Desatero je povoláním ke svobodě

Desatero je povoláním ke svobodě

Honza opravdu nenáviděl své rodiče. Štvalo ho, jak mu neustále říkají, co má dělat. Štvalo ho, že je na nich závislý a nemůže dělat to, co sám chce. Jeho rodiče neuměli naslouchat a Honza vnímal, že je nezajímá, co on cítí nebo co si myslí. Chtěli jen, aby dělal to, co sami mysleli, že je pro něj nejlepší. Pro Honzu to byla nesvoboda, kterou nechtěl dál snášet. Myslel si, že je ve svých 17 letech dost dospělý na to, aby vzal zodpovědnost do svých vlastních rukou. Nechtěl, aby mu někdo říkal, co má dělat. Chtěl být svobodný. Nakonec se rozhodl utéct z domu a osvobodit se od jeho rodičů. Honza měl kamaráda, co byl křesťan. Kuba byl jeho dobrý kamarád již ze školních let. Nikomu nedůvěřoval tak jako Kubovi. Nikomu o svém útěku neřekl, jen Kubovi. Kuba Honzovi naslouchal a snažil se pochopit, co cítí a proč utíká od rodičů. Kuba věděl, že by Honzu stejně nepřesvědčil, aby se vrátil domů. Nakonec mu slíbil, že se za něj bude modlit. Řekl mu, že je jeho kamarád a že mu na něm záleží. Nesnažil se ho přesvědčit, že to, co dělá je špatné, ale řekl mu, že je tu někdo, kdo ho má rád a komu na něm opravdu záleží a kdo bude vždycky naslouchat. Honza utekl od rodičů, ti jej hledali, nechali jej hledat policií, ale dva týdny ho nemohli najít. Po dvou týdnech zavolal Honza Kubovi. Řekl mu, že vydal svůj život Bohu a že se chce vrátit k rodičům. Pochopil, že jeho rodiče možná nejsou dokonalí, ale že je svým jednáním zarmoutil a že je lepší, když se k nim vrátí. Pochopil, že opravdová svoboda není útěk nebo odpoutání se od rodiny, která ho nechápe, ale nalezení opravdového přátelství a svobody v Bohu. Kuba dal Honzovi Bibli a on si začal pravidelně číst.

Bible je příběh. Dokonce i části, které nejsou příběhy odkazují k většímu příběhu, který Bible obsahuje. Bible je příběh o velké lásce, kterou k nám má Bůh. Bůh má k nám takovou lásku, že se pro nás sám obětoval, udělal všechno pro to, abychom pochopili, co je to opravdová svoboda. Opravdová svoboda spočívá v pochopení pravého motivu poslušnosti Boží vůle. Neposloucháme Boha jen pro to, že máme z něj strach, nebo proto, že je mnohem moudřejší než my, to je jistě pravda, ale hlavně posloucháme Boha pro to, že On nás stvořil a má nás rád, záleží mu na nás a chce, abychom měli v životě co největší radost.

Bible je plná příběhů o lidech, kteří Boha buď poslouchají a nebo ho neposlouchají. Někteří Boha poslouchají ze strachu, jiní z lásky, někteří lidé Boha neposlouchají vůbec.

Dnes začínáme novou sérii kázání na téma Desatero. Desatero se dá pojmout mnoha způsoby, já se zaměřím na jeden aspekt. Tímto aspektem je, že Bůh nám dává skrze Desatero opravdovou svobodu. Za malou chvíli vám vysvětlím, co tím myslím a proč to tak je. Než se ale pustím do vysvětlení, dovolte mi nastínit příběh Desatera. Příběhem Desatera je Exodus. Tedy vyvedení Božího lidu z Egypta do Zaslíbené země. Symbolicky, to je zvláště důležité pro nás dnes, je Egypt zemí otroctví a zaslíbená země, je zemí svobody. Skutečností tedy je, že první věc, co Bůh udělal, než dal svému lidu Desatero, že ho zachránil. Zachránil ho od útlaku Egyptského faraona a zneužívání nucenými pracemi. Naopak, Bůh daroval svému lidu jeho vlastní zemi. Tato země byla krásná a stála opravdu za to. Tedy ještě před tím, než cokoliv řekl, dokázal Bůh lidem, že mu na nich opravdu záleží a že je miluje. To udělal tak, že je osvobodil od otroctví. I dnes Bůh lidi osvobozuje od otroctví. Tímto otroctvím může být strach z nepřítele. Uvažte, zda nežijeme někdy v sevření strachu z toho, že nás někdo bude ovládat. Je tu někdo silnější nebo vlivnější, kdo nám bude říkat, co máme dělat. Tímto člověkem může být manžel či manželka, může to být nějaká autorita v práci či církvi nebo to může být kdokoliv jiný, kdo nad námi má „moc“. Bůh nás ale povolává do svobody a zbavuje nás strachu. Už se nemusíme takového člověka bát. Proč? Protože svůj strach můžeme dát Bohu, který je silný a stojí na naší straně. Žalmista často říká, že žije vedle nepřítele, ale odvolává se na Boha, který je jeho úkrytem, který je tím, kdo ho ochrání. Proto nemusíme mít strach a svůj strach můžeme odevzdat Bohu. Tak to udělal i Honza v úvodním příběhu. Honza pochopil, že Bůh je neustále s ním a i když mu stále budou rodiče říkat, co má dělat a on je bude poslouchat, nemusí je proto nesnášet. Může je mít rád a může se jim podřídit, protože se už nepodřizuje rodičům, ale Bohu, který ho má rád. Ví, že Bohu na něm záleží, a proto to rád udělá z lásky. Ne z donucení, ale svobodně.

Jeden výborný český teolog, Jan Milíč Lochmann pojmenoval Desatero jako směrovky ke svobodě. Desatero se často chápe jako Desatero přikázání. Nesmíš zabíjet. Nesmíš krást. Nesmíš závidět. Nesmíš mít jiné bohy. Musíš v neděli chodit do kostela a nesmíš pracovat. Když k tomu přidáme Ježíšovo kázání na hoře, máme z toho docela drsný systém požadavků, kterému jen málo kdo z nás vyhoví. Když nad tím tak přemýšlím, asi takového člověka neznám, alespoň není tady mezi námi:) Kdo nikdy nepohleděl chtivě na ženu? Kdo nikdo nezatoužil po něčem, co není naše? Kdo nikdy nikomu nezáviděl? Kdo ve svých myšlenkách nikdo nezhřešil? Asi není takový člověk. Takový způsob uvažování nás dostane do zoufalství lidského hříchu. A to je dobře. Pak totiž běžíme ke kříži, který nám ukazuje na Boží lásku a dokonalost Kristovy oběti za naše hříchy. To je jistě správné. Je to ale jediný možný způsob uchopení Desatera? Věřím, že není. Moc se mi líbí právě to, co objevili biblisté v původním jazyku: celé desatero se totiž nemusí číst jen jako příkaz nebo zákaz. Jak zní takový zákaz nám ukazuje český překlad bible 21. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly. Neužívej Božího jména nadarmo. Pamatuj na šestý den... Nezabíjej. Necizolož. To je jistě jedna možnost, překladatel chápe Desatero jako přikázání. Když se ale podíváte do jiných českých překladů, všimněte si budoucího času: nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezneužiješ jména. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Tedy je to budoucí čas. Ale opět, když řekneme, nezabiješ, chápeme to spíše ve významu rozkazu nebo zákazu. Nezabiješ si rovnou přeložíme jako nesmíš zabít. To, co původní jazyk ale naznačuje je také možnost budoucího času. Tedy nebudeš zabíjet nebo nebudeš mít jiné bohy... tedy v tom smyslu, jak to naznačuje příběh Exodu. Jak to naznačuje příběh Boží lásky k člověku. Protože Bůh miluje svůj lid, tak vyvádí svůj lid z Egypta, zachraňuje ho. A následkem toho jednání tento lid pochopí, že Hospodin je opravdu miluje a že už nemusí mít jiné bohy, že se tento Bůh, Hospodin pro ně stal jediným a jedinečným Bohem. Už nemá smysl uctívat jiné bohy a už nedává smysl se mstít a vraždit souseda a už nemá smysl závidět... Zkrátka lid poznamenaný Boží láskou, lid zasažený Božím milostivým jednáním je hluboce raněn Boží láskou, že již nemůže jednat jinak, než z vděčnosti a hluboké radosti jednat vůči druhým podobně, jako jednal Bůh k nim. Totéž platí pro nás: Když jsme poznali velikou Boží lásku k nám v Ježíši Kristu, poznali jsme úžasnou Boží milost, kterou nám Bůh dal, abychom nemuseli zemřít, nechceme již nic jiného, než ukazovat tuto lásku druhým. Tedy Desatero již pro nás není desaterem přikázání, které nějakým humanistickým způsobem vytváří vzor pro demokratickou společnost tolerance a slušného chování, jak se to můžeme dnes doslechnout... ale je to popis chování Kristova učedníka. Je to charakter člověka, který je zasažený Boží láskou. Setkal jsi se s Boží láskou? Znáš tuto lásku? Pokud ano, pak naslouchej Božím slovům. Přečtěme si Desatero slov Božích v jiném odstínu, než jsme na ně zvyklí:

1 Bůh promluvil všechna tato slova: 2 "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl a vyvádí z Egypta, z domu otroctví. 3 Nemáš žádné bohy kromě mne. 4 Nevytváříš si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5 Neklaníš se jim a nesloužíš jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.

Tedy Desatero začíná příběhem Boží lásky. Začíná se slovy: Já jsem Hospodin. Tedy Hospodin promluvil a řekl nám: Já jsem Bůh. A jaký že je Bůh? Já jsem Bůh lásky... Jak to poznáme? Protože Izrael vyvedl i nás vyvedl z domu otroctví. Jak jsem již dříve naznačil, tímto otroctvím může být například náš strach z nepřítele nebo to může být další hluboký vnitřní problém, který máme v sobě a nechceme jej odtajnit. Ale Bůh tento problém vidí a touží po tom, abychom se mu otevřeli a nechali se jím vyléčit a uzdravit. Tedy Hospodin nás vyvádí, neustále, kdykoliv se na něho obracíme, z našich Egyptů, z našeho otroctví... A tento Bůh, který nás léčí a miluje nám říká důležitou věc: Slovo první... nemáš žádné bohy kromě mě... tedy člověk, co poznal Boha ví, že nemá smysl mít jiného. Člověk zasažený Boží láskou ví, co Bůh dokáže a že všechno ve srovnání s ním je jen ubohá modla. Modla je to, co se drápe na první místo místo Boha, ale Bohem to není.

Ježíš je naším životem

Víte, v čem je náš problém? Problém nevěřícího člověka je v tom, že jeho Bohem je jeho vlastní ego. A toto ego vytváří celý panteon, celý systém bohů v jeho životě. Problém věřícího člověka je podobný. Jeho Bohem je Hospodin, ale vedle Hospodina si staví další přidružené bohy, kteří konkurují Hospodinu. Doslova je v desateru uvedeno, že věřící člověk nemá žádné bohy vedle Hospodina. Izraelité si mysleli, že mohou spolu s Hospodinem uctívat bohy okolních národů. Ano, viděli, co pro ně Hospodin udělal a za to byli vděční, a proto chtěli Hospodina uctívat. Ale aby si to posychrovali, přidávali si k Hospodinu bály a aštarty a měsíční bohy a další bohy úrody, hvězd... Možná si řekneš... no, ale já žádné měsíční bohy a bohy úrody ani astrální bohy neuctívám... ale když se nad tím trochu zamyslíš... bohem neboli modlou se stává cokoliv, co se dostává na stejnou úroveň vedle Hospodina. Nemusíš tomu zrovna stavět oltáře... ale stačí otevřít peněženku... zkrátka Hospodin zná tvé srdce a ví, co v srdci nosíš a co tvé srdce uctívá. Zamysli se nad tím, člověče. Není tvým bohem zdraví? Nebo děti? Rodina? Nebo vzdělání? Počítač nebo angličtina? Knihy nebo auto? Doufám, že jsem vás teď naštval všechny. Německý reformátor Luther jednou řekl, když nemůžeš lidi rozčílit kvůli jejich hříchu, snaž se aspoň, aby tě neměli rádi kvůli tomu, co kážeš... snad se mi to podaří. Zcela upřímně, já ve svém srdci také přidávám k Bohu další modly... Abyste mě špatně nepochopili. Neříkám, že mít rodinu, manželku, auto, vzdělání atp je špatné. Problémem je, když se mezi nás a Boha dostane cokoliv jiného. Když cokoliv jiného začne hrát stejně důležitou roli jako Hospodin. To je modlářství a to Bůh nenávidí.

Hospodin není hlavní bůh nebo jeden z panteonu, ale On je jedinečným a jediným Bohem našeho života, protože On je život sám. Ježíš řekl, „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ Ježíš nemůže být jedním z našich bohů, které v týdnu uctíváme. V pondělí práci. V úterý manželku. Ve středu děti. Ve čtvrtek auto. V pátek sport. V sobotu chatu. A v neděli Boha. To je modlářství! Tak to být nemůže. Pokud Bůh zůstává jedním z bohů tvého života, pak nemůžeš prožít opravdovou radost a nedokážeš žít vítězný život! Pokud ke svému životu něco přidáváš a nedokážeš se jiného vzdát, pak stále sloužíš jiným bohům a neuctíváš Boha celým srdcem! Tedy Desatero nám říká, že člověk, který se setkal s Ježíšem, který uviděl a zakusil Boží lásku, má Boha na prvním místě. Nedovolí, aby se cokoliv jiného dostalo vedle Boha. Jsme povoláni ke svobodě od jiných model do opravdového vztahu s Bohem skrze Jeho Syna Ježíše. Naším problémem je, že se pro nás Ježíš stává kořením života nebo chcete-li, solí života... Ale Ježíš je život sám. Tedy pokud je pro tebe křesťanství koníček nebo další z mnoha zájmů, jsi modlář a Kristu jsi se ještě nepoddal. Proto tě vybízím dnes, obrať své srdce ke Kristu a odevzdej mu své srdce! Poznej nekonečnou radost v srdci a lásku Boží! Bůh bude tvým životem a ne jen kořením či solí života. Lží, které jsi možná uvěřil je, že Ježíš je solí života či kořením života. Zapiš si hluboko do srdce: Ježíš není solí života či kořením života, ale Ježíš je život sám. To je první obraz, který si mám odnést z tohoto kázání. Druhou lží, které můžeme věřit je, že Ježíš je kmínem na chlebu... je to příchuť... Pravda ale je, že Ježíš je chléb života. Ježíš mě sytí každý den. Ježíš je plností života. Ježíš je tím pokrmem. Nepotřebuju kromě Boha ještě něco navíc. Když slyším evangelium, jsem vděčný. Nepotřebuji znát již nic navíc. Ježíš je chlebem života. V něm je moje radost, v něm je můj pokoj, v něm je mé spasení. A třetí lží, které mnozí uvěřili je, že Ježíš je příchuť... je nezbytná, aby se dal život žít... Je to ale lež, Ježíš není příchuť minerálky, Ježíš je voda, která nám dává život. Ježíš je naším životem. Tedy když máš Krista, máš život věčný. Ježíš nás nezbavuje utrpení a nečiní náš život jednodušší a pohodlnější. Ale Ježíš je život sám. Bez Ježíše neznám radost. Bez Ježíše nemám naději. Bez Ježíše neznám pravou lásku a dobro. Bez Ježíše nemůžu žít! To jsou tedy tři lži a tři pravdy: Ježíš není solí ani kořením života, ale Ježíš je životem samotným. Ježíš je Bohem, který píše příběh našeho života. Ježíš není kmínem chleba, ale Ježíš je chlebem našeho života, bez něj jsme neustále hladoví, s ním máme pokrm, který nasytí naši duši pro věčnost. Ježíš není příchutí minerálky, Ježíš je vodou života. Bez vody života umřeme, s Ježíšem, který je vodou života, máme věčný život, máme plnost radosti, pokoj, naději a spasení!

Naše nemoc a lék na tuto nemoc

Čiň pokání a jdi do sebe! Pokácej modly, zbav se model ve svém srdci. Čiň všechny dobré věci k Boží slávě. Nasměruj všechny činnosti, vztahy a motivy k Bohu samotnému a k Jeho slávě. Uvědom si, co pro tebe Bůh učinil. On tě miluje, a proto se stal člověkem, Ježíš ze sebe učinil nic, umřel pro tebe na kříži a tím dokázal, jak moc tě miluje a stojí o tvé srdce. Díky Ježíši a jeho lásce dokážeš přejít ze smrti do života a zbavit se svých hnusných model! On tě svou smrtí a zmrtvýchvstáním osvobodil od otroctví hříchu a smrti. On ti dal nový život. On je tvým novým životem. On je lékem na tvou smrtelnou nemoc. Tak už nemusíš umřít na věky, ale umři sobě a svému sobectví. Umři svým modlám. Povstaň k životu – povstaň Ježíšovi, povstaň k novému životu! Pochop, že už nemusíš sloužit modlám ve tvém životě, ale můžeš sloužit jedinému pravému Bohu. Když jsi uvěřil, pak nic jiného totiž nedává smysl. Nemá smysl dávat Ježíše do panteónu spolu s ostatními bohy, ale jediné, co má smysl je prožít opravdovou svobodu a radost v životě, kterým je pro tebe teď Ježíš. Pokud po tom toužíš, modli se ve svém srdci spolu se mnou.

Modlitba:

Ježíši, děkuji Ti, že nejsi pouhá sůl či koření života, Ježíši, můj živote, děkuji Ti, že píšeš příběh mého života a že jemnými tahy štětce i silnými ranami dláta tesáš a tříbíš můj charakter, děkuji ti za to a jsem vděčný, že jsi neustále se mnou. Děkuji Ti, Ježíši, že nejsi jen kmínem na chlebu, ale že jsi chlebem života, co mě sytíš každý den, bez Tebe bych byl hladový, ale s Tebou jsem sytý a vděčný. Děkuji Ti, Ježíši, že nejsi nějaká příchuť navíc v minerálce, ale že jsi voda života, která hasí mou duchovní žízeň, že mi dáváš věčný život, naději, radost i spásu i dnes. Odvrhuji své modly a toužím se s Tebou více setkat tak, jak Ty sám chceš. Přijď, Pane Ježíši a buď mým Spasením, buď mou Radostí, buď mým Životem. Amen.