Jákob a jeho ženy Genesis 29

Úvod

Milí přátelé, dnes je poslední díl série starozákonní postavy a jejich vztahy. V prvním dílu jsme mluvili o Judovi a Támar. Viděli jsme, že postavy z Bible jsou obyčejní lidé trpící různými neduhy a tak jako my, i ony potřebují Boží dotyk a někdy i pořádnou facku, aby se probraly. Juda byl tvrdý člověk, který se teprve po této facce probral. Z člověka, který prodal svého bratra do otroctví a chtěl nechat upálit svou snachu, se postupně vyvinul člověk s měkkým srdcem, který by nasadil svůj vlastní život pro svého bratra a konečně byl schopný empatie vůči svému otci. Viděli jsme, že příběhy staré 3500 let nám mohou dnes mnoho říci. Vidíme, že Bůh, který obměkčil srdce tvrdého člověka, dokáže jednat i v našich vlastních životech.

V druhém příběhu o Izmaelovi a Hagar jsme viděli, jak se Bůh smiluje nad nechtěným dítětem a jeho matkou a použije je ve svém dobrém plánu s lidstvem. Vidíme, jak z netrpělivých rodičů učiní rodiče víry, kteří navzdory svému pokročilému věku zplodí potomka, který sehraje klíčovou roli v Božím plánu spásy.

Věřím, že tento motiv Božího jednání s lidmi zazní dnes o to silněji. Proč? Jsme 9 týdnů před velikonocemi a postupně vcházíme do postního období. Během postního období se ztišujeme a uvědomujeme si hlouběji význam Božího smírčího díla na kříži. Když přemýšlíme nad významem Kristova díla smíření, připomeňme i dnešní čtený text z Matoušova evangelia, který nám říká, že jsme na tom před Bohem stejně.

I když přicházíme k Bohu v různých etapách našeho života, přece nakonec všichni potřebujeme Boží milost, ta jediná nás může zachránit. Nakonec nezáleží na tom, jak jsme dobří nebo jak jsme duchovně daleko, vždyť budeme všichni stát před stejným Bohem a na základě víry v Ježíše Krista dostaneme stejně – Bůh nám odpouští to, co jsme udělali a i to, co jsme měli udělat a neudělali. Příští týden budeme moci prožít společně Boží odpuštění ve Večeři Páně.

Dnes se podíváme na příběh Jákoba a jeho rodiny. Tento cyklus začíná ve 29. kapitole Genesis. Jákob odchází od své rodiny. Ze země zaslíbené musí putovat do země, odkud pochází jeho matka Rebeka. Rebeka pochází z Cháranu, odkud se před několika desítkami let přesunula za svým budoucím manželem Izákem.

Pro dnešní příběh si připomeňme, že Izák a Rebeka měli dva syny – Jákoba a Ezaua. Tito bratři spolu soupeřili a byli velmi odlišní. Už při jejich narození vidíme počátek sporu: Ezau je prvorozený a Jákob vychází druhý. Prvorozený znamená, že zdědí všechno a bude v budoucnu nadřazený svým bratrům. Ale Bůh měl jiný plán. Chtěl si použít Jákoba a ne Ezaua, to ukázal Rebece, jejich matce.

Ezau je chlupatý, jeho jméno znamená kožíšek, je lovec. Ezau je oblíbenec svého otce. Jákob nemá hustou srst a zase se stará více o domácnost. Je to kluk, který se točí kolem matčiných sukní a nevytáhne paty z domu. Jeho bratr chodí často lovit a nosí domu zvěřinu a jeho otec jej má raději.

Je to smutné, ale posuďte sami, jak pravdivé, že v rodině je to tak, že někdy táta nebo máma upřednostňují jednoho před druhým. Pro náš příběh je důležité, že Jákobovo jméno znamená úskočný nebo lidově řečeno, je to podvodník. Protože Pán Bůh zjevil Rebece vůli ohledně budoucnosti jejích synů, Rebeka více lnula ke svému druhorozenému, mladšímu synovi Jákobovi. Jákob je věrný rodinným tradicím a na rozdíl od svého bratra ctí názor jeho rodičů pokud jde o svou ženu. Nechce si vzít cizinku, ale chce naplnit vůli svých rodičů a vezme si ženu z domoviny své matky Rebeky. Ezau se zaplátá s kenaankami, což jeho rodiče provokuje. Boží vůle přece byla, aby se Boží lid nemíchal s dalšími národy.

Navíc Izákův otec tolik obětoval, aby se dali Izák a Rebeka dohromady. Takže Jákob jde ve šlépějích svých rodičů, ale Ezau ne.

Pro dnešní příběh z těchto čtyř osob je důležitý hlavně Jákob. Už v mládí Jákob podvede svého bratra Ezaua. Za mísu čočky získá prvorozenství svého bratra, který si neuvědomí dosah nevýhodného obchodu. Ezau je mužem přítomnosti, tady a teď... lehkovážně přehlédne, že tím ztrácí postavení prvorozeného syna, který zdědí vše. Později Jákob podvede svého otce a zneužije jeho slepoty a pozdního věku. Jeho otec Izák chtěl udělit požehnání svému oblíbenému synovi Ezauovi a místo toho podvodem udělí své požehnání Jákobovi. Jákob tedy jediným činem podvede svého otce a zároveň i svého bratra. Jeho bratr je tímto činem odsunut na druhou kolej a také je za to na Jákoba náležitě naštvaný. Ezau chce Jákoba dokonce zabít.

To je také mj. důvodem, proč musí Jákob pryč z domu. Jeho rodiče zároveň vědí, že Jákob má být dalším praotcem, ale zatím není schopen převzetí kormidla. Je to podvodník, je to kluk, který nezná cenu práce a musí se naučit životní lekci. Na tomto příběhu si uvědomujeme, jak je Bible pravdivá co se týče mezilidských vztahů a zvláště vztahů v rodině, které často vůbec nejsou růžové a mají daleko k ideálu.

Je až s podivem, že si Bůh vyvolil takového člověka jako je Jákob. Neustále mě překvapuje, jak si Bůh proměňuje lidi nedokonalé a nepřipravené. Takové lidi si použije ve svém úžasném plánu záchrany lidstva.

Je to povzbuzení pro nás. I když jsme lidé hříšní a nedokonalí, Pán Bůh nás postupně mění a používá si nás, aby zjevil svou slávu a protože nás má rád. Nezanevře na nás, když jsme nedokonalí. Umí si nás použít, protože mu na nás záleží a miluje nás. Na příběhu Jákoba uvidíme nejen jeho nezralost a hřích. Uvidíme, jak ho Pán Bůh svým působením postupně proměňuje. Uvidíme, jak těžké situace v životě působí na změnu charakteru člověka. Podvodník je podveden. Bůh nastavuje zrcadlo hříchu člověka. Postupně tak činí z člověka nezralého člověka zralého a člověka spoléhajícího místo na sebe na Boha.

Naslouchejme proto příběhu z 29. kapitoly Genesis o Jákobovi a jeho ženách. Příběh nás věřím nejen inspiruje po literární stránce, ale má pro nás důležité poselství pro naše životy.

Mám pro nás jednu tajemnou otázku, která věřím bude během našeho příběhu dávat velký smysl... Věříte v zákon setby a žně? Zákon setby a žně říká, že to, co člověk zasadí, také sklidí. Dnešní kázání a příběh jsem nazval „jak člověk zasévá, tak také sklízí...“

Dnešní příběh rozdělíme do dvou částí, láska na první pohled od verše 1 do verše 14, kde se Jákob seznámí s krásnou dívkou Ráchel. A druhá část je velké drama , kde je podvodník sám podveden, to jsou verše 15 až 30.

Poprosím o přečtení první části příběhu od 1. do 14. verše.

A. první část, 1-14 Láska na první pohled

Prvních 14 veršů jsem si pojmenoval pro sebe „láska na první pohled“. Jákob se seznámí se svou osudovou láskou Ráchel při pasení ovcí. Skutečně se zamiluje. Je ochoten udělat něco velkého, aby získal to, po čem jeho srdce opravdu touží. Jeho láska je silná, o tom svědčí jeho skutky, jak uvidíme později, vždyť kdo by na svou lásku čekal 7 let... Jákob se vrací tam, odkud odešla jeho maminka Rebeka. Jákob přichází do země synů východu. Toto označení znamená jednak směr, kterým se Jákob vydal, na východ... tam sídlili pastýři, kočovní nomádové, kteří se stanou později velkými nepřáteli Izraele. Jákob přichází do Cháranu, odkud prve Bůh povolal Abrahama na velkou cestu do zaslíbené země. Cháran je také osudové místo, kde se nepřímo seznámili jeho rodiče.

Jákob byl nezralý a přitom pěkně vyčůraný podvodník.

Vždyť z Bible se dovídáme, že ne jednou podvedl svého vlastního bratra a jednou dokonce vlastního otce, který ležel na smrtelné posteli. Jak si tedy Bůh může vyvolit takového člověka? Když mluvím o nás, o církvi, můžeme si klást podobnou otázku, jak se může takový člověk nazývat křesťan? Je možné, aby si Bůh používal takové lidi, kteří jsou tak nedokonalí?

Napadla mě jedna ilustrace.

Mnoho křesťanů si lepí na auto rybičku. Je pak politováníhodné, že křesťan s rybičkou jezdí jako odpusťte mi to přirovnání, jako prase. Křesťanství je náboženství lásky a přesto křesťanští manželé jsou na sebe jako psi... Jak to? Nedokážu v rychlosti na tuto otázku odpovědět, věřím ale, že na ni také mimoděk můžeme najít vodítko v našem příběhu...

Vidíme naději, že křesťan, který je hříšný, postupně nachází cestu a postupně je proměňovaný Boží milostí.

A právě, Boží cesty jsou větší než naše a nám nenáleží odsuzovat. Snad v kontrastu k minulosti člověka vidíme úžasné působení Božího Ducha a divíme se, jak je Bůh velký, že člověka dokáže změnit. Z příběhu o Jákobovi a jeho ženách vidíme, jak Bůh mění srdce Jákoba.

Jákob je netrpělivý a navíc se chce předvést... Přichází překrásná Ráchel. Jákobovo srdce muselo napětím rychle bušit, červená se a srdce se mu svírá úzkostí. Jak je krásná! Snad znáte situaci, když jsme se do někoho bezhlavě zamilovali. Když fyzická krása ženy volá chlapce či muže, jen těžko poroučet srdci a jen těžko touhu ovládnout.

Jákob svou touhu rozhodně ovládnout neuměl.

Jákob poroučí zkušeným pastýřům, aby odvalili kámen a napojili přednostně Rácheliny ovce. Pastýři jej krátce odbudou. Nebudou poslouchat nějakého mladíka, natož cizince. Navíc je to proti zvyklostem... V této oblasti bylo zvykem, že se muselo čekat. Asi jako na poště, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Když přijdete na poštu, vezmete si číslo a musíte čekat, až na vás přijde řada. Stejně tak i Ráchel to věděla a musela počkat, až večer přijdou i ostatní pastýři se svými stády a pak dostanou napít ti, kteří přišli nejdříve a pak další a až nakonec ten, kdo přišel poslední.

Jákob naprosto nerespektuje dobré vychování a místo toho předvádí svou velikou sílu. Jako když se chlapci snaží zapůsobit svými svaly na dívku. Kámen od studny byl velmi těžký a muselo ho odvalit několik mužů. A přesto vidíme mladého Jákoba, jak sám odvalí s vypětím všech sil kámen a napojí ovce Ráchel. Když pohoršil pastýře a šokoval Ráchel, přistoupil k ní a políbil ji. O tom je příběh od verše 9 do verše 14. Ano, někteří komentátoři říkají, že polibek byl tehdejším pozdravem. Ale pořadí děje je přinejmenším velmi neobvyklé. Nejdříve polibek, pak radostný pláč a až pak představení.

Myslím, že to bylo velmi divné a výstřední i na tehdejší poměry. Spíše se mi zdá, že Jákob neměl své chování ani emoce pod kontrolou.

Zmatená a šokovaná Ráchel rychle běží ke svému otci Lábanovi povědět mu o Jákobovi. Lában si musel myslet, že je to dejavu.

Byl tehdy jistě mladý, ale mohl si říct. Tohle tu již bylo.

Jakmile se dověděl, že Jákob přišel... řekl si, ha syn mé sestry... že by další svatba? Vždyť na stejném místě se setkala Rebeka se služebníkem Abrahama. Rebeka a Izák byli seznámeni ve 24. kapitole. Je to krásný příběh o domluveném sňatku, na ten odkazuji jen kvůli Lábanovu dejavu. Mezi těmito příběhy je jistě mnoho desítek let. Vždyť Izák již umírá, když Jákob přichází do Cháranu. Tedy Lában musel být mladší než Izák a musel žít alespoň dalších 14 let:))

Dnes nemluvíme o domluveném sňatku, ale o něčem zajímavějším, o polygamii. Moje kamarádka mi řekla, že by bylo mnohem lepší, kdybychom uzákonili polygamii, protože by žena byla v mnohem větším bezpečí než když muž má ženu a více milenek. Ženy by se mezi sebou domluvily, mužovo libido by bylo spokojené a bylo by vše v pořádku. Jedna by např. vychovávala děti a druhá třeba vařila... Taková dělba práce.

Dnešní příběh docela hezky ukazuje, jak polygamie vypadá v praxi...

Pojďme ale zpět do děje... Lában nebyl romantik a nešlo mu o osudová setkání... Jeho motivací byly peníze a cítil možnost zisku. Byl to těžký pragmatik. Pamatoval si dobře, že rodina Izáka a Jákoba byla velice bohatá. Tak běžel k Jákobovi a chtěl se s ním hned seznámit. Myslím, že musel být velmi zklamán, když viděl, že Jákob přišel sám a nic s sebou neměl. Vždyť utíkal před svým bratrem Ezauem a jeho rodiče usoudili, že se musí postavit na vlastní nohy a nedali mu nic, aby se naučil sám cenu práce a peněz.

Nehledě na Jákobovo neslavné postavení byl přizván Lábanem do jeho rodiny a mohl zůstat. Tím naplnil Jákob poslání od svých rodičů... Ale Honzíkova cesta na zkušenou se měla trochu protáhnout...

Nyní se dostáváme do druhé části příběhu, kterou jsem pojmenoval podvodník podvádí podvodníka. Prosím o přečtení druhé části příběhu od 15. do 30. verše...

B. druhá část – 15-20 Tvrdá práce

Zajímavý vývoj, že? Kdo by čekal takové pokračování? Kdo by čekal, že příběh skončí takto? Od 15. do 20. verše vidíme, že Jákob se musí naučit cenu práce. Jákob začal sloužit jako pastevec a staral se o stáda spolu s Ráchel. Lában viděl, že Jákob miluje Ráchel. Viděl v tom skvělou příležitost. A tak se zeptal Jákoba, co bude chtít za odměnu. Uplynul již měsíc, co Jákob pracoval jen za jídlo a přece jenom mu něco musel nabídnout. Když Jákob požádal o sňatek s Ráchel, Lában jistě nebyl překvapený.

Když vidíte dva zamilované lidi, je to hned vidět. Zamilovaný výraz, mentální nepřítomnost... Příběh nám prozrazuje, že Ráchel byla překrásné figury a příjemné tváře. V tom je věřím poučení i pro nás muže. Když si bereme ženu, je důležité, aby byla zbožná, ale také je dobré, když se jí můžeme dívat do obličeje. Měla by pro nás být krásná. Vždyť na ni budeme hledět celý život. Nejsme jen duchovní bytosti, ale také máme těla a jsme fyzičtí a vzhled je také důležitý. Jákob si evidentně uměl vybrat. Byl v tom ale háček... Podle tehdejších tradic se musela nejprve provdat první dcera, tou byla Lea. Lában měl totiž dvě dcery.

Leu a Ráchel. Lea byla starší a Ráchel mladší. Je zajímavé, jaká jména dávají rodiče dětem... Lea znamená kráva. A navíc nám vypravěč říká, že má „mdlé oči“. V původním jazyce se vykladači rozcházejí... je možné říct dvojí, jednak její oči nebyly hezké, zkrátka neměla jiskru v oku. To znamená, že oproti Ráchel jí chyběla životní energie, elán... navíc vůbec nebyla hezká, zatímco Ráchel byla krásná. Není divu, že Jákobovi se líbila Ráchel a ne Lea.

Židovsko-rabínská tradice naopak říká, že Leiny oči byly jemné, něžné nebo krásné... to znamená, že asi měla dobré srdce nebo že byla lepšího charakteru než Ráchel. Každopádně text staví proti sobě dvě sestry. Jednu, která je kočka a jednu, která fyzickou krásou nevyniká.

Je to ukázka rodinných vztahů, kdy mezi sestrami panuje žárlivost. Krásnější sestra to má díky své kráse vždycky o trochu snadnější. Zatímco méně půvabná sestra je vždy jen sestrou té krásné. Myslím, že nám příběh ukazuje na bolestnou realitu i našich životů, kterou některé z vás možná důvěrně znáte. Starší sestra závidí mladší její krásu. Zatímco mladší sestra závidí starší její postavení. A teď si představte, že by dvě žárlivé sestry měly mít stejného manžela. To je požehnaná polygamní rodinka, že? To je přesně situace, do které příběh kráčí...

Ráchelino jméno se překládá jako ovečka, zatímco Lea je kráva... i to nám něco říká... Jejich otec znamená bílý, podle vykladačů to můžeme přeložit bílý, jako lepra... Což také není nic moc... A Jákob znamená podvodník... Pěkná rodinka, že? Takže nakonec Lában souhlasí, ale Jákob musí darovat prezent.

Musí dát rodině poměrně velkou sumu peněz. A to je problém. Jak víme, Jákob je švorc, nemá ani floka. Je bez peněz. A bez peněz do hospody nelez. Když chceš dívku, musíš ukázat, že nemáš hluboko do kapsy. Smysl spočíval v tom, že nápadník musel ukázat, že je schopný zabezpečit rodinu po materiální stránce.

Je to docela příkrý kontrast s dnešní dobou, kdy se ženy dávají mužům mnohdy velmi levně. Nejen že v předmanželském sexu ztrácí žena svou čistotu, ale když spolu žijí lidé na hromádce a mají děti bez svatby, muž nemá žádný závazek se o ženu postarat, když přijde problém.

To je přece smysl manželské smlouvy – že muž se zavazuje, že ženu ochrání v dobrém i zlém... Muž dnes zkrátka odejde, často ani neplatí alimenty.

Dříve když muž zemřel nebo se s ženou rozvedl, žena dostala mužův dar a byla aspoň po materiální stránce zajištěna. Pojďme ale zpět k příběhu...

I když byl Jákob bez peněz, obchodník Lában a Jákob se uměli domluvit. Bylo běžné, že ženich složil zástavu ve velikosti méně než 50 šekelů, Bible ji stanovuje maximálně na 50 šekelů stříbra (Dt 22,29). 50 šekelů byla mzda za 4 roky. A dar byl většinou menší než to. Když si ale přepočítáme nabídku Jákoba, vidíme, že 7 let služby je mnohem více. Je to velmi přehnané. Ba až otrocké. Musel být zaláskovaný až po uši. Tedy Jákob Ráchel opravdu chtěl. Muži, umíte si představit, že byste čekali na svou nastávající 7 let? Žádný sex a žádné romantické hry tak dlouho? Navíc, zadarmo pracovat 7 let pro jejího otce?

Pro dokreslení Lábanovy podmínky uveďme, že podle izraelského práva každého šestého roku museli být otroci propouštěni na svobodu. Tím nám chce příběh říct, že Jákob pro svou srdeční lásku pracoval více než dlouho. Mnohem déle a mnohem více než bylo obvyklé...

Ukazuje to na tajemnou realitu motivace mužského srdce. Přesvědčit některé muže k opravdovému činu je někdy velmi těžké. Zvláště jedináčky... Když ale Bůh přivádí do života muže ženu, najednou dokáže muž jednat jako skutečný muž.

Čím to je, že krása ženy dokáže mužovo srdce tolik pozvednout a tolik jej motivovat? Ach ta ženská krása. Je půvabné, jak vás ženy Pán Bůh stvořil. A je o to krásnější, jak se z muže držícího se matčiných sukní, muže neschopného tvrdé práce, jakým byl Jákob, stává postupně otřelý mazák a Boží muž. Ale to Bůh musel provést Jákoba ještě důležitou zkouškou.

C. 21-30 Podvodník podvede podvodníka

Posuňme se v příběhu dál, do veršů 21 až 30. Vidíme, že Jákobovo jednání je odplaceno. To, co udělal druhým se mu teď samotnému stalo. Přísloví, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, se naplňuje. Podvodník je podveden někým otřelejším, než je on sám...

Po sedmi letech služby Jákob běží za Lábanem a dožaduje se své odměny.

Každý den chodil dřít do práce s myšlenkou na Ráchel. Až jen budeme spolu. Po sedmi letech se stal z mladíka muž a již znal cenu tvrdé práce. Nebyl to již nedospělý chlapec a chápal teď mnohem lépe svět, ve kterém žil.

Lábane, dej mi konečně moji ženu. Lában velmi neochotně souhlasil a byla svatba. A to by měl být happy end. Když se konala svatba, byla svolána celá rodina. Samozřejmě se zapomnělo na Jákobovu rodinu, na jeho maminku a bratra... jeho otec již zemřel a rodiče Jákoba nemohly varovat před strýčkem, který byl nejen skrblík a byl více než jen dobrým obchodníkem... Příběh mistrně líčí, jak byl Jákob podveden zkušenějším podvodníkem. Jákob a Ráchel měli krásnou svatbu.

Když ale měl pro Jákoba nastat onen toužený okamžik setkání s Ráchel, příběh nás nepříjemně šokuje. Ráchel byla tajně vyměněna za Leu. Jákob nevědomky spal s jinou ženou. Já tomu říkám situace, kdy teče příliš mnoho vína a je příliš temná tma... A to nemluvě o závoji, který zakrývá pravdu... Jákob spal se svou ženou, ale když se ráno probudil a uviděl v posteli Leu, byl zaskočen. Nevěděl, co se děje. Je to jako špatný vtip. Představte si, že byste měli kocovinu a probudili se s cizí ženou ráno v posteli. Trochu to připomíná text české písničky s cizí ženou v cizí posteli.

Až na to, že Jákob nespal v cizí posteli, ale ve své vlastní posteli. Takže píseň by se pak jmenovala, s cizí ženou ve své posteli. Nebo ještě lépe, s vlastní ženou ve své posteli. Ale s kterou ženou? Takže Jákob šokem křičel - Co tu děláš, Leo? A pak se nejspíš držel za hlavu a křičel to je ale.... A již se mu nejspíše míhaly myšlenky na vraždu příbuzného. A jak víme z kontextu, Pán Bůh si nejspíše řekl: „mám tě:)!!“. Bůh samozřejmě není škodolibý či zlý, ale provádí Jákoba důležitou lekcí.

Trochu to připomíná situaci, kdy David spí s Batšebou, nechá odstranit jejího manžela a myslí si, že to dokonale zakryl. Najednou přichází prorok Nátan a zjevuje Boží vůli. Povídá Davidovi podobenství a David reaguje jako správný král a říká: ten muž musí zemřít. Nátan odpovídá: ten muž jsi ty! Bůh je mistrem načasování a velmi pečlivě připravuje situace v našich životech, aby nám ukázal na naše slabosti a hříchy. Nedělá to ze škodolibosti, ale chce, abychom se poučili a šli do sebe. V případě Davida to bylo okamžité pokání a musel též projít utrpením.

V případě Jákoba následoval další trest. Místo aby činil pokání vidíme, že svůj hněv obrací ne na sebe, ale na Lábana. Nachází si viníka. Nevidí, že jde o Boží jednání, kdy Bůh dovoluje Lábanovi podvést Jákoba, aby mu ukázal na jeho prohnilý charakter. Jákob běží za Lábanem a křičí na svého strýčka: proč jsi mi to udělal? Proč jsi mě oklamal? Copak jsem pro tebe nedřel jako mezek? Vidíme dospělého muže, který se stále chová jako kluk. Copak se nic nenaučil? A Lában jistě potěšen úspěchem z nastražené léčky, dodal: můžeš mít i Ráchel... dokonči to, čím jsi povinen své ženě, ať máte potomka a pak ti dám i Ráchel. Lában měl Jákoba přesně tam, kde ho chtěl mít... Nastavil ale neuvěřitelně tvrdé podmínky. Nepřiměřeně velkou platbu žádal i za druhou dceru. Jákob nakonec souhlasil. Kolik z nás bychom v této chvíli utekli? Kdo by byl ochoten přistoupit na 7 let další služby? Jak bys jednal na Jákobově místě? Vždyť mohl s Ráchel utéct... Jákob místo toho přijal Lábanovy podmínky a kapituloval.

Text nám říká zajímavou věc: 7 let služby za Ráchel uplynulo jako pár dní. Následujících 7 let ale nebylo jako pár dní... Byly to těžce vydřené roky života. 14 let pracoval jako otrok pro svého nenasytného strýce. Lában byl zkrátka podvodník, jak vidíme, měli to v rodině. Jaká sestra, takový bratr. Vždyť to byla Rebeka, která navedla Jákoba, aby vymohl na svém otci požehnání. A byl to Jákob, kdo podvedl svého otce a bratra. Ironií je, že tak jako Jákob podvedl svého bratra a na smrtelné posteli svého umírajícího otce, tak podvedl jeho strýc Lában teď jeho.

Už jistě chápete zákon setby a žně... Jak zaséváte, tak sklízíte. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Příběh by končil velmi smutně, pokud bychom v něm neviděli něco důležitějšího. Nekončí jen myšlenkou, že podvodník je podveden lepším podvodníkem a ten musí také makat, aby dostal to, co chce. Na našem dnešním příběhu vidíme krásně, jak dostal Jákob facku od samotného Pána Boha. To v tuto chvíli ještě nevidí. Má 7 dalších let na to, aby se naučil důležitou lekci o zákonu sklizně. Má 7 dalších let na to, aby pochopil, je to Boží lekce. Později vidíme, jak se musí postavit svému bratru a dokonce samotnému Pánu Bohu, který mu jako anděl zlomí kyčel, aby se naučil, že již není malým klukem, ale je povolaným Božím služebníkem. Jeho jméno Pán Bůh změnil z Jákoba podvodníka, Jákoba úskočného na jméno Izrael – a skrze jeho dvě ženy a jejich služebné se stává otcem 12 kmenů Izraele. A nakonec z jeho syna Judy pochází Ježíš, náš Spasitel.

V čem se tedy můžeme poučit ze zákona žně a setby? Jak pro nás platí ono Jak zaséváš tak sklízíš? Když někoho podvedu a myslím si, že mi to projde, může se stát, že později dojdu do bodu, kdy se mi to vrátí. Jak se říká, Boží mlýnu melou pomalu, ale jistě. Jak jednám s druhými, druzí budou v budoucnu jednat se mnou. Co je ale povzbuzující? Bůh si navzdory lidskému hříchu naše zvrácené a ujeté jednání používá k tomu, aby ze zlého vytěžil něco dobrého. Jákob se postupně poučil ze svého jednání a z úskočného Jákoba se stává Boží muž. Usmiřuje se se svým bratrem a jedná ve víře. Postupně se z netrpělivého a vypočítavého Jákoba stává Boží Izrael.

Stejná věc platí i pro nás! Zákon setby nás varuje, že existuje Boží spravedlnost, která jedná. A navíc, pokud jsme věřící, vidíme Boží milostivé jednání. Bůh nás provází Jeho školou, ve které nás postupně mění a tvaruje. Z nedokonalých a hříšných lidí činí Boží muže a ženy. Z úskočných Jákobů tvoří Jeho lid. Vždyť nás tolik miluje, protože je naším Pastýřem a Pánem. Bůh se usmívá, ne škodolibě, ale s láskou, když vidí, že dojdeme do bodu, kdy dostáváme zrcadlo. Když si uvědomujeme zákon setby, můžeme růst. Když si uvědomujeme, že někdo jiný jedná stejně tak jako my, můžeme prosit Boha o změnu srdce. Dokonce je to tak, že si Bůh někdy používá nevěřící lidi, aby nám ukázal naše vlastní chyby. Samozřejmě nejen nevěřící. Posuďte sami, nevztekám se často na toho, na kom vidím vlastní chyby?

Když se zlobím na manželku, že nechodí včas, není to proto, že sám na sobě nesnáším, že chodím pozdě? Nebo na dětech, když vidím jako v zrcadle sám sebe? Nebo v lidech, které vedu, když vidím vlastní charakterové defekty? Když nám naše chyby dává Bůh poznat, není to proto, že je Bůh zlý. Naopak, je to proto, že nás miluje a záleží Mu na nás. Nechce, abychom zůstali hříšní, ale postupně nás mění k Jeho slávě. Vytahuje nás z hříchů, aby si nás mohl použít.

Skončím citátem z nového zákona. Svatý apoštol Pavel říká v listu Římanům 8,28: Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha. Tedy Bůh si může použít i utrpění a špatné věci v našem životě, aby nás učinil více podobné Jeho Synu. Mám pro vás na závěr jeden jazykový špek. Víte, že slovo učedník má v latině i angličtině stejný kořen jako disciplína? Disciple, disciplína. Tedy, koho Pán Bůh miluje, toho s křížkem navštěvuje. Chceš-li být podobný jeho Synu, nezdráhej se ve víře přijímat nejen dobré, ale i to těžké a náročné z rukou dobrého Boha. Vždyť Bůh nás miluje a chce pro nás ne to snadné, ale to nejlepší. Amen.

Podobenství o neplodném fíkovníku Lk 13,6-9

Úvod

Milé sestry a bratři, přátelé, jsme s manželkou Mirkou moc rádi, že jsme tu v tuto novoroční neděli s vámi. Děkujeme za pozvání od br. kaz. Kalety. Když jsem přemýšlel nad textem, který by se hodil pro novoroční bohoslužbu, uvažoval jsem nad tématem nových začátků. Jsou lidé, co mají rádi nové věci. Rádi začínají nové projekty, novou spolupráci. Někteří lidé rádi kupují nová auta nebo počítače... Rádi chodí na nová místa a mají rádi změny. Naopak, jsou lidé, kteří mají rádi staré věci, neradi věci mění. Pamatuju si, že jsem používal plnící pero od první třídy základní školy až do třetího ročníku na střední. Bylo to pero s želvičkou. Mělo pro mě citovou hodnotu, protože to byl dárek od tatínka. Želvička už byla v deváté třídě hodně vybledlá a když se začalo pero rozpadat a už nefungovalo a nebylo možné ho opravit, koupil jsem si nové. Na jednu stranu mi to bylo líto, ale uvědomil jsem si, že někdy je změna nutná. Pro některé lidi i malé změny vyvolávají úzkosti a při sebemenším náznaku změny reagují alergicky. Souvisí to samozřejmě i s generační otázkou a s otázkou osobnosti. Změna sama o sobě není ani dobrá ani špatná, jde o to, co měníme, kdo se mění a jakým směrem má změna jít.

Přemýšlel jsem nad tím, co by nám asi k tomu řekl Pán Ježíš. Pán Ježíš volal své učedníky ke změně charakteru a k duchovnímu růstu. Podívejme se v následujících minutách na jedno provokativní podobenství z Lukášova evangelia z 13. kapitoly, verše 6-9. Podobenství se jmenuje o neplodném fíkovníku nebo chcete-li Fíkovník bez fíků.

Neplodný fíkovník

6 Potom jim pověděl toto podobenství:

"Jeden člověk měl na své vinici fíkovník;

přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl.

(6.1) Komická situace

Podobenství začíná komickou situací. Jedlík vyráží na fíky. Situace je o to komičtější, že jde již po šesté. Fíkovník totiž v oblasti Palestiny zraje dvakrát do roka. A pokaždé, když vyrazí na fíky si jedlík řekne, mám rád fíky, už se těším, až si dám. Jak se asi musí náš jedlík cítit, když se pokaždé musí vracet s prázdnou. Možná je to bohatý jedlík a má hodně fíkovníků a když jeden nerodí, není to žádná katastrofa. Ale dlouhodobé zklamání může vést k frustraci a ke zlosti.

(6.2) Kontext

Synopse

Podívejme se ještě na souvislosti s dalšími verzemi tohoto podobenství v Markovi a Matoušovi. Je to příběh o prokletí fíkovníku v Markovi 11, Matoušovi 21 a a poučení od fíkovníku v Lukášovi 21. V poučení od fíkovníku v Lukášovi 21 nás Ježíš varuje, že Boží království přijde nečekaně a rychle. Listy fíkovníku mají tu vlastnost, že velmi rychle na konci jara zelenají a už už je tu léto. V paralelních verzích Marka a Matouše o prokletí fíkovníku zase vidíme překvapivou reakci Ježíše, který prokleje fíkovník za to, že nemá co nabídnout. Můžeme v tom vidět neužitečnost fíkovníku bez fíků. Fíkovník nedostane druhou šanci. Je prokletý a už nerodí nikdy. Je to velmi tvrdý konec. Kontext je také velmi zajímavý. Ježíš krátce poté, co prokleje fíkovník, jde do jeruzalémského chrámu a zpřevrací stoly směnárníkům. Tedy jde o jasné varování Izraeli, aby si dával pozor. Kdybychom situaci vztáhli na nás, musíme si také dávat pozor, aby se církev nestala neužitečnou a nepřestala plnit svou důležitou úlohu. Církev je tu pro to, aby ukazovala ke svému Pánu. Má jako krásná nevěsta ukazovat ke svému ženichovi a svými dobrými skutky a mocným slovem evangelia ohlašovat příchod Božího království. Může se nám ale stát, že se zasekneme na mrtvém bodě a místo přinášení evangelia světu se uzavřeme a začneme si hrát na vlastním písečku, starat se jen o sebe a přestaneme vnímat trpící svět kolem nás. Kontext Lukášova evangelia je ještě zajímavější. Ježíš od 54. verše 12. kapitoly káže zástupu, že jsou sice schopni posoudit, kdy podle mraků přijde déšť a kdy podle vanutí větru od moře či pouště bude horko, ale nejsou schopni odhadnout ani duchovní krizi, ani přicházející politickou krizi s Římem. Do toho vpadne další krize. Pilát nechá popravit Galilejské poutníky, kteří přišli slavit do Jeruzaléma a několik svědků dorazí na místo, kde Ježíš káže. Komplikovaná situace. Co by měl udělat? Má rezignovat a říct, můžou si za to sami? Má vést dav pobouřených galilejců do vzpoury proti Římanům? Ježíš reaguje opět nečekaně. Uvádí jiný historický příklad, kdy zemřeli nevinní lidé. Ukazuje tedy, že Pilát nechal zavraždit nevinné. Nezaměřuje se ale na toho, kdo to způsobil. Tím byl evidentně Pilát. Ukazuje zástupu, co musí udělat. Musí činit pokání a obrátit se k Bohu. „pravím vám, nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete." Ježíšovi se podařilo obrátit pozornost k hříchu lidí a pak pověděl jako ilustraci podobenství o neplodném fíkovníku. To jsme tedy měli kontext evangelií.

Starý zákon

Když se podíváme do starého zákona na místa, kde se mluví o fíkovníku, vidíme tři okruhy výskytu. Za prvé, autor ukazuje k hojnosti a klidným časům. Příkladem takového místa je pátá Mojžíšova 8,8. Fíky, spolu s pšenicí, ječmenem a vinnou révou, společně s olivovým olejem a medem jsou symbolem hojnosti. Kontextem je země zaslíbená, mlékem a medem oplývajícím. Tedy fíky symbolizují plnost a hojnost Božího požehnání. Tedy mít fíky znamená mít Boží požehnání, nemít fíky ukazuje na opačnou situaci, strádání a prokletí. Za druhé, autor ukazuje k nedostatku a soudu. Například v malých prorocích, Joel 1,7 Zpustošil mou vinnou révu, polámal můj fíkovník, kůru z něho sloupal a pohodil... nebo v proroku Jeremiášovi 8,13 sklidím je nadobro, je výrok Hospodinův, na vinné révě nezbudou žádné hrozny, na fíkovníku žádné fíky, jen zvadlé listí. Autor varuje před Božím soudem. Hospodin stáhne své požehnání a varuje svůj lid i neverbálně – symbolicky – přestane úroda, fíkovník nenese fíky. A konečně za třetí, výhled na klidné časy, budoucí rozměr fíků.

S tím se setkáváme i v evangeliích, v Lukášovi 21 je to fíkovník, který ohlašuje příchod Božího království. Ve Starém zákoně jmenujme Zachariáše 3,10 onoho dne, je výrok Hospodina zástupů, pozvete jeden druhého pod vinnou révu a pod fíkovník. Tedy jedná se o prorocký rozměr přicházejícího pokoje pro Izrael. Prorok ohlašuje, že po Božím soudu a pokání lidu přijde pokoj Boží.

Tedy Fíkovník symbolizuje trojí rozměr Božího jednání. Dostatek fíků vyjadřuje Boží požehnání, nedostatek fíků ohlašuje přicházející Boží soud a zaslíbení fíků zase symbolizuje přicházející Boží království.

(6.3) Fíkovník

Podívejme se na samotný fíkovník z botanického hlediska. Mám pro vás malý kvíz. Který z těchto stromů má nejdelší juvenilní stádium? Juvenilní stádium je fáze růstu stromu, kdy ještě nenese žádné plody a semena. Za a) jabloň. b) ořechovník. c) fíkovník. (moderovat kvíz). Správná odpověď je ořechovník, juvenilní stádium trvá 10-20 let, pak je to jabloň, 5-12 let. A nejkrátší dobu má fíkovník. Je ale zajímavé, že fíkovník začne rodit až po třech letech... Tedy z botanického hlediska je normální, že fíkovník nerodí první tři roky. Tedy náš jedlík přichází již šestkrát zbytečně, ale pokud by to byl skutečně znalec stromů, věděl by, že první tři roky není fíkovník z hlediska plození k ničemu. Náš pán vinice říká vinaři:

7 (Řekl vinaři:)

'Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku

a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?'

(7.1) Role

Podívejme se stručně na obsazení v našem malém příběhu. Za prvé je tu náš pán jedlík. Působí velmi netrpělivě a frustrovaně, zvláště když víme, že chce na začátku stádia plodnosti strom ufiknout. Nebylo by lepší počkat? Podle tradičního výkladu je oním jedlíkem Hospodin. Je samozřejmě možné říct, že Hospodin očekává od svého lidu poslušnost a také od nás, Kristovy církve očekává věrnost a že budeme duchovně růst, to je jistě pravda. Na druhou stranu, pokud bychom šli s tímto výkladem dál, hned v zápětí se dostáváme k dalšímu problému. Nejen že Hospodin působí dost netrpělivě, ale máme tu i další roli vinaře. Vinař je tradičně spojován s Pánem Ježíšem, který je naopak trpělivý a přimlouvá se u pána vinice, aby ještě rok počkal. Ale pokud fíkovník začíná plodit až po 3 letech, není náš pán poněkud neinformovaný či unáhlený? A tady bych si dovolil polemizovat s tradičním výkladem. Hospodin není ani neinformovaný ani netrpělivý. A už vůbec bych nestavěl Syna proti Otci. To se nám stává v církvi poměrně často, že chápeme Boha Otce jako soudce, toho zlého, co nás chce trestat a Pána Ježíše jako toho hodného Boha, co nás chce zachránit. To ale není biblický pohled. Vždyť je to sám Bůh, sám Otec, Hospodin, kdo posílá vlastního Syna. Je to sám Hospodin, který se snaží svůj lid zachránit. Proto bych navrhoval jinou možnost. Co když je to tak, že tím jedlíkem je člověk. Je to Izraelita, který se dívá na skepticky na pohana. V našem případě jsme to vlastně my, spravedliví, svatí, kteří už máme přece moudrost a rozpoznání a víme, co se sluší a patří, a proto již víme, kdy a hlavně jakým způsobem by měl člověk být zralý. Já osobně vnímám podobenství jako varování vůči takovému postoji samospravedlnosti a souzení. Podívej na toho bratra, kouří. Podívej na toho bratra, bere si džíny do shromáždění. Podívej na tu sestru, jak má krátkou sukni. A to jsem hodně povrchní. Podívej se na toho bratra, jak mluví. Ano, změna charakteru je nutná a projevuje se i na vnějším chování a návycích. Pít alkohol a kouření je špatné. Ale někdy je třeba, aby působil Duch Boží a ne v první řadě člověk. Milý bratře, sestro, mluvím teď i k sobě, cítím se usvědčován Božím slovem, nesuď příliš rychle. Nesuďme, abychom nebyli souzeni. Vyjmi nejprve trám ze svého vlastního oka a pak uvidíš lépe, abys pomohl bratrovi či sestře vyjmout třísku z jeho/jejího oka.

(7.2) Tři roky

Stejně jako fíkovníku trvá tři roky, trvá i člověku nějaký čas, než dozraje. Tři roky není nakonec tak dlouhá doba. Uvažte Ježíšovy učedníky, že tři roky chodili s Ježíšem. Petr na konci třech let Ježíše třikrát zapřel. Teprve po třech letech se Petr změnil ze zbabělce a cholerika na Božího muže, na jehož skále, Kristus postaví svou církev, na učení apoštolů a proroků, jak praví Pavel. Nebuďme proto příliš rychlí v souzení a posuzování, ale raději hleďme moudře rozsuzovat a vidět vlastní hřích a buďme rychlí k pokání.

(7.3) Varování: fíkovník má nůž na krku

Jak je to ale s fíkovníkem? Fíkovník dostal v Lukášově verzi nůž na krk. Lépe řečeno, vinař říká jedlíkovi, jestliže ani po tomto roce nic nebude, pak si jej usekni. Fíkovník je varován, aby skutečně nesl fíky, jinak skončí špatně.

8 (Vinař) mu odpověděl:

'Pane, ponech ho ještě tento rok,

až jej okopám a pohnojím.

9 Snad příště ponese ovoce;

jestliže ne, dáš jej porazit'."

(9.1) Boží soud nad hříchem a Boží milost s námi

Pomysleme na Boží soud. Skutečně, realita našeho hříchu je až obludná. V našem srdci je pýcha, potřeba soudit a napravovat a často to není láska. V našem srdci je potřeba usvědčovat, ale když dojde na lámání chleba a přijímání kritiky, jak jsme vůbec na tom? Já na tom osobně dobře nejsem. Jak umíš přijímat kritiku, milý bratře, sestro? Jsi rychlý(á) k hodnocení druhých? Rád(a) se ujímáš třísky bratra svého a svůj vlastní trám nepozoruješ? Uvažme Boží soud. Boží soud soudí soudce, protože Hospodin je jediný soudce, který bude spravedlivě soudit. Považme ale také Boží milosrdenství a trpělivost s námi. Vždyť je to Bůh sám, kdo posílá vlastního Syna, aby nás nemusel odsoudit. Soudce soudí sám sebe, aby viník došel odpuštění. Jaký to paradox! Ne ale viník obecný, ale viník, co svou vinu přizná a jde ke kříži. Kristův kříž je totiž jediný lék, který nás může uzdravit. Jeho ranami jsme uzdraveni říká prorok Izajáš.

Proto člověče, nespoléhej na nic jiného než Boží milost. Vem si příklad z fíkovníku. Boží království přichází. Fíkovník nenese fíky. Co bude dělat? Přijde vinař a fíkovník pohnojí a okopá, aby fíky nesl. Bratře, sestro, dovol Ježíšovi ošetřit Tvé rány a jdi směle k Němu, vždyť On je na Tvé straně a má Tě rád.

(9.2) Otevřený konec

Zbývá jen dopovědět příběh. Teď bychom čekali nějaké rozuzlení a poučení. Ale ono nepřichází. Protože příběh o neplodném fíkovníku je otevřený. Ani nevíme, jestli jedlík – pán vinice dá na vinaře a nebo nechá fíkovník porazit. Vždyť je to jeho volba. Přál bych si dát fíkovníku ještě ten rok, zvlášť když vím, že jsem také fíkovníkem bez fíků. Stejně tak nevíme, jestli se fíkovník poučí a zda ponese fíky. Takže v tom je také pravdivost podobenství. Ne všichni, kdo slyší evangelium se obrátí a začnou Ježíše následovat. Ale věřme tomu, že Otec chce, aby se všichni k němu obrátili, Ježíše následovali a Boha a bližního milovali.

(9.3) Nový rok jako příležitost k nesení ovoce

Milé sestry, milí bratři, Kristovi přátelé, přál bych nám všem, abychom v tomto novém roce 2013 nebyli těmi netrpělivými jedlíky, kteří už už by káceli. Přeji nám všem hodně trpělivosti, laskavosti jeden k druhému a pevnou víru v zaslíbení Pána Ježíše, že se rychle vrátí a Boží království s ním. Proto dál můžeme růst ve víře a více se Pánu odevzdávat, dokud si nás neodvolá nebo sám nepřijde.

Skončím citátem z malého proroka Abakuka. Je to úžasné zaslíbení pro nás.

Abk 3,17-19

17 I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl,

18 já budu jásotem oslavovat Hospodina, jásat ke chvále Boha, který je má spása. 19 Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat.

Amen.

Půlnoční kázání o významu vánoc (Jan 1)

http://grizly.blog.cz/

Úvod

Milí přátelé, vrcholí vánoce, snědli jsme kapry a otevřeli dárky, spálili skoro všechny adventní svíčky a vypili mnoho svařáku. Doufám, že jste udělali někomu blízkému radost a že jste dostali dárek, který jste chtěli. Vězme ale, že vánoce nejsou jen o dávání dárků a zapalování svíček a zpívání koled. To by nebyl dostatečný důvod tady stát a mrznout. Alespoň pro mě ne. Mám jiný důvod a o tom vám chci povědět. V prvním století byl muž, kterého nazýváme Ježíš. Nebyl to jen obyčejný muž, ale tento muž změnil dějiny lidství a kultury. O něm teď budeme číst a zpívat písně.

Kázání

Mnoho lidí hledá Boha. Zkouší nejrůznější cesty, od meditace, charity a zdravého životního stylu, až po filosofii, např. soulad s přírodou až po náboženství. Jak je ale možné poznat Boha? Je skutečně možné, aby člověk Boha poznal? Je možné, aby něco tak malého jako je člověk poznal něco tak velkého jako je Bůh? Pokud je skutečně pravda to, na čem se většina světových náboženství shoduje – židovství, islám i křesťanství – že Bůh stvořil tento svět... jak člověk může poznat Boha? Jak může stvořená bytost poznat někoho kdo ho stvořil? Jak může někdo kdo má oči vidět někoho kdo je neviditelný? Jak může někdo tak omezený jako je člověk poznat někoho tak neomezeného jako je Bůh? To je otázka, která nám může i o těchto vánocích zamotat hlavu... Vždyť si ji byli vědomi už starověcí myslitelé – finitum non capax infinitum – konečný nemůže pochopit nekonečného. Uvažte, jak může někdo, kdo čas stvořil, být poznán někým, kdo v čase přebývá? Jak může někdo, kdo je v prostoru, poznat někoho, kdo prostor stvořil?

Apoštol Jan, nejbližší Ježíšův učedník nám napsal:

9 Bylo tu pravé světlo,

které osvěcuje každého člověka;

to přicházelo do světa.

Jan nám říká krásným poetickým jazykem, že světlo Boží osvěcuje každého člověka. Toto Boží světlo přichází do světa a je to pravé světlo.

Bez světla se nedá být. Bez světla zakopneme a upadneme. Bez světla bych neviděl ani do svých poznámek a neviděli bychom do textů písní. Jsme na světlu závislí. Bez světla ale také není naděje. To ví snad každý člověk. Je ale mnoho světel, od toho denního slunečního, až po hvězdy v noci a měsíc. Od nepřirozených zářivek a žárovek až po svíčky na adventním věnci. Co je ale pravé světlo? Pravé světlo není jen proudem fotonů a není jen ve viditelném či tepelném spektru. Pravé světlo je to Boží, co nám ukazuje pravdu. Pravdu o nás, pravdu o světě a pravdu o Bohu.

To ale není všechno. Jan pokračuje:

10 Na světě byl,

svět skrze něj povstal,

ale svět ho nepoznal.

11 Přišel do svého vlastního,

ale jeho vlastní ho nepřijali.

Apoštol Jan nemluví jen tak obecně o nějaké filosofické pravdě, ale mluví o konkrétní osobě. Mluví o Bohu, který stvořil tento svět. Mluví o Bohu, který se dal nám lidem poznat. Pokud by Bůh nechtěl, člověk by nevěděl, jaký Bůh je. Lidský rozum stačí tak tak na to, aby došel k závěru, že je logické a možné, aby Bůh stvořil svět, ale to zdaleka nestačí k poznání toho, kdo Bůh je. Bůh se rozhodl poslat Ježíše na tento svět, abychom Boha mohli poznat osobně. Co ale dělají lidé? Lidé místo aby se radovali z toho, že mohou Boha konečně poznat, tak chtějí zabít toho, kdo jim poznání Boha umožňuje. Jako ve vánočním příběhu král Herodes měl strach, že by malé děťátko vyrostlo a stalo se králem. Král měl strach, že by ho jiný král, ten skutečný připravil o jeho moc. Podobně je to s námi, milí přátelé. Není to také tak, že máme strach se podřídit Bohu? Máme strach, že bychom se museli něčeho vzdát. Nemáme strach jako Herodes král, že bychom již nebyli králi a pány vlastního života? Je přece lepší zůstat králi a pány a nikomu se nepoklonit. Lidská pýcha je právě to, co nám brání Boha poznat a následovat.

Přes naší pýchu nám ale vánoce připomínají, že je možné Boha poznat. Není to pro to, že bychom na to měli nárok nebo právo, ale je to pouze z Boží lásky a slitování, že nám Bůh nabízí sám sebe. Jan říká něco velmi zvláštního o rodičích, dětech a Bohu.

12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců,

nýbrž se narodili z Boha.

Není to tak, že se stačí nějak rozhodnout. Víra není lidská vůle. Víra je Boží dar. 12. verš nám říká, že je to Bůh, který svou mocí působí, že někteří lidé se stávají Božími dětmi. Vírou se člověk stává Božím dítětem. Je to ostrý kontrast s početím lidského potomka. Dva lidé se rozhodnou, že budou mít syna či dceru. Ani nemůžeme zaručit jestli to bude chlapec či dívka a považme, jak je to dnes těžké. Tolik lidí je neplodných a zoufale po dětech touží. Jak je dnes těžké mít přirozeným způsobem potomka. Pokud je lidsky obtížné zplodit dítě, oč těžší je lidskou vůlí stát se Božím dítětem. Je to nemožné. Člověk může chtít, ale to nestačí. Tak jako král Herodes chtěl najít Ježíše. Tak moc ho chtěl zabít, ale nemohl. Protože vyšší moc zasáhla. Byla to Boží moc, která poslala Ježíše na tento svět. Bylo to Boží světlo lásky, které se člověku ukazuje, aby nezabloudil. Tedy nejsme to my, kdo chceme v Boha věřit. Ale je to Bůh sám, kdo nás k víře povolává a kdo nás chce zachránit!

Od čeho nás chce zachránit? Je to naše pýcha a touha být králem a pánem našeho života. Jak to dopadá, když je člověk pánem a králem vidíme všude kolem. Ať už jsou to války, vykořisťování chudých lidí, hladomory, zneužívání moci a prosazování vůle politiků... a nebo na více hmatatelné rovině jsou to lži a podvody, krádeže, závislosti a nebo nenávist a lhostejnost lidí. To jsou problémy každé doby, na tom se za 2 tisíce let vůbec nic nezměnilo. Jaké je ale řešení? Lidskými prostředky nakonec ničeho nedosáhneme. Ale dobrá zpráva je, že o těchto vánocích můžeme přijmout dar, který může přinést změnu do našeho života. Tato radikální změna není jen zbožným přáním nebo nějakou berličkou. Ale je to radikální změna lidského srdce. Je možná právě proto, že změnu nepůsobí bezmocný člověk, ale působí ji všemohoucí Bůh. On sám nám chce pomoci. Nezáleží tolik na našem rozhodnutí, ale na Božím rozhodnutí. Bůh se už rozhodl, že nám chce pomoci. Ale jak?

Ve čtrnáctém verši 1. kapitoly Jana čteme věřím nejlepší shrnutí smyslu vánoc: slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh se sám rozhodl dát se nám poznat. Nekonečné Boží slovo se stalo tělem, člověkem Ježíšem. Jinak by omezený člověk nemohl neomezeného Boha poznat. Bůh poslal Ježíše na tento svět. Narodil se Kristus Pán, jak budeme zpívat v koledě. Tedy paradox a tajemství vánoc je právě v tomto úžasném momentu. Bůh se stává člověkem a to jedním z nás. To nám dává naději, že Bůh existuje, je možné ho v Ježíši Kristu poznat a mít s ním osobní vztah. Já jsem to poznal před 10 lety a mnozí z nás to již poznali.

Chtěl bych nám všem popřát, abychom prožili pokojné a radostné svátky vánoc! Mojí modlitbou a hlubokou touhou v srdci je, abychom mohli o vánocích zahlédnout světlo Boží lásky, které osvěcuje každého člověka. Kéž poznáme hloubku Boží lásky, která jde tak daleko, že ze své slávy na výsostech sestupuje v Ježíši Kristu k nám a dává nám sama sebe! Amen.

Podobenství o fíkovníku

Úvod

Na adventním věnci hoří tři svíčky a už jsme opravdu hodně blízko vánoc. Přichází vánoce, proroctví o Ježíši Kristu se naplnila a Ježíš se narodil. V posledních nedělích jsme věřím dobře ukázali, že se Ježíš narodil jako člověk a vyrůstal jako člověk. Proto rozumí našim slabostem a chápe dobře naše starosti a trápení. Stejně tak se ale raduje spolu s námi v tomto krásném adventním čase. Ukázali jsme si také, jak se na Ježíši Kristu naplňují mnohá proroctví ze Starého zákona a v tomto čase můžeme intenzivně vnímat jak Boží láska přichází do tohoto světa. Mnoho lidí ale také podléhá falešným iluzím, že už nastává konec světa a nebo jsme v nějakém zvláštním čase. Podobně se Ježíšovi učedníci ptali: Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci? Podívejme se proto dnes do evangelia Marka 13. kapitoly a přemýšlejme spolu s Ježíšovými učedníky nad slovy Pána Ježíše.

Našemu oddílu předchází tato slova ve 21. verši: "a tehdy, řekne-li vám někdo: hle, tu je Mesijáš, hle, tam... nevěřte! Vyvstanou lžimesijášové a lžiproroci a budou předvádět znamení a zázraky, aby svedli vyvolené, kdyby to jen bylo možné. vy však se mějte na pozoru! Všecko jsem vám řekl předem."

Tedy Ježíš nás varuje, abychom se neukvapovali v našich lidských soudech, kdy má konec světa nastat. Tedy tato část evangelia zdůrazňuje, že si musíme počkat. Ale část, kterou budeme vykládat dnes, podobenství o fíkovníku, je paradoxně zdůrazněním skutečnosti, že Boží království jistě přichází rychle. Nadpisem tohoto kázání - podobenství o fíkovníku by mohlo být "Bděte, Boží království přichází rychle", nebo také "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou". Podívejme se nejprve na kontext, souvislost s naším podobenstvím.

Mk 13

A. Kontext: Co se stane?
24 Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce, a měsíc ztratí svou záři, 25 hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. 26 A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. 27 Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konec nebe.

Mezi vykladači se vede debata, zda máme chápat podobenství o fíkovníku v souvislosti s tím, co se již stalo nebo je-li to naopak proroctví o konci světa.

Když se podíváme do všech synoptických evangelií, do Matouše 24, Marka 13 a Lukáše 21, uvidíme velkou shodu. Ve všech třech případech je kontextem Ježíšovo proroctví o zničení chrámu a Ježíš velmi dramaticky předpovídá události 3 židovských válek v 1. a 2. století našeho letopočtu. Zároveň ale vidíme, že události, které pisatel popisuje jsou rozsáhlejšího rázu. Vidíme, že je řeč o padání hvězd a mluví se o 2. příchodu Krista a celosvětovém setkání... To nejsou jen události židovských válek. Proto je myslím rozumné vidět též souvislost s celosvětovým děním a přicházejícím Božím království. Ano, Ježíšovi učedníci zažili velmi konkrétně události, které Ježíš popsal, ale zároveň to nejdůležitější nás teprve čeká. Nyní se můžeme podívat na samotné podobenství.

B. Fíkovník: Boží království přichází, pomíjivost světa, nepomíjivost Božího slova

Léto je blízko
28 Od fíkovníku si vezměte poučení:
Když už jeho větev raší
a vyráží listí,
víte, že léto je blízko.

Fíkovník patří do skupiny stromů, kterým na zimu opadají listy. A naopak, listy mu narůstají až na konci jara. Tedy rašení na větvích a vyrážení listí ohlašuje příchod léta. Proč zrovna mluví Ježíš o létu? Nebylo by pak vhodnější vykládat podobenství o fíkovníku někdy na konci jara? Proč ho tedy vykládám těsně před vánoci? Léto není vnímáno jen jako roční období. Léto můžeme vidět symbolicky. Léto Hospodinovy milosti. Každý sedmý rok měli Izraelci povinnost propustit otroky a odpustit dluhy. Tedy byl to zvláštní čas, kdy Židé měli mít zvláštní ohled jeden na druhého a připomínat si Boží záchranu. Každopádně pro nás léto symbolizuje zlomový čas, kdy má přijít Pán Ježíš podruhé. Je to čas, kdy už nebude prostor na vyrovnávání účtů a nebude příležitost všechno napravit. Protože fíkové listy raší velmi rychle a během několika dnů už přijde léto, je otázka, zda můžeme postupně předvídat, kdy léto nastane. Někteří lidé se snaží podle celosvětových událostí předpovídat konec světa. Ano, ve Zjevení Jana a na dalších místech a nakonec i v Matoušově evangeliu máme konkrétní události, které se stanou před tím, než přijde Pán Ježíš podruhé.

Ale podobenství o fíkovníku je pro nás právě určitým varováním, že nevíme, kdy přijde, proto bychom neměli spoléhat na to, že je to ještě daleko. Zkrátka toto podobenství nás motivuje, abychom se na příchod léta připravili.

V souvislosti se zimou mě napadá jeden příměr. Kdo se připravuje již v létě a na podzim na zimu, má vystaráno. Na Slezsku, kam se na zimu chystáme je dost silný mráz. Jinde jistě také. Rodiče Mirky již od konce léta začínají řezat a připravovat dřevo, aby měli dost paliva na zimu. Kdyby to neudělali, měli by pak problém. když by pak přišla zima, neměli by čím topit. V dřívějších dobách byla situace ještě kritičtější. Lidé neměli auta a nebyli blízko měst, kde si mohli nechat palivo dovézt. Lidé nebydleli v panelácích a zkrátka se museli na zimu připravit. Dnes jen zapneme topení a během pár desítek minut máme vystaráno. Podobně, když přišla letos zima, přišla velmi rychle. Dnes samozřejmě máme meteorologické předpovědi a věděli jsme, že ve čtvrtek začne sněžit a bude kalamita, ale přesto, kdo se podle toho nezařídil a neměl zimní boty a připravenou zimní bundu, měl problém.
Několik lidí každý rok umrzne na ulicích, protože zkrátka se zimou nepočítali a nestačili se připravit.
Pojďme ale v našem výkladu dál do 29. a 30. verše:

Čas je blízko
29 Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte,
že ten čas je blízko, přede dveřmi.
30 Amen, pravím vám,
že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane.

Zkrátka, když vidíme, že raší listy fíkovníku, víme, že je léto už blízko. Když vidíme příznaky příchodu Ježíše, už je pozdě.

Někteří lidé si myslí, že na stará kolena budou mít dost času. Někteří lidé si myslí, no, jsem stále ještě mladej, musím si život užít a pak bude dost času myslet na smrt a věčnost. Mám mnoho takových kamarádů. Je to ale omyl, smrt přichází rychle a když má člověk demenci a jeho mozek už nepracuje, je už pozdě. Podobně když člověka srazí auto nebo dostane infarkt či mozkovou mrtvici. Nechci vás teď děsit, ale podobenství o fíkovníku ukazuje dost jasně, že Boží království přijde rychle. Jako křesťané věříme, že jsme ve zvláštním čase mezi prvním a druhým příchodem Ježíše.

V Adventu a vánocích si připomínáme úžasnou skutečnost, že se Pán Ježíš narodil a přišel na tento svět jako malé děťátko. O okolnostech narození Ježíše bude příští týden mluvit Larry. Nesmíme ale zapomenout, že v adventu a vánocích si také připomínáme budoucí příchod Ježíše ve slávě. Tedy jeho druhý příchod nebude stejný. Až se vrátí Ježíš podruhé, budou soudit tento svět. Ty, kdo jsou připraveni, kdo věří v něj a kdo jej následují vezme s sebou k Bohu, ale ty, kdo připraveni nejsou, půjdou do samoty a budou souzeni podle svých skutků.

V této souvislosti mě napadá film Armaggeddon. Kdo jste viděli tento film? V poslední části filmu je scéna, kdy meteorit letí na zemi a chce ji zničit. Statečné posádce vrtařů se nakonec, s velkými potížemi, podařilo navrtat šutr a umístit nálože. Hlavní hrdina nakonec musel na meteoritu zůstat a odpálit výbušniny a meteorit se rozdělil na dva kusy, které minuly Zemi. Super.
Je to zajímavý obraz. Pro jedny bylo očekávání konce spojeno se smrtí a beznadějí. Druzí vyhlíželi záchranu. Pro jedny symbolizoval východ slunce naději na záchranu. Pro druhé symbolizoval nový den Armaggeddon, den soudu.

Tak je to i s námi, milí přátelé. Pro lidi, kteří v Krista věří, symbolizuje den příchodu radostnou událost, na kterou se těší a vyhlížejí den, kdy se Pán vrátí. Nemusíme se bát, ale můžeme se na tento den těšit, protože dobré věci, které tu zažíváme budou ještě krásnější a špatné věci, které nám kazí náladu zmizí. Na druhou stranu ale pro člověka, který Pána Boha odmítá a s Jeho příchodem nepočítá může být druhý příchod ošklivou záležitostí. Zvláště pro člověka, který v Boha a soud nevěří, může být Kristův druhý příchod šok a bude mít pro něj nečekané následky. Pro Ježíšovy učedníky bylo pronásledování velkým utrpením a vědomí druhého příchodu bylo pro ně velkou nadějí a radostí. Také dnes, v mnoha zemích světa jsou Kristovi učedníci pronásledováni a tak vánoce a advent symbolizují naději Kristovy záchrany a jsou znamením konce utrpení a přicházející radosti z Boží přítomnosti a věčné radosti.

Nyní se dostáváme k vrcholu našeho dnešního zamyšlení. Je to ujištění o platnosti Ježíšových slov.

Ježíšovo slovo je věčné
31 Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.

Ježíš chce věřím poukázat na relativnost lidského života a časnosti, kterou prožíváme. Uvažme, jak mnoho se snažíme se zajistit. Lidé dnes přes 30 let studují, někteří až do své smrti. Snažíme se o postup v kariéře, o co největší příjem, o zajištění našich dětí a často vkládáme své naděje do velmi pozemských cílů. Budujeme naše obydlí a střádáme své pozemské statky, ale často zapomínáme na to jedno, na čem opravdu záleží. Snažíme se stihnout co nejvíc, a proto se pachtíme, honíme se v krysím kolečku, jako kdyby na našich výkonech záležela budoucnost lidstva. Zapomínáme ale na skutečnost, která má věčnou povahu. Zapomínáme na to, čeho je slovy našeho velkého národního hrdiny Komenského, opravdu zapotřebí: na víru, naději a lásku. Tak prosté, jednoduché a krásné. Vždyť bude nová země a nové nebe. Tato země a toto nebe pomine. Vždyť do hrobu si vydobyté statky vzít nemůžu a svoje doktoráty a tituly už vůbec ne. Nebe a země pominou, ale Ježíšova slova nepominou. Jsou zkrátka věci, na kterých opravdu záleží.

Dobře, už dost teorie, buďme více praktičtí. Co máme dělat? Podívejme se do části, která bezprostředně následuje po podobenství o fíkovníku.

C. Bděte: Co máme dělat?
1. Vyvážený přístup
32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.

Tedy nemáme mít falešnou naději. Nemáme počítat, kdy to přijde. Když někdo stanovuje datum 21. prosince, víme velmi jistě z Božího slova, že je to nesmysl. Nevěřme falešným proroctvím na jedné straně... ale na druhé straně...

2. Mějme se na pozoru
33 Mějte se na pozoru,
neboť nevíte,
kdy ten čas přijde.
34 Jako člověk,
který je na cestách:
než opustil svůj dům,
dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci
a vrátnému nařídil,
aby bděl.

Tedy máme se mít na pozoru. Co ale máme sledovat? Máme sledovat s napětím televizi a v novinách světové události? Myslím, že autor má na mysli něco úplně jiného. Máme mít na zřeteli náš vlastní život.

Myslím, že do tohoto místa dobře zaznívají slova apoštola Pavla z 1. listu Tesalonicenským, 5. kapitoly:

2 Sami přece dobře víte, že den Páně přijde jako přichází zloděj v noci. 3 Až budou říkat 'je pokoj, nic nehrozí', tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. 4 Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. 5 Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě. 6 Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. 7 Ti, kdo spí, spí v noci, a kdo se opíjejí, opíjejí se v noci. 8 My však, kteří patříme dni, buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu. 9 Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. 10 On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním. 11 Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.

Pojďme společně k poslední části tohoto kázání, do 35. verše.

3. Nespěme, ale bděme
35 Bděte tedy,
neboť nevíte,
kdy pán domu přijde,
zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno;
36 aby vás nenalezl spící,
až znenadání přijde.
37 Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"

Tedy je to jednoduchý pokyn. Nespěme, ale bděme. To neznamená, že nemáme spát, ale Ježíš má na mysli něco jiného. Být bdělí znamená ostražitost k vlastnímu způsobu života. Přemýšlej nad tím, pro koho žiješ a co tě v životě pohání.

Pokud je to Bůh a žiješ k Boží slávě, pokračuj dál. Pokud ale žiješ pro sebe a jen pro tento svět, probuď se. Zkrátka žij tak, jako kdyby den dnešní měl být ten poslední, jako kdyby Pán Ježíš měl přijít již zítra. Vždyť nakonec nikdo neví, kdy přijde, dokonce ani On sám, jen Otec v nebi. Bděme, aby nás Pán nenalezl spící, ale bdící. Buďme v našem životě střízliví a oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přílbu a navzájem se povzbuzujme a buďme jeden druhému oporou.

Dovolte mi na závěr povědět jeden krátký příběh. Byly křtiny, všichni slavili narození děťátka. Připíjeli si a radovali se. Najednou ale někdo procitl a zeptal se, kde je vůbec náš oslavenec? Všichni se dali do hledání a když ho nalezli, dítě bylo ukryté pod odloženými kabáty a bundami. Děťátko zemřelo a nikdo o tom nevěděl.

Tento absurdní příběh ilustruje dobře, jak někteří lidé žijí. Tolik si užívají svého života, že zapomínají na to nejdůležitější, na toho, kdo jim život dal. Zapomínají na víru, naději a lásku.

Za chvíli, až budeme slavit svátost Večeře Páně, odevzdejme se do Boží dobré náruče a odevzdejme Kristu to, co nám brání přicházet k Bohu a poprosme o to, co nám v k Němu schází.

Až budeme slavit vánoce, nezapomeňme na důvod, proč je slavíme. Připomínáme si, že se narodil náš Zachránce, Láska Boží přišla na tento svět. Žij každý den, jako kdyby měl být tím posledním. Nespěme, ale bděme. Amen.

Ježíš s lidskou tváří Lk 2,40-52

Advent

Milí přátelé, vstupujeme do adventního období. Zapálili jsme první svíčku na znamení prvního týdne adventu.
Advent znamená příchod. Ale příchod čeho nebo koho? Ano, přicházejí postupně vánoce. Přichází nakupování a stres a nebo také odpočinek, radost a dovolená. Přichází ale také mnohem

víc než to.
V duchovní rovině je advent příchodem Božím. Svíčka a její světlo symbolizuje příchod světla do temnoty. Příchod Božího Syna do světa. Sám Bůh se slituje a přichází mezi nás.

Ve starozákonním textu Izajáše připomíná prorok Boží příchod těmito slovy: 1 Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

5 Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje."

Tedy víc než 700 let před tím, než se narodil Ježíš Nazaretský, prorok Izajáš předpověděl Ježíšův příchod. Přijde světlo, které symbolizuje naději tohoto světa. Naději, že to dobře dopadne. Naději, že deprese skončí a Boží lid se vrátí ke svému Bohu. Toto dítě, o kterém ale prorok mluví, není obyčejným dítětem, ale je to Božský bohatýr, sám Otec věčnosti a Vládce pokoje. Tedy není to nikdo jiný než Bůh sám. Téma proroctví a jejich naplnění příští týden rozvine více

Mark, dnes bych se chtěl zaměřit na téma Ježíš s lidskou tváří.

Dovolte mi vysvětlit, proč zrovna toto téma. Jako křesťané máme někdy tendenci zapomínat na to, že Ježíš byl člověk. Jak jsem před chvílí ukázal hezky na textu proroctví, zkrátka řekneme, že v příchodu Božího Syna přichází sám Bůh do tohoto světa, což je neskutečná věc, která v nás má vyvolat údiv. Zapomínáme ale často na skutečnost, že v Ježíši Kristu se Bůh stává člověkem. Ježíš Nazaretský je vyjádřením skutečného lidství, skutečné pokory a lásky. Téma Ježíš s lidskou tváří je proto vyvážením, připomenutím, že Ježíš není jen Boží Syn, ale je stejně tak i opravdovým člověkem, je jedním z nás. On procházel tím vším, co je nám vlastní, slabostí, úzkostí, radostí, euforií, zklamáním, hněvem, soucitem a pokušením... až na jeden velmi důležitý rozdíl, jako člověk nezhřešil. My jako lidé hřešíme neustále, ale Ježíš nám ukazuje, jak má člověk doopravdy žít každý den a jak náš život nepromarnit. Ukazuje nám, jak máme prožívat a jak cítit a jak pracovat se svými pocity. Ukazuje nám, jak máme přemýšlet o světě. A ukazuje nám i jak máme jednat se sebou a s druhými.

Nejsme ale stroje, nemáme být bezcitní, bez zanícení, bez šťávy, křesťany, kteří zakládají svůj život jen na vůli a rozumu. Je třeba se naučit pracovat se svými emocemi. Křesťan, který neumí ovládnout svůj hněv, vztek, svou vášeň, svoje chmurné myšlenky je nezralý křesťan. Je možné být v Kristu, ale nebýt v oblasti pocitů Kristu vydán.

Proto se učíme, co znamená vydat naše emoce Kristu. Cílem křesťanského života není emoce potlačit a stát se bohy, ale místo toho si své pocity uvědomit a naučit se s nimi pracovat. Nestačí zkrátka Bohu odevzdat myšlenky a tělo, ale máme také Bohu odevzdat naše prožívání. Zkrátka Ježíš není jen Bohem, On je také člověkem.

O tom je právě advent, že si připomínáme Boží příchod v maličkém. Maličkém bezbranném člověku.

Ježíš je člověk a je pro nás vzor, kterému se chceme připodobňovat.

On je vzorem, který chceme následovat. A to jistě zahrnuje i oblast emocí. Jak říká apoštol Pavel v listu Efezským: „abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Tedy míra naší zralosti je Ježíš jako člověk.

Proto se zaměřme dnes skrze krásný příběh z Ježíšova dospívání na Ježíšovo lidství a přemýšlejme nad sebou.

Člověk je celistvá bytost

Někteří lidé mají představu, že člověk se skládá ze třech částí, fyzické, duševní a duchovní.

Tyto části rozdělují člověka. Toto rozdělení vede k přesvědčení, že nezáleží na naší životosprávě a našich fyzických návycích. V jeden moment můžeme jít do kostela a být spojeni s Bohem a v druhý moment můžeme klidně být na oslavě a opít se. V jeden den se zbožně tvářím v rozhovoru

v církvi a v druhý moment křičím

na svou manželku. Tak to ale nejde. Nemůžeme naše tělo, myšlení a ducha rozdělovat. To, co děláme ve fyzické oblasti ovlivňuje naší psychiku a duchovní stav. Když jsem opilý, nemůžu si myslet, že se budu modlit. Když jsme fyzicky nemocní, ovlivní to i naše myšlení a rozhodně i způsob našeho duchovního prožívání. Podobně, když máme deprese, může se to podepsat i na našem fyzickém stavu. Člověk je zkrátka celistvá bytost. Podobně to platí i pro duchovní rovinu a pro zrání člověka. Nemůžeme si myslet, že je člověk duchovně zralý a přitom emočně nevyzrálý. Jedno souvisí s druhým. Když někdo nezvládá svoje pocity, tak nemůže být zralý ani v duchovní oblasti. Jedno zkrátka souvisí s druhým. Je naivní si myslet, že zbožně znějící modlitby nebo služba v církvi jsou více důležité než návaly vzteku a moje chování v každodenním životě... Dobře, duchovní stav souvisí s psychickým... ale co s tím?

Co na to říká Bible? Když jsem si četl Lukášovo evangelium, zaujaly mě za sebou se objevující tři verše, které ukazují na to, jak Jan Křtitel a Ježíš rostli a zráli postupně. Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu (Jan Křtitel); a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Lk 2,40 Dítě rostlo (Ježíš) v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním. Lk 2,52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Tyto tři verše z období Janova a Ježíšova dětství ukazují na postupný proces zrání v různých oblastech Janova a Ježíšova lidství. Jeho duchovní rozvoj, jeho mentální rozvoj i jeho fyzický rozvoj.

Jestli je Ježíš pro nás vzorem a vidíme na něm, že se rozvíjí postupně, musíme si uvědomit, že ani my nemůžeme z ničeho nic se stát zralými, ale musíme postupně růst. Zaměřím se nyní víc na tyto tři oblasti růstu člověka.

a. duchovní život člověka

Jako křesťané se musíme učit žít duchovní život. Není to automatika. Někdy když slyšíme modlitbu staršího křesťana, může nás odradit se modlit. Když jsem byl ve sboru a slyšel jsem se modlit některé bratry, říkal jsem si, že nikdy nebudu tam, kde jsou oni.

Ale do srdce vidí jen Bůh a navíc nemá smysl se srovnávat. Každý začínáme

v určité fázi a nemůžeme ji přeskočit. Je to jako vývoj dítěte. Nejdříve je dítě novorozenec, pak je kojenec, pak je batole, pak dítě předškolního věku atd. Podobně je to i v duchovní oblasti. Když se člověk obrátí k Bohu, je jako novorozenec. Novorozenec nic neví

o světě, vidí jen na několik desítek centimetrů před sebe, to mu stačí na to, aby vnímal to nejdůležitější – mámu. Podobně je to s duchovním novorozencem. Je třeba, aby se soustředil na mámu. Musí být v maminčině náručí a zrát v bezpečí její náruče. Někdy je to matoucí, protože někteří lidé uvěří v pozdějším věku, kdy jsou již zralejší a dokážou maskovat duchovní zralost.

Pro člověka může být někdy pokořující si přiznat v pozdějším věku, že jsem duchovně teprve na začátku. Už bychom chtěli být zralí, ale ono nejde přeskakovat. Zrát se musí postupně.

Je třeba postupně od začátku začít číst Bibli a začít s jednoduchými modlitbami. Víra roste postupně. V duchovní oblasti není žádná zkratka.

Lk 1,80 Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael. Takže to byla duchovní oblast.

b. psychický vývoj člověka

Další oblastí vývoje člověka je psychická. Podívejme se na souvislost mezi duchovním a psychickým vývojem.

U Lukáše vidíme spojitost mezi jednotlivými oblastmi. Síla, moudrost a Boží milost.

Lk 2,40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním

Tedy rozvoj člověka ve fyzické, psychické a duchovní oblasti je spojený.

Pokud chci růst v duchovní oblasti, nemůžu vynechávat psychickou stránku svojí bytosti. Nemůžu ignorovat svou osobnost a své prožívání. Jsou důležité moje myšlenky, tam je třeba se učit myslet křesťanským způsobem. Když procházím pochybnostmi, musím se naučit s pochybnostmi bojovat. Když přicházejí lži, ať už poslechem, nebo čtením nebo v myšlenkách, je třeba být silný, abych lež odhalil, odmítl a připomenul si pravdu. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. Jak je to ale s emocemi? Nechci fušovat psychologům do řemesla, odpusťte mi zjednodušení. Emoce jsou vlastně jako ukazatele. Když mi v autu dojde benzín, začne mi blikat kontrolka nebo na ručce ukazatele vidím, že je málo benzínu. Emoce nejsou špatné. Jsou stvořeny Bohem proto, aby nám něco o nás řekly. Když jsem naštvaný, ukazuje to na můj vnitřní stav. Nemá cenu popírat to, co cítím ani to potlačovat. Nejrozumnější je položit si otázku,

proč jsem naštvaný? Tady asi skončí většina lidí. Řekneme, že za to může Franta, protože udělal to a to. Pak si řekneme, no, vždyť Franta není tak špatný, vždyť je normálně docela fajn

a necháme to být. Ale zapomeneme

na skutečnost, že emoce jdou z našeho nitra, z našeho srdce. Je pravda,

že když nás někdo kopne do kotníku, tak přímo způsobí naši bolest, ale všechny emoce nefungují tímto způsobem. Zdrojem emocí jsme my. Nemůžeme obviňovat druhé lidi

za naše emoce. Já jsem zodpovědný

za své prožívání. Kolikrát za den slyšíme, je to tvoje vina. Ty děláš můj život hrozný. Kvůli tobě se cítím blbě... Často je to ale tak, že druhý člověk je podnětem pro spuštění něčeho, co máme uvnitř nás. Dost dobře je to

vidět v manželství. Nevím jestli se

vám stává, že na něčem pracujete a najednou přijde člověk a začne se vás na něco ptát nebo si s vámi chce povídat a nebo po vás něco chce. Musím přerušit práci a reagovat na podnět. Někdy jsem podrážděný, protože jsem musel přerušit práci.

Tak mám tendenci spojovat svůj pocit s člověkem, který ho vyvolal. Ale skutečnost je taková, že moje manželka nemůže za můj pocit. Můj pocit vznikl uvnitř mě, vznikl tak, že jsem na něčem pracoval a nyní vnímám, že nemůžu pokračovat. Mám volby, buď si řeknu: co po mě zase chce? Proč mě otravuješ? A naštvu se a budu nepříjemný. Nebo si řeknu, vadí mi, že musím přerušit svoji práci a cítím se stresovaný, že nestíhám a teď ztratím čas rozhovorem, ale rozhoduju se chovat se k druhému člověku ohleduplně a odpovím: „miláčku, mohla bys prosím přijít za 5 minut? Musím něco dokončit a nemůže to počkat.“ Je to úplně jiná odpověď než „Co zase chceš? Nemůžeš mě neotravovat v mojí práci?“.

Jsem přesvědčen, že duchovní a psychická oblast spolu souvisí. Nemůžeme si myslet, že budeme v duchovní oblasti zbožní a přitom nekontrolovat naše pocity. Tak to bohužel nefunguje. Pokud chci duchovně zrát, musím dostat svoje myšlenky a pocity pod kontrolu. Ne je potlačit, ale místo toho si je uvědomit a pracovat s nimi. Pamatujme si, že druhý člověk není zodpovědný za moje pocity, ale za moje pocity jsem zodpovědný já sám.

c. fyzický vývoj člověka

Třetí oblastí je fyzický vývoj. Jako duchovní a psychický vývoj spolu souvisí, platí to podobně i pro fyzickou oblast. Když se rozčílíme, můžeme to pociťovat i fyzicky. Někteří lidé dostanou při záchvatu hněvu i infarkt. Když dostaneme pod kontrolu svoje pocity, můžeme zlepšit i náš fyzický stav.

Vím, že jsem se dopustil zjednodušení. Ne vždy to tak skutečně je. Dovolte mi uvést jiný příklad. Obžerství. Když se někdo systematicky přejídá, je to něco, co je hřích a odděluje ho to od Boha, ale zároveň přejídání způsobuje

fyzické problémy. A když mě bolí břicho z přejedení, pak i obtížně myslím. Zkrátka vidíme, že fyzická, duševní a duchovní složka člověka je propojená.

V evangeliu Lukáše čteme: Lk 2,52

A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem

Na Ježíšově životě vidíme, že nebyl jednostrannou osobou. Nebyl to nějaký pijan či bohém, ale spolu s jeho duchovní a duševní disciplínou byl odevzdaný Bohu i po fyzické stránce. Když ho vidíme postit se 40 dní na poušti, musel mít velmi trénovanou vůli, aby to vydržel, když vidíme, že brzy vstával a modlil se často v noci, musel být po fyzické stránce zdráv,

aby takové činnosti vydržel. Chodil po celé zemi křížem krážem, tak jako jeho učedníci a lidé v té době, kdyby to byl tlustý povaleč, asi by tolik pěšky necestoval.

Co tím chci vším říct?

Člověk je zkrátka celistvá bytost,

nejen duchovní nebo duševní nebo jen fyzický tvor, ale celková bytost,

Ježíš je také plně člověkem, duchovně, duševně i fyzicky...

Příběh z evangelia

Nyní se podívejme krátce na příběh, který je ohraničený dvěma verši, které jsem četl. Tyto verše nám ukazují, že Ježíš vyzrával po fyzické, duševní i duchovní stránce postupně. Uvidíme Ježíše v reálné situaci jako dvanáctiletého puberťáka. Říká se, že je to nejhorší období u dětí. Podívejme se, co Ježíš dělal ve 12 letech.

a. pozadí

Ve 41.-42. verši čteme, že Ježíš šel se svými rodiči o velikonocích do Jeruzaléma. To měli jako židovská rodina ve zvyku, Ježíš už byl dost starý, aby šel sám se svými rodiči. Všechno se stalo tak, jak bylo obvyklé, autor evangelia všechny zvyky přeskakuje a dostává se až k tomu, co se stalo jinak.

b. zápletka

Rodiče se vydali domů na sever, ale přehlédly, že Ježíš zůstal v Jeruzalémě. V této době se necestovalo osamoceně, šli s ostatními rodinami několik dní a povídali si. Ve výpravách a poutích jde hodně lidí společně a není někdy možné najít jednoho člověka. Je možné, že Ježíš měl jít s nějakým starším bratrem, který ho měl na starosti a rodiče měly za to, že jde s nimi. Problém nastal až po dnu chůze, kdy se Josef a Maria snažili najít Ježíše, ale nikde nebyl.

c. vrchol

Všude ho hledali, ale nemohli ho najít. Pokud jste rodiče a někdy se vám ztratilo dítě v obchoďáku, asi víte,

jaký je to pocit. Pokud nejste rodiče, možná znáte z vašich dětských let, jaké to bylo se ztratit a být sami. Zkuste se vcítit do rodičů.

d. rozuzlení... Ježíš nalezen...

Nakonec Marie a Josef Ježíše našli

v chrámě. Jaká to musela být úleva.

Na tomto místě vidíme Ježíše jako moudrého chlapce, který se učí od náboženských učitelů a rozumně s

nimi hovoří. Proč ale jeho rodiče nic nevěděly? Myslím, že je docela možné, že jako 12 letý chlapec prostě nedomyslel, jak se jeho rodiče budou cítit a že o něj budou mít hrozný strach.

e. návrat a poučení... „musím být tam, kde jde o věc mého Otce“...

Když viděli Josef a Marie Ježíše, byli velmi překvapení. Místo uplakaného chlapce, který se ztratil, viděli mladého muže, který se natolik nechal strhnout touhou po vzdělání a rozhovoru nad Biblí, že nejspíše zapomněl, že jeho rodiče odešly domů a nic jim neřekl. Maria Ježíše napomenula, Synu, co jsi to udělal? Já i tvůj otec jsme tě s úzkostí hledali. Ježíš ale odpověděl, že je na správném místě. Dobře si již uvědomoval, že jeho otec není Josef, ale že má nebeského otce, který je jeho skutečným otcem. Říká zajímavou věc: musím být tam, kde jde o věc mého Otce.

Nemůžeme se divit rodičům, že tomu, co Ježíš řekl, neporozuměli. Evangelista Lukáš nám ale říká, že Maria si to vše pamatovala, uchovávala si to v srdci. Nakonec se všichni vrátili domů a příběh tím končí. Co si ale z tohoto příběhu můžeme vzít? Ve dvanácti letech jsou již často puberťáci schopni klást velmi zásadní životní otázky a diskutovat o životě s dospělými, tak je třeba je brát vážně a věnovat takovým otázkám čas.

Také jsme viděli, jak Ježíš jako člověk postupně zraje, není jen Bohem, který ve svém majestátu všechno již ví, ale vidíme Ježíše jako člověka, který se jako 12 letý učí a dělá všechno to, co jeho rodiče. Má touhu po Boží blízkosti, která je natolik silná, že zapomene na svoje rodiče, kteří odejdou domů a až po dni cesty si uvědomí, že syn zůstal někde jinde.

Ježíš prospíval na duchu i na těle...

Příběh je zakončen 52. veršem:

52 A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

Tedy opět vidíme jako refrén opakující se motiv postupného zrání Ježíše. Ježíš prospíval na duchu, sílil v moudrosti i na těle... tedy Ježíš jako člověk nebyl jen nějakým přeludem, ale skutečným člověkem z masa a kostí, člověkem fyzickým, duševním i duchovním. Lidé ho jako člověka poznávali a to se jim líbilo a líbilo se to i Bohu.

Spojení příběhu s celistvostí člověka

Viděli jsme Ježíše jako 12 letého puberťáka, jak diskutuje s učiteli a putuje na dlouhou vzdálenost se svými rodiči. Viděli jsme na příkladu Pána Ježíše, že člověk není jen fyzická nebo duševní nebo jen duchovní bytost, ale projevuje se vždy jako celek. Ježíš musel zrát fyzicky a duševně a duchovně. Nezačal svůj úkol ve 12,

ale dál rostl až do svých 30 let, takže

na Ježíšově příkladu vidíme nutnost fyzického, duševního i duchovního zrání. Když teď nastává advent a připomínáme si příchod světla do temnoty, příchod Božího Syna do světa, nezapomeňme, že Ježíš není pouze Bůh, ale je také člověkem. Ježíš jako člověk prošel vším, čím musíme projít jako lidé my. Když čteme příběhy z evangelií, vidíme u Ježíše radost, smutek, smích i pláč, hněv i lítost. Ježíš nebyl nějakým sterilním neutrálním člověkem, nebyl ani nějakým fyzickým vehiklem pro Boha, ale byl plnohodnotným člověkem, proto vězme, že Bůh nám v Kristu perfektně rozumí, protože prošel vším, čím procházíme my. Dokáže se s námi ve všem ztotožnit. Také platí, že Ježíš je pro nás nejlepším vzorem k následování. Nikdo jiný totiž neukazuje tak dobře, jaký má být člověk. Jak řekl Pavel, máme dorůstat zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti. To ale znamená, že nebudeme žádnou oblast našeho lidství zanedbávat. To znamená, že se naučíme správně myslet, ovládat vůli, ale také pochopíme své emoce. Nemůžeme si totiž myslet, že jako lidé můžeme duchovně zrát, aniž bychom zráli duševně. Stejně jako Ježíš zrál souběžně, musíme i my postupně zrát fyzicky, duševně i duchovně. Není totiž žádná zkratka, je to pozvolný proces vnitřní proměny, kterou působí sám Duch Svatý. Na nás je se mu otevřít a odevzdat mu vše, co máme. Potom můžeme 52. verš o Ježíšovi vztáhnout jako zaslíbení i na sebe: A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Buďme tedy naplňováni Duchem Božím, abychom byli milí Bohu i lidem. Amen.