Píseň písní 1

Úvod

Téma erotiky v Bibli

Když se řekne slovo Bible, málo kdo si jako první vybaví erotiku nebo sex. Většina lidí si představí příběh stvoření nebo noemovu archu či výjevy z posledního soudu. Nevím, co si představíte vy? Dnes budeme otevírat mnohdy tabuizované téma erotiky v Bibli. Mnoho lidí ani neví, co se v Bibli píše o erotice a sexu. Kdyby to věděli, asi by je to překvapilo a Bibli by četli častěji. Vzpomínám si na film Univerzální uklízečka. Známý herec, který většinou hraje postavu Mr. Beana zde hraje postavu důstojného vikáře anglikánské církve.

Vesnický farář má manželku, ale mají problémy v milostném životě. Na scéně se objevuje postava hospodyně, která celou domácnost převrací naruby. Jednou, když si vikář připravuje nedělní kázání ho tato hospodyně navštíví v kostele a zbaví ho dotěrné báby, která faráře neustále otravuje se spolkem květin a domnělým spiknutím proti ní. Tato hospodyně – univerzální uklízečka uvádí faráře do tajů milostné erotické literatury – Písně písní...

Co si představíte, když se řekne svatba? Každý z nás si něco představíme, když se řekne tohle magické slovo. Jeden moudrý kazatel řekl, že Bible začíná i končí svatbou. Začíná vztahem prvních lidí, Adama a Evy, člověka a první ženy, která dává život. Bible naopak končí svatbou beránka a církve. Ježíš si jako ženich na konci času přichází pro svou krásnou nevěstu – církev. Je ale na něj církev připravená? Očekává jeho příchod, nebo se zabývá jinými věcmi? Když jsme u obrazu Krista a církve a analogicky muže a ženy, ne nadarmo se říká, že muž i žena splynou v jedno tělo. Stejně tak není náhodný obraz církve jako Kristova těla.

Když otevřeme Bibli přibližně uprostřed, nacházíme jedinečnou knihu, která je také obrazem svatby. Ženichem je moudrý král Šalomoun a nevěstou je Šulamítka, chudá vesnická dívka, která se zamilovala do krále a král do ní. Vztah mezi mužem a ženou začíná zamilovaností, pokračuje chozením a měl by směřovat ke svatbě. Sňatek spojí v jedno dva lidské životy a to až do smrti. Když jsou muž a žena svoji, vstupují na úplně novou cestu životem.

Píseň písní a její interpretace

Píseň písní krále Šalomouna. V hebrejštině vlastně není jasné, jestli je autorem tento podivný král, nebo je tato píseň o něm a nebo je určena jemu. Předložka nám to neřekne jasně. Tak či tak vidíme krásnou milostnou lyriku, píseň oslavující lidskou sexualitu a vášnivou lásku mezi mužem a ženou. Nutno dodat, že tato láska patří výhradně do manželského sňatku, proto jsem zmiňoval svatbu. To, že se jedná o milostnou píseň vidíme z použitého jazyka, milenci si intimně tykají, děj obsahuje tradiční motivy hledání milého/milé, fyzická krása je opěvována bohatými obrazy, které jsou většinou z přírody. Tato kniha rozvíjí naši fantazii, apeluje na naše smysly, zrak, sluch, čich a dotek.

Přesto tento způsob čtení a výkladu není v dějinách běžný. Nejčastější tradiční výklad, ať už židovský či křesťanský je alegorický výklad o Boží lásce k Izraeli. V křesťanském výkladu je to Kristova láska k církvi. Knihu je možné vidět jako sérii svatebních písní, které se zpívaly během týdenní svatby Šalomouna a Šulamítky. Během následujících týdnů se budu snažit hledat spojitost právě mezi milostnou poezií lásky mezi mužem a ženou a láskou Boží k jeho lidu.

Nepřipadá mi vhodné jeden či druhý výklad zavrhovat, ale naopak mi přijde vhodné tyto výklady propojit a uvědomit si hloubku a šířku Biblického zjevení. K této meditaci nad láskou vás v následujících týdnech zvu.

Osnova a struktura knihy pro naši sérii

Osnova knihy a výkladů se dá dobře přirovnat k vývoji vztahu mezi milenci a dá se dobře sledovat, protože je založena na naší zkušenosti ze vztahu mezi mužem a ženou. Knihu jsem podle obvyklého dělení rozdělil do 8 částí. Seznámím vás s prvními čtyřmi, protože ty nás budou v následujících týdnech čekat. Jsou to kapitoly 1 – zrod lásky, kapitola 2 – zrání lásky, kapitola 3 – hledání lásky a kapitola 4 – společenství lásky.

Kontext první kapitoly

První kapitola se dá tématicky rozdělit na 7 částí, v 1-4 touha lásky, 5-6 úskalí lásky, 7-8 nejistota, 9-11 úžas lásky, 12-14 vůně lásky a 15-17 setkání. Jako první promlouvá nevěsta, venkovská dívka, oslovuje zčásti svého milence a z části jeruzalémské ženy (ty snad pochází z královského harému). Tyto ženy tvoří v písni pěvecký sbor. A pak následuje rozhovor mezi nevěstou a ženichem.

Podívejme se teď podrobněji na některé verše z první kapitoly.

Píseň 1 
Úvodní verš je nadepsán: „Nejkrásnější z písní Šalomounových.“

Je až z podivem, že právě král Šalomoun má být příkladem věrné manželské lásky. Kdybychom hledali příklad muže, který měl tolik žen, jako první příklad by nás napadl právě král Šalomoun. Z jeho života se dovídáme, že začal dobře, prosil Hospodina o moudrost, ale později právě pod vlivem lásky k různým ženám holdoval různým kultům a chodil za tím bohem, kterého uctívala žena, se kterou zrovna byl.

Naštěstí máme gramatickou možnost říct, že vzorem věrného života nemusí být Šalomoun, ten mohl buď píseň složit nebo možná právě pro inspiraci jemu byla složena, i když se jí v životě neřídil. Křesťanské manželství předpokládá vztah mezi jedním mužem a jednou ženou. Tak je tomu již od zákazu polygamie z dob Cyrila a Metoděje. Ne jednou ženou a dvěma muži nebo jedním mužem a dvěma ženami, jak je to líčeno v telenovelách, ať už televizních nebo dokonce ze životů nás samotných.

Píseň písní ukazuje jedinečný vztah mezi mužem a ženou, kteří se navzájem milují až ke smrti, nemají rozdělené srdce, jejich srdce, které zapálil sám Hospodin, hoří jeden pro druhého. A právě proto autor složil či autorovi byla složena tato nejkrásnější píseň, píseň písní.

Naše milostná píseň začíná od verše 2 takto:

2 Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno. 3 Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej - tvé jméno. Proto tě dívky milují. 4 Táhni mne za sebou!

Dáme se v běh. Král uvedl mě do svých komnat.

Tentokrát zpívá žena, která říká, že polibek je lepší než víno. Příjemně jí voní její nastávající. Nechce jej s nikým sdílet a už vůbec se nechce dělit o krále s žádnou z jeho konkubín či žen z harému. Král uvádí tuto dívku do svých komnat, kde je s ní sám. Láska se rodí o samotě. Nepotřebuje k tomu další lidi, čumily, nepotřebuje k tomu další rekvizity a křoví. Vztah mezi mužem a ženou je nádherný a potřebuje prostor k růstu. Pokud má manželství růst, musí si na sebe milenci udělat čas, vzájemně se poznávat a trávit tento čas spolu pravidelně.

To je s náročnou prací a později zvláště s dětmi velká výzva, ale pokud láska má růst a hořet, je to nutné. Muž musí brát svou ženu do svých komnat, nebýt v tu chvíli s nikým nebo s ničím jiným než s ní a věnovat své lásce čas a svou pozornost. To nás učí 4. verš písně písní.

Následuje radostný refrén jeruzalémských žen. Ty se radují z lásky mezi králem a nastávající. Je to obdiv a radost a povzbuzování. To ale probíhá za zavřenými dveřmi. Milenci jsou spolu sami a obdivovatelé nejsou s nimi.

Od 5. verše následuje řeč Šulamítky. Ta si uvědomuje, že je pouhá farmářská dívka. Protože byla nucena pracovat na poli, není tak světlá, jak by náleželo ke královně. Ale přesto si ji král zamiloval a je pro něho krásná. V naší době jdeme do solárka nebo jedeme k moři a tmavou barvu vyhledáváme. Je to znakem bohatých lidí, kteří si to mohou dovolit. Chudí lidé jsou naopak bílí jako stěna. Říct dnes někomu jsi bílej jako stěna není rozhodně kompliment. Nedávno mě oslovil majitel solárka a nabídl mi svoje služby. Pane, vy jste bílej jako stěna. Úplně jsem se zastyděl. Stejně na takové věci nejsem.

Ale v antické kultuře být bílý znamenalo, že jste nepracovali v potu tváře a symbolizovalo to, že jste ve vatě. Tak tomu dnes není.

5 Černá jsem, a přece půvabná, jeruzalémské dcery, jak stany Kédarců, jako stanové houně Šalomounovy. 6 Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená, že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili: uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní.

Šulamítka hlídala víno na vinici a vlastní kůži neuhlídala, přesto si ji král zamiloval. Ve verši 7 ona dále pokračuje a její milý odpovídá ve verši 8.

7 Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš pást, kde necháš odpočívat stáda za poledne! Proč musím být jako zahalená poběhlice při stádech tvých druhů? 8 "Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen, vyjdi po šlépějích stád a kůzlátka svá pas u pastýřských kolib."

Král označuje svoji snědou nevěstu za nejkrásnější z žen. To nám říká něco důležitého o jejich vztahu.

Za prvé, jsou totálně zaláskovaní. To k první fázi lásky, jejímu zrodu, prostě a jednoduše patří. Když spolu začnou dva lidi chodit, nevidí, neslyší, svět pro ně přestává existovat. Je jen ona. Je jen on. Je to určitá forma přirozeného kolektivního narcisismu, která k první fázi vztahu prostě patří. Z té později procitnou. Horší by bylo, kdyby byla tato uzavřenost trvalá, to by bylo divné. Z výroku „jsi nejkrásnější z žen“ nevyvozujme objektivní parametry, ale spíše subjektivní vztah. Pro manžela platí, že jeho manželka je nekrásnější.

Muži, pokud se díváte po jiných ženách, zanechte toho a hledejte krásu ve svém vlastním domě a na své vlastní ženě! Ta je pro vás ze všech nejkrásnější!

Když žena naopak stojí u zrcadla a ptá se: zrcadlo zrcadlo na stěně, která žena je pro mého muže nejkrásnější? Ať jí pak pro potěchu duše může zrcadlo odpovědět: ty jsi pro svého muže nejkrásnější. Koukání po jiných ženách, milí bratři, je zabiják lásky. Ať už koukáte na porno nebo ve svých fantaziích sníte o ovoci z jiné zahrady, ničíte tím lásku ve vašem manželství. Zamilovaní milenci tenhle problém nemají. Tím spíše je třeba hledat krásu na vlastní ženě.

A nestačí vidět, ale je třeba i ženu neustále ujišťovat, že je pro vás nejkrásnější. Dost moralizování o kráse. Tohle je doufám jasné. Verš 8 to každopádně předpokládá, stejně jako lásku ženy předpokládá verš 7.

Nyní se posuneme do třetí části našeho textu, kde je podle mě úžasná myšlenka, která voní evangeliem. V této části právě naznačíme vztah mezi lidskou láskou a Boží láskou. Odpoutáme se od erotických představ a ponoříme se do Božího slova. Verše 9 až 11 zpívají:

9 Ke klisně vozu faraónova jsem tě připodobnil, má přítelkyně. 10 Půvabné jsou tvé tváře přívěsky ozdobené, tvé hrdlo ovinuté šňůrou perel. 11 Přívěsky zlaté ti uděláme, poseté stříbrem.

Král Šalomoun měl slabost pro koně, měl jich tisíce. Přirovnává krásu ženy ke klisně. Když si ale prohlédneme klisnu, snad nám dojde, že její krása nespočívá ani tolik ve fyzických proporcích, ale ve vnitřní kráse. Je to její vznešenost a půvab. Klisna vyjadřuje podle některých vykladačů milost, krásu a vznešenost.

Nevím, zda by se vám, milé sestry, líbilo, kdyby vás manžel přirovnával ke klisně, asi ne... milí bratři, kdyby vás manželka přirovnala k hřebci, asi bychom si také mysleli své... ale na tomto místě nemusíme číst přirovnání jen materiálně, fyzicky, ale jde jistě také o duchovní metaforu ušlechtilosti a milosti. Proč zrovna milosti? Krása a vznešenost není něco, za co si člověk může sám, je to dar od Boha.

Uvažme, že Šulamítka pocházela úplně z jiných sociálních poměrů než král Šalomoun. Trochu to připomíná pohádku Popelka.

Král se zamiluje do chudé dívky a ta se po peripetiích nakonec stává jeho ženou. Je tam komplikace, v cestě stojí méně půvabná sestra macechy nebo případně jiná zápletka, ale nakonec příběh končí dobře.

A tak je to i v tom našem příběhu s církví a Bohem. Stejně jako si Šalomoun vybral svou nevěstu z řad obyčejných lidí, nevybral si vznešenou královnu ze Sáby, ale Šulamítku, tak si i Kristus vybral svou nevěstu – církev. Když jeho vlastní lid nechtěl, chodil za jinými bohy a Hospodinem pohrdal, rozhodl se Bůh poslat vlastního Syna, aby svět smířil, a tak si vyvolil církev. Církev jsou Ježíšovi učedníci, ti, kdo se v životě řídí Jeho slovem. Ty si z milosti vyvolil. Díky Ježíšově oběti na kříži jsme se my kdysi vzdálení, stali blízcí.

Díky Boží milosti a lásce jsme se stali jeho lidem, jeho církví. Nebýt Božího vyvolení a jeho dokonalého plánu spasení, tak jsme dodnes ztraceni.

Pokud to ještě nevíš, díky Ježíši jsi Božím dítětem. Pokud jsi tuto skutečnost ještě nepoznal(a), modli se k Němu, ať se Ti dá osobně poznat. Ježíš je Král a vyvoluje si Tě jako své dítě. A dobrá zpráva pro nás jako jeho církev je, že o nás stojí.

Není to tolik pro naši krásu nebo dobré skutky, ale je to pro jeho lásku a pro to, kdo on ve své podstatě je. Král Šalomoun dal své chudé nevěstě šperky, tváře ozdobil přívěsky a na krk jí pověsil šňůru perel. Kristus daroval své církvi drahokamy milosti a pravdy. Na této myšlence se na chvíli zastavíme.

V této chvíli se odkloním od přímého významu textu a budu text interpretovat alegoricky, tak jak to dělaly generace tradičních vykladačů. Co to znamená, že Kristus dal své nevěstě šperky milosti a pravdy?

Za prvé, milost. Je jasné, že si spasení nemůžeme nikterak zasloužit. Dárek od krále pochází od něho. Nevěsta si ho nekoupila. Královým rozhodnutím má být zkrášlena.

Milost je, že dostaneme to, co si nezasloužíme. Místo toho, co si zasloužíme, to je smrt za naše hříchy, dostaneme to, co si nezasloužíme a to je spasení. Záchrana od pekla k věčnému životu. Už nemusíme zemřít, nemusíme trpět v samotě a prokletí hříchu, ale jsme vysvobozeni a uvedeni do Božího království. Možná si někdy říkáme, že jako církev za mnoho nestojíme. Ale Boží výrok je, že ty, církvi na Skalce jsi pro Boha vzácná. Jsi pro něho krásná a chce, abys přijala Jeho milost.

Když se někdy snažíme zrealizovat různé projekty a oslovit různé lidi evangeliem a nedaří se nám to. Co kdybychom se na chvíli zastavili a uvědomili si, že lidé jsou zachráněni ne naší aktivitou, ale z Boží milosti. Modlíme se za to, aby Bůh zachránil lidi kolem nás? Pokud ne, měli bychom začít. Protože spasení je z milosti Boží a ne z našich zásluh a z aktivismu člověka.

Za druhé, pravda. Král dává své nevěstě šperk pravdy. Kristus dává své nevěstě, církvi svou pravdu. Co to je? To je Boží slovo. Pravda v Božím slovu není čistě přirozené povahy, ale je nadpřirozeně zjevená. Věříš tomu, že Bible je Boží slovo? Bible nám ukazuje Boží plán s námi.

Pokud má církev být nevěstou Kristovou, je třeba, aby se řídila jeho pravdou obsaženou v Jeho slově, v Bibli. Někdy jsme v pokušení nahradit Bibli nějakými poučkami, ať už z naší zkušenosti nebo ze světa. Ale není nic lepšího, než když se řídíme Božím slovem. Jak říká Žalmista v žalmu 119, ve dne v noci přemítá nad Božími svědectvími a zákonem. Pokud chceme být Kristovou nevěstou, musíme zůstávat v Jeho slově. Ne nadarmo se říká, že církev je nevěsta Kristova Božím slovem obmytá. Je to pravda obsažená v Jeho slově, která nám ukazuje cestu spasení, cestu ke Kristu. Naše zkušenost říká, že si musíme pomoct sami. Ale Boží slovo je pravda a říká nám, že nám může pomoci jen Bůh, Kristus.

Závěr

Nakonec v posledních verších, 15-17 čteme krásné vyznání lásky muže a ženy, nevěsty a ženicha:

15 Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, oči tvé jsou holubice. 16 Jak jsi krásný, milý můj, jsi líbezný! A naše lůžko samá zeleň. 17 Trámoví našeho domu je z cedrů, deštění cypřišové.

Když jsou oba milenci – manželé, svoji, vyznávají, jak jsi krásná, přítelkyně má, jak jsi krásný, milý můj. Přeji nám, abychom mohli, my bratři o našich manželkách a vy, sestry, o vaši manželech vyznat tyto verše. Jak jsi krásná, jak jsi krásný. A tím krásný(á) není myšlena jen fyzická krása. A když nad námi Kristus vyznává, jak jsi krásná, moje nevěsto na Skalce, kéž můžeme odpovědět, jak jsi krásný, Pane Ježíši. Přijď, Pane Ježíši. Amen.

1. Korintským 3 Pamatuj jak stavíš...

Úvod

Milí přátelé, dnes je poslední bohoslužba před létem. Kdo z vás zůstáváte přes léto v Praze? A kdo z vás jedete pryč? Kdo jedete na English Camp? Doufám, že se už těšíte na léto. Skutečné léto ale už přišlo. Po čase dlouhé zimy a povodní konečně přicházejí letní měsíce. Věřím, že nám dnes letní počasí nezabrání zaslechnout to, co pro nás Pán připravil v Jeho slově. Dokončujeme sérii kázání na téma Život křesťana. Nebezpečím, které nám totiž jako církvi i jako křesťanům hrozí je, že budeme považovat křesťanskou víru za nějaký doplněk našeho života.

Tato série kázání má ukázat, jak se život v Kristu projevuje prakticky. Posledně jsme mluvili o vadných představách, které lidi mají, dokonce i když jsou křesťané. Mluvili jsme o moudrosti lidské a moudrosti Boží. Moudrost Boží je nadřazená té naší moudrosti a učí nás dávat přednost evangeliu před naším rozumem a v situacích, kde bychom se spoléhali více na sebe se spoléhat více na Boha.

Řekni příběh o chození věřícího s nevěřící kamarádkou.

Tématem dnešního kázání je: na jakém základu stavíš?

Aneb: je rozdíl stavět ze zlata nebo ze dřeva... Budeme společně přemýšlet nad pasáží z 1. Korintským 3, kterou si postupně společně přečteme a vyložíme.

Kázání rozdělím na 2 části. V první části, od 1. do 9. verše, apoštol Pavel píše, že je to Bůh, kdo dává růst nedospělému člověku v morálně dospělého. A v druhé části, od 10. do 17. verše budeme přemýšlet nad otázkou, z jakého materiálu v našem životě stavíme.

Začneme u prvních 9 veršů. Poprosím o přečtení první části.

1. Kontext: Pavel zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dává vzrůst 1-9

Kontextem 3. kapitoly je otázka, kdo způsobuje v křesťanském životě duchovní růst. Je to naše zásluha? Je to Boží zásluha? Pavel ukazuje velmi hezky, jaký je vztah mezi naší snahou a Božím působením. Používá k tomu metaforu ze zemědělství. Jeden člověk sází, druhý zalévá, to vše je důležité, ale nakonec záleží na tom, jak se urodí. V tom spojení „se urodí“ je skryta důležitá myšlenka. Onen pasivní tvar, „se“ ukazuje, že růst není způsoben lidským konáním, ale Božím působením. V Bibli se na jiném místě u stejného autora dočteme, že Duch Boží působí chtění i činění.

Znamená to ale, že jsme nějakými loutkami nebo jsme roboti, kteří běží podle naprogramovaného kódu? Ne. To jistě ne.

Podívejme se postupně na to, co Pavel píše a co to znamená pro náš život.

a. duchovní a tělesní lidé 1-5

Prvních pět veršů ukazuje na rozdíl mezi tzv. tělesnými, duševními, a duchovními lidmi. Víte, jaký je mezi nimi rozdíl? Myslíte si o sobě, že jste duchovní? Možná vás překvapím, ale být duchovní neznamená být průhledný jako duch ani že žiju za zdmi kláštera ani že nechodím do práce a věnuji se jen nějakým činnostem, které nemají s lidským životem nic společného.

Myslím, že příklady Martina Luthera, Augustina, Františka a nebo apoštola Pavla nebo některých velmi zbožných mužů a žen nám prozrazují, že duchovní život není izolace od problémů a pokušení tohoto světa, ale právě naopak. A to nemusím sahat po takových „velikánech“.

Pavel jednoduše říká, že neduchovní lidé se mezi sebou hádají a žárlí na sebe. Velmi jednoduché dětinské projevy. Být tělesný znamená patřit tomuto světu. To znamená, že jsme ještě Krista a jeho Ducha nepoznali. Co tato divná fráze znamená?

Patřit světu znamená dělat to, co dělá naše okolí. Znamená to, že mezi námi a našim okolím není žádný rozdíl. Být mrtvou rybou a plout s proudem. Když jsme tělesní, nevnímáme v našem duchovním životě žádný tlak ani napětí, protože žádný duchovní život nemáme. Náš duchovní život se týká toho, jak najdu práci a jak zabezpečím svou rodinu a co si dám k večeři. Neříkám, že jsou to nedůležité věci. Ale pokud žiju duchovní život, vím, že v životě jde ještě o víc. Pokud byste byli tělesní a neviděli byste s tím problém, asi byste tu teď neseděli a pokud přece, kladli byste si otázku: co tu vlastně dělám?

Někdy je dobré si položit otázku, proč vlastně chodím v neděli do kostela? Není nic špatného být ve společenství s kamarády a popovídat si o životě a najíst se dobrého občerstvení a dát si kávu, ale duchovní život je jistě o něčem víc než o tom. Smysl duchovního života je zakoušet živé společenství s živým Bohem. Pokud je to pravda, pak mám jistě větší očekávání od nedělního kázání a toužím slyšet Boha mluvit do mého srdce. Občas se stane, že tělesní lidé jsou v kostele, ale jsou tu vlastně omylem. Už se vám stalo, že jste někde byli omylem? Kladli jste si otázku, kam jsem se to dostal? Druhý typ lidí jsou duševní.

To jsou lidé duchovně slabí, jejich životu vládne lidský rozum. Lidský rozum rozhoduje. Jeden kamarád mi pověděl zajímavý příběh. Byl na evangelizaci se svojí přítelkyní. A když byla výzva: kdo chce svůj život odevzdat Ježíši, jeho přítelkyně odpověděla, já nechci svůj život nikomu odevzdávat. Já chci rozhodovat o tom, co budu se svým životem dělat. Asi nás nepřekvapí slovo Pána Ježíše, který říká: „kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a nes každého dne svůj kříž.“ Ježíš měl kolem sebe zástupy, ale ne každý, kdo byl v jeho přítomnosti tam byl proto, že ho chtěl následovat. Lidé přicházeli za Ježíšem z různých důvodů.

Je to jako s člověkem, který přišel za apoštolem Petrem s tím, že chtěl od něho moc, aby mohl léčit druhé lidi. Viděl v Boží moci prostředek k vlastnímu obohacení. Přinesl peníze, aby získal Boží moc. Lidé přicházejí z nejrůznějších důvodů. S čím přicházíš za Ježíšem ty? Jsi sám a nebo snad v neděli nemáš co lepšího na práci? Nechci vás teď urazit. Ale pokud naše motivace strávit u Ježíšových nohou v neděli je to, že je špatné počasí vyrazit na chatu, asi bychom měli zkoumat své srdce. Moc se mi líbí na tom výroku první slovo: kdo chce jít za mnou... kdo chce... Ježíš nikoho nenutí, ale nechává to na nás.

V druhé části na tento moment navážu. Povím vám o něčem, co ve svém srdci mám už dlouho a nevěděl jsem, jak to povědět... Duchovní člověk má v sobě Ducha Božího a každý den umírá vlastním žádostem a rozhoduje se jít za Ježíšem. Dělá taková rozhodnutí, která vedou k posvěcení a neodporuje Božímu Duchu dělat v něm Jeho práci. Pokud jsme naplněni Božím Duchem, nebudeme druhým závidět ani se mezi sebou hádat. Ale budeme jednotní v Kristu a budeme druhým žehnat. O tom Pavel mluví a to vyplývá z prvních pěti veršů.

b. Bůh dává růst – automatika Božího království 6-8

Druhá část, verše 6-8 ukazují, jaký je vztah mezi duchovním růstem a naší iniciativou. Pavel je apoštol, který jako průkopník šel na nová místa a kázal evangelium, Apollos jako učitel církve vyučoval Boží lid Božímu slovu. Lidé si pak nedospěle volili mezi Pavlem a Apollem. Ale Pavel říká, že nezáleží na tom, kdo začal a kdo pokračuje, ale na tom, kdo umožňuje. Někdy může být nevraživost mezi křesťany, kdo dotyčného člověka přivedl k víře. Já jsem byl první. A druhý zase řekne, já jsem vedl člověka ke Kristu. Je to moje zásluha. Za těmito slovy je závist a záslužnictví.

Pavel takové myšlenky usazuje s tím, že je to jedno. Protože nakonec jde o Boží slávu a je to Bůh, který umožňuje, abychom se posunuli od duchovních děcek až k duchovně dospělým. Od těch, kteří přijdou do kostela kvůli kamarádovi až k těm, kteří vyhledávají duchovní společenství z touhy po setkání s živým Bohem. Od těch, kdo chtějí fyzické uzdravení až k těm, kdo touží Boha uctívat. Na těch prvních věcech není nic špatného, ale být s Bohem a poznat, kdo je, je důležitější, než jen vidět projevy jeho moci.

Když odjíždíme na English Camp, tak na to pamatujme, nezáviďme těm, kdo budou mít duchovní rozhovory s druhými, protože prvnímu duchovnímu rozhovoru jistě předcházely desítky nebo stovky „neduchovních“ rozhovorů, které dotyčnému člověku umožnily poznat, že křesťané nejsou mimozemšťani, ale že jsou to někdy normální a někdy dokonce krásní a proměnění lidé.

c. jsme spolupracovníci Boží 9

Nejkrásnější verš v této pasáži je podle mě verš 9. Ten dává člověku velkou hodnotu. Říká něco neslýchaného. Jsme Božími spolupracovníky. Verš 9 vyplývá z předchozích myšlenek. Je tu zemědělec.

Je tu jednak ten, kdo zasévá. A je tu také ten, kdo zalévá. Bez těch dvou by se nemělo co urodit. Když je tedy zaseto a zalito, Bůh působí růst. Bůh to zařídil tak krásně, že záleží na nás, jestli lidé uslyší evangelium. Jestli se slovo o spasení dostane až k nim. Někdo musí přijít a někdo musí otevřít pusu a mnohem častěji i své srdce a život, než dotyčný člověk může slyšet a mnohem častěji vidět. Ale je osvobozující vědět, že nezáleží na nás, zda dotyčný člověk uvěří a bude spasen. To záleží pouze na Bohu.

Je naší odpovědností vydat dobré svědectví našeho proměněného života druhému. Není ale naše zodpovědnost, jaký bude výsledek. To je na Bohu. To ale není vše. Tento verš není o evangelizaci. Pavel mluví o duchovním růstu. Abych metaforu trochu stáhnul na zem. Záleží na nás, zda budeme číst Bibli a s otevřeným srdcem budeme naslouchat jejímu poselství, bude záležet na nás, zda budeme poslušní a budeme uskutečňovat Boží pokyny v našem životě, ale záleží jen na Bohu, jak rychle a jakým způsobem bude proměňovat náš charakter. Proto nikoho neodsuzujme a nepoměřujme se navzájem.

Je možné, že někdo je křesťan 20 let a bude stále na začátku a někdo může být křesťan 3 roky a bude duchovně dál. Proto věřím Pavel říká, že je to spolupráce mezi námi a Bohem.

2. Evangelium: Je tvým základem Kristus? Z jakého materiálu stavíš? 10-17

Teď se dostáváme do prostřední části, budeme přemýšlet nad otázkou, kdo je základem tvého života? A z jakého matroše stavíš ve svém životě? Naslouchejme pozorně Božímu slovu od 10. do 17. verše.

a. Architekt a stavitel: Základem je Kristus 10-11

Verše 10 a 11 mluví o základu, na kterém roste náš život. Život je jako rostlina, která má svůj kořen a potřebuje živiny a vláhu. Když rostlina není ve správné půdě, vadne a nakonec umře. Dobrá zpráva je, že když ji zasadíme do správné půdy, může dobře růst. Jsi zasazen do správné půdy? Jsi zasazený do Krista? Poznal jsi Boží dobrotu a lásku? Víš, že jsi Božím dítětem? Víš, že máš nekonečnou hodnotu pro Boha a že tě miluje a že ta láska nezávisí na tom, co si o tom myslí druzí? Jako křesťané můžeme upadnout do pasti, když zapomeneme, že přijetí od Boha nezáleží na kvalitě a míře naší služby.

Nepochop mě špatně. Služba Bohu je následek a nemá a nesmí být motivací k Božímu přijetí. Bůh Tě miluje stále stejně. Říkáš často větu... já se snažím... snažím se... zkouším... Pokud se snažíš o spasení a cítíš, že na to nemáš, nemáš na to si zasloužit uznání od Boha, přestaň. Přestaň se snažit z lidské síly o něco, co musí způsobit Boží Duch. Dovol Bohu, aby tě proměnil. Dovol Ježíši, aby tě zachránil ze smrti a z neustálého snažení se. Dovol Otci v nebi, aby tě obejmul svou láskou a přijal tě pouhou vírou v Ježíše a jeho dokonalé dílo na kříži. Ježíš všechno dokázal na kříži, nemusíš k tomu svou snahou něco přidávat.

b. Stavíme z různých materiálů 12

Když jsme řekli A, musíme říct i B. Spasení je z víry v Ježíše. Není to naše zásluha. Posvěcení je ale spolupráce mezi námi a Božím Duchem. První Pavlův obraz byl ze zemědělství. Druhým obrazem je budova, obraz ze stavebnictví. Je někdo z vás stavař? Ve verši 10 Pavel používá doslova slovo architekt. Je někdo z vás architekt? Architekt a pak hlavně mistr na stavbě či inženýr stavbyvedoucí se musí ujistit, že má budova správné základy, jinak spadne.

Tak je to i s naším životem, když nestavíme náš život na Ježíši, náš život je jen iluze a všechno, co v životě děláme, pak k ničemu není a skončí to vniveč. Ve 12. verši je zajímavá metafora... na základu, který je Ježíš, stavíme z různých materiálů... ze zlata, ze stříbra... z drahého kamení, ze dřeva, trávy a slámy...

Asi nestavíte metro nebo domy ze zlata a stříbra a drahého kamení, že? Ale používáte beton nebo železobetonové konstrukce. Co nám tím chce tedy Pavel říct?

Přijde mi zajímavý tento výklad. 6 materiálů, o kterých Pavel mluví můžeme rozdělit po třech a mezi sebou je porovnat. První tři materiály, zlato, stříbro a drahé kamení jsou naše duchovní zkušenosti s Kristem, proměněný křesťanský charakter (ctnosti) a atributy Trojjedinného Boha. Jinak řečeno, první tři materiály jsou duchovní – jsou materiálem, ze kterého staví Duch Boží náš život, s naším přispěním. Zatímco druhé tři materiály, dřevo, tráva a sláma, to jsou materiály těla. Jsou to materiály, které používáme, když se snažíme stavět náš život na starém způsobu života. Dřevo, tráva a sláma, to jsou naše lidské poznání, zkušenosti a úspěchy.

Můžou to být různé filozofie, zkušenosti s okultismem nebo prostě to, co nás učili špatně naši rodiče či něco, co jsme odpozorovali od kolegů v práci. Např. někdo může léčit svůj splýn alkoholem. Můžeme se naučit, že je lepší tiše trpět a ukládat svůj hněv v sobě, než jít za druhým a řešit problémy, odpustit a smířit se s druhým. Takových příkladů je mnoho.

Je ale zajímavé, že jako spasení znovuzrození lidé, křesťané, můžeme stavět z obou materiálů. Jak z duchovních, tak z tělesných. Jak ze vzácných materiálů, tak z těch obyčejných. Je to metafora, tak nemusíme přemýšlet, zda by byl lepší zlatý barák nebo srub, o to tu nejde. Teď vám chci říct tu myšlenku, která mi poslední dobou vrtá hlavou. Je možné být křesťanem, ale žít naprosto neduchovní život.

Víra v Krista je základ, který dostáváme darem Boží milosti, není to naše zásluha. Ale to, co na tomto základu postavíme, je dáno spoluprací s Božím Duchem. Je na nás, zda sázíme a zaléváme. Je na Božím Duchu, zda a jak se bude dařit, ale obojí je důležité. Závěr ani aplikace není nijak radikální. Zkrátka záleží na tobě, zda chceš nebo ne.

Ježíš řekl, kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a následuj mě. Je na tobě, zda umožníš Božímu Duchu v tobě sílit a zda dovolíš Bohu, aby tě proměnil. Jak říkají angličané, Bůh je gentleman, doslova jemný Pán, pomysleli jste někdy na to? Ježíš je jemný Pán, který tě nebude nutit do následování. Ale místo toho tě jemným hlasem volá: Petře, Mirko, Viléme... nemám čas tu vyjmenovat celé shromáždění:)) (Hynku, Viléme, Jarmilo...:)) pojď za mnou, ukážu ti něco úžasného. Jestli chceš, pojď za mnou.

c. Den Kristův ukáže skutečnost 13-15

Výsledek vidíme ve verších 13 až 15. Je to dost radikální. Ježíš se vrátí a podívá se na naše dílo a podrobí ho zkoušce. Asi jako když přijde statik a změří, zda se dá v bodově bydlet, nebo zda se má nechat zbourat. Duchovní metafora znamená, že když stavíme náš život z cenných materiálů, z toho, co dává Duch, naše dílo obstojí a dostaneme odměnu. Ježíš řekne: dobře, služebníku dobrý a věrný... vejdi do radosti svého Pána. Když ale shledá, že dílo nestojí správně, zapálí ho a dílo shoří. Asi jste viděli záběry z oblastí zasažených ohněm v Americe, kde celé čtvrti hořely. Nebo si představte les, který rychle shoří na uhel. Sláma a tráva také krásně hoří.

Když stavíme z takových materiálů, naše stavba shoří. Překvapivé je, že zde Pavel nemluví o spasení, nevyhrožuje nám, že když nebudeme dělat dobré skutky, tak shoříme v pekle. To dělá Ježíš v evangeliích. To je ona slíbená provokace. Ježíš říká služebníkovi, když vidí jeho dílo, dobrý a věrný, zatímco tomu třetímu, který nezmnožil svěřený majetek, zlý a líný služebníku... a vyžene ho tam, kde je pláč a skřípění zubů. Na tomto místě nás Pavel upozorňuje, že když se necháme vést Duchem Božím, když nespoléháme sami na sebe, ale nasloucháme jemnému hlasu Božímu, tak stavíme pevnou budovu z materiálů, které neshoří, ale které vytrvají.

d. Boží chrám 16-17

Pavel končí oddíl otázkou: „nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží?“ Je zřejmé, že jde o metaforu. Jednak mluví o církvi a jednak mluví o životě křesťana. Obraz není vůbec statický, ale dynamický, tak jako společenství i život sám jsou neustále v pohybu. V křesťanském životě jde o neustálou proměnu, stejně jako i křesťanské společenství má zrát od duchovního dětství až po křesťanskou zralost.

Také duchovní mléko, které jako křesťané pijeme zpočátku, ujišťování o Boží lásce a spasení, které jsou velmi důležité se postupně mění v masitou stravu. Víra v Krista je stále základ na kterém stavíme. Bez toho nic nejde. Ale je třeba stavět. Maso obsahuje bílkoviny a když se pohybujeme, tak nám rostou svaly. Je to vidět. Podobně v duchovním životě, když cvičíme, rostou nám svaly a druzí vidí ovoce našeho posvěcení, naší proměny. Lidé se mohou v našem životě dotknout Krista. Láska v našem životě je hmatatelná. Naše pokora je zřejmá. Naše trpělivost a sebeovládání roste...

Je to ale zásluha Božího Ducha, který působí růst. Nemůžeme si ale nárokovat růst svalů, ale způsobuje to kromě našeho cvičení, vnitřní mechanismus proměny.

Poslední verš oddílu, 17. je překvapivé Pavlovo varování. Na jednu stranu mluví Pavel velmi měkce, spasení nezáleží na našich skutcích, je možné zdánlivě být pasivní a být spasen, i když to není cílem křesťanského života, na druhou stranu nás varuje: za prvé, jeho dílo shoří a za druhé, ničí-li někdo Boží svatyni, církev a křesťanský život, toho Bůh zničí.

To nezní o nic méně naléhavě než Ježíšovo varování před peklem, kde je pláč a skřípění zubů. Je to velká varovná cedule.

Každopádně, dobrá zpráva je, že si Bible neprotiřečí. Křesťanský růst a posvěcení je logickým důsledkem našeho spasení.

Dovolte mi jedno přirovnání pro pány. Být spaseným křesťanem s neproměněným životem je jako mít parádní lambordgini v garáži a nikdy s ním nevyjet na silnici. Nebo mít harleye vystaveného v nějaké vitríně. Je to sice hezké, ale dokud neuslyšíte zvyk motoru a neucítíte závan větru ve tváři, je to jen atrapa. Skutečnost leží za hranicí vlastnictví. Je třeba to vyzkoušet, jinak přicházíme o zážitek a užitek z věci samé. Jsme sice majiteli, ale když umřeme, klademe si otázku, stálo to za to?

Být spasený a nežít křesťanský život je jako mít klíče od vězení a nikdy klíč ze strachu nepoužít, neotevřít celu a nevyjít ven. Chceš v cele tvrdnout a shnít? Já tedy ne, rozhoduju se vyzkoušet obrazně lambordgini na silnici, slyšet zvyk harleye a vyjít ven z vězení a zakusit, co je to svoboda v Kristu.

Závěr

Na závěr shrňme Pavlovo poselství do dvou otázek a odpovědí: Co je základem tvého života? Jedině Kristus stojí za to, aby byl jediným základem mého a tvého života. Pokud stavíš na čemkoliv jiném, promarníš svůj život. A z čeho stavíš? Pokud stavíš na svých ambicích, zkušenostech, pocitech a rozumu, tvoje stavba shoří, pokud stavíš z radosti v Duchu a poslušnosti slovu, pak tvé dílo dojde odměny.

Amen.

Jen na lásce záleží 1. Korintským 13

Láska je...

Milí přátelé,
dnes začínáme velmi odvážnou plavbu na širokém a hlubokém moři lásky. Kdekdo už tu plul a kdekdo už se na tomto místě utopil. Necítím se oprávněný mluvit o lásce, ale na druhou stranu jsem si vědomý Boží lásky k nám a ta mi dává víru a odvahu o Boží lásce mluvit. Přišlo mi docela zábavné a musel jsem se zasmát, když si mě můj nevěřící kamarád pozval do školy povídat jemu a jeho spolužákům o křesťanské lásce v rámci jeho semináře... myslím, že se Pán Bůh musel smát a já zase stydět... Boží humor a láska nezná hranic.
Začínáme novou sérii zamyšlení na téma láska je... V následujících 4 týdnech budeme mluvit o nejdůležitějších z 15 slov, kterými apoštol Pavel v 1. Korintským popisuje křesťanskou lásku. Na naší plavbě nám ale hrozí dvě nebezpečí. První nebezpečí je abstrakce. Můžeme totiž natolik dobře teoreticky zvládnout pojem láska, že už nezbyde prostor pro skutky lásky. Láska je totiž sloveso, a proto se nám jaksi brání. Láska sama se brání uchopení do slov. Jak to dobře vystihla včera večer moje manželka, když jsem jí řekl, mám tě rád... Víš, že mi tolik nezáleží na slovech. Slova mají smysl teprve tehdy, když jsou vtělena do skutků. Pavel nám říká: kdybych měl tak velké poznání, že bych obsáhl všechna tajemství světa, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Tak to je první nebezpečí, abstrakce. Láska musí být vyjádřena skutky, jinak to není láska. Láska je praktická. Proto budeme v následujících 4 týdnech mluvit o 15 slovesech, které lásku vyjadřují. Není to nic jiného, než co vidíme na životě našeho Pána Ježíše.
Druhým nebezpečím je naopak bezduché praktikaření a láska, které chybí důvod. Je to pak ještě láska? Lásky prázdný je dobrý skutek, který není založený na milování druhého člověka nebo také dobré skutky, které k ničemu nesměřují. Nesměřují např. k Bohu.


Můžou to být i prázdné skutky, které ani z ničeho nevycházejí. Nevycházejí z Boží lásky. Je to prázdná láska, která vlastně ani není láskou. Je to návod na praktikování dobrých skutků, ale stejně jako v prvém případě, není to křesťanská láska. Moudrý mnich a teolog Augustin řekl: miluj a dělej co chceš. Pokud víme, co je to láska, nezáleží na tom, co děláme, protože máme správnou motivaci. Pavel říká v našem textu 1. Korintským 13,3:
kdybych rozdal všechno, co mám, ano, kdybych vydal své tělo k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Dnes se zaměřím na dva atributy lásky: trpělivost a laskavost. Nejprve se ale pokusme vymezit, co myslí Pavel láskou v našem kontextu a co jí nemyslí.

Korintování a láska
Apoštol Pavel ve své písni o lásce v 1. Korintským 13 používá známé řecké slovo agapé. Agapé znamená Boží láska. Láska od Boha k nám. Ale také láska od nás k Bohu.
Může ale také znamenat lásku k druhým. Je to láska, která je nesobecká. Láska, která nežádá nic nazpět.
Není to láska jako já na bráchu a brácha na mě... Není to nějaká vzájemnost, ale je to dar. Dar, který není dáván, abych za to něco měl... Když promyslíme následky významu tohoto slova, je to docela dost radikální. Má to zásadní důsledky pro osobní zbožnost, pro manželství, pro přátelství, pro církev i pro svět. Proto mi přijde jako velmi dobrý nadpis této kapitoly Hymnus na milosrdnou lásku. Agapé není erotická láska, není to ani bratrská láska, i když s ní souvisí, ale je to láska, která je založena v Bohu.
Je založena v milosrdenství. Je dobré si uvědomit souvislosti. Jaké? 13. kapitola je v kontextu bratrského společenství a duchovních darů. Pavel vysvětluje, jak má probíhat správně bohoslužba. V církvi v Korintu byl pěkný zmatek a za Pavlem přišli někteří delegáti o radu, co mají dělat. Pavel píše, že vše má probíhat řádně. Pokud má někdo duchovní dary, fajn, ale mají mít své správné místo. A pak se dostává k 13. kapitole, kde píše o lásce. Láska je nejvyšším duchovním darem. Pavel říká, že máme usilovat zejména o dary, které jsou ku prospěchu druhým, ku prospěchu společenství.
A říká, ukážu vám ještě vyšší cestu. Tedy jestli považuješ duchovní dary za něco významného, uvaž, jak významná je láska. Ne nadarmo Pán Ježíš řekl, podle vzájemné lásky vás poznají. Protože láska bývá často nepochopena, je důležité vymezit nejprve její význam. V dnešní době je láska často zaměněna za pocit náklonnosti. Naše „miluji tě“ často znamená „něco k tobě cítím.“ Málo kdy bychom nahradili slova miluji tě slovy „usiluji celým srdcem o tvé dobro“. Pokud ano, je to dobře. Málokdy člověk myslí za slovy miluji tě, „chci se za tebe obětovat, protože mě obdaroval Bůh láskou a já ti chci dát také tuto lásku“.
Ne nadarmo si v písničce u stánků na levnou krásu... autor povzdychne, jak málo je na světě lásky... láska je nedostatkové zboží. Láska agapé je totiž čin, je to nesobecké darování sama sebe druhému, aniž bych chtěl něco nazpět.
Je to docela ironie, když Pavel píše tato inspirující slova do společenství v Korintu. Lidé se tu mezi sebou soudí, zahýbají si a při večeři Páně dělají rozdíly mezi bohatými a chudými. Jaká je to láska? Korint bylo řecké kulturně bohaté přístavní město. Mělo dokonce dva přístavy.
Lidé byli nábožensky velmi horliví. Korinťané v Korintu postavili chrám Afroditě, bohyni lásky na vrcholku akropole. V městských chrámech sloužilo na tisíce kněžek lásky, chrámových prostitutek...
Je až s podivem, že právě sem píše apoštol Pavel dopis s kapitolou o lásce. Pavel zde strávil během své druhé misijní cesty, o které čteme ve Skutcích apoštolů 18 osmnáct měsíců, kdy založil v tomto rozmanitém městě sbor. Korinťané byli dokonce tak prostopášní a horliví v sexuální nevázanosti, že kvůli nim vzniklo sloveso korintovat, které bylo synonymem k sexuálním výstřelkům.
Pavel v 13. kapitole píše do Korintu dvě zásadní věci: Za prvé, jen na lásce záleží. Tak bych pojmenoval své dnešní kázání. Jen na lásce záleží. Třikrát ve verších 1-4 Pavel opakuje stejnou větu „i kdybych mluvil... ale lásku bych něměl... i kdybych měl... ale lásku bych neměl...i kdybych rozdal... ale lásku bych neměl“, jsem jen kus kovu, nejsem nic, k ničemu mi to není... Bez lásky tedy nemá nic smysl. Skutečná láska musí být prvním a posledním motivem jakéhokoliv skutku, jinak žádný dobrý skutek ani dar od Boha nemá žádný smysl... Věřím, že i proto Augustin řekl, miluj a dělej co chceš.
Podívejme se teď na slíbené dva aspekty lásky agapé. Modleme se přitom, abychom nespadli ani do jednoho z naznačených nebezpečí – abstrakce a praktikaření. Láska má důvod. Láska je čin.

Láska je trpělivá
Za prvé, láska je trpělivá. Lepší překlad je láska trpí. Dovolte mi to vysvětlit. Je zajímavé, že v řečtině je použité sloveso láska trpí. Láska je vyjádřena slovesem. Láska je tedy čin. Není to pocit, není to nějaký stav mysli či srdce, ale je to čin. Co znamená, že láska trpí? Znamená to zneužívání a to, že nemáme hranice?
Ne, pak bychom tomu říkali zneužívání. Láska není zneužívání. Trpí láska? Ano, trpí. Trpí dlouho. Doslova to znamená, dlouhé čekání nebo prodlévání mysli, než dá mysl průchod činu. Co to znamená? Bůh je Bohem, který je pomalý k hněvu. Nedá se prudce vydráždit. Proto nás nepřekvapí, že v 5. verši Pavel dodává, že láska se nedá vydráždit. Kdo miluje, je trpělivý. Dovolím si zde ocitovat kus kázání, které mě zaujalo v souvislosti s trpělivostí:

„Trpělivost je sebeovládání, které neodplácí zlému stejným dílem.“ Zní to dobře, ale když nám někdo ublíží, odpovíme mu s trpělivostí nebo zlostí?

„Trpělivost je schopnost štědře přijmout opoždění nebo zklamání.“ Jak na taková opoždění nebo zklamání reagujeme my? Pro někoho je to opravdu těžké. A přesto je trpělivost schopností tohle přijmout bez toho, že bychom zahořkli.

„Trpělivost je vlastnost umožňující člověku zůstat pevně stát a jít dál i pod tíhou věcí. Možná se právě někdo z nás na takovém místě nachází. Možná jsou někteří z nás v těžkých podmínkách. Třeba vychováváte děti nebo se staráte o své stárnoucí rodiče anebo je váš nejdražší nemocný a vy trávíte spoustu času v nemocnici nebo domově. Jste unavení, ale trpělivost je hodnota, která říká „Tohle taky pomine, už to skoro pominulo a já můžu pokračovat.“

„Tady je moje oblíbená definice: „Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou.“

Kazatel Jan Urban řekl: „Trpělivost znamená schopnost trpět. Často to také znamená zvládnout bolest a tiše snášet křivdu a bezpráví. To každý nedokáže. Jen trpělivý člověk má dlouhý dech a dokáže proto ovládnout i své rychlé reakce.“

Řecké slovo použité zde pro trpělivost je doslova " vysoký bod varu."

Zajímavé, že? Ale to nemá být pouze zajímavé... Ale je to důležité. Mít vysoký bod varu, protože Bůh má vysoký bod varu. Sám vím jako cholerik, že je pro mě velmi jednoduché vybuchnout. Kdybych neměl anděla strážného nebo jak to říct... kdybych neměl Boží milosti, vybuchnul bych dvacetkrát za den. Díky Bohu ale vím, že je možné se ovládnout. Vždyť je psáno, že ovocem Ducha je sebeovládání. Trpělivost působí sám Bůh v nás, když jsme vystaveni životadárnému slovu Božímu.
Jak toho docílit? Jak trpělivě milovat? Jak jsem citoval v jedné z uvedených definic. Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na vědomí, že Bůh má vše pod kontrolou. Když tedy vím, že Bůh je v dotyčné situaci nebo vztahu s člověkem Pánem, nemusím se zlobit. Nemusím ztrácet půdu pod nohama.
Když si to tedy shrneme, chceš-li milovat, buď trpělivý s druhými lidmi.
Dovolte mi ocitovat oblíbeného autora Anselma Gruna z knížky Umění stárnout, co říká o trpělivosti a stárnutí...

Trpělivost znamená, že snáším někoho druhého s jeho chybami a slabostmi. To mi často připadá těžké. A znamená to utrpení. Trpím kvůli někomu druhému, ale přesto stojím na jeho straně. Nemám proti němu námitek. Přijímám ho takového, jaký je. Trpělivost je především ctností soužití. Aby se společenství dařilo, je potřeba trpělivosti. Aby staří lidé spolu dokázali žít v míru, potřebují trpělivost. Lidé ve vysokém věku už nejsou schopni nějak zásadně se měnit. Musí se navzájem přijímat takoví, jací jsou. Také od těch mladších v rodině to vyžaduje trpělivost.

Třeba byl otec vždy příkladem disciplíny. Nyní najednou ve všem polevil. Jeho stolovací návyky jsou ty tam. Kritika ho však bude jen zraňovat. Trpělivost druhého podepírá. Cítí naši podporu a účast. Nemusí se stydět za své slabosti. Uprostřed své neschopnosti cítí oporu a bezpečí.

Trpělivost musí mít ale starý člověk především sám se sebou. Když se mu něco nepovede napoprvé, potřebuje trpělivost. Starý člověk není trpělivý sám od sebe – existuje spousta seniorů, kteří se vyznačují extrémní netrpělivostí. Mají dojem, že u lékaře nebo v obchodě musí přijít hned na řadu. Nejsou ochotni čekat.

Starý člověk se musí rozloučit s iluzí, že všechno vyřídí tak rychle jako dřív. Musí dát sbohem své dřívější jistotě a spolehlivosti. Všechno trvá déle. Tělo zesláblo. Starý člověk se musí učit snášet sám sebe. Podstatným aspektem trpělivosti je nechat věci být tak, jak jsou, aniž bychom je hodnotili. Být trpělivý znamená souhlasit, že něco smí být takové, jaké to je. Trpělivý člověk snáší i sám sebe takového, jaký je. Dovoluje si mít nálady a chyby. Přestal cokoli posuzovat a zakazovat.

Nemyslím si samozřejmě, že jste staří nebo že já už snad stárnu... to ne... ale pokud miluji trpělivě, dokážu přijímat svou manželku, šéfa, bratra, sestru, otce, matku atd... takové, jací jsou, aniž bych od nich žádal okamžitou změnu. Milovat znamená přijímat druhé tak, jak jsou.
Takto uchopená láska a trpělivost vyžaduje další přemýšlení a projasnění, ale to nechám na biblickou skupinku nebo na další rozhovory při kávě. Buďte trpěliví:))
Za prvé, láska je trpělivá. A za druhé, láska je laskavá.

Láska je laskavá
Druhým z 15 aspektů lásky, o kterých Pavel mluví je laskavost. Je důležité říct, že překlady se neshodují, ekumenický překlad uvádí, že láska je laskavá, kralický a studijní překládá láska je dobrotivá, jeruzalémský překládá láska je ochotná. Po pečlivém studiu slova opět uvidíme, že jde o sloveso. Tedy nejde o nějakou abstraktní vlastnost nějakého ideálu. Jde o konkrétní jednání. Jaké? Asi bych dal za pravdu překladu, že láska je ochotná. Slovo v řečtině se dá přeložit jako být užitečný, ale také laskavý nebo milostivý.
Opět vidíme, že dobrým nadpisem celé 13. kapitoly je milosrdná láska agapé. Láska je milosrdná. Láska je ochotná.
Protože láska je čin, uvedu tento názorný příklad. Je to maličkost, ale právě v maličkostech a detailech se skrývá síla a pravda. V pátek jsme odjeli do Jablonce s přáteli na učednický pobyt. Četli jsme Bibli a modlili se a prožili krásný víkend. Včera ráno jsme spolu s jedním bratrem, který si také jako já přivstal... četli 13. kapitolu o lásce, láska je... a po modlitbě se milý bratr bez požádání zvedl a šel koupit chleba, protože jsme ho neměli dost pro všechny. Je to maličkost, řeknete si, ale já v tom vidím praktičnost lásky.
Samozřejmě, mohli bychom jít do teologických výšin a říct, že skutečná láska je v tom, že se Kristus za nás obětoval na kříži. A to je samozřejmě to nejpodstatnější. Ale skutečně jde o motivaci. Láska je o motivaci. Můžu se rozkrájet na maličké kousky, ale když nemám lásku, nic nemám a nic nejsem. Opravdu miluješ druhého? Miluješ manželku? Miluješ dítě? Miluješ rodiče? Miluješ bratra, sestru? Pak buď svobodný a dělej co chceš. Láska je motivací pro dobré skutky.
Ve druhém století byli pohanští spoluobčané natolik zahanbováni dobrými skutky křesťanů, že jim místo christiani říkali chrestinai, což znamená laskaví či dobrotiví. Láska myslí na dobro druhého. Láska je užitečná. Opět nerazím extrém typu zneužívání. Láska je dobrovolná. Ježíš šel na kříž dobrovolně. Dal sám sebe za nás, protože chtěl. Láska je svobodný čin. Nedá se vynutit, nedá se nařídit. Láska je svobodný čin motivovaný touhou po dobru druhého. Důvodem lásky je Boží láska k nám.
Jak se ukazuje láska Boží k nám? „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Řím 5,8).
Důvodem, proč chceme milovat je Boží láska k nám, která předchází naši lásku k Bohu a bližním.

Co s tím?

Co si z tohoto zamyšlení mám odnést?

Křesťanská láska se projevuje mnoha různými způsoby. Dva konkrétní, o kterých se zmiňuje apoštol Pavel jsou trpělivost a ochota. Za prvé, Trpělivost je poklidná vytrvalost založená na víře, že Bůh má vše pod kontrolou. Věř, že Bůh je Pánem situace, ve které jsi.

Když ti někdo pije krev, nemůžeš ho vystát, svěř svoji netrpělivost Pánu Bohu a pros ho o milost vidět dotyčného člověka Božíma očima a snaž se mu více porozumět. Základem pro trpělivé milování je Boží trpělivost s námi hříšníky. Svěř svou netrpělivost Kristovu kříži v dnešní Svaté večeři Páně. Za druhé, ochota. Ochota, nebo laskavost, dobrotivost či milosrdenství je pokorná služba lásky, která vidí potřebu druhých a pomůže tam, kde může. Krásný příklad máme v Ježíšově jednání na kříži. On za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Miluj Boha i druhé tak, že jim budeš ochotně sloužit, tak jako ti Kristus posloužil k tvému spasení. Nezapomeň, že bez lásky nejsi nic a nic nemáš. Láska je důvodem každého dobrého skutku křesťana. Miluj a dělej, co chceš. Amen.

Prázdný hrob Jan 20

Úvod (Prázdný hrob)

Milí přátelé, dnes se dostáváme ke kýženému vrcholu vyprávění. Ježíš je vzkříšen. Opravdu vstal z mrtvých. Smrtí příběh nekončí. Dnes také završujeme 4 týdenní velikonoční cyklus kázání. V prvním týdnu jsme mluvili o skutečné radosti, která pramení z poznání Ježíše. V druhém týdnu jsme přemýšleli nad tématem modlitby. Modlitba je skutečným základem života Ježíšových učedníků. Ve třetím týdnu jsme přemýšleli nad tématem Ježíš před Pilátem. Téma pravdy. Pilát položil skeptickou otázku: co je pravda?

Ježíš je skutečná Pravda. Ta není měřena našimi pocity ani subjektivními zážitky, ale je objektivní a absolutní. Toto poznání ale vychází především z osobního vztahu s Ježíšem. Na velký pátek jsme prožili význam Ježíšovy smrti na kříži a dnes přemýšlíme o Ježíšově vzkříšení. Ve 20. kapitole Jana máme zapsán nádherný a hlavně pravdivý příběh od Ježíšova učedníka, který Ježíše miloval. Apoštol Jan ukazuje, jak otřesení, zmatení, Ježíšovou smrtí strnulí a šokem paralizovaní Ježíšovi učedníci postupně vidí a dochází jim, že smrtí křesťanská víra nekončí.

Může to být i naše vlastní zkušenost.

Není to tak, že si někdy myslíváme, že vlastně víra v Boha je více mrtvé náboženství než živé setkání s Ježíšem? Vnímám, že ke mně Ježíš mluví? Nespoléhám více na racionální důkazy a minulou zkušenost? Nespoléhám více na víru druhých než na osobní vztah s Ježíšem? Události kříže nás vedou k reflexi naší víry a neděle vzkříšení je pro nás příležitostí slavit Kristovo vítězství na kříži nad naší slabostí, depresí, nemocí a smrtí. Pokud jsi smutný a nešťastný, zvaž, jakou radostí tě může dnes Pán Ježíš naplnit. Dnešní příběh je zároveň potvrzením důvodu, proč se každou neděli jako křesťané scházíme.

Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen. Dnešní neděle vzkříšení stejně jako kterákoliv jiná neděle je radostným vyznáním křesťanské víry, že „třetího dne vstal z mrtvých“.

Na evangeliích si ale uvědomujeme, jak je Bible vlastně skeptická a střídmá kniha a jak jsou učedníci Ježíše podobní nám. Marie ve svém smutku naříká: vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili. Marie a učedníci v tuto chvíli truchlí a loučí se uvnitř s milovaným mistrem. Jak to dobře vystihl jeden můj příbuzný na pohřbu, čímž umocnil celou truchlící atmosféru: babičko, už tě nikdy neuvidíme! Zoufalství až do morku kostí.

Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili! Ani náznak úvahy, že by byla jiná možnost. Víra učedníků byla rozdrcena pod vahou kříže. Ovšemže věřili, že jednou, při příchodu Božího království Ježíš také vstane z mrtvých. Uvažme příběh o Lazarově zmrtvýchvstání. Marta také věřila, že Lazar, její bratr jednou také vstane. Ale že by se to stalo dnes? Ani ahnung. Ani jiskřička naděje. Tak je to i s Ježíšem. Ježíš samozřejmě předpovídal, že vstane z hrobu, ale když byl hrob prázdný, první logická možnost byla, že hrob někdo vyloupil a tělo odnesl. Tak je to zaznamenáno i o Židech, kteří věří, že Ježíšovi učedníci tělo ukradli.

Stojí za to dodat, že vyloupení hrobu bylo v dobách prvního století hrdelním zločinem. V Nazaretu byla dokonce nalezena kopie dekretu císaře Claudia, podle kterého bylo těm, kdo ničili hroby, přemisťovali těla a nebo odpečeťovali hrobky uložen trest smrti. Navíc víme, že dal Pilát na žádost kněží hrob hlídat vojáky, aby právě předešel tomuto incidentu. Kdyby se někdo pokusil ukrást Ježíšovo tělo, neměl by nejmenší šanci. Mariina obava, že tělo ukradli byla sice velmi typická, ale velmi nepravděpodobná. Marie vlastně pouze viděla odvalený kámen a již běžela za učedníky. Učedníci Petr a Jan byli šokováni a hned se běželi podívat, co se stalo. Ve 3. až 5. verši vidíme Petra a Jana, jak se předhánějí, doslova spolu závodí, kdo bude u hrobu první. Jan doběhl první, hned po něm doběhl Petr. Podle Petrova cholerického charakteru hned vběhl do hrobky a co nevidí:

Vidí lněná plátna, do kterých bylo Ježíšovo tělo zabaleno a šátek, který měl na hlavě. Vidí, jak jsou pečlivě srovnány vedle místa, kde Ježíš ležel. Asi se ptal spolu s námi: kdyby tělo ukradli, proč by tu tohle zůstalo? Proč by se někdo obtěžoval rozbalovat mrtvolu Ježíše a pak odnášet jen jeho tělo? To nedává smysl...

Kde jsou vojáci? Jak odvalili kámen? Proč by někdo chtěl ukrást tělo našeho Pána? Tyhle skutečnosti byly nad Petrovo chápání. Zajímavá je poznámka ve verši 8. Jan vešel dovnitř a když vše viděl, uvěřil. Z následujícího verše můžeme mít dojem, že stále si učedníci neuvědomovali, co se stalo. Neuvědomili si ještě, že Ježíš má podle proroctví vstát z mrtvých, i když jim to Ježíš říkal. Podle verše 8 ale vidíme, že Jan uvěřil. Je tu použité stejné slovo jako u víry v Ježíše na jiném místě. Možná ještě nešlo o plné poznání, ale mohli bychom říct, že Janovi začalo svítat

a ve svém srdci měl víru, že to není konec. Když viděl fakta, uvědomil si, co se stalo. To může být i náš případ. Jsi více jako Petr nebo jako Jan? Máš tendenci věřit faktům a dělat závěry na základě toho, co vidíš? Jan viděl, že hrob je prázdný a že jistě nebyl vykraden, a proto došel k závěru, uvěřil, že se muselo stát něco jiného. Zatímco Petr byl zmatený a přemýšlel, jak je možné, že někdo ukradl tělo Ježíše... Jsi více zaujatý spekulacemi a přemýšlením nad otázkami jak je to možné?

Tématem dnešního kázání je Ježíšovo vzkříšení. Teď se podíváme na tři různá setkání s Ježíšem. Nejprve se Ježíš ukázal Marii, to jsou verše 11 až 18. Další setkání je Ježíš s jeho učedníky, to jsou verše 19 až 23. A třetí setkání je setkání Ježíše se skeptikem Tomášem, to je poslední část 20. kapitoly, verše 24 až 29. Nyní poprosím o přečtení první části příběhu o setkání Ježíše s Marií.

Zjevení Marii

Marie se poté, co o všem dala vědět Petrovi a Janovi, vrátila k hrobu. Tentokrát se setkává s velmi zvláštními posly. Byli to andělé. Andělé symbolizují Boží přítomnost. Andělé se ptají Marie, která pláče, proč pláčeš?

Marie byla velmi rozrušená. Její víra byla otřesena ztrátou milovaného učitele a pastýře. A nyní je znovu otřesena, když si myslela, že byl hrob násilně otevřen a tělo odneseno pryč. Jak bylo v židovské kultuře zvykem, pozůstalí se šli se zemřelým rozloučit. A nyní Marie nachází otevřený hrob. Najednou Marie vycítí přítomnost další osoby a otáčí se. Vidí další osobu. Byl to Ježíš, ale nepoznává ho. V její mysli byl Ježíš mrtvý a neočekávala, že by se s ním za svého života znovu setkala. Vždyť byla u kříže a trpěla, když umíral. Vždyť je mrtvý! Navíc je asi dobré poznamenat, že Ježíšovo tělo bylo jiné.

Apoštol Pavel mluví v 1. Korintským 15 o vzkříšeném těle. Je jiné než to pozemské. Je fyzické, ale je kvalitativně jiné. Nemůžeme se proto divit, že Marie Ježíše nepoznala. Marie považuje Ježíše za zahradníka. Trochu mi to připomíná detektivku, kdy se na scéně objeví zahradník. Je zajímavé, že z této doby se dochovala židovská zkazka o zahradníkovi Jidášovi, který byl znepokojený, že lidé budou šlapat po jeho zelí, tak přesunul Ježíše na jiné místo. Je to legenda, která se snažila lidovou formou zdiskreditovat Ježíšovo vzkříšení. Apoštol Jan může reagovat na tuto legendu a snaží se ji pomocí sarkasmu odmítnout.

Marie se mýlila, nebyl to zahradník, ale vzkříšený Ježíš. Jan Kalvín si dobře všiml, že Marie pro svůj pláč neviděla zřetelně, kdo na ni mluví a pro svou starost nebyla schopna rozpoznat, že šlo o Ježíše. Skutečností je, že Ježíš byl pohřben v zahradě a tak zahradník nejspíše odkazuje k místu, kde byl Ježíš pohřben. Ježíš promluvil na Marii jediné slovíčko, ve kterém byla všechna láska a cit: „Marie“. Ježíš je dobrý pastýř a zná nás jménem a jak Jan říká na jiném místě: jeho ovečky slyší jeho hlas. Marie.

Marie najednou prohlédla a viděla, kdo stojí před ní! Je to Ježíš! To je Ježíš! Marie zvolala: „Rabunni“, to znamená mistře, učiteli. Marie měla obrovskou radost, že vidí opět Ježíše a byla jak se říká jako v Jiříkově vidění. Jako Alenka v říši divů. Ježíš Marii vysvětluje, že se nemá dotýkat Jeho těla, protože má vystoupit k Otci, aby mohl poslat Ducha Svatého. Marie měla nejprve pochopit, že Ježíš vstal z mrtvých, ale že tu nezůstává, ale že s ním bude mít i nadále velmi osobní vztah. Ten bude ale jiný. Každý, kdo Ježíše zná, poznává ho zvláštním způsobem skrze Ducha Svatého. Ježíš Marii posílá za učedníky, aby jim znovu připomněla, že Ježíš nezůstal mrtvý, ale že vstal z hrobu.

Marie běžela k ostatním učedníkům a oznámila jim, co viděla a co jí Ježíš řekl. V 17. verši je velmi osobní poselství – Ježíš vystupuje ke svému Otci, ale také k našemu Otci. Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu. Je to úžasné zaslíbení, že Ježíš přináší ještě bližší společenství než když byl přítomný fyzicky na zemi. Slyšel jsem mnoho věřících lidí říkat: kéž bych byl žil v době Ježíše, určitě by bylo všechno snazší a zakoušel bych Boha osobně.

Ale v Bibli čteme, že Ježíš přišel mezi nás, zemřel, vstal z mrtvých a odešel zpět k Otci, aby nám daroval ještě bližší společenství – Ducha Svatého. Podívejme se teď na druhé setkání od 19. verše – Ježíš se zjevuje svým učedníkům. Poprosím o přečtení příběhu, veršů 19 až 23.

Zjevení učedníkům

Ježíš celkem třikrát říká pokoj vám. Dvakrát svým učedníkům ve verších 19 a 21 a pak potřetí ve verši 26, když se ukázal učedníkům podruhé. Proč to říká? Jak vidíme i jinde v Novém zákoně, lidé, kteří se setkali s Bohem prostřednictvím andělů nebo nějakého nadpřirozeného zjevení, měli strach. I my, když zažijeme nějaký silný duchovní zážitek, můžeme mít strach.

Když ale učedníci viděli Ježíše, ztratili strach a dostali ohromnou radost. Petr, Jan a Marie již tušili, že Ježíš asi nezůstal mrtvý, ale mohli mít pochybnosti, zda se jim setkání s Ježíšem jen nezdálo. Proto přichází Ježíš za více učedníky zároveň a ukazuje se jim. Mohli si fyzicky sáhnout na jeho tělo a viděli jeho rány v rukou a v boku. Učedníci měli radost. Když se učedník setkává se svým Pánem, má ohromnou radost. To jsme již poznali v 16. kapitole. Když procházíme těžkostmi a starostmi a setkáme se s Ježíšem, náš zármutek se mění v radost.

Poznání Boha v Ježíši nám přináší radost. Jak ale vidíme a slyšíme, Ježíš přichází s konkrétním poselstvím. Otec posílá mě k vám a já posílám vás do světa. Ve všech čtyřech evangeliích je zaznamenáno stejné poselství. Úkolem učedníků není se jen tak scházet a radovat se spolu. To je jistě pěkné a důležité a skvělé. Ale úkolem Ježíšových učedníků je jít do světa a činit další učedníky. Jak? Tak, že budou vydávat svědectví o vzkříšeném Pánu. Budou předávat radost ze setkání s Ježíšem. Tak, že budou milovat druhé a ukazovat lásku těm, kdo Ježíše ještě nepoznali. To je úkol i pro nás, považujeme-li se za křesťany. Křesťan je Ježíšův učedník.

Křesťan je ten, kdo se setkal se vzkříšeným Pánem osobně. Křesťan není ten, kdo je pouze racionálně přesvědčen o pravdivosti křesťanské víry a filosofie. Ale křesťan je ten, kdo prožil setkání s Ježíšem osobně. To je velmi důležité. Bez tohoto setkání je svědectví a předávání evangelia pouze teorie. Racionální poznání má svůj smysl a nechci kázat proti němu. Ale je to jen začátek. Pokud jsi Ježíše ještě osobně nepoznal, modli se k Němu a pozvi jej do svého srdce. O těchto velikonocích je skvělá příležitost k setkání s Pánem Ježíšem.

Ježíš říká na jiném místě u Jana: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Neboj se a modli se. Já jsem to zkusil před více než 10 lety a můžu vám říct, že jsem od té doby mnohokrát znovu prožil setkání s Ježíšem a pocítil stejně jako Marie a nebo Ježíšovi učedníci osobní setkání s Ježíšem. Pravda, neviděl jsem Ježíše osobně, ale prožil jsem Ježíšův dotyk v Duchu Svatém. Přeji nám všem tuto blízkost a osobní setkání s Ježíšem i o těchto velikonocích. Z této části si můžeme uvědomit dvě důležité věci. Za prvé, Ježíš posílá své učedníky. Jde o princip zmocnění. Ježíš zmocnil své učedníky. A totéž chce od nich.

Naším úkolem je být Ježíšem zmocněni, ale též zmocňovat druhé. Někdy je třeba se zkrátka stáhnout, jako to udělal Ježíš a začít připravovat své nástupce. Není možné si jen pořád hřát své korýtko, ale dovolit sloužit jiným a nechat je vést. Pokud neodejdu, jiný nepřevezme roli nástupce. Ježíš odešel, aby uschopnil mnoho dalších, aby se evangelium dostalo do celého světa. Ježíš dokonce říká, že budete činit ještě větší skutky než já... evangelium se dostalo na všechny kontinenty a má se dostat ke všem národům světa.

Je to princip zmocnění. Když já neodejdu, jiný nepřijde. Jak říká Pavel, musíme vystrojovat svaté k dílu služby. Máme cílevědomě povolávat další ke službě Pánu a trénovat je jako učedníky Pána Ježíše.

A za druhé, Ježíš nám dává autoritu Ducha Svatého. Ježíš na ně dechl a dal jim Ducha Svatého. Po Letnicích je Duch Svatý vylitý na každého, kdo věří. Tedy ten, kdo je křesťan a Ježíšův učedník, má v sobě moc Ducha Svatého. Duch Svatý nás zmocňuje ke službě Pánu. Bez Něho je naše služba neplodná a nemá duchovní význam. Musíme proto přijmout Ducha Svatého a být jím naplněni. Prosíš Pána, aby tě naplňoval Duchem Svatým?

Pokud ne, požádej ho o velikonocích, aby tě nově Duchem Svatým naplnil a povolal do služby Jemu. Nakonec, ve 23. verši čteme zvláštní věc: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Uvedené místo se někdy velmi špatně vykládá jako pravomoc odpouštět hříchy. Právo odpouštět náleží jen Bohu. Pokud svých hříchů litujeme, Bůh nám odpouští. Je psáno, že máme odpouštět hříchy druhých proti nám, tak jako Bůh odpouští naše hříchy proti Němu.

Není to naše volba, máme odpouštět. Odpuštění a neodpuštění je osobní volba. Člověk buď zadržuje svůj hněv a křivdu v sobě a nebo odpouští. Pravomoc odpouštět pro nás znamená, že máme zvěstovat dobrou zprávu, že pro Boží milosrdenství Pán kajícím hříšníkům jejich hříchy odpouští, ale je na každém, zda Boží odpuštění přijme či ne a zda druhým odpustí či nikoliv. Když Boží odpuštění nechceš, zůstávají na tobě tvé hříchy. A když neodpustíš druhým, ani tobě Bůh neodpouští. Naopak, když vyznáš své hříchy a přijmeš Boží odpuštění, je ti odpuštěno. A když odpouštíš druhým, dokážeš přijmout Boží odpuštění. Je to velmi praktické.

Tedy dvě slova a dva principy. Za prvé, zmocnění a za druhé, odpuštění.

Zbývá třetí a poslední část 20. kapitoly. Protože mezi učedníky chyběl skeptik Tomáš, Ježíš přichází ještě jednou a setkává se s Tomášem. To vidíme ve verších 24 až 29. Prosím o přečtení tohoto příběhu.

Zjevení Tomášovi

O Tomášovi se mluví i v lidovém jazyce jako o pochybujícím Tomáši. Dokud neuvidím, neuvěřím. Dokud si nesáhnu, neuvěřím. Pán je naprosto úžasný. V Bibli vidíme, že Bůh zná naše srdce plné pochybností a vychází nám vstříc.

Vidíme, že dokonce nevěřícímu a pochybujícímu učedníkovi dává důkaz. Ježíš v pondělí přichází skrze zavřené dveře mezi učedníky. C. S. Lewis řekl, že Ježíšovo tělo bylo fyzičtější než fyzický svět. Proto Ježíše nemohly dveře zastavit. Můžeme si představovat, že Ježíš byl duch, ale tomu odporuje čtený příběh. Tomáš si sáhl. A Ježíš zakazuje Marii, aby si sáhla. Nedávalo by to smysl, kdyby si nemohli sáhnout fyzicky. Už ses někdy dotknul ducha? Já ne. A opravdu, Tomáš si mohl sáhnout. Na křesťanské víře je úžasné, že je hmatatelná a skutečná.

Není to nějaké abstraktní duchovno nebo jen nějaké duchovní principy, které musíme žít, aby nám bylo dobře. Jde o živé setkání s Ježíšem a smysluplnou víru. Ježíš se dal Tomášovi poznat a řekl mu, nepochybuj a věř. Ježíš vyzval Tomáše, aby si sáhl: polož svůj prst sem... velmi konkrétně. Pohleď na mé ruce. Vidíš díry po hřebech? Vidím. Sáhni si do mé rány po kopí. Je tu stále. Ježíš již neměl smrtelné tělo a pochybuji, že krvácel. Jak píše apoštol Pavel, jeho tělo bylo jiné kvality než naše těla. Neměl smrtelné tělo a nemohl již umřít. Ježíš porazil smrt na kříži. Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Mnozí lidé pochybují, zda se to učedníkům nezdálo.

Na mnoha místech čteme, že Ježíš se ukázal jednotlivcům i skupinám, na jiném místě u Pavla čteme, že se najednou ukázal více než 500 svědků. Nebyli to nějaké přeludy či vidiny, protože byly opakované a dlouhodobé. Po Kristově vzkříšení ve skutcích apoštolů, které jsou zaznamenány historikem Lukášem, čteme: „také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.“ Přeludy nikoho nevyučují a nedávají se poznávat 40 dní. Ježíšovo vzkříšení není fikce, ale je to skutečnost.

Je to skutečnost víry, kterou přijímáme jako historickou skutečnost, ale zároveň jako fakt víry. Bez vzkříšení není možné mluvit o skutečném křesťanství. Bez vzkříšení z mrtvých, jak říká apoštol Pavel, je naše víra marná a zbytečná. Proč? Protože nemá žádnou moc. Bez vzkříšení není moc Ducha Svatého a naše svědectví nemůže nikoho přesvědčit. Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, je křesťanství mrtvé.

Pokud Ježíš vstal z mrtvých, je naše víra živá a můžeme se o těchto velikonocích, stejně jako každou další neděli radovat z osobního vztahu s Pánem Ježíšem.

Tomáš vyznává: Můj Pán a můj Bůh. Nevěřící či pochybující Tomáš uvěřil. Pán Bůh tedy mluví i ke skeptikům.

Je ale psáno: blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Víra je doufání ve věci neviditelné. Ne na všechno je možné si sáhnout. Je možné si sáhnout na skutky lásky konkrétních lidí. Je možné si sáhnout na Bibli a je možné zakoušet Boha ve zkušenosti. Ale někdy je opravdu třeba víra, když věci nejdou podle našich představ. Víra ale nikdy není nesmyslná a hloupá. Bůh od nás žádá víru, ne slepou a bezmyšlenkovitou poslušnost.

Skutečnost je, že jsme v situaci lidí, kterým se dává poznat Bůh duchovně. Požádej Pána Boha, aby se ti dal více poznat. Nepochybuj a věř, vyznej jako Tomáš: můj Pán a můj Bůh.

Mluvili jsme o třech setkáních. Za prvé, o setkání Ježíše s Marií, která vyznává: Rabunni, mistře. Za druhé, o setkání Ježíše s učedníky, kteří vidí a uvěří. A za třetí, o setkání s Tomášem, který vidí, sáhne si a vyznává: Můj Pán a můj Bůh.

Závěr (Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen)

Když mám celé kázání shrnout do několika vět... Křesťan není pouze ten, kdo je racionálně přesvědčen o platnosti křesťanských výroků. Křesťan je ten, kdo prožil osobní setkání se vzkříšeným Kristem. Bez vzkříšení je naše víra marná a zbytečná. Pokud je vzkříšení, je naše víra naplněná a prodchnutá Duchem Božím. Co máme dělat? Dvě věci. Za prvé, zmocňovat. A za druhé, odpouštět. Za prvé, jako nás Ježíš zmocňuje svým Duchem ke službě, máme i my zmocňovat druhé. Nemůžeme si hřát jen své teplé místečko, ale máme povzbuzovat druhé pomocí příkladu a laskavými slovy.

Pro někoho z nás je čas vstoupit do služby a zapojit se a pro druhého může být naopak čas se stáhnout a dovolit druhým sloužit. Za druhé, verš 23- máme odpustit. Není to otázka volby. Máme přijmout Boží odpuštění našich vin a také máme odpustit druhým. Je to výrok o nás. Komu odpustíte hříchy proti vám, tomu jsou odpuštěny. Komu Bůh odpustil, tomu je odpuštěno. Kdo nepřijal odpuštění, tomu není odpuštěno. Kdo neumí odpustit, není mu odpuštěno. A nakonec, za třetí, nepochybuj a věř! Tomáš si sáhl a viděl. Křesťanská víra není věření bez důvodu. Naším důvodem je osobní setkání se vzkříšeným Kristem a láska. Přál bych nám všem, abychom mohli o těchto velikonocích prožít nové a hlubší setkání s Pánem a začít žít plněji z moci Ducha Svatého. Proto skončím slovy: Kristus byl vzkříšen, opravdu byl vzkříšen! Amen.

Boží sláva v modlitbě, Jan 17

Úvod

Milí přátelé, v tomto postním čase a nadcházejících velikonocích si uvědomujeme, co pro nás Ježíš udělal. Bůh nás má rád a chce se nám dát víc poznat skrze Jeho slovo. Ježíš je dokonalým vyjádřením Boží lásky k nám. Posledně jsme meditovali nad 16. kapitolou Jana. Zdeněk Halas mluvil o změně perspektivy. Vaše trápení se změní v radost. V čem spočívá skutečná radost? Radost není něco, co můžeme vypůsobit z lidské síly. Opravdovou radost působí Bůh v našem srdci. Zdeněk mluvil o pravém půstu. Pravý půst v době postní neznamená mechanické a rigidní dodržování pravidel a nějakou hladovku. Ale pravý půst je osvobozující. Osvobození spočívající v odpuštění. Osvobození spočívající v důvěře Bohu skrze Ježíše. To je důležité si připomenout, když dnes slavíme Svatou večeři Páně, která je vlastně vyjádřením touhy lidského srdce po Ježíši. Je to touha po spojení s Bohem. Živé spojení s Bohem je vyjádřeno v Bibli dvojím způsobem. Za prvé, je to opravdový půst. O tom jsme mluvili posledně a za druhé, je to pravá modlitba. A co může být lepším vzorem opravdové modlitby pro nás a pro růst v modlitbě než příklad jaký nám zanechal Ježíš. Nedávno na téma modlitby jako vyjádření společenství mluvil Jirka Bukovský. Dnešní text z Jana 17. kapitoly je více osobní a věřím, že nás v něm chce Bůh pozvednout k osobnímu vztahu k Němu. Dovolte mi položit vám jednu osobní otázku: Jaká je tvoje zbožnost, když se nikdo nedívá? Jak se modlíš sám, když nejsi ve sboru nebo když nejsi s partnerem či partnerkou? Jak se modlíš mimo biblickou skupinku? Opravdová zbožnost se projevuje v první řadě v osobním životě, když se nikdo nedívá. Ne nadarmo Ježíš říká, že když se modlíš, zavři za sebou dveře a modli se ve skrytosti ke svému Otci. Věřím, že pokud chceme být křesťany a být skutečně Ježíšovými učedníky nebo chceme-li být zralými vedoucími, není jiné cesty než cesty vnitřní zbožnosti. Je hezké se modlit s ostatními, ale naše zbožnost ve společenství by měla vyvěrat z toho, co zažíváme s Bohem osobně. Jestli chceme vidět požehnání i zde na Skalce, není jiná možnost, než prohloubit náš modlitební život. Věřím, že o tom i o dalších výzvách bude mluvit dnešní slovo, kterým nás chce oslovit Bůh skrze dnešní text z Jana 17. kapitoly. Text Jana 17 se nazývá velekněžská modlitba. Jsme na konci Ježíšova krátkého života lásky a odevzdání a Ježíšovi zbývá asi 12 hodin života. Co byste dělali, kdyby vám zbývalo 12 hodin do konce? Začínali byste velké projekty? Ježíš neusiloval o velké evangelizační kampaně ani se nesnažil změnit zákony, ale poslední chvíle strávil se svým Otcem nebeským. Nedělal více veřejné služby, ale vstoupil do skrytosti svého srdce s Bohem v modlitbě. Pokud jsme vedoucí, a to platí skoro pro všechny z nás. Ať už jste rodiče, učitelé, pastoři, starší, diakoni nebo máte za něco zodpovědnost v práci, doktoři, manageři, zdravotní sestry... a nebo taková zodpovědnost na vás čeká v budoucnosti... tak pokud jsme nebo budeme vedoucí, musíme si uvědomit, jak je modlitba klíčová v životě vedoucího. Modlitba je důležitá v životě učedníka. Modlitba je důležitá v životě Božího služebníka. Klíč k vedení nespočívá v první řadě v tom, co je viditelné, ale v tom, co je neviditelné. Exupéry řekl, že to, co je v životě nejdůležitější, je očím neviditelné. Modlitba učedníka nebo vedoucího je vnitřní, neviditelná součást života, ze které vystupuje viditelná, veřejná část života. Jinými slovy, řečeno s Coveym, veřejné vítězství v našem životě je založeno na osobním vítězství. Dobrý obraz, který tuto skutečnost popisuje je ledovec. Většina ledovce je pod povrchem, pod vodou, není vidět, ale je klíčová. Tato masivní část ledovce potopila Titanic. Neviditelná vnitřní část našeho života je klíčová. Modlitba je v životě vedoucího nebo Kristova učedníka nejdůležitější částí jeho života a má podstatný vliv na jeho službu či práci. Modlitba je alfou a omegou misionáře, učitele v besídce, rodiče, doktora, diakona i každého dalšího učedníka. Modlitba totiž ukazuje, co je pro nás nejdůležitější, ukazuje náš závazek a také naše touhy, zájmy a také naše obavy a starosti. Pokud chceme někoho vést, musíme se za něj modlit. A už je jedno, jestli jsme rodiče, jestli vedeme příkladem nebo v autoritě, jestli jsme vedoucí firmy nebo jsme vedoucí v církvi. Nezáleží na našem postavení. A pokud ani vedoucí nejsme, jako Kristovi učedníci si též uvědomujeme, že úspěch či selhání ve viditelné či veřejné části života záleží na tom, kým jsme uvnitř a na síle našeho duchovního života. A klíčem k této oblasti je právě modlitba. A na to se zaměříme dnes. Dám vám malou schematickou pomůcku, abychom se v 17. kapitole, která má 26 veršů neztratili.

Ježíš se modlí za tři oblasti:
Zaprvé, ve verších 1-5 se Ježíš modlí za sebe. Ježíš se modlí: „Otče, oslav svého Syna...“
Ježíš začíná svou modlitbu vztahem mezi Ním a Jeho Otcem v nebi...

Zadruhé, ve verších 6-19 se Ježíš modlí za Jeho učedníky, za lidi, které vede. Tedy nejprve osobní vítězství, pak veřejné vítězství. Nejprve osobní vztah a pak důsledek pro veřejnou službu.

Za třetí, ve verších 20-26 se Ježíš modlí za ty, kdo uvěří skrze službu Jeho učedníků. Je to zajímavé, protože vidíme, že se modlí za to, co už vlastně nemůže ovlivnit. Jeho veřejná služba je prakticky u konce. Zbývá být zatčen, odsouzen a popraven. Mohli bychom říct, proč se modlí až teď? Ježíš se samozřejmě modlil pravidelně, celý život a modlí se i na konci. Z toho vidíme důležitý princip. Když dokončíme něco podstatného v životě, měli bychom vzdát Bohu díky a odevzdat výsledek našeho díla do Božích rukou. Ježíš tedy nejprve hledá Boží tvář, pak se přimlouvá za své učedníky, kterým 3 roky sloužil, a které tři roky vedl. A pak se modlí za ty, kteří budou vedeni Jeho učedníky.

Toto kázání jsem pojmenoval Boží sláva v modlitbě. V první části, ve 4. verši Ježíš říká: „Já jsem Tě oslavil na zemi. Otče, oslav mně svou slávou...“ V druhé části, v 10. verši se modlí Ježíš, aby byl oslaven ve svých učednících. A ve třetí části, ve verši 22 se modlí Ježíš, aby slávu, kterou dostal od Otce, dostali i ti, kdo budou učedníky Ježíšových učedníků, též Jeho učedníky. A ve 24. verši se modlí, aby všichni viděli Jeho slávu. Proto tento zvláštní název Boží sláva v modlitbě. Bůh je nejvíce oslaven na našem životě, když prožíváme radost ve společenství s Bohem v modlitbě. (zopakovat). Pojďme na první část, verše 1-5, kterou jsem pojmenoval: „Ježíšův vztah k Otci“.

1. Ježíšův vztah k Otci 1-5

Teze: Otec oslaví Syna a Syn oslaví Otce

Na této části modlitby si uvědomujeme Boží lásku mezi Ježíšem a Jeho Otcem. Nevím, jaký je vztah mezi vámi a vašimi otci. Možná, že je hezký, ale je také možné, že je narušený. Ale je také možné, že není žádný. Chci vám ale říct, že základem Boží lásky k nám je láska uvnitř Trojice. Láska mezi Otcem a Synem. Tato láska není založena na nedokonalých lidských vztazích, ale je duchovní, je skutečná a ničím nepošpiněná. A z této lásky vyvěrá láska Ježíše a Otce k nám lidem. Zajímavé je si povšimnout, že Ježíš je skutečně Bůh. Komu jinému než Bohu totiž náleží sláva? Možná teď nedokážeme správně pochopit, co je to sláva. Jeden mladý kazatel řekl důvtipně: Představte si, že sláva je jako tíže. Sláva je hmotnost. Sláva je fyzická významnost člověka. V případě Boha by takovou slávu nikdo neunesl. Neunesl by ji ani rozpínající se vesmír. Sláva Boží je nepoměřitelně a nekonečně větší než ta sláva lidská. Jaká je sláva Zemana a Klause? Sláva Obamy a Bila Gatese? Sláva všech králů a vojevůdců světa? Jaká je sláva papeže Benedikta a Františka? Jistě mají velký vliv... Ale sláva Boží a sláva Kristova je neskonale větší. Ježíš se ve čtvrtém verši modlí, aby oslavil svého Otce, když dokonal dílo na kříži. Když Ježíš žil v těle, ukázal nám Boží slávu a když vydechl naposledy, oslavil plně svého Otce v nebi. Zajímavé je, že v pátém verši obrací Bůh Otec svou slávu vůči svému Synovi. Otče, oslav mne svou slávou. Nikdo z lidí by něco takového nemohl vyslovit, pokud by nebyl duševně nemocný. Ježíš je ale Boží Syn, nestvořený a věčný Logos, naděje slávy. On je tedy oslaven Otcem, když umírá o velikonocích na kříži. Jaká podivuhodná novina? Evangelium Kristovo nám bere dech: Jak se může ukázat Boží významnost a důležitost na tom, když Bůh Syn umírá na kříži? Bůh se činí velikým tím, že Bůh sestupuje ve své lásce k nám. A to až poslušností Syna Ježíše ke kříži. Když Syn na zemi vydechuje naposledy, je Otcem v nebi  vyvýšen ke slávě, kterou měl před založením světa. Hustý. Na to by nepřišel ani ten největší hulič marihuany. A na rozdíl od fantazií šílených nebo zfetovaných lidí, Boží slovo si nevymýšlí ani neblouzní, ale zjevuje nám Pravdivě skutečnost. V modlitbě hledá Ježíš Boží blízkost a duchovní sílu k dokončení nejtěžší zkoušky pod sluncem. Tedy první část, od verše 1 do verše 5, Ježíš je oslaven Otcem, když Ježíš oslavuje Otce. Dokonce i v části modlitby, kdy se „Ježíš modlí za sebe“, děkuje Otci za věčný život pro nás. V čem je věčný život věřícího? Věčný život věřícího je v poznání pravého Boha. A jak poznáváme pravého Boha? Poznáváme ho v Ježíši. Překvapivé je, že neomezeného a věčného a pravého Boha poznáváme v Ježíšově kříži, v jeho smrti a vzkříšení. Tedy když věříme poselství pokory a lásky, tehdy poznáváme velikost Boží. O tom je první část Ježíšovy modlitby. Pojďme do druhé části, od 6. do 19. verše.

2. Ježíšův vztah k učedníkům 6-18

Ježíš je oslaven ve svých učednících, když zachovají Ježíšovo slovo, jsou ve světě, ale nejsou ze světa, jsou jedno se Synem a Otcem

Přechod k druhé části vidíme v šestém verši, kde se mění téma Ježíšovy modlitby: „Zjevil jsem Tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa“. Tím myslí Ježíš svých 12. V této části se ukazuje Ježíšův vztah k Jeho 12 učedníkům. Když 11 učedníků přijímá Ježíšova slova, v pravdě poznají, že Ježíš není jen nějaký guru nebo morální učitel, ale vpravdě Bůh Syn poslaný od Boha Otce, to říká 8. verš. V této prostřední části vidíme jednu velmi překvapivou věc. Ježíš říká, že je „v nich oslaven“. Ježíš je oslaven v Jeho učednících. Jak to? Ježíšův učedník je natolik spojen s Ježíšem, že svým životem – skutky i slovy – činí Boží vůli. Je natolik sjednocen s Ježíšem, že svým životem oslavuje svého Pána. První část modlitby říká, že Ježíš oslavuje Otce a Otec oslavuje Syna. Tady se dovídáme, že učedníci oslavují Ježíše. Ježíš se modlí za své učedníky. Prosí Otce v 11. verši, aby je zachoval ve víře. Jak vidíme ve 12. verši, ne každý totiž bude Ježíše následovat až do konce. To vidíme na Jidášovi, který od Ježíše odpadl. Může to být i tak s námi. Ne každý, kdo Ježíše začal následovat, bude Ježíše následovat až do konce. Ježíš se ale modlí za ty, kdo v něho uvěří, aby od něho neodpadli, ale aby je Otce zachoval až do konce, to vidíme ve verši 11 a 14.  Ježíšova prosba za jeho učedníky je dvojí – zachovej je ve víře a zachovej je od zlého. Přijdou totiž zkoušky, těžké věci v našem životě, které vyzkoušejí naši víru. Někdo blízký může onemocnět nebo dokonce zemřít. Právě s manželkou procházíme touto zkouškou, proto zažíváme tohle velmi osobně. Když přichází do života učedníka smrt, Bůh otřásá základy naší víry. Ukáže se, zda jsou pevné a zda věříme pravdivě, nebo je naše víra jen iluze a klam. Je totiž časté, že máme falešnou představu o tom, kdo je Bůh. Pokud naše víra stojí na tom, co pro nás Bůh dělá, stojíme na velmi vratkém základě. Řeknu to ještě jednou a jinak. Pokud jsi křesťan kvůli Božímu požehnání, máš ve svém srdci modlu! Pokud věříš, že křesťan nikdy netrpí a všechno v jeho životě se bude dařit, tato falešná víra bude vyzkoušena a uvidíš, že o ni nakonec přijdeš. Ve 14. verši Ježíš mluví k Otci a říká, že Ježíšovi učedníci jsou v nenávisti světa. Proč to tak je? Proč jsou Ježíšovi učedníci v nenávisti? Ježíšovi učedníci jsou v nenávisti světa pro Boží slovo. Budu teď přímější. Stojí za to si znovu položit klíčovou otázku: Kdo je skutečně Ježíšův učedník? Možná si někteří z vás povzdychnou. Mým cílem není zpochybňovat vaši víru ani vám nechci sahat do svědomí. Kladu si tuto otázku s vámi a mám v srdci hluboký žal z toho, že je možné si říkat křesťan a stále jednat proti smyslu křesťanské víry. Také mám v srdci touhu, abychom všichni byli Ježíšovými učedníky nejen formálně, ale skutečně. A mám velkou naději, že je to možné, pokud po tom ve svém srdci budeme opravdu toužit. V první řadě, následovník nebo učedník Ježíše nepatří tomuto světu, to vidíme ve verši 14 a 16. Ježíšovi učedníci nejsou ze světa jako ani Ježíš není ze světa. To není nějaký trip na drogách nebo nějaké fantazírování. To velmi jednoduše znamená, že Ježíšův učedník nemá hodnoty založené na svém nevěřícím okolí. Od čeho odvozuješ svoje hodnoty? Odvozuješ je z Bible? Odvozuješ svoje hodnoty z Božího slova? Modlíš se k Bohu, aby ti ukázal Jeho vůli? Nebo své jednání a hodnoty odvozuješ ze svého rozumu či citu? Řídíš se při každodenním rozhodováním hodnotami tohoto světa nebo se řídíš hodnotami Božího království? Vždyť Boží slovo samo říká: Ježíš sám říká: „Hledej nejprve Boží království a všechno ostatní ti bude přidáno“!

Je to vážná a důležitá otázka pro každého učedníka: Řídím svoje morální rozhodnutí tím, co chce Bůh nebo tím, co chci já? Jsem ve středu života já a nebo je ve středu života Bůh? Ježíšův učedník je ten, kdo se chce líbit Bohu a řídí se ve všem Božím slovem. Tedy odpovědí na otázku, proč jsou Ježíšovi učedníci v nenávisti tohoto světa je prostá. Člověk, který se neřídí hodnotami tohoto světa je nepopulární. Skutečný křesťan totiž nelže. Křesťan nepodvádí, aby získal co chce. Jeden člověk mi před nějakou dobou řekl, že by mu vůbec nevadilo, kdyby řekl kontrole, že on nebo jeho manželka byla doma, i kdyby doma nebyla. Řekl mi, že mám mít připravenou fiktivní příběh pro kontrolu, aby mě tak říkajíc nemohli nachytat na švestkách. Účel světí prostředky, že? Ne tak v Božím království. Etika křesťana se odvozuje od Božího slova a ne od toho, co lidé považují za přijatelné či normální. Člověk, který usiluje o hodnoty Božího království je nenáviděn druhými, protože jim osobním příkladem i slovem „ne, já to neudělám, protože věřím Bohu“, šahá do svědomí. Nakonec ze stejných příčin zemřel Ježíš a zemřel tak i Jan Hus. Ježíš říká, že nejsme ze světa, tak ani jako Ježíš není ze světa. Mrtvá ryba pluje po proudu, živá ryba pluje proti proudu. Není možné si říkáš křesťan a kompromitovat hodnoty Božího království. Je možné ze slabosti zhřešit, litovat svého hříchu a odvrátit se od něho. To je skutečnost. Proto jsme dnes tady. Chceme ve Večeři Páně vyznat svou nehodnost a svá selhání oproti hodnotám Božího království. Dobrá zpráva je, že nám Ježíš odpouští, když své hříchy vyznáváme a chceme jich zanechat. Učedník, který je spojený s Ježíšem ale ví, že hřeší, když zhřeší a činí z toho pokání, odevzdá svůj hřích Bohu a usiluje o nápravu. Ten, kdo je ze světa si svoje jednání omlouvá a říká, že nemá žádný problém. Ježíš se za nás v 17. verši modlí: „posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda“. V 19. verši dodává: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni“. Tedy křesťan má milovat pravdu. Vždyť Ježíš je Pravda. Znáte výrok Ježíše: „Já jsem ta Cesta, Pravda a Život“. Nežiješ v klamu? Nenalháváš si, že tvoje jednání je správné, když pravda je, že hřešíš? V dnešním světě plném relativismu všude slyšíme: „vždyť já to tak necítím... já si myslím, že pravda pro mě je...“. Když k tomu připočítám lidské sobectví, egoismus a lenost, tak je skoro jisté, že se o nás takové myšlenky pokoušely, pokouší a budou pokoušet. Jak jednáš v takové situaci? Odmítneš takovou myšlenku? Pokud chce být člověk Ježíšovým učedníkem, musí Ježíše následovat a umírat své přirozenosti. Ježíšův učedník musí milovat pravdu a žít v pravdě. Uvedu ještě jeden provokativní příklad, který je velmi současný. Pornografie. Asi polovina křesťanů, podle statistik 50% je závislých na pornografii. Muži jsou více závislí než ženy. Pokud jsi na něčem závislý, je přirozené, že si to budeš chtít omlouvat. Nebudeš chtít se této závislosti vzdát. Řekneš si ve svém srdci, žádný problém nemám. Vždyť nikomu neubližuju. Vždyť je to nevinné. Je to moje věc. Vždyť sloužím v církvi. Vždyť pravidelně platím desátky. Vždyť jsem dobrý křesťan. Ale je to pravda? Je „dobrý křesťan“ biblický pojem? Je někde v Bibli řeč o vyvažování zlých skutků tmy dobrými skutky? Není snad postavená křesťanská víra na nezasloužené milosti Boží? Navíc sledování pornografie je skutečně hřích. Je to smilstvo. Navíc abychom si byli skutečně jistí, Ježíš nám to říká v evangeliích: „kdo by na cizí ženu hleděl chtivě, již s ní ve svém srdci zcizoložil...“. Je sledování porna motivováno touhou po čistotě, o které mluví Nový zákon? Jistě že ne! Je to hřích.  Dal jsem to jako typický příklad dnešní doby. Normální pro tento svět je dívat se na porno. Ale je to správné? Jistě že ne. Normální pro tento svět je podvádět a neplatit daně. Je to ale je to správné? Jistě že ne. Boží slovo říká: „komu daň, tomu daň...“. Mým záměrem není moralizovat. Sám vím, že selhávám v různých oblastech mého života, nesnažím se vypadat víc svatě tím, že poukážu na chyby druhých. Mluvili jsme o tom, že člověk, který si říká křesťan, může sám sobě lhát a žít v klamu. Proto jsem dal takový příklad. Pokud chci Ježíše následovat, musím si nejprve připustit, že mám problém a že Ježíše potřebuju. Když si myslím, že jsem v podstatě dobrý člověk, pak nemusím chtít být křesťanem, protože s takovým postojem nikdy křesťanem nebudu. Dobrá zpráva je verš 19: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni“. Co to znamená? Ježíš je zdrojem naší svatosti. Nemusím se snažit sám být svatý, protože je zřejmé, že na to nemám z vlastní síly. Dovolte mi jeden názorný příklad. Chtít být dobrý křesťan nebo snažit se žít bezhříšný život je jako tlačit auto do kopce. Ono se to dá, když jede auto z kopce. Nasedneš a jedeš. Ale pak přijde rovinka a po nějaké době auto začne zpomalovat a po několika kilometrech rozhodně stojí. Tak vystoupím. A začnu tlačit. Nejdřív je to dřina, ale pak se mi podaří auto roztlačit. Když jsme 4, tak se to snad i dá. Když přepneš na neutrál a vytáhneš ruční brzdu, tak se může zdát, že se dá tlačit auto a že je to snesitelné. Ale je smysl auta, abychom ho tlačili před sebou nebo ho táhli za sebou? Auto znamená v původním jazyce „samo“. Tedy jede samo. Má motor a ten pohybuje autem. Auto musí mít naplněnou nádrž a musí fungovat, pak jede takříkajíc samo. Ale co pro to musím udělat, aby jelo „samo“? Musím přestat tlačit a nastoupit dovnitř. A musím před tím natankovat. A pak zavřu dveře a nastartuju zapalování. A pak se v lepším případě ozve příjemný zvuk startujícího motoru a pak se auto rozjede. Má to výhodu. Nemusím tlačit. A nesedřu se. Důvodem ježdění s autem nemá být snesitelnost, ale že jezdí samo je původní záměr auta. Navíc když přijde kopec, tak ho můžu v lepším případě vyjet. Už jste zkoušeli tlačit auto do kopce? Pokud je to krpál, je to nemožné a nesnesitelné. A takové je to i v životě. Žít život z vlastní síly je jako tlačit auto. Možná že se nám jako křesťanům zdá, že je to občas i snesitelné. Když kompromitujeme křesťanské hodnoty, tak se nám může zdát, že křesťanský život je fajn. Můžu přece trochu lhát a trochu podvádět, když mě nevidí lidi kolem mě. Navíc to dělají i druzí. Dost často to dělají i lidi v církvi. Možná že kolega v práci si říká křesťan a také se dívá na porno. Vždyť je to normální. Ale normální pro koho? Pro tebe? Ujišťuji tě, že to není Boží záměr. Žít přirozený život ve víře je hřích. Kdo nejedná ve víře, hřeší. Navíc je to ubíjejí a nudné. Kdo by chtěl mít auto a chtěl ho tlačit? Na tomto primitivním příkladě je to jasné. Ale možná to není úplně do důsledků jasné v našem životě. 

Ježíš za tebe zemřel, abys měl sílu nehřešit. Ježíš odešel k Otci, abys dostal Ducha Svatého, který ti dává každý den sílu Ježíše následovat. Následování Ježíše není o neustálém úsilí a násilném překonávání přirozenosti silou vůle. Je psáno: „Duch působí chtění a činění.“ Modlíš se každé ráno takto?: „Bože, já vím, že na to nemám, naplň mě prosím Duchem svatým. Zmocni mě pro to, co mám dnes dělat. Zmocni mě pro to, abych žil hodnoty Božího království. Zmocni mě Duchem svatým, abychom Tebe následoval.“ Pokud se nemodlíš za zmocnění Duchem Božím, možná, že tlačíš auto. Možná jsi na rovince a život je snesitelný. Možná sedíš v autě a na neutrál sjíždíš kopec. Ale možná, že už tlačíš auto dost dlouho a jsi udřený. A možná, že ses zastavil před kopcem a ptáš se, jak dál? Chci tě povzbudit, aby ses modlil o zmocnění Duchem Božím. Chci tě povzbudit, abys hledal Boží vůli pro tvůj život. Chci tě dnes povzbudit, abys četl Boží slovo a ptal se každý den: „Co mi chceš, Ježíši, skrze Tvoje slovo dnes říct?“

To byla druhá část Ježíšovy modlitby, pojďme do finále. Ve třetí části se Ježíš modlí za ty, kdo Ježíše ještě neznají. Modlí se za učedníky učedníků. Od verše 20 do verše 26 vidíme Ježíšův vztah k hledajícím.

3. Ježíšův vztah k hledajícím 20-26

Ježíš dává svou slávu (od Otce) těm, kdo uvěří v Jeho jméno skrze slovo apoštolů. Ježíš nám dává poznat Otcovo jméno, abychom měli lásku jako má Syn k Otci a měli jsme v sobě Ježíše.

Ve 20. verši čteme něco velmi povzbudivého. Ježíš neprosí u svého Otce jen za své učedníky, ale i za ty, kdo skrze slovo učedníků uvěří. Možná, že jsi dnes věřící a nejsi si jistý, zda jsi skutečně Ježíšův učedník. Pamatujete si na film Matrix? Je tam scéna, kdy se ptá Neo vědmy, zda je vyvolený. A vědma pohledí do jeho očí a podívá se na jeho ruku a řekne mu, to je zajímavé... a pak dodá slova: „vždyť ty dávno víš, co bych ti měla říct“. A Neo odpoví: „nejsem vyvolený“. A vědma odpoví: „je mi líto... máš ten dar, ale ještě na něco čekáš...“. Já s vědmou nesdílím učení o reinkarnaci a nechci vůbec zpochybnit, že jsi křesťan. Ale jak jsme řekli, být věřící a být učedník Ježíše jsou dvě věci. Každý křesťan má být Kristovým učedníkem. K tomu, abys byl učedníkem, musíš uvěřit Božímu slovu. Je třeba přijmout moc Ducha Svatého, abys netlačil káru, ale otočil klíčkem a jel ne z moci vlastní vůle, ale z moci Ducha Svatého. Možná, že jsi kdysi prožil něco s Bohem, ale myslíš, že křesťanský život je o jednorázovém prožitku? Pravím Ti pravdu, není! Křesťan má srdce, které je neustále připravené otočit se k Bohu, když selžu a uvěřit Jeho vedení. Vybízím Tě proto dnes, uvěř Božímu slovu a věř evangeliu. Dovol Pánu Bohu, aby vytrhnul modlu z Tvého srdce. Křesťan není ten, kdo se snaží ... Kdo usiluje o ... Ale je to člověk žijící z Boží milosti. Není to člověk, který se snaží si Boží přijetí zasloužit. Věříš Bohu, protože Bůh ti žehná? Věříš Bohu, ale vlastně pochybuješ, že Bůh je živý dnes? Obrať se k Němu. Potřebuješ prožít hlubší poznání Boha skrze Boží slovo. Tak začni číst pravidelně Bibli, připoj se k biblické skupince. Možná tě Bůh dnes volá, aby ses stal Kristovým učedníkem. Modli se a připoj se k učednické skupince. Možná, že tě dnes Bůh povzbuzuje, abys prohloubil svůj modlitební život. Tak se začni pravidelně modlit a prosit Boha o zmocnění Duchem. A možná tě Bůh dnes usvědčuje ze lži, tak čiň pokání a přijmi povzbuzení skrze Jeho svátost.

Ve 22. verši se Ježíš modlí: „slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ Ježíš nám dává poznat sám sebe a ukazuje nám svou slávu proto, aby nás spojil s Bohem. Mezi Otcem a Synem je vzájemná láska a jednota. Co chce Otec, chce i Syn. Syn říká: „Ne má vůle, ale tvá vůle se staň.“ To samé chce Ježíš dnes pro nás. Ukazuje nám svou slávu, svou významnost, důležitost a krásu a dobro, abychom v Něho uvěřili a byli spojeni s Bohem. Pak se můžeme opravdu radovat a pak je Bůh opravdu oslaven v našem Životě.

Shrnutí

Když mám kázání shrnout, Ježíš se modlí ve třech oblastech: za sebe, za učedníky a za hledající. Modlí se za nás za těchto 7 věcí: Za naši víru (vv 11-12), za naše naplnění radostí (v13), za naši budoucnost (v14 a 15), za naši věrnost (v16 a 17), za ovoce Ducha (vv 18-20), za naše společenství s Otcem (vv21-23) a za to, abychom byli jedna rodina (vv 24-26). Stejně tak my se máme modlit za náš vztah s Otcem a hlubší naplnění Duchem v Ježíši, jak nám to ukázal příkladem Ježíš. Modlitba je osobním, neviditelným a duchovním vyjádřením živého vztahu s Bohem, které je nejdůležitějším aspektem života každého Ježíšova učedníka. Bez modlitby nemůžeme nikdy očekávat, že Bůh bude jednat mocně v našem životě a že bude opravdu oslaven v nás. Když se naopak modlíme, naplňuje nás radost z Boží blízkosti a Ježíš je oslaven na našem životě.

Ježíšův učedník žije hodnoty Božího království, které vyvěrají z hlubokého vnitřního vztahu s Ježíšem. Modlitba je vnitřní základ, skrze který vyvěrají všechny vnější oblasti našeho křesťanského života. Dobrá zpráva je, že není třeba tlačit auto před sebou, ale můžeme v modlitbě poprosit Ježíše o naplnění Duchem a hodnoty Božího království můžeme žít z Boží moci a ne z vlastní síly. Ať nám v tom Bůh pomáhá a naplňuje nás radostí a je na našich životech i životě našeho společenství oslaven.

 Amen.