny
zakopávat, zahrabávat ani konzervovat, ale máme je Pánu dávat a
sloužit svými hřivnami pro Boží království. Pokud to
neučiníme, jsme podobni tomu třetímu služebníku, který nakonec
o všechno přijde. Pán nás nepovolal budovat muzea a skanzeny, ale
Boží církev, která je svědectvím tomuto světu, ať už je to
vzájemná láska mezi námi nebo je to víra ve velké věci, které
Pán učiní. A nakonec: Bůh je Bohem vysílajícím, Bohem, který
chce zachránit hříšníky, nechce je zatratit, protože je miluje.
Buďme prvním či druhým služebníkem. Proto naberme odvahu v
následujícím týdnu vyjít ze sebe a napodobovat našeho Pána,
nebojme se svědčit o Jeho lásce a dobrotě a Kristovským životním
stylem ukazovat nad sebe a za sebe ke Kristu. Amen.