Úvod
(Prázdný hrob)
Milí
přátelé, dnes se dostáváme ke kýženému vrcholu vyprávění.
Ježíš je vzkříšen. Opravdu vstal z mrtvých. Smrtí příběh
nekončí. Dnes také završujeme 4 týdenní velikonoční cyklus
kázání. V prvním týdnu jsme mluvili o skutečné radosti, která
pramení z poznání Ježíše. V druhém týdnu jsme přemýšleli
nad tématem modlitby. Modlitba je skutečným základem života
Ježíšových učedníků. Ve třetím týdnu jsme přemýšleli nad
tématem Ježíš před Pilátem. Téma pravdy. Pilát položil
skeptickou otázku: co je pravda?
Ježíš
je skutečná Pravda. Ta není měřena našimi pocity ani
subjektivními zážitky, ale je objektivní a absolutní. Toto
poznání ale vychází především z osobního vztahu s Ježíšem.
Na velký pátek jsme prožili význam Ježíšovy smrti na kříži
a dnes přemýšlíme o Ježíšově vzkříšení. Ve 20. kapitole
Jana máme zapsán nádherný a hlavně pravdivý příběh od
Ježíšova učedníka, který Ježíše miloval. Apoštol Jan
ukazuje, jak otřesení, zmatení, Ježíšovou smrtí strnulí a
šokem paralizovaní Ježíšovi učedníci postupně vidí a dochází
jim, že smrtí křesťanská víra nekončí.
Může
to být i naše vlastní zkušenost.
Není
to tak, že si někdy myslíváme, že vlastně víra v Boha je více
mrtvé náboženství než živé setkání s Ježíšem? Vnímám,
že ke mně Ježíš mluví? Nespoléhám více na racionální
důkazy a minulou zkušenost? Nespoléhám více na víru druhých
než na osobní vztah s Ježíšem? Události kříže nás vedou k
reflexi naší víry a neděle vzkříšení je pro nás příležitostí
slavit Kristovo vítězství na kříži nad naší slabostí,
depresí, nemocí a smrtí. Pokud jsi smutný a nešťastný, zvaž,
jakou radostí tě může dnes Pán Ježíš naplnit. Dnešní příběh
je zároveň potvrzením důvodu, proč se každou neděli jako
křesťané scházíme.
Kristus
byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. Dnešní neděle vzkříšení
stejně jako kterákoliv jiná neděle je radostným vyznáním
křesťanské víry, že „třetího dne vstal z mrtvých“.
Na
evangeliích si ale uvědomujeme, jak je Bible vlastně skeptická a
střídmá kniha a jak jsou učedníci Ježíše podobní nám. Marie
ve svém smutku naříká: vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho
položili. Marie a učedníci v tuto chvíli truchlí a loučí se
uvnitř s milovaným mistrem. Jak to dobře vystihl jeden můj
příbuzný na pohřbu, čímž umocnil celou truchlící atmosféru:
babičko, už tě nikdy neuvidíme! Zoufalství až do morku kostí.
Vzali
Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili! Ani náznak úvahy, že by
byla jiná možnost. Víra učedníků byla rozdrcena pod vahou
kříže. Ovšemže věřili, že jednou, při příchodu Božího
království Ježíš také vstane z mrtvých. Uvažme příběh o
Lazarově zmrtvýchvstání. Marta také věřila, že Lazar, její
bratr jednou také vstane. Ale že by se to stalo dnes? Ani ahnung.
Ani jiskřička naděje. Tak je to i s Ježíšem. Ježíš
samozřejmě předpovídal, že vstane z hrobu, ale když byl hrob
prázdný, první logická možnost byla, že hrob někdo vyloupil a
tělo odnesl. Tak je to zaznamenáno i o Židech, kteří věří, že
Ježíšovi učedníci tělo ukradli.
Stojí
za to dodat, že vyloupení hrobu bylo v dobách prvního století
hrdelním zločinem. V Nazaretu byla dokonce nalezena kopie dekretu
císaře Claudia, podle kterého bylo těm, kdo ničili hroby,
přemisťovali těla a nebo odpečeťovali hrobky uložen trest
smrti. Navíc víme, že dal Pilát na žádost kněží hrob hlídat
vojáky, aby právě předešel tomuto incidentu. Kdyby se někdo
pokusil ukrást Ježíšovo tělo, neměl by nejmenší šanci.
Mariina obava, že tělo ukradli byla sice velmi typická, ale velmi
nepravděpodobná. Marie vlastně pouze viděla odvalený kámen a
již běžela za učedníky. Učedníci Petr a Jan byli šokováni a
hned se běželi podívat, co se stalo. Ve 3. až 5. verši vidíme
Petra a Jana, jak se předhánějí, doslova spolu závodí, kdo bude
u hrobu první. Jan doběhl první, hned po něm doběhl Petr. Podle
Petrova cholerického charakteru hned vběhl do hrobky a co nevidí:
Vidí
lněná plátna, do kterých bylo Ježíšovo tělo zabaleno a šátek,
který měl na hlavě. Vidí, jak jsou pečlivě srovnány vedle
místa, kde Ježíš ležel. Asi se ptal spolu s námi: kdyby tělo
ukradli, proč by tu tohle zůstalo? Proč by se někdo obtěžoval
rozbalovat mrtvolu Ježíše a pak odnášet jen jeho tělo? To
nedává smysl...
Kde
jsou vojáci? Jak odvalili kámen? Proč by někdo chtěl ukrást
tělo našeho Pána? Tyhle skutečnosti byly nad Petrovo chápání.
Zajímavá je poznámka ve verši 8. Jan vešel dovnitř a když vše
viděl, uvěřil. Z následujícího verše můžeme mít dojem, že
stále si učedníci neuvědomovali, co se stalo. Neuvědomili si
ještě, že Ježíš má podle proroctví vstát z mrtvých, i když
jim to Ježíš říkal. Podle verše 8 ale vidíme, že Jan uvěřil.
Je tu použité stejné slovo jako u víry v Ježíše na jiném
místě. Možná ještě nešlo o plné poznání, ale mohli bychom
říct, že Janovi začalo svítat
a
ve svém srdci měl víru, že to není konec. Když viděl fakta,
uvědomil si, co se stalo. To může být i náš případ. Jsi více
jako Petr nebo jako Jan? Máš tendenci věřit faktům a dělat
závěry na základě toho, co vidíš? Jan viděl, že hrob je
prázdný a že jistě nebyl vykraden, a proto došel k závěru,
uvěřil, že se muselo stát něco jiného. Zatímco Petr byl
zmatený a přemýšlel, jak je možné, že někdo ukradl tělo
Ježíše... Jsi více zaujatý spekulacemi a přemýšlením nad
otázkami jak je to možné?
Tématem
dnešního kázání je Ježíšovo vzkříšení. Teď se podíváme
na tři různá setkání s Ježíšem. Nejprve se Ježíš ukázal
Marii, to jsou verše 11 až 18. Další setkání je Ježíš s jeho
učedníky, to jsou verše 19 až 23. A třetí setkání je setkání
Ježíše se skeptikem Tomášem, to je poslední část 20.
kapitoly, verše 24 až 29. Nyní poprosím o přečtení první
části příběhu o setkání Ježíše s Marií.
Zjevení
Marii
Marie
se poté, co o všem dala vědět Petrovi a Janovi, vrátila k hrobu.
Tentokrát se setkává s velmi zvláštními posly. Byli to andělé.
Andělé symbolizují Boží přítomnost. Andělé se ptají Marie,
která pláče, proč pláčeš?
Marie
byla velmi rozrušená. Její víra byla otřesena ztrátou
milovaného učitele a pastýře. A nyní je znovu otřesena, když
si myslela, že byl hrob násilně otevřen a tělo odneseno pryč.
Jak bylo v židovské kultuře zvykem, pozůstalí se šli se
zemřelým rozloučit. A nyní Marie nachází otevřený hrob.
Najednou Marie vycítí přítomnost další osoby a otáčí se.
Vidí další osobu. Byl to Ježíš, ale nepoznává ho. V její
mysli byl Ježíš mrtvý a neočekávala, že by se s ním za svého
života znovu setkala. Vždyť byla u kříže a trpěla, když
umíral. Vždyť je mrtvý! Navíc je asi dobré poznamenat, že
Ježíšovo tělo bylo jiné.
Apoštol
Pavel mluví v 1. Korintským 15 o vzkříšeném těle. Je jiné než
to pozemské. Je fyzické, ale je kvalitativně jiné. Nemůžeme se
proto divit, že Marie Ježíše nepoznala. Marie považuje Ježíše
za zahradníka. Trochu mi to připomíná detektivku, kdy se na scéně
objeví zahradník. Je zajímavé, že z této doby se dochovala
židovská zkazka o zahradníkovi Jidášovi, který byl znepokojený,
že lidé budou šlapat po jeho zelí, tak přesunul Ježíše na
jiné místo. Je to legenda, která se snažila lidovou formou
zdiskreditovat Ježíšovo vzkříšení. Apoštol Jan může
reagovat na tuto legendu a snaží se ji pomocí sarkasmu odmítnout.
Marie
se mýlila, nebyl to zahradník, ale vzkříšený Ježíš. Jan
Kalvín si dobře všiml, že Marie pro svůj pláč neviděla
zřetelně, kdo na ni mluví a pro svou starost nebyla schopna
rozpoznat, že šlo o Ježíše. Skutečností je, že Ježíš byl
pohřben v zahradě a tak zahradník nejspíše odkazuje k místu,
kde byl Ježíš pohřben. Ježíš promluvil na Marii jediné
slovíčko, ve kterém byla všechna láska a cit: „Marie“. Ježíš
je dobrý pastýř a zná nás jménem a jak Jan říká na jiném
místě: jeho ovečky slyší jeho hlas. Marie.
Marie
najednou prohlédla a viděla, kdo stojí před ní! Je to Ježíš!
To je Ježíš! Marie zvolala: „Rabunni“, to znamená mistře,
učiteli. Marie měla obrovskou radost, že vidí opět Ježíše a
byla jak se říká jako v Jiříkově vidění. Jako Alenka v říši
divů. Ježíš Marii vysvětluje, že se nemá dotýkat Jeho těla,
protože má vystoupit k Otci, aby mohl poslat Ducha Svatého. Marie
měla nejprve pochopit, že Ježíš vstal z mrtvých, ale že tu
nezůstává, ale že s ním bude mít i nadále velmi osobní vztah.
Ten bude ale jiný. Každý, kdo Ježíše zná, poznává ho
zvláštním způsobem skrze Ducha Svatého. Ježíš Marii posílá
za učedníky, aby jim znovu připomněla, že Ježíš nezůstal
mrtvý, ale že vstal z hrobu.
Marie
běžela k ostatním učedníkům a oznámila jim, co viděla a co jí
Ježíš řekl. V 17. verši je velmi osobní poselství – Ježíš
vystupuje ke svému Otci, ale také k našemu Otci. Vystupuji k Otci
svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu. Je to úžasné
zaslíbení, že Ježíš přináší ještě bližší společenství
než když byl přítomný fyzicky na zemi. Slyšel jsem mnoho
věřících lidí říkat: kéž bych byl žil v době Ježíše,
určitě by bylo všechno snazší a zakoušel bych Boha osobně.
Ale
v Bibli čteme, že Ježíš přišel mezi nás, zemřel, vstal z
mrtvých a odešel zpět k Otci, aby nám daroval ještě bližší
společenství – Ducha Svatého. Podívejme se teď na druhé
setkání od 19. verše – Ježíš se zjevuje svým učedníkům.
Poprosím o přečtení příběhu, veršů 19 až 23.
Zjevení
učedníkům
Ježíš
celkem třikrát říká pokoj vám. Dvakrát svým učedníkům ve
verších 19 a 21 a pak potřetí ve verši 26, když se ukázal
učedníkům podruhé. Proč to říká? Jak vidíme i jinde v Novém
zákoně, lidé, kteří se setkali s Bohem prostřednictvím andělů
nebo nějakého nadpřirozeného zjevení, měli strach. I my, když
zažijeme nějaký silný duchovní zážitek, můžeme mít strach.
Když
ale učedníci viděli Ježíše, ztratili strach a dostali ohromnou
radost. Petr, Jan a Marie již tušili, že Ježíš asi nezůstal
mrtvý, ale mohli mít pochybnosti, zda se jim setkání s Ježíšem
jen nezdálo. Proto přichází Ježíš za více učedníky zároveň
a ukazuje se jim. Mohli si fyzicky sáhnout na jeho tělo a viděli
jeho rány v rukou a v boku. Učedníci měli radost. Když se
učedník setkává se svým Pánem, má ohromnou radost. To jsme již
poznali v 16. kapitole. Když procházíme těžkostmi a starostmi a
setkáme se s Ježíšem, náš zármutek se mění v radost.
Poznání
Boha v Ježíši nám přináší radost. Jak ale vidíme a slyšíme,
Ježíš přichází s konkrétním poselstvím. Otec posílá mě k
vám a já posílám vás do světa. Ve všech čtyřech evangeliích
je zaznamenáno stejné poselství. Úkolem učedníků není se jen
tak scházet a radovat se spolu. To je jistě pěkné a důležité a
skvělé. Ale úkolem Ježíšových učedníků je jít do světa a
činit další učedníky. Jak? Tak, že budou vydávat svědectví o
vzkříšeném Pánu. Budou předávat radost ze setkání s Ježíšem.
Tak, že budou milovat druhé a ukazovat lásku těm, kdo Ježíše
ještě nepoznali. To je úkol i pro nás, považujeme-li se za
křesťany. Křesťan je Ježíšův učedník.
Křesťan
je ten, kdo se setkal se vzkříšeným Pánem osobně. Křesťan
není ten, kdo je pouze racionálně přesvědčen o pravdivosti
křesťanské víry a filosofie. Ale křesťan je ten, kdo prožil
setkání s Ježíšem osobně. To je velmi důležité. Bez tohoto
setkání je svědectví a předávání evangelia pouze teorie.
Racionální poznání má svůj smysl a nechci kázat proti němu.
Ale je to jen začátek. Pokud jsi Ježíše ještě osobně
nepoznal, modli se k Němu a pozvi jej do svého srdce. O těchto
velikonocích je skvělá příležitost k setkání s Pánem
Ježíšem.
Ježíš
říká na jiném místě u Jana: Hle, stojím přede dveřmi a
tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu
s ním večeřet a on se mnou. Neboj se a modli se. Já jsem to
zkusil před více než 10 lety a můžu vám říct, že jsem od té
doby mnohokrát znovu prožil setkání s Ježíšem a pocítil
stejně jako Marie a nebo Ježíšovi učedníci osobní setkání s
Ježíšem. Pravda, neviděl jsem Ježíše osobně, ale prožil jsem
Ježíšův dotyk v Duchu Svatém. Přeji nám všem tuto blízkost a
osobní setkání s Ježíšem i o těchto velikonocích. Z této
části si můžeme uvědomit dvě důležité věci. Za prvé, Ježíš
posílá své učedníky. Jde o princip zmocnění. Ježíš zmocnil
své učedníky. A totéž chce od nich.
Naším
úkolem je být Ježíšem zmocněni, ale též zmocňovat druhé.
Někdy je třeba se zkrátka stáhnout, jako to udělal Ježíš a
začít připravovat své nástupce. Není možné si jen pořád
hřát své korýtko, ale dovolit sloužit jiným a nechat je vést.
Pokud neodejdu, jiný nepřevezme roli nástupce. Ježíš odešel,
aby uschopnil mnoho dalších, aby se evangelium dostalo do celého
světa. Ježíš dokonce říká, že budete činit ještě větší
skutky než já... evangelium se dostalo na všechny kontinenty a má
se dostat ke všem národům světa.
Je
to princip zmocnění. Když já neodejdu, jiný nepřijde. Jak říká
Pavel, musíme vystrojovat svaté k dílu služby. Máme cílevědomě
povolávat další ke službě Pánu a trénovat je jako učedníky
Pána Ježíše.
A
za druhé, Ježíš nám dává autoritu Ducha Svatého. Ježíš na
ně dechl a dal jim Ducha Svatého. Po Letnicích je Duch Svatý
vylitý na každého, kdo věří. Tedy ten, kdo je křesťan a
Ježíšův učedník, má v sobě moc Ducha Svatého. Duch Svatý
nás zmocňuje ke službě Pánu. Bez Něho je naše služba neplodná
a nemá duchovní význam. Musíme proto přijmout Ducha Svatého a
být jím naplněni. Prosíš Pána, aby tě naplňoval Duchem
Svatým?
Pokud
ne, požádej ho o velikonocích, aby tě nově Duchem Svatým
naplnil a povolal do služby Jemu. Nakonec, ve 23. verši čteme
zvláštní věc: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Uvedené místo se
někdy velmi špatně vykládá jako pravomoc odpouštět hříchy.
Právo odpouštět náleží jen Bohu. Pokud svých hříchů
litujeme, Bůh nám odpouští. Je psáno, že máme odpouštět
hříchy druhých proti nám, tak jako Bůh odpouští naše hříchy
proti Němu.
Není
to naše volba, máme odpouštět. Odpuštění a neodpuštění je
osobní volba. Člověk buď zadržuje svůj hněv a křivdu v sobě
a nebo odpouští. Pravomoc odpouštět pro nás znamená, že máme
zvěstovat dobrou zprávu, že pro Boží milosrdenství Pán kajícím
hříšníkům jejich hříchy odpouští, ale je na každém, zda
Boží odpuštění přijme či ne a zda druhým odpustí či
nikoliv. Když Boží odpuštění nechceš, zůstávají na tobě
tvé hříchy. A když neodpustíš druhým, ani tobě Bůh
neodpouští. Naopak, když vyznáš své hříchy a přijmeš Boží
odpuštění, je ti odpuštěno. A když odpouštíš druhým,
dokážeš přijmout Boží odpuštění. Je to velmi praktické.
Tedy
dvě slova a dva principy. Za prvé, zmocnění a za druhé,
odpuštění.
Zbývá
třetí a poslední část 20. kapitoly. Protože mezi učedníky
chyběl skeptik Tomáš, Ježíš přichází ještě jednou a
setkává se s Tomášem. To vidíme ve verších 24 až 29. Prosím
o přečtení tohoto příběhu.
Zjevení
Tomášovi
O
Tomášovi se mluví i v lidovém jazyce jako o pochybujícím
Tomáši. Dokud neuvidím, neuvěřím. Dokud si nesáhnu, neuvěřím.
Pán je naprosto úžasný. V Bibli vidíme, že Bůh zná naše
srdce plné pochybností a vychází nám vstříc.
Vidíme,
že dokonce nevěřícímu a pochybujícímu učedníkovi dává
důkaz. Ježíš v pondělí přichází skrze zavřené dveře mezi
učedníky. C. S. Lewis řekl, že Ježíšovo tělo bylo fyzičtější
než fyzický svět. Proto Ježíše nemohly dveře zastavit. Můžeme
si představovat, že Ježíš byl duch, ale tomu odporuje čtený
příběh. Tomáš si sáhl. A Ježíš zakazuje Marii, aby si sáhla.
Nedávalo by to smysl, kdyby si nemohli sáhnout fyzicky. Už ses
někdy dotknul ducha? Já ne. A opravdu, Tomáš si mohl sáhnout. Na
křesťanské víře je úžasné, že je hmatatelná a skutečná.
Není
to nějaké abstraktní duchovno nebo jen nějaké duchovní
principy, které musíme žít, aby nám bylo dobře. Jde o živé
setkání s Ježíšem a smysluplnou víru. Ježíš se dal Tomášovi
poznat a řekl mu, nepochybuj a věř. Ježíš vyzval Tomáše, aby
si sáhl: polož svůj prst sem... velmi konkrétně. Pohleď na mé
ruce. Vidíš díry po hřebech? Vidím. Sáhni si do mé rány po
kopí. Je tu stále. Ježíš již neměl smrtelné tělo a
pochybuji, že krvácel. Jak píše apoštol Pavel, jeho tělo bylo
jiné kvality než naše těla. Neměl smrtelné tělo a nemohl již
umřít. Ježíš porazil smrt na kříži. Ježíš opravdu vstal z
mrtvých. Mnozí lidé pochybují, zda se to učedníkům nezdálo.
Na
mnoha místech čteme, že Ježíš se ukázal jednotlivcům i
skupinám, na jiném místě u Pavla čteme, že se najednou ukázal
více než 500 svědků. Nebyli to nějaké přeludy či vidiny,
protože byly opakované a dlouhodobé. Po Kristově vzkříšení ve
skutcích apoštolů, které jsou zaznamenány historikem Lukášem,
čteme: „také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že
žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o
království Božím.“ Přeludy nikoho nevyučují a nedávají se
poznávat 40 dní. Ježíšovo vzkříšení není fikce, ale je to
skutečnost.
Je
to skutečnost víry, kterou přijímáme jako historickou
skutečnost, ale zároveň jako fakt víry. Bez vzkříšení není
možné mluvit o skutečném křesťanství. Bez vzkříšení z
mrtvých, jak říká apoštol Pavel, je naše víra marná a
zbytečná. Proč? Protože nemá žádnou moc. Bez vzkříšení
není moc Ducha Svatého a naše svědectví nemůže nikoho
přesvědčit. Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, je křesťanství
mrtvé.
Pokud
Ježíš vstal z mrtvých, je naše víra živá a můžeme se o
těchto velikonocích, stejně jako každou další neděli radovat z
osobního vztahu s Pánem Ježíšem.
Tomáš
vyznává: Můj Pán a můj Bůh. Nevěřící či pochybující
Tomáš uvěřil. Pán Bůh tedy mluví i ke skeptikům.
Je
ale psáno: blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Víra je
doufání ve věci neviditelné. Ne na všechno je možné si
sáhnout. Je možné si sáhnout na skutky lásky konkrétních lidí.
Je možné si sáhnout na Bibli a je možné zakoušet Boha ve
zkušenosti. Ale někdy je opravdu třeba víra, když věci nejdou
podle našich představ. Víra ale nikdy není nesmyslná a hloupá.
Bůh od nás žádá víru, ne slepou a bezmyšlenkovitou poslušnost.
Skutečnost
je, že jsme v situaci lidí, kterým se dává poznat Bůh duchovně.
Požádej Pána Boha, aby se ti dal více poznat. Nepochybuj a věř,
vyznej jako Tomáš: můj Pán a můj Bůh.
Mluvili
jsme o třech setkáních. Za prvé, o setkání Ježíše s Marií,
která vyznává: Rabunni, mistře. Za druhé, o setkání Ježíše
s učedníky, kteří vidí a uvěří. A za třetí, o setkání s
Tomášem, který vidí, sáhne si a vyznává: Můj Pán a můj Bůh.
Závěr
(Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen)
Když
mám celé kázání shrnout do několika vět... Křesťan není
pouze ten, kdo je racionálně přesvědčen o platnosti křesťanských
výroků. Křesťan je ten, kdo prožil osobní setkání se
vzkříšeným Kristem. Bez vzkříšení je naše víra marná a
zbytečná. Pokud je vzkříšení, je naše víra naplněná a
prodchnutá Duchem Božím. Co máme dělat? Dvě věci. Za prvé,
zmocňovat. A za druhé, odpouštět. Za prvé, jako nás Ježíš
zmocňuje svým Duchem ke službě, máme i my zmocňovat druhé.
Nemůžeme si hřát jen své teplé místečko, ale máme
povzbuzovat druhé pomocí příkladu a laskavými slovy.
Pro
někoho z nás je čas vstoupit do služby a zapojit se a pro druhého
může být naopak čas se stáhnout a dovolit druhým sloužit. Za
druhé, verš 23- máme odpustit. Není to otázka volby. Máme
přijmout Boží odpuštění našich vin a také máme odpustit
druhým. Je to výrok o nás. Komu odpustíte hříchy proti vám,
tomu jsou odpuštěny. Komu Bůh odpustil, tomu je odpuštěno. Kdo
nepřijal odpuštění, tomu není odpuštěno. Kdo neumí odpustit,
není mu odpuštěno. A nakonec, za třetí, nepochybuj a věř!
Tomáš si sáhl a viděl. Křesťanská víra není věření bez
důvodu. Naším důvodem je osobní setkání se vzkříšeným
Kristem a láska. Přál bych nám všem, abychom mohli o těchto
velikonocích prožít nové a hlubší setkání s Pánem a začít
žít plněji z moci Ducha Svatého. Proto skončím slovy: Kristus
byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen! Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat