Podobenství o hřivnách Lk 19 a Mt 25

Úvod

Milí Kristovi přátelé, bratři a sestry,

je mi velkým potěšením zde v tento podzimní, avšak již bílý den být s vámi. Jsme tu s Mirkou již podruhé a jsem popravdě rád, že můžeme s vámi zakusit toto méně formální setkání v horní místnosti, zvláště když budeme spolu za chvíli moct prožít radostnou událost lámání chleba a sdílení vína, které nejsou nějakou patetickou vzpomínkou na mrtvého Krista, ale vždy živým společenstvím též věřím živých učedníků Ježíše Krista. K tomu nám i dopomáhej toto slovo.

Dovolte mi položit vám na úvod otázku: Máte strach z Boha? (pauza) Věřím, že naše představa Pána zásadně ovlivňuje náš přístup k životu i ke službě pro Jeho království. Pokud si představíme Pána jako tyrana a zlého nemilosrdného vládce, ovlivní to jistě náš postoj ke službě. Podobně pokud máme nějakou vágní představu o Bohu, budeme zmateni ohledně toho, co máme dělat. Pokud máme konkrétní představu o Bohu, víme, že náš Pán je Bohem vysílajícím, Bohem, který touží po spáse druhých lidí, a pokud jsme sami byli zachráněni a jsme naplňováni neustále Jeho láskou, bude nás to pudit ven ze sebe a směrem k lidem, kteří jsou stále ještě ztraceni.

Stále aktuální otázka pro církev, ať je již delší dobu bez pastýře nebo pro církev, která se zabydlela či zasekla v určitém momentu růstu je: proč tu vlastně jsme? Co je náš úkol? (pauza) Víme přece, že bez vize mře lid a bez definování toho, co je vlastně úkol našeho společenství jsme jen bandou křesťanů a ne skutečně církví. Nakonec to, jaký je náš Bůh, zda máme z Boha strach nebo zda je pro nás milující Otec, který nás vysílá ke ztraceným ovečkám bez pastýře, je určující k zodpovězení otázky, proč jsme vůbec tady i jaký je náš úkol a nakonec je i tématem dnešního zamyšlení.

Po určitém váhání v modlitbách, co by pro vás ve vaší situaci bylo nejvhodnější a co by pro vás bylo praktické a oslovující, mě Pán přivedl k věřím známému evangelijnímu textu – podobenství o hřivnách. Pokud se ptáte, v čem spočívá praktičnost tohoto kázání, věřím, že ve dvou momentech. Za prvé, peníze hýbou světem a za druhé, co máme dělat jako církev v této nejisté době? Nadpisem kázání by též mohlo být co mám dělat jako křesťan s penězi, neřku-li s hřivnami svěřenými? Nebo chcete-li, jak z této kaše ven, aneb jaký je podle tebe Tvůj Pán, taková bude i tvá služba a takový bude i tvůj sbor.

Tento text nacházíme ve všech třech evangeliích kromě Jana. V Markově verzi je však pro výklad a kázání nepoužitelný pro jeho přílišnou stručnost. Budu proto vycházet z Lukášovy verze, která je snad nejvíce provokativní, ale budu srovnávat výklad s Matoušem.

Nejprve začněme kontextem. Ježíš je těsně před vejitím do Jeruzaléma a lidé si kladou otázku: už teď nastolí Ježíš Boží království? O tom nás informuje 11. verš Lukáše 19. kapitoly. A Ježíš odpovídá přečteným podobenstvím o hřivnách. To, co je velmi zajímavé z hlediska Lukáše je skutečnost, že před podobenství autor evangelia vsadil text o Zacheovi. Tedy Ježíš stoluje s mafiánem za Zacheova pokání a Ježíš vyřkne zásadní výrok: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Tedy Ježíš nepřišel zachránit „spravedlivé“, ale ztracené, ty kteří jsou bezradní a po spáse touží v hloubi své duše. O tom nás ujistí Ježíšův čin na konci 18. kapitoly – uzdravení slepého u Jericha. Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou... Prohlédni, Tvá víra tě uzdravila.
Naopak, kdybychom zkoumali kontext původní předlohy v Matoušovi a Markovi, byli bychom překvapeni, protože toto podobenství autoři obou dvou zbývajících synoptiků zasazují do kontextu posledních časů 24. a 25. kapitoly v Matouši hned za podobenství o družičkách a do 13. kapitoly v Markovi, která má též tón posledních časů. Tedy kontext se liší, ale co mají všichni tři synoptici, pisatelé Matouše, Lukáše i Marka společného je Boží království. Už teď chceš nastolit Boží království, Ježíši? A Jeho odpověď je, počkejte si. Nemá to být ale čekání pasivní, ale úplně jiného druhu. V družičkách je to olej, Duch Svatý, který nemá v křesťanovi při čekání uhasnout a v podobenství o hřivnách jsou to nejspíše duchovní dary, které nemáme zapomenout používat k rozhojňování hřiven. Pojďme ale zpět do Lukáše.

12 Proto řekl: "Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. 13 Zavolal si deset svých služebníků a dal jim deset hřiven a řekl jim: 'Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.'

14 Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: 'Nechceme tohoto člověka za krále!' 15 Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil.

Historický kontext je též velmi zajímavý. Lukáš provokuje politickou orientací příběhu, který si posluchači jen těžko mohli nespojit se smrtí Heroda Velikého. Jeho synové Archelaos a Herodes Antipas museli poslušně do Říma, aby se ucházeli o trůn u císaře. Proto muž odcházející do daleké země okamžitě evokoval u posluchačů Lukášova evangelia silné pocity. Nenávist Židů vůči svým podrobitelům byla veliká. Pán, který rozděloval hřivny musel nejprve odejít daleko, aby se pak vrátil jako král a vyrovnal účty jak s nepřátely, ty pozabíjel, tak s těmi, kterým propůjčil peníze, ty odměnil, či potrestal. Kontext Matouše je poněkud poklidnější. Zde jde o obchodování s velkými sumami peněz. Politická provokace tu není na místě. V Lukášovi je velmi jasně řečeno, co mají služebníci Pána dělat – mají s nimi hospodařit. V Matoušovi to ale tak jasné není. Proto se nabízí otázka, proč vlastně pán potrestal třetího služebníka, když tak věrně a poctivě spravoval jeho majetek? Nedošlo k určitému nepochopení? Srovnání s Lukášovou verzí nás ale vyvede z pochybností. Záměrem jak obchodníka s penězi, tak i politika aspirujícího na královský trůn nebylo uchovávání peněz, ale jejich investování, rozmnožování. V Lukášovi proto čteme, jak pán účtuje se svými služebníky.

16 Přišel první a řekl: 'Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.' 17 Řekl mu: 'Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.' 18 Přišel druhý a řekl: 'Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.' 19 Řekl mu: 'Ty vládni nad pěti městy.'

V ekumenickém překladu zanikne úplně jistý detail. A sice míny a talenty. V Matoušovi znamená talent 6000 denárů, což je asi 15 letá mzda dělníka. V Lukášovi se jedná o mnohem menší částku, jedna mína znamená asi 100 drachem, což je asi tříměsíční mzda dělníka. Tedy Matoušův pán byl obchodník, který se staral o výnosy. Také byl velmi prozíravý, nesvěřil všem stejně, jednomu dal 5 talentů, druhému 2 a třetímu 1 talent, podle jejich schopností a nakonec se mu to vyplatilo. A naopak Lukášův pán byl více politikem a věřil všem stejně, všem dal po 10 mínách. Ale výsledek nebyl rozhodně úměrný tomu, co bylo služebníkům svěřeno.

V tomto srovnání může ležet zajímavá úvaha. Není to tak i s námi, milí přátelé? Není to tak, že i nám Pán svěřil různé dary podle míry naší obětavosti? Naopak, pokud bych si měl rýpnout skrze Jakuba, nemáte, protože neprosíte, nebo skrze apoštola Pavla připomenout skutečnost, že máme o duchovní dary usilovat. Ale toto usilování nemá být jalové, ale zaměřené k cíli – kterým je uctívání Boha v podobě služby pro Boží království. Kdo bojuje v barvách Božího království, jistě je vyzbrojen náležitě pro bitvu, do které vstupuje. Tedy prostě, chceš-li být více obdarovaný, polož si otázku: skutečně toužím vidět velké věci? Skutečně toužím po příchodu Božího království? Toužím po tom, aby v mém okolí bylo více křesťanů a naše společnost česká byla více nasycena evangeliem? Když jsem po 22 letech ze školy, vzpomněl jsem si na jednu úžasnou věc. Moje kamarádka se po 4 letech mého setrvávání na teologické fakultě obrátila ke Kristu. Je to krásná tečka za studiem. Podobně vzpomínám se slzičkou v oku na střední školu. V mé třídě se obrátil kamarád a v paralelkách asi 5 dalších lidí. Samozřejmě to neříkám, protože v tom mám zásluhu, ta je maličká, ale chci si připomínat otázku: toužím vidět velké věci, toužím po tom, aby začal pršet Boží déšť? Toužím po tom, aby se děly velké věci v mém okolí? Chci, aby můj kolega v práci byl křesťan? Chci, aby mí spolužáci uctívali Ježíše? Pokud ano, je na čase zapojit moje hřivny do práce na Božím království a něco pro to udělat. Je jasné, že lidi nespasím. Ale mým úkolem je žít tak, aby lidé dychtili po Kristu a toužili vidět též Boží království.

Zamysleme se i nad výsledkem účtování. V Matoušovi nevidíme u prvního a druhého služebníka rozdíl. Oba vcházejí do radosti svého Pána. To znamená, že jdou ke Kristu na věčnost. O tom, že je podobenství o hřivnách o nebi a pekle, o našem údělu na věčnosti, nás snad přesvědčí skutečnost, že je v Matoušovi 25 hned po podobenství pasáž o posledním soudu a fráze v 30. verši: tam bude pláč a skřípění zubů, což jsou slova označující peklo. Pokud máte obavy a špatně byste spali, vzpomeňte si, že v Lukášovi je kontextem spása člověka a ne poslední věci. Ježíš vchází do Jeruzaléma a pak pláče nad nevěrou lidí (Lk 19,41-44). Nepláče pak ale také nad naší nevěrou a neschopností přiložit hřivny k dílu služby?

Důležitý moment v podobenství je věrnost. Kdo bude věrný v malém, bude pak odměněn ve velkém. V Lukášovi to vyniká právě proto, protože první služebník dostává od krále deset měst, i když částky, které vydělal nebyly závratné. Druhý dostal úměrně své zásluze. A třetí byl potrestán. V Matoušově verzi je to jinak: tam byli první dva odměněni stejně, oba se radovali v přítomnosti pána. Když se na to podíváme z odstupu: obě pravdy si vlastně nijak neprotiřečí. Je to tak, že všichni jsme spaseni vírou v Ježíše Krista, bez našich zásluh. Zároveň ale platí Pavlovo slovo, záleží na tom, z jakého materiálu stavíme. Zda ze zlata, či stříbra či ze slámy. Slovy podobenství jde skutečně o to, co se svěřenými hřivnami, ať je to cokoliv, uděláme. Kdo se bude více činit, bude více odměněn. To je skutečnost, kterou bychom jako křesťané neměli přehlížet. Být křesťanem není pasivní podnik, ale láska se projevuje skutky. Když uvážíme, že financemi v příběhu nakonec není nic jiného než Boží láska, kterou chce Ježíš spasit lidi, pak se nemusíme pohoršovat nad ekonomickým příslovím: kdo má, ten dostane ještě víc a kdo nemá, a myslí, že má, tomu bude vzato i to, co má. Totiž kdo má lásku, bude ji mít ještě víc a kdo lásku nemá, pak ji prostě nebude mít ani později.

Pojďme ale ještě dál do 20. verše a podívejme se na třetího služebníka:

20 Přišel další a řekl: 'Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovanou v šátku, 21 neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.' 22 Řekne mu: 'Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 23 Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je teď vybral i s úrokem.'

Provokativní na podobenství je skutečnost, že se služebník snaží uchovat hřivnu proto, aby o ni snad pán nepřišel. Jak šlechetné. Bohužel to ale připomíná přístup pasivní církve, která se jen snaží uchovávat tradice víry, ať již katolické nebo reformační a neuvědomuje si, že náš Bůh nás nepovolal k budování muzea či skanzenu, ale k činění učedníků a ke svatosti a šíření lásky mezi lidmi. Je totiž rozdíl mezi věrností v zachovávání víry a pasivitě v podobě lenosti třetího služebníka! A to velký: jeden jde a riskuje svou kůži na trhu, usiluje o Boží království – ten první (a druhý) své spasení uvede ve skutek, jak říká Pavel a ten třetí své spasení promarní. A pak následuje buď oheň, či pláč a skřípění zubů. Tedy co si z toho máme všeho odnést? Pán nepovolal nás, jeho krásnou církev k budování tradic a skanzenů a muzejí, jak se o to některé církve dnes pokoušejí, ale k živému vztahu s Kristem. Teď nekritizuji místo setkávání, je nakonec jedno, jestli jsme v kostele, nebo ve škole, jde o to, jaký postoj jako křesťané máme... A teď se dostáváme k důležité otázce... co ho k tomu vedlo neboli – proč?

Proč? Jakou máš představu o svém Bohu, takový sám budeš a taková bude i tvá služba a nedivil bych se, že takové i utváříš vztahy kolem sebe a sbor, jehož jsi členem. Pokud máš představu o milujícím Bohu, který chce spasit každého člověka, pak budeš vonět láskou a nevěřící lidé budou kolem tebe a budou stejně jako ty dychtit po spasení, budou chtít mít to, co ty máš. Pokud je to ale Bůh, který je krutý nebo je to Bůh, který je nějak zastřený či mlhavý, bude to znamenat něco jiného. Věřím, že Ježíš ukazuje jednu z nemocí vadné představy o Bohu. A tou je tyran. Schoval jsem hřivnu, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný. Jinými slovy, nejsi štědrý a nedokážeš uspokojit můj život. Proto jsem pasivní a raději dělám něco jiného, co mi dává smysl. Věříš, příteli, že Ježíš dokáže plně uspokojit tvůj život? Věříš dnes, že Ježíš je touhou tvého srdce? Je pravda i dnes, že Ježíš je důvodem, proč jsi dnes přišel? Je Bůh radostí ve tvém životě? Pokud ne, pak obrať své srdce v modlitbě k němu a vydej se mu. Pokud ano, pak radostně řekni ve svém srdci, jsem rád, že jsem Kristův a On je mým pánem. Nakonec pán soudil svého služebníka podle služebníkovy představy. Ježíš neříká, že by skutečně takový byl. Ale soud spočívá v mylné představě. Představoval sis mě jako krutého, a proto jsi byl líný něco s tím, co jsem ti svěřil, dělat? Nakonec pán svého služebníka usvědčil z lenosti. Kdyby skutečně měl strach, bude přece něco dělat. Myslím, že z tohoto příběhu plyne jedno poučení. Ze strachu nic dobrého nebude. Nakonec apoštol Jan nám říká: dokonalá láska strach zahání. Tedy ze strachu nemůže být láska. Pokud si představuješ Boha jako krutého tyrana, odhoď takovou představu. Mějme stále na paměti, že Ježíš přišel hledat to, co je ztracené a spasit to, co bylo zahynulé. Boží láska k tomuto světu je vyjádřena v Ježíšově díle na kříži. Ježíš je dokonalým vyjádřením sebedarování Božího. Tedy není to tak, že Bůh tě není schopen uspokojit ve tvém životě, a proto máš dělat něco jiného. Ale právě naopak. Bůh je schopen tě uspokojit, protože poslal svého Syna Ježíše, aby tě zachránil. Důvěřuj mu dnes, že dokáže dělat velké věci ve tvém okolí. Má ale jednu podmínku, nesmíš svůj talent či mínu, hřivny zakopat, ale správně investovat, jít s kůží na trh, odvážit se vyjít sám ze sebe, tak jako to Bůh učinil. Věříš Bohu, že dokáže Kristovu církev, jeho krásnou nevěstu, učinit slavnou pro slávu Božího jména? Pokud ano, pak mu dej své hřivny. Otevři zavřenou ruku s tím, co máš a dej to Bohu.

Podívejme se na výsledek do 24. verše...

24 Své družině pak řekl: 'Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!' 25 Řekli mu: 'Pane, už má deset.' 26 Pravím vám: 'Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 27 Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.'" 28 Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma.

Na tomto místě se ozývá podivný ekonomický výrok „každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“... Jedná se o opakování výroku z výkladu podobenství o rozsévači... Lk 8,18 (i na dalších místech v Mt a Mk): „dávejte si pozor, jak slyšíte: kdo má, tomu bude dáno a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má.“ Tedy nejde o nespravedlnost, ale jde o konstatování duchovní skutečnosti. Kdo má Krista, má všechno, kdo Krista nemá, nemá nic. Kdo se raduje v Kristu, rozhojňuje se v Jeho lásce, roste a roste do plnosti v Kristu. Kdo ale Krista nenašel, nakonec, až přijde Pán podruhé, ztratí i to, co si myslel, že má. Ať už jsou to peníze, domy či obrazy... zkrátka, opět je to otázka priorit. Investuješ své hřivny do Božího království? Máš srdce u Pána a žiješ pro Něj i dnes? Pokud ne, obrať své srdce k Němu, protože Kristus je Bohem soucitným a slitovným a chce Tě stejně jako prve Zachea zachránit. Zamysleme se nad tím, co říká Ježíš: Kdo by chtěl svůj život zachránit ten o něj přijde. Kdo by však svůj život ztratil pro mě, ten svůj život nalezne. Rozuměj: kdo by chtěl svou hřivnu uschovat – ten o ni přijde – ale kdo by svou hřivnu riskoval a tak ji rozmnožil, ten bude odměněn. Kdo svůj život ztratí pro mne, kdo ponese svoji kůži pro mě na trh – ten svůj život nalezne.

Příběh končí účtováním s nepřáteli, kteří jsou před pánem pozabíjeni. Je to snad varování i pro nás, abychom se neustále uchylovali k Bohu, protože přijde Jeho soud a ten bude pro jedny znamenat velkou radost, zatímco pro druhé veliký smutek. Kdo má z Boha strach, bude mít proč, kdo ale v Bohu nalezl radost, bude se radovat ještě víc, až se Pán vrátí.

Co si ale z toho můžeme odnést?

Pán nás nepovolal ke strachu, ale k odvaze. Nemáme své hřivny zakopávat, zahrabávat ani konzervovat, ale máme je Pánu dávat a sloužit svými hřivnami pro Boží království. Pokud to neučiníme, jsme podobni tomu třetímu služebníku, který nakonec o všechno přijde. Pán nás nepovolal budovat muzea a skanzeny, ale Boží církev, která je svědectvím tomuto světu, ať už je to vzájemná láska mezi námi nebo je to víra ve velké věci, které Pán učiní. A nakonec: Bůh je Bohem vysílajícím, Bohem, který chce zachránit hříšníky, nechce je zatratit, protože je miluje. Buďme prvním či druhým služebníkem. Proto naberme odvahu v následujícím týdnu vyjít ze sebe a napodobovat našeho Pána, nebojme se svědčit o Jeho lásce a dobrotě a Kristovským životním stylem ukazovat nad sebe a za sebe ke Kristu. Amen.

Nový život v Kristu, Kol 2,6-15

Úvod

Před 14 dny jsme mluvili o významu smíření pro člověka. Kristova smrt nás usmiřuje s Bohem. Bůh je svatý a dokonalý, a proto nemůže tolerovat lidský hřích. Kdykoliv uděláme něco proti Božímu zákonu, svoláváme na sebe Boží hněv a oddělujeme se od Boha. Kdo si myslí, že je v podstatě dobrý člověk, je na velkém omylu. Každý z nás denně děláme ať vědomě nebo nevědomě věci, za které bychom museli zemřít, pokud bychom byli souzeni pouze na základě našich skutků. Dovolte mi pustit vám jedno krátké video, které to bude věřím ilustrovat.

Mnoho lidí se snaží žít dobrý život, jak jsme ale viděli, to prostě nestačí. Děkujme Bohu a jeho milosti, že si můžeme vybrat, kdo vstoupí na pomyslnou váhu. Nežijme v omylu, že naše dobré skutky nějak vyváží naše špatné. To je totiž lež. Neustále potřebujeme Boží milost. Proto i dnes studujeme Boží slovo, co nám říká o Kristu. Kristus je totiž jediný, kdo stojí mezi námi a spravedlivým Bohem a je schopen nás zachránit. Díky Kristu a Boží lásce k nám již nejsme Boží nepřátelé. Když věříme Kristu, své hříchy pravdivě pojmenujeme, vyznáme Bohu a litujeme jich, Kristus vezme naše hříchy na sebe a můžeme být opět s Bohem.

Bůh pro svou lásku učinil všechno, aby člověk a všechno jeho stvoření mohlo prožívat pokoj s ním a mezi sebou navzájem. Základem této úžasné zprávy je skutečnost, kterou nám Pavel v listu Koloským říká hned v 1. kapitole, že v Kristu přebývá veškerá plnost. Bůh se rozhodl ukázat svou dokonalost v Ježíši. Kristus je první přede vším a nade vším. Skrze Krista a pro Krista bylo všechno stvořeno. Není proto nic důležitějšího v našem životě než Krista znát a mít s ním osobní blízký vztah. To přináší opravdovou radost do našeho života a můžeme žít jako křesťané. Když poznáváme Krista, poznáváme Boha. Vždyť Ježíš řekl, kdo vidí mě, vidí mého Otce... Ježíš říká ve svém slově: já a Otec jedno jsme. Proto, chceš-li znát Boží vůli pro svůj život nebo chceš-li poznat více Boha, dívej se na Ježíše, na jeho život, dílo a studuj pozorně to, co říkal a co o něm říká Bible. Proto se dnes zaměříme na další z významných textů Nového zákona od apoštola Pavla o Kristu. Nalistujte si se mnou list Koloským 2. kapitolu, od 6. verše.

Toto kázání jsem pojmenoval Nový život v Kristu. Rozdělíme si jej podle toku textu do 3 částí: za prvé, verše 6-8, co máme dělat? A za druhé, verše 9-15, proč to máme dělat? Druhou část dále rozdělíme na tři menší oddíly, 9-12, Kdo je Ježíš Kristus?, 13-14, co Ježíš dokázal? A poslední, v 15, co z toho vyplývá?

A. Co máme dělat my?

1. Máme žít...

6 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.

7 V něm zapusťte kořeny,

na něm postavte základy,

pevně se držte víry,

jak jste v ní byli vyučeni,

znovu a znovu vzdávejte díky.

V první části nám Pavel říká, co máme dělat a co nemáme dělat.

Dává nám nejprve pět jednoduchých pozitivních pokynů. 1. Žijte v Kristu, 2. Zapusťte v Něm kořeny, 3. Postavte na něm základy, 4. Pevně se držte víry a za 5. vzdávejte díky.

Co to znamená prakticky? Stavějme všechno v našem živote na Kristu. Ať už je to rodina, práce, škola, zábava či peníze, do všech oblastí našeho života máme pustit Ježíše. Pamatuju si dobře na čas, kdy jsem to ještě jako čerstvý křesťan nechápal. Myslel jsem si, že být křesťanem znamená dělat spoustu dalších věcí v životě. Myslel jsem si, že musím žít dvakrát. Jednou svůj normální život a podruhé jako křesťan. Některé věci si zkrátka musím odžít. Odmakat práci, odbýt školu a přežít rodiče a pak podruhé jít do církve a číst bibli, modlit se a dělat další náboženské věci, co křesťané mají dělat. Ale neuvědomoval jsem si, že mám zkrátka jako křesťan žít v práci, ve škole, když trávím čas s rodiči nebo když jdu s kamarády do hospody. Tomu se říká, žít celistvý život nebo chcete-li integrace. Křesťanská víra nás nemá vést k uchvácenosti aktivitami a k rozsegmentování a rozkouskování našeho času do mnoha malých částí. Každá má vlastní role, pravidla a smysl. Práce má vlastní pravidla, čas s rodinou má jiná pravidla, nedělní bohoslužba má jiná pravidla, čas s přáteli má další sadu pravidel. To je ale hrozně schizofrenní představa a věřím, že je velmi pomýlená a odporuje tomu, k čemu nás vede Ježíš. Život s Ježíšem má zasahovat všechny části našeho života. On je kořenem, základem našeho života a všechno na Něm máme stavět. Pavel používá obraz stromu. Tento strom roste a roste a má být silný a krásný. Podobnou metaforu používá Ježíš ve svých podobenstvích o Božím království. Semeno, které roste a roste a pak je z něj veliký strom, který může svým stínem chránit kolemjdoucí a v jehož větvích mohou hnízdit ptáci... Tady samozřejmě nemluví o tom, že máme být neupravení a že v našich vlasech máme mít vrabčí hnízda. To by nebyla správná aplikace. Ježíš nemluví o našich vlasech. Je pravda, že Boží království se vztahuje více na tento svět a můžeme ho vztáhnout na společenství, ale pokud je Boží království tak široké, jistě zahrnuje také naše individuální životy.

Když se vrátíme k textu, podle Pavla se tedy máme pevně držet základů křesťanského učení, které jsme už přijali. Pokud si základy nejste jisti, tak o tom promluvte s křesťanem, kterému důvěřujete a ujistěte se, že víte, co je tento základ víry. Tímto základem je samozřejmě osobní vztah s Kristem. A pak výsledkem tohoto jednání je i díkuvzdání. Tedy život, který je založený na Kristu, zamířený ke Kristu je i plný vděčnosti a radosti. Pokud tak tedy žijeme, děkujme za to Bohu.

Když jsme si řekli, co máme dělat, zbývá i vysvětlit, co nemáme dělat. V osmém verši nám to Pavel říká.

2. Máme si dávat pozor, na co si máme dávat pozor?

8 Dejte si pozor,

aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním,

založeným na lidských bájích,

na vesmírných mocnostech,

a ne na Kristu.

Někdy bývá tento verš i jiné verše v novém zákoně mylně zneužíván k obraně víry, která nepoužívá rozum a která je spíše založená na pocitech a pouze na vůli. Pokud je něco zřejmé, pak je to skutečnost, že to Pavel určitě nedělá. Pavel, jeden s nejschopnějších mozků tehdejšího světa, naráží na falešné učení. Má zde na mysli konkrétně gnosticismus, učení o rozděleném těle a duši a pak také doketismus, což je další forma falešného učení. Pavel dokonce varuje, že někdo vlivný v Kolosách odváděl svým špatným vyučováním křesťany na scestí. Toto učení bylo založeno na popření vtěleného božství Ježíše. To nám Pavel říká už v následujícím verši – 9: V něm je vtělena všechna plnost Božství. Jiné překlady to říkají ještě jasněji: neboť v Kristu tělesně přebývá veškerá plnost Božství (ČSP).

Tedy co máme dělat? Máme založit veškerý náš život na Kristu, máme pevně držet víru, kterou jsme přijali a nemáme se odchylovat k ničemu jinému. Možná si říkáte, jaké falešné učení? Když se ale podíváme do toho, čím jsme obklopeni v práci, doma, při cestě autobusem, u doktora, když posloucháme hudbu, televizi, čteme noviny, internet... celý svět nás zásobuje nejrůznějšími představami o tom, čemu máme věřit. Takže varování o nadřazenosti křesťanského biblického učení nad učením tohoto světa myslím rozhodně nedopadá naprázdno.

Nevím, jak vy, ale já nerad přijímám nějaké pokyny a instrukce bez vysvětlení důvodu. Dokonce i malé děti se často ptají a proč? Co se mi líbí na křesťanské víře je mj i to, že to není manuál pro život nebo nějaká sada nařízení, ale že pokud nám Bible skutečně říká, že máme něco dělat, nebo že něco nemáme dělat, vysvětluje nám podrobně i důvod, proč je to tak.

B. Proč to máme dělat?

1. Kdo je Kristus a co máme v Něm? (9-10, 11-12)

I. Protože Kristus je Bůh

9 V něm je přece vtělena všechna plnost božství;

10 v něm jste i vy dosáhli plnosti.

9. a 10. verš nám jednoznačně připomínají, čemu máme věřit ohledně Krista. Kristus je plně Bohem i plně člověkem. A jako člověk ve fyzickém těle nikdy nepřestal být Bohem. Proto nám 9. verš říká, že v Kristu je vtělena všechna plnosti božství. Přesto ale víme, že svou moc Ježíš nezneužíval k překonávání lidských slabostí. Víme ale, že dokázal uzdravovat, dokonce dokázal vzkřísit Lazara z mrtvých a navracel zrak a utišoval bouře na jezeře... zkrátka byl Bohem i člověkem zároveň. Proč tedy máme stavět celý náš život a vše v něm na Kristu? Protože Kristus není jen nějaký superman nebo batman, ale On je samotným Bohem a jemu se máme v životě podřizovat.

II. Protože On je hlavou všeho

On je hlavou

všech mocností a sil.

Druhým důvodem je, že On je vládcem nad mocnostmi a silami. Tím Pavel naráží na falešné učení, které nám podsouvá, že jsou ve světe jiné síly a mocnosti, které ovládají např. naše zdraví, úspěch, peníze, štěstí... kolikrát za den slyšíme „musím to zaklepat...“. Možná je to jen nevinná hláška, ale ukazuje k tomu, že lidé jsou čím dál tím více pověrčiví. Odborníci v oblasti výzkumu religiozity říkají, že český národ je sice extrémně antiklerikální, odnáboženštěný, ale lidé jsou na druhou stranu velmi duchovně vnímaví a hledající. Češi sice v drtivé většině případů nehledají Boha v křesťanství nebo tradičním náboženství, ale v různých odpadních spiritualitách nového věku jako je reiki a učení o čakrách, józe a dalších disciplínách, které dnes jsou v kurzu. Proto Pavel neříká, všechno mimo křesťanství není a je to blbost, ale místo toho říká, že Kristus vládne nad tím vším. Na konci našeho textu dokonce říká, že Kristus všechny tyto síly a moci poráží. Proto už nemusíme těmto věcem věřit a sloužit jim, ale máme se otevřít plně Kristu a být jím naplněni. V Něm totiž prožijeme uzdravení a dokonalé štěstí v našem životě. Vždyť Ježíš říká: Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti. Já jsem ta cesta, pravda a život.

III. Protože v Kristu jsme zemřeli starému životu

a byli jsme vzkříšeni k novému životu

Třetí důvod je obsažený v 11. a 12. verši:

11 V něm jste obřezáni obřízkou,

která není udělána lidskou rukou;

obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.

12 S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni

a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha,

jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.

Máme stavět svůj život na Kristu, protože jsme zemřeli starému životu a byli jsme vzkříšeni k novému. Zkrátka pokud jsem křesťan, vědomě a rád odkládám věci, které mě od Krista odvádějí a naopak lnu k věcem, které mě ve víře v Krista posilují a pomáhají mi Krista následovat. Důležité je zde opět zdůraznit, že když Pavel mluví o odkládání nevykoupeného těla, nemluví v první řadě o askezi a nepohrdá fyzickým tělem, v původním jazyce je to odložení naší hříšné přirozenosti, odvrácení se od našich hříchů. S tím souvisí důležitý mezník v našem životě, křest, který je dalším zmocněním k novému životu. Pokud jste byli pokřtěni, tak jistě rádi vzpomínáte na to, jaké to bylo v prvních měsících a snad letech po křtu, které skutečně znamenají nový začátek a intenzivní touhu po změně a hledání nového života v Kristu. Zkrátka, chceme být více jako Ježíš. Lidé často přestanou kouřit nebo pít alkohol, přečtou během několika měsíců bibli a dělají další neuvěřitelné věci. Pokud jste ještě pokřtěni nebyli a toužíte po tom, tak přijďte po bohoslužbě za mnou nebo za Markem a rádi vás na křest připravíme. Je to úžasná věc. Tedy křest znamená smrt starému životu a naopak vzkříšení k novému životu. Tedy důvod proč mám všechny oblasti života podřídit Kristu? Protože jako křesťan žiju nový život, byl jsem pokřtěn, což znamená, že jsem zemřel svému starému životu a narodil se do nového.

Od 13. verše se Pavel vrací k našemu starému životu a dostáváme se k části Co Kristus udělal?

2. Co Kristus udělal?

I. Kdy to udělal?

13 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách

a duchovně neobřezáni,

II. Probudil nás k životu

probudil nás k životu spolu s ním

III. Odpustil nám viny

a všechny viny nám odpustil.

Tedy opravdu je rozdíl mezi člověkem, který Krista nezná a který Krista zná. Je opravdu velký rozdíl mezi člověkem, který je duchovně mrtvý a který je probuzený k novému životu. Pavel nám znovu zdůrazňuje, že starý život podle toho, co se líbí nám a zaměřený na sebeuspokojování vede ke smrti. Naopak, život ve víře v Krista znamená odpuštění hříchů a nový počátek. Tedy dalším důvodem, proč máme změnit svůj život a podřídit ve všem Kristu je to, že jsme byli mrtví ve svých hříších, ale Kristus nám naše hříchu odpustil a probudil nás k životu spolu s ním. Nežiji už já, ale žije ve mne Kristus. Život, který nyní žiju v těle, žiju ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. To říká Pavel na jiném místě (Gal 2,20).

Ve čtrnáctém verši to Pavel dále vysvětluje a používá obraz směnky, kterou Bůh vymazal.

14 Vymazal dlužní úpis,

jehož ustanovení svědčila proti nám,

a zcela jej zrušil tím,

že jej přibil na kříž.

Víte, že je hrozným nešvarem dnešní doby, že jsou lidé čím dál tím více zadlužení. Často se to děje formou lichvy a podepisováním směnek. Představme si to v duchovní rovině. Každý z nás je dlužníkem vůči Bohu a musí dříve či později svůj dluh splatit. Co ale udělal Kristus? Zrušil dluh, který jsme měli vůči Bohu. Jsme svobodní a už nemusíme zaplatit. Jak to? Protože zaplatil někdo jiný. Zaplatil Ježíš. Zaplatil svým životem. Vzpomeňme si na tu ilustraci z toho videa na začátku. Za mužem přišel Ježíš, vzal si složku s trestním rejstříkem a dal asistentům svou čistou složku. A pak když byl muž vážen, vážili Ježíše, který svou spravedlností toho muže zachránil před peklem a samotou a věčným zatracením. Proč tedy máme žít život v Kristu, být v Kristu zakořeněni, budováni a děkovat Bohu? Pro to, že Bůh ve své lásce smazal dlužní úpis proti nám a zrušil jej tím, že Ježíš zemřel místo tebe a mě na kříži. To je milost. Za tu buďme vděčni a změňme své životy.

3. Co z toho vyplývá

Na konec, v 15. verši se dovídáme, co z toho vyplývá.

15 Tak odzbrojil a

veřejně odhalil každou

mocnost

i sílu

a slavil nad nimi vítězství.

Je to Kristovo i naše vítězství, to se projevilo ve třech oblastech.

Za prvé, Kristus odzbrojil každou mocnost i sílu. To znamená, že už nemusíš sloužit jiným věcem, kromě Krista. Nemusíš se bát o své zdraví a o svůj úspěch a o svou rodinu. Jediná věc, o kterou skutečně stojí za to se starat je, zda jsem s Kristem spojen a zda ho každý den následuju. Pokud se ve všech svých rozhodnutích v životě řídím v modlitbě Božím slovem a kladu si otázku: co by na mém místě udělal Kristus, jsem na správné cestě. Pokud ale nemám zájem se řídit Božím slovem a dělám si, co chci a je mi to jedno, asi je to signál k tomu, že jsem ještě tuto oblast nevydal Bohu a je na čase to změnit. Proč? Protože Kristus je Bůh a panuje nad všemi mocnostmi a silami. Pamatuju si na jednu hezkou socialistickou knížku o kosmonautice. Má mnoho hezkých obrázků, byla vydaná v době po letu Gagarina do kosmu a má takový hezký úvodní citát: mnoho je ve světě velkých sil, ale mocnější než člověk, nic ve světě není. Co by na to řekl Bůh? Mnoho je ve světě velkých sil, jedna z nich je i člověk, ale Kristus si všechny síly podmanil na kříži a silnějšího než Kristus vzkříšený, nic v kosmu není.

Za druhé, Kristus odhalil každou mocnost a sílu. Tedy ukázal zdroj těchto sil a mocností. Boží slovo nás pravdivě učí, že všechny dobré věci pochází od Boha a pokud něco není od Boha a k Bohu to nevede, nestojí za to tím ztrácet čas. Doslova nám 13. verš říká, že Kristus tyto síly a mocnosti vystavil na odiv, tedy Kristus ukázal, že proti němu žádná moc neobstojí. A to úzce souvisí s třetím a posledním bodem.

Kristus nad mocnostmi a silami slavil vítězství. Doslova v textu stojí, že tyto síly a mocnosti, které vlastně nejsou žádnými skutečnými silami a mocnostmi proti Kristu, ve kterém všechna plnost Boží přebývá, tak tyto mocnosti vedl v triumfálním průvodu v něm. Je to obraz vítězné armády Beránka, která vede své nepřátele v poutech svázané a vystavuje poraženého nepřítele celému světu, duchovnímu i fyzickému. Pozoruhodný je minulý čas. Tedy výsledek války je už rozhodnut, vše, co bylo třeba udělat už bylo uděláno na Kříži. Teď jde jen o to se přidat na správnou stranu. Pokud svůj život ve víře podřídím ve všech oblastech Kristu, stojím na straně vítěze, beránka. Pokud dám raději přednost vlastní seberealizaci, pak stojím na straně nepřítele. Ne nadarmo Ježíš řekl, že kdo chce život získat (myslí tím na sobectví a seberealizaci člověka v hledání štěstí mimo Krista a jeho království), ten jej ztratí, ale kdo by svůj život ztratil pro mne, ten svůj život nalezne.
Dnes jsme mluvili o tom, jak můžeme nalézt nový život v Kristu a proč to máme udělat. Chci svůj život v Kristu zcelit vírou v něho, proto kdo Ježíš je a pro to, co udělal. Nechci, aby můj život připomínal stovky souostroví, ale abych žil uceleným křesťanským životem k Boží slávě. Proč? Protože Kristus je Bůh a je hlavou všeho, protože mi odpustil a daroval nový život a protože porazil všechny nepřátele a už nemusím žít v jejich otroctví, ale místo toho svůj život uspořádat pod vedením Ježíše Krista.

Podřiďme proto tedy náš život Kristu, nejen některé oblasti našeho života, ale postupně všechny. Pokud ti cokoliv brání v následování Ježíše dnes, slož to pod Jeho křížem a vydej mu to. Amen.

Koloským 1 - Kristova svrchovanost

Kristus přináší smíření lidí s Bohem

ÚVOD: Co Bůh udělal?
Otec nás vysvobodil

Milí přátelé, i když žijeme ve velmi materiální době, která si potrpí na hmotaření a rozplývá se ve vlastnictví a je posedlá konzumem, zároveň platí, že lidé jsou duchovně velmi dychtiví a touží po hlubším uspokojení, než věci, které tento svět nabízí. Když uvážím, jak rychle nakupujeme nové věci jako jsou mobily, auta, s jakou rychlostí spotřebováváme a vyhazujeme, je mi z toho mnohokrát smutno. Zároveň jsou ale knihkupectví plná duchovní literatury, která nabízí mnohé návody na úspěšný život, jak zvládnout vztahy, pocity, práci a budoucnost. Tento svět zkrátka nabízí instantní řešení. Co nám ale nabízí naše křesťanská víra? Jako církev a křesťané jsme v této situaci v ohrožení buď splynout se světem a přijmout jeho řešení, která vlastně nejsou skutečnými řešeními a nebo se od světa oddělit a přijmout jakýsi dualismus – oddělení hmotného světa, který je posedlý konzumem a žít v jakési duchovní izolaci toho dobrého božího světa. Ale jak asi tušíte, k tomu nás Bible ani naše křesťanská víra vést nemá a ani nevede.

V posledních týdnech jsme přemýšleli nad desaterem, které nám ukazuje na svobodu v Kristu. Všechna přikázání jsou pro nás spíše ukázkou této svobody, ke které jsme vírou v Boha povoláni. Ale tato víra předpokládá osobní vztah s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. Proto se těchto několik týdnů zaměříme na jádro křesťanské zvěsti, na samotné učení o Kristu. K tomu nás věřím velmi dobře povede list Koloským, který je svým obsahem a důrazy velmi jedinečný. Podobně jako list Židům nám ukazuje vyvýšenost Krista, ukazuje nám majestát a nadřazenost Krista nade vším. V 60. letech 1. století, kdy dopis byl nejspíše napsán apoštolem Pavlem hrozilo církvi nebezpečí přijetí jiného poselství než křesťanského evangelia. Křesťané v Kolosách, což bylo menší město ve Frýgii, v Malé Asii na cestě z Efezu do vnitrozemí, se začali zabývat spekulacemi a nebyli daleko přijmout učení zvané gnosticismus. Toto učení stavělo hmotu a ducha proti sobě. Hmota je zlá a duch je dobrý. Svět, ve kterém žijeme je materiální a tudíž s Bohem, který je duchovní a dobrý, nemá nic společného. Proto se podle gnoze musíme odpoutat od tohoto světa a pomocí duchovních spekulací se propracovat až k vyššímu božskému principu. Základní problém ale spočívá v samotné podstatě evangelia. Bůh stvořil tento svět jako dobrý a byl velmi spokojen s tím, jak jej vytvořil. Vytvořil jej hmotný a člověka také stvořil jako hmotného, fyzického. Když pak člověk zhřešil proti Bohu a rozhodl se následovat vlastní touhu a chtěl se postavit na místo Boží, Bůh připravoval plán na záchranu člověka. V době, kdy člověk žije ve vzpouře proti Bohu, je doslova jeho nepřítelem a ničí Boží dokonalý plán, ničí sám sebe, druhé i stvoření, Bůh nechce nic jiného, než člověka obnovit do původního stavu před pádem. Bůh Otec chtěl své stvořené bytosti znovu se sebou spojit a zachránit je z otroctví jejich hříchu. Proto posílá vlastního Syna, který je samotným Bohem, Božím Synem do tohoto hmotného světa. Nečiní to ale nějak odděleně od hmoty, nějak duchovně, neviditelně. Bůh, který je sám neviditelný, posílá svého nestvořeného Syna ve fyzické podobě jako člověka do světa, aby nás se sebou smířil. Dělá to tak, že tento člověk Ježíš, který nikdy nepřestal být podstatou Bohem, za nás a místo nás umírá na kříži a tím usmrcuje nepřátelství mezi námi a Bohem. O tom bude dnešní kázání. Budeme přemýšlet nad významem smíření. Toto kázání rozdělím do třech částí – od 13. verše 1. kapitoly Koloským nás povolává Otec ze tmy do světla, od 15. verše Bůh dokonale vyjadřuje svou lásku ve stvořeném světe v Kristu a od 18. verše vidíme důsledek této lásky, spásu člověka a smíření s Bohem. Tedy Otcovo povolání, stvoření a spasení v Kristu.

Otec nás vysvobodil...

1. Otec nás povolal ze tmy do světla

13 On (Otec) nás vysvobodil z moci tmy

13. verš začíná důležitou informací: Byl to Bůh Otec, který nás vysvobodil. Další verše mluví takřka výlučně o Kristu, ale základním předpokladem je Boží láska a Otcovo rozhodnutí nenechat svět a člověka v zoufalém stavu, do kterého se sám dostal.

2. Otec nás přenesl do království Syna

a přenesl do království svého milovaného Syna.

Pavel nám říká, že nás Otec vysvobodil a přenesl do království svého milovaného Syna. Tedy mezi Bohem Otcem a Synem je blízké obecenství, vztah, které Bůh chce nabídnout i nám. Touží po tom, abychom i my měli radost ze vztahu s Otcem, to ale nejde jinak než skrze Ježíše, Otcova milovaného Syna. Bez Ježíše nemůžeme být s Bohem Otcem. Všimněme si, že Pavel mluví o Synově království. Už to by nás mělo varovat, že pokud jde o Ježíše, nebavíme se tu o nikom jiném než o Bohu.

3. V Kristu máme vykoupení a odpuštění

14 V něm máme vykoupení

a odpuštění hříchů:

Pak se dovídáme, že v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů. Tedy opět vidíme nezastupitelnost Ježíše a jeho kříže. To nám objasňuje i 22. verš v 1. kapitole: „ve svém pozemském těle Ježíš podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony...“. Tedy v Ježíšově kříži, jeho smrti máme znovu-spojení s Bohem, záchranu a odpuštění hříchů.

Nyní se dostáváme k jádru našeho dnešního textu, k samotnému chvalozpěvu Kristu, od v. 15 do v. 20. Tento chvalozpěv, chválu, si rozdělíme do dvou částí, stvoření a spasení.

Chvalozpěv Kristu

1. Stvoření (15-18a) – v Kristu je dokonale vyjádřen Bůh a jeho láska ve stvořeném světě

A. Kristus je obraz Boha

15 On je obraz Boha neviditelného,

prvorozený všeho stvoření,

15. verš. bývá často nepochopen a někdy jej zneužívají jehovisté nebo jiní lidé k důkazu, že Kristus není Bůh, ale jen stvořená bytost. Když se ale podíváme na původní jazyk, zjistíme, že slovo prvorozený v řečtině vyjadřuje nadřazenost nad stvořením, nevyjadřuje stvořenost v čase, ale vlastně skutečnost, že je Kristus věčný a že všechno je podřízeno Kristově vládě. Když Pavel píše že je Kristus obrazem Boha neviditelného, zdůrazňuje, jaký je to úžasný zázrak, že se Bůh snížil na naší úroveň a ukázal se nám ve fyzické podobě jako Ježíš, abychom jej mohli osobně poznat, ale zároveň říká, že Ježíš nepřestal nikdy, ani jako člověk, být plně Bohem. Stejné slovo prvorozený je použité i v 18. verši, „on je počátek, prvorozený z mrtvých“, ale k tomu se ještě dostaneme za chvíli. I v tomto verši vidíme úplně jiný výklad než že by byl „stvořený jako první“, místo toho nám chvalozpěv říká, že „Kristus je počátek“. Ne že je první v čase, ale že je samotný počátek. Četli jsme úvod do Janova evangelia, tzv. Prolog k Janovi, kde je stejná myšlenka. „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh.“ Ježíš Kristus, Boží Syn je tímto slovem a je od počátku s Bohem. Tedy Ježíš je samotným Bohem. Tyto texty se věřím dobře vzájemně podporují a ukazují nám, že Kristus rozhodně není stvořený, ale že je samotným Bohem, který byl u stvoření.

V Kristu je vše stvořeno

16 neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi -

svět viditelný i neviditelný;

jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti -

a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Pavel v argumentu pokračuje ve v16, kde nám dovysvětluje, jak to myslel. Ježíš nebyl stvořený, ale naopak, všechno ostatní je v něm a pro něho stvořeno. Pokud bychom chtěli v tvrzení, že „on je stvoření, ze kterého bylo stvořeno další“ pokračovat, byli bychom udiveni, jak daleko Bůh zašel – vždyť jak viditelný, tak i neviditelný svět byl v Kristu stvořen. Dost vysoká laťka na anděla či bytost, která je samotná stvořením. Zkrátka mnohem přirozenější výklad je, že Ježíš Kristus Boží Syn - spolu s Bohem Otcem společně tvoří vše. Ano, Bůh Otec má roli Stvořitele, ale Bůh Syn je prostředníkem stvoření. Není pouhou stvořenou bytostí, ale je ve stvoření aktivní. A důležité je, že je Ježíšovi vše podřízeno, protože pro Něho bylo všechno stvořeno.

Kristus je první

17 On předchází všechno,

všechno v něm spočívá,

Za další, aby se Pavel ještě jednou ujistil, že nám to dojde, napíše 17. verš. „Ježíš všechno předchází, všechno v něm spočívá“. Tím znovu nechce říct, že je časově prvním stvořením, ale že je na počátku u Boha, že je samotným počátkem a je věčným, jak by jinak všechno mohlo v Kristu spočívat. I prostá úvaha o povaze světa, ve kterém existujeme by nás k tomuto závěru dovedla. Vždyť vědci tvrdí, že se vesmír rozpíná. Pokud věříme, že Bible je Boží slovo a je pravdivá, jak by se mohl vesmír rozpínat v Kristu, kdyby byl stvořenou bytostí? Nekonečné tvoří jen konečné, ne samo sebe. To nedává smysl. Zkrátka je dost jasné, že Kristus je věčný Bůh, který je se svým Otcem na počátku, není stvořený, ale říkáme raději, že je zplozený, tedy je jedné podstaty s Bohem.

Možná si teď říkáte, proč si tohle vůbec povídáme? Na co to všechno je?

Pro mě z tohoto přemýšlení a Pavlových myšlenek vyplývá neskutečný úžas. Proč? Jak úžasná to musí být láska, která se z takového majestátu, jako je nekonečnost, věčnost, nesmrtelnost, atd. sníží na něco tak konečného, jako je člověk? Jak musí být ten zázrak velký a milost obrovská, že Bůh pošle vlastního Syna (nejen jako kdyby fyzický otec poslal svého fyzického syna) do fyzického světa plného bolestí a hříchu? Jak moc se musel Pán Ježíš pro nás obětovat, aby nás smířil s Bohem?

Když promýšlíme, jak je Kristus Bohem, dojde nám, jak je úžasné, že se pro nás stal člověkem. Zkrátka čím je větší rozdíl mezi Bohem a člověkem, tím pociťuji větší vděčnost za Boží lásku ke mně a radost z Boha. Tedy co z toho vyplývá pro nás? Je to vděčnost a zajisté úžas nad Boží láskou k nám a také bázeň, když si uvědomíme, co všechno pro nás Bůh udělal. A k tomu se dostáváme od 18. verše. To je druhá část našeho chvalozpěvu o Kristu:

2. Spasení (18b-20)

Skrze Krista je spasen celý svět

Kristus je hlava

18 on jest hlavou těla - totiž církve.

Tento Kristus, který je plně Bohem, nestvořeným a majestátným, prostředníkem mezi Bohem Otcem a Jeho stvořením. Ten Kristus, pro kterého všechno Jeho Otec stvořil, je zároveň hlavou církve. Tedy úžasná zpráva pro nás je, že Kristus, samotný Bůh je naší hlavou. To znamená, že jsme jemu samotnému podřízeni. On vládne své církvi. Tady začíná neuvěřitelná věc, totiž někdo tak úžasný a veliký a mocný se zabývá někým tak obyčejným, malinkatým a slabým, jako jsem já a ty. A On má zájem o nás jako celek, jako svou církev. Tedy mohli bychom říct, že úžasné je, že Kristus má zájem i o naše malé společenství na Skalce, nejsme mu jedno, ale má o nás velký zájem. Chce nás zachránit a obdarovat. Chce mít s námi osobní vztah a vést nás.

Kristus je počátek

On je počátek, prvorozený z mrtvých -

V druhé polovině 18. verše se vracíme k slovu prvorozený. Tentokrát to ale říká něco dalšího. Nejen že Kristus není stvořený v čase a je tudíž věčný, je počátkem, je také prvorozený z mrtvých. To znamená, že Kristus porazil smrt na kříži, třetího dne slavně z mrtvých vstal, Bůh Ho vzkřísil. V tom pro nás spočívá úžasné zaslíbení. Když On byl prvním, kdo vstal z mrtvých (a už neumřel), každý, kdo v něho věří, získává stejný dar. Když v Krista věříš, také vstaneš z mrtvých a budeš s Bohem na věčnost.

takže je to on, jenž má prvenství ve všem.

Na tomto místě Pavel dokončuje argument a říká nám, že toto vše je tedy Kristus, je zkrátka jednička, je první. Není nikdo před ním. Má ve všem prvenství. Nikdo se nemůže dostat před něj. A protože na prvním místě je vždy Bůh, je zřejmé, že sám Kristus aspiruje na prvenství, jež náleží pouze Bohu. Proto byl zabit Židy a proto je mnohými nenáviděn. Pokud ale věříme, že Kristus je plně Bohem, tak s tím není žádný problém.

19 Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,

Když pokračujeme v 19. verši, který je lépe číst jinak než v ekumenickém překladu, protože je trochu zavádějící. EP používá metaforu: plnost sama se rozhodla v Kristu přebývat. Ale plnost není osoba a pro nic se tudíž nemůže rozhodovat. Tím nám chtějí překladatelé naznačit poetickým jazykem, že je to sám Bůh Otec, který se rozhodl, že v Kristu sám bude přebývat plně. ČSP říká doslovně „Neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost...“, podobně i JB a KP. Tedy Byl to Boží záměr, Boží rozhodnutí být plně vyjádřen v Kristu.

A teď se dostáváme k nejdůležitější části, ke smíření ve 20. verši. Na místě je tedy otázka: proč to tedy všechno Bůh dělá? Co tím Bůh sleduje?

V Kristu je všechno smířeno s Bohem

20 aby skrze něho a v něm

bylo smířeno všechno, co jest,

jak na zemi, tak v nebesích -

protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

A tady se dostáváme k jádru evangelia. Je to Boží plán a záměr, aby skrze Krista bylo všechno smířeno. Jak svět, tak my jako lidé. Jak se to děje?

Děje se to skrze dílo Božího Syna, Ježíše Krista na kříži. Kristus za nás zemřel, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás lidi přivedl k Bohu (1.Pt 3,18). Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tedy Bůh skrze Krista přivádí nás zpět k Bohu. Tím nám ukazuje svou úžasnou lásku a dává nám svou milost a druhou šanci, když jsme tu první projeli. My, Boží nepřátelé, kteří jsme se jako nepřátelé Boží již narodili a každým naším hříchem sobectví, lhostejnosti, závistí, leností, pýchou, nečistotou, vším, co bychom měli dělat a neděláme i vším, co bychom neměli dělat a děláme, vším tím potvrzujeme, že jsme Božími nepřáteli. A co udělá Bůh? Učiní všechno pro to, aby to změnil a přivedl nás k sobě. Jak úžasná je Boží dobrota a jak je Bůh nádherný!

A co z toho pro nás osobně vyplývá?

Dobře to vyjadřuje ČSP a JB, které říkají:

„aby skrze Krista smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže“, JB říká, aby „nastolil pokoj“. Tedy Bůh způsobil pokoj. Tedy Bůh učinil to, co je z našeho pohledu nemožné. Kdo věří v Krista, již není Božím nepřítelem, ale stává se Božím přítelem, dokonce jeho adoptovaným synem. A to jen díky Kristu.

Co z toho tedy vyplývá pro mě?

Úžas nad Boží velikostí a Jeho plánem spasení

Osobně cítím úžas nad Boží velkostí a Jeho plánem na moje spasení. Zkrátka to mění můj pohled na tento den. Místo do sebe zahledění si připadám maličký a nepatrný, ale zároveň když mám pocit zbytečnosti, žasnu nad tím, jak pro mě maličkého mohl Bůh něco takového udělat. To mi dává identitu Božího dítěte a smysl života. I když jsou okolnosti proti mně a prožívám jinak sucho či depresi či jiné nepříjemné věci v životě, tato skutečnost mě vytrhuje z mé letargie.

Vděčnost ze spasení a radost ze smíření

Když domýšlím, co pro mě Kristus udělal, pociťuji v srdci vděčnost místo nevděčnosti. Osobně se divím, proč lidi s takovou potěchou čtou blesk nebo se nechávají tak rozlítit současnou politickou situací. Také si uvědomuji skandály a vede mě to k nelibosti, hněvu, pocitu zmaru a beznaděje. Ale když se podívám na moje spasení v Kristu a smíření, které mi Kristus daroval na kříži, hned se mi zdají problémy v politice maličké a problémy v životě zvladatelnější.

Touha smířit se s nepřáteli a povolání přinášet pokoj mezi lidmi

A za třetí, a to je moje touha, která vyplývá nejvíce z tohoto textu a evangelia... Protože Kristus mě usmířil s Bohem, měl bych i já být mírotvorcem a ne míroborcem. Ve světle desatera a směrovek ke svobodě dokonce řeknu: jsem smiřovatelem a ne znesvářovatelem. Jsem tím, kdo působí pokoj a ne tím, kdo pokoj rozbíjí. Chci a hluboce v srdci toužím alespoň velmi nedokonale činit to, co pro mě učinil Kristus: Smířit se s nepřáteli a přinášet pokoj lidem, jak jen to jde. A k tomu bych nás chtěl dnes nejvíce vybídnout a povzbudit. Když vidím, jak moc toho pro nás Kristus učinil, cítím se zavázán nemlčet, ale mluvit, nebýt cynikem, ale křesťanem, nebýt lhostejným, ale mírotvorcem. Ne se zbraní a násilím v ruce, ne politickým, ale duchovním nositelem míru mezi lidmi. Amen.

Modleme se v srdci o odvahu působit pokoj mezi lidmi a prosme Pána Boha o plnější pochopení evangelia, abychom prožívali větší radost z Boha a měli větší lásku k našim bližním a pokud je máme, i k nepřátelům, tak jednal totiž náš Pán. Modleme se.

Den odpočinku - páté příkázání?

-->

Úvod – osobní příběh

Pamatuju si, když jsem bydlel na faře, že jsem jednou v neděli chtěl prát prádlo. Měli jsme s farářem dohodu, že když si budeme chtít vyprat, můžeme přijít za ním a vyprat si v jeho pračce. To bylo od něj štědré a laskavé. Vzal jsem ošatku s prádlem a zaťukal jsem na jeho dveře. Po nějaké době jsem uslyšel kroky a dveře se otevřely. Mile jsem se usmál a řekl jsem faráři, že bych si chtěl vyprat prádlo. A pan farář mi odpověděl, “je neděle, den odpočinku, dnes se prát nebude, na shledanou.“ Byl jsem naštvaný a okamžitě jsem ho odsoudil jako zákoníka. Co to má být? Nebyl snad stvořen den odpočinku pro člověka a ne člověk pro den odpočinku?

Tuto neděli, kdy slavíme svátek Kristova vzkříšení, tak jako každou neděli, máme poslední kázání v sérii Desatero, směrovky ke svobodě. V prvním kázání jsme si pověděli, že Bůh nás povolal do opravdové svobody. Desatero již pro nás není povinností, zákazem či příkazem, ale je konstatováním našeho jednání, které vyplývá z živého vztahu s Bohem. Tedy nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš atd se pro nás stává – nezabíjím, nekradu a nesmilním. Tedy člověk, který je zasažený Boží láskou svobodně nejedná jinak než z lásky. Tuto notu posledně Larry prohloubil o jednu zásadní věc. Klíčovou věcí ve vztahu s Bohem je poslušnost, ale není to poslušnost vynucená, poslušnost vnější, ale je to poslušnost motivovaná láskou k Bohu, tak jako Bůh miluje nás.

Dnes budeme pokračovat v naší sérii na Desatero tématem svěcení dne odpočinku. Uvědomíme si, že den odpočinku je darem od Boha, který nám dává svobodu od lopocení se v potu tváře a je povoláním do opravdové svobody Božích dětí. Ježíš přece říká: Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne... Tedy v tomto duchu budeme vykládat páté přikázání budeš světit den odpočinku. Kázání jsem rozdělil do třech částí. Za prvé, odpovědi na časté otázky ohledně a námitky proti svěcení dne odpočinku. Za druhé, vysvětlíme si, co den odpočinku pro nás skutečně znamená, jak se na to dívá Boží slovo. A za třetí, uvidíme prakticky, co s tím můžeme dělat.

1. Odpovědi na časté otázky (námitky)
   1. Proč slavíme jako křesťané v neděli a ne v sobotu? (neděle)

První a nejčastější otázkou, kterou dostávám a věřím, že možná někdo z nás si tuto otázku pokládáme je, proč vůbec slavíme den odpočinku v neděli a ne například v sobotu nebo jiný den v týdnu?

Ač se může zdát odpověď jednoduchá, není to tak jednoduché. Mohli bychom jednoduše říct, že Kristus třetího dne po své smrti slavně vstal z mrtvých a na památku této zásadní události křesťané od rané doby slaví neděli. Ano, byl by to dostatečný důvod, proč ale některé církve, například adventisté slaví v sobotu? Když je to tedy tak jasné a jednoznačné, proč všichni neslaví v neděli? A dostáváme se do problémů. Také židé slaví v sobotu a ne v neděli... Takže to tak jednoduché není. Křesťané se navíc od prvních chvil scházeli v synagoze spolu se svými židovskými bratřími a vůbec netoužili založit nějakou nezávislou organizaci, tak se jistě scházeli v sobotu. Ale postupně se začala církev osamostatňovat, to vidíme již v prvním století v knize Skutků v městě Antiochii a bylo zapotřebí, aby se křesťané nějakým způsobem vymezili vůči židovství. Takže neděle je také výsledkem historického vývoje. Pro dnešního člověka je důležité, že se na jednom dni dokážeme shodnout a protože křesťan není jen jednotlivec, ale je vždy součástí společenství, díky Bohu, že se drtivá většina křesťanských církví shoduje, že neděle je bohoslužebným dnem a ne například středa, pátek nebo sobota, to bychom se totiž možná vůbec nesešli...

2. Co je dovoleno a co není?

Druhá námitka, o trochu hlubší se dá pojmenovat asi takto... Dobře, dobře, řekněme, že skutečně v Bibli je napsáno, že máme světit neděli. Dejme tomu, že Bůh skutečně říká, že to máme dělat. Co tedy můžu dělat a co už ne? Co už dělat nesmím a kam až můžu zajít? Takový přístup, ač se může zdát na první poslech praktický nebo chcete-li, zní dokonce zbožně – vždyť je psáno: víre se uskutečňuje ve skutcích, víra bez skutků je mrtvá... takový postoj nedostatečně chápe důvod našeho jednání a vlastně ignoruje evangelium – dobrou zprávu o Boží lásce k nám – a redukuje den odpočinku na výčet povinností a zákazů. Jak jsme již s Larrym zdůraznili, desatero chceme chápat spíše jako povolání ke svobodě a poslušnost Bohu je motivována láskou. Tedy to znamená to, že nemůžeme prostě redukovat páté slovo desatera nebo den odpočinku na určité pokyny ke správnému životu, protože tu je v sázce mnohem víc. Je tu v sázce samotný vztah k Bohu a radost, která spočívá ve vědomém následování Krista a rozumění důvodu, proč je to správné. Také se vám stává, že vám přijde smska a v ní stojí – můžu podle Bible udělat to a to? Boží slovo jde vždy do srdce a Pána Boha zajímá kromě našeho jednání i náš postoj a důvod, proč něco děláme. Když jsem v úvodu zmínil praní prádla, více než souhlas nebo nesouhlas k praní je důležitý důvod, který nás k činnosti vede. Tedy, když budu prát, činím to svobodně a neobere mě to o čas, který bych mohl strávit s Pánem? Je uskutečnění této důležité praktické činnosti natolik důležité, že s ní nemůžu počkat do pondělí nebo si vyprat dřív? Z vlastní zkušenosti vím, že když se vrátím po týdenním pobytu domů a nemám žádné čisté prádlo je to docela problém. Ano, mohl bych si jednu košili, ponožky a spodní prádlo odložit na neděli a je to asi řešení dilematu – „prát či neprat“, ale někdy prostě člověk nepřemýšlí tak dopředu. A pak když v neděli budu sedět v kostele špinavý a upocený a budu v mysli svázaný vědomím, že se na mě druzí dívají, protože jsem špinavý, pak mi to příliš svobody nedává. Pak bych možná měl raději poslechnout Boží slovo: člověk je Pánem nad sobotou a ne sobota nad člověkem. Desatero má za cíl jít do našeho nitra a ukazovat nám motivy srdce. Věřím, že Ježíše mnohem více zajímají motivy našeho srdce, než preciznost v uskutečňování konkrétních předpisů, ať jsou sebe víc důležité.

3. Není desatero a svěcení dne odpočinku přežité?
   (člověk potřebuje odpočívat)

Další typickou námitkou je, zda desatero samo o sobě není přežité a zda skutečně ještě v dnešní pokrokové společnosti potřebujeme den odpočinku. Když se zamyslíme nad praktickým smyslem desatera a zvláště nad pátým přikázáním o svěcení dne odpočinku, dojde nám, jak je pomýlené nechtít nikdy vypnout a odpočívat. Už to zkoušel Napoleon zavést delší týden, už to vyzkoušel Stalin a komunisti se o to také pokusili. Z dějin jasně víme, že člověk nedokáže neustále pracovat. Nejsme stroje a odpočinek prostě potřebujeme. Psychologie to nazývá psychohygienou a sekulární svět si také uvědomuje, že je rozumné odpočívat. V lidské DNA je zkrátka zakódováno, že je čas práce a čas odpočinku, čas bdění a čas spánku. To dá rozum. 6 plus 1 rovná se sedm je rovnice, kterou dal sám Bůh a když se ji pokusíme změnit, dostaneme se do nesnází. Buď naší leností způsobíme hlad a nedostatek nebo svým workoholismem způsobíme své vyhoření, rozpad rodin a manželství a ještě horší problémy... Podobně je pro křesťana pomýlené se vzdávat příležitostí slyšet Boží slovo a modlit se. Křesťan, který prožil Boží lásku a Jeho milost si bude neděle vážit a střežit si jí jako oko v hlavě, protože je to jeho hlavní den, kdy může obnovovat své síly duchovně ve vztahu s Bohem.

2. Den odpočinku (Proč slavíme den odpočinku a jaký je jeho skutečný význam?)

A tím se dostáváme k samotnému dni odpočinku. Když jsem přemýšlel nad důvody, které Boží slovo uvádí ke slavení dne odpočinku, našel jsem tři. Možná najdete další. Jsou to i tři vysvětlení toho, co den odpočinku znamená pro nás. Jsou to stvoření, exodus a vzkříšení.

1. Stvoření (Gn 1-2 pp Ex 20)

Prvním důvodem, proč slavit den odpočinku, je, že Bůh sám slaví den odpočinku. Genesis 1,31 nám říká: Bůh viděl všechno, co učinil a hle, bylo to velmi dobré. A byl večer a bylo jitro, den šestý. Sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které konal a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho, protože v něm přestal s veškerým svým dílem, které Bůh stvořil a učinil.

V tomto nádherném příběhu o stvoření je použité slovo šabat. Šabat znamená doslova ustat v práci. To se dozvídáme ze samotného příběhu. Bůh přestal s veškerým svým dílem. Bylo dokončeno, Bůh byl spokojen a ohlédl se za ním a viděl, že bylo učiněno velmi dobře. Je opravdu krásné a neméně zajímavé, že tento důvod stvoření je uvedený i v textu Desatera v Exodu 20. kapitole. Autor desatera nám připomíná, abychom světili den odpočinku, protože Bůh šest dní tvořil a sedmého dne přestal tvořit a začal se z díla radovat, viděl, že je to velmi dobré.

Zkrátka a dobře, když se nám něco povede, je velmi moudré a smysluplné se ohlédnout za svou prací a prohlédnout si ji a zrekapitulovat si a zhodnotit, co se povedlo a co se nepovedlo. Když jsem v tomto týdnu dokončil státnici a to byl poslední krok k dokončení mého čtyřletého studia na fakultě, nezačal jsem okamžitě s další prací, ale musím říct, že jsem opravdu přemýšlel a vracel se zpět. Držel jsem v ruce index a procházel těmi čtyřmi lety na škole, co pro mě znamenaly a co se mi podařilo a nepodařilo. A zároveň je to pro mě další mezník, po 22 letech jsem poprvé ze školy... Zkrátka když se nám něco podaří, je škoda hned spěchat do něčeho dalšího, ale je třeba se ohlédnout, na chvíli vydechnout a podívat se, co je za námi. Opravdu věřím, že neděle je takovou příležitostí k takovému ohlédnutí se. Bůh přestal sedmého dne, pro nás v neděli, pracovat a radoval se ze svého díla. Proč bychom i my nemohli? Věřím, že se k Bohu v této radosti z Jeho díla můžeme připojit.

2. Exodus (Dt 5)

Druhým důvodem či významem šabatu, dne odpočinku je exodus. Nádherný text, který jsme dnes četli z páté Mojžíšovy nám připomíná druhý důvod: již samotné desatero tak začíná: já jsem Hospodin tvůj Bůh, který Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, páté přikázání nám říká taktéž: vzpomeň si, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že Tě Hospodin, tvůj Bůh, odtamtud vyvedl mocnou rukou...

Tedy Izraelita doslova vzpomíná na den, kdy již nebyl otrokem, ale byl svobodným. My také vzpomeňme na den, kdy nás Bůh povolal do vztahu s ním a osvobodil nás z otroctví hříchu! Vzpomínáš? Náš problém ale často je, že máme snad až příliš krátkou paměť. Páté přikázání nám říká: vzpomeň si, jak Tě Bůh zachránil. A proto slav den odpočinku. A to je již pozitivní. Nejen že křesťan přestává dělat v neděli to, co dělá normálně, protože to samé činil i Bůh, ale neděle je dnem, kdy si aktivně připomínáme, co pro nás Bůh udělal a každý týden dělá. Nezahoďme příležitost oslavit to, že je Bůh dobrý k nám a má nás rád. Nebuďme zapomnětliví!

3. Vzkříšení – Ježíš je Pánem nad šabatem (Mt 12)

Třetím důvodem či vysvětlením dne odpočinku je vzkříšení. Ten nás jako křesťany zajímá nejvíc. Tento důvod jsem rozdělil do třech důvodů.

Ježíš je Pánem nad šabatem, protože...

1. protože Ježíš je Bůh (skrze něho a pro něho bylo všechno stvořeno)
2. protože Ježíš je Spasitel (uzdravil nemocného)
3. protože Ježíš nám dává věčný pokoj (vstal z mrtvých a porazil smrt a tak nás uvádí do věčného odpočinku) – pojďte ke mně všichni, kteří pracujete...

Četli jsme překrásný novozákonní text z Matouše 12. kapitoly o Pánu soboty, kde Ježíš uzdraví muže s ochrnutou rukou v sobotu. Farizejové, střežitelé tradic a doslovní zachovávatelé zákona jsou úplně rudí a chtějí Ježíše sprovodit ze světa. Ježíš je zdá se trochu v rozpacích, ví, že je na křižovatce. Když podlehne zákonictví farizejů, promešká příležitost k lásce. Když bude milovat, bude nenáviděn farizeji. Co teď? Odpoví takto: Kdyby měl někdo z vás ovci a ta mu spadla do jámy, copak by ji v sobotu nezachránil? Oč je člověk cennější než ovce. Proto je v sobotu dovoleno činit dobře. A pak tomu nešťastníkovi pomohl od jeho nemoci a uzdravil ho. Dovolte mi nejprve několik poznámek. Ježíš není rebelem a neříká nám, že šabat je blbost. Vždyť Ježíš výslovně říká, že dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediná čárka ze zákona. Uvědomme si, co znamená, že Ježíš přišel zákon nikoliv zrušit, ale naplnit.

Za prvé, tento příběh nás učí, že Ježíš je Pánem nad šabatem, protože Ježíš je Boží Syn. K tomu se dostaneme již příští týden, kdy začneme novou sérii kázání na list Koloským, kde budeme mluvit o vyvýšenosti Krista. Tedy Ježíš má plnou autoritu a právo vykládat smysl zákona. Já ani ty nejsme ve stejné autoritě jako Ježíš. Navíc si při pozorném čtení tohoto příběhu uvědomíme, že Ježíš neporušuje ani jediné pravidlo šabatu, ale v samotné farizejské tradici je uvedeno, že zachování života je nadřazeno úzkostlivému lpění na liteře zákona. Tedy láska má přednost před zákonictvím. Nepochopme se ale špatně, abychom nevylili vaničku i s dítětem. Tedy zachovávat šabat je dobré a prospěšné, ale dělání seznamů se zákazy a příkazy je zákonické. Když je člověk v nouzi, je správné mu pomoci.

Za druhé, Ježíš je Pánem nad šabatem, protože Ježíš je Spasitelem. Ježíš je motivovaný láskou a chce tohoto ubožáka zachránit. Tedy když chceme pomoci v lásce bližnímu a tím naplnit šabat, jednáme správně. Opět je zde ale otázka rovnou do srdce. Proč děláš to či ono v neděli? Opravdu je tvým motivem láska k Bohu a bližnímu? Pokud můžu s čistým svědomím odpovědět kladně, nehřeším, ale jednám správně.

Za třetí, Ježíš je Pánem nad šabatem, protože Ježíš nám dává věčný život. Ježíš učinil zázrak proto, aby muž pochopil, že Ježíšovi je třeba důvěřovat a On je zdrojem naší záchrany, jak v konkrétní potřebě, tak pro věčnost. Uvědomíme si, že je to Ježíš, který pronesl krásná a osvobodivá slova o odpočinku. Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, já vám dám odpočinek. Říká to v 11. kapitole Matouše, hned v předchozí pasáži před záchranou člověka s odumřelou rukou. Zkrátka, Ježíš je Pánem nad šabatem, protože nám dává odpočinek.

Když to shrnu, neděli tedy jako křesťané slavíme ne především proto, že nic-neděláme, jak napovídá název, ale proto, že neděle vyjadřuje vzkříšení. V ruštině se neděle nazývá vovzkrišenie, tedy vzkříšení. Ježíš je vzkříšen, vždyť je Pánem nad šabatem. Je to protože, za prvé – je Božím Synem, za druhé – je naším Spasitelem a za třetí – dává nám věčný život a v neděli prožíváme odpočinek v jeho náručí.

3. Co to znamená prakticky?

Dostáváme se do finále a zbývá nám poslední věc, jak mám jednat, co to znamená pro mě prakticky?

1. Jan Amos Komenský

Moc se mi líbí rady Jana Amose Komenského na neděli. Dává nám praktické tipy, jak můžeme strávit neděli, abychom ji nepromarnili, ale naopak šabat naplnili jako den odpočinku s naším Pánem. Jedna konkrétní rada je tato: pozvěte k sobě návštěvu na oběd. Například bratra nebo sestru ze sboru a nebo někoho, kdo je sám. Pokud to z praktických důvodů nejde, nakrmte někoho hladového nebo pošlete jídlo nemocnému. Třeba je ve vašem okolí někdo, kdo nemá co do úst nebo si nemůže sám uvařit. Láska je praktická a jak říká přízemní, ale pravdivé přísloví, prochází žaludkem... Další moc pěkná rada spočívá v užitku z Božího slova. Pro Komenského nekončí neděle shromážděním v kostele, ale naopak začíná. Když se dostaneme domů, je to příležitost k dalším modlitbám, čtení Písma a k diskusi nad tím, co jsme slyšeli v kázání. Boží slovo, které je jen jednou vyslechnuté a není patřičně strávené, bývá zapomenuto a pak nenese užitek v našich životech. Jak říká Jakub, nebuďme jen posluchači Božího slova, ale jeho činitelé. Pokud by vás tyto praktické rady zaujaly, můžete si půjčit časopis Brána, ve kterém je článek od br. Asszonyho, ve kterém je komentář od Komenského k neděli. Jmenuje se Neděle – den vzkříšení.

2. moje zkušenost

Abych se sám nezřekl zodpovědnosti za otázku: co s tím, zkusím odpovědět sám za sebe... Mám prát či neprat? Mám vařit nebo ne? Mám pracovat nebo přestat pracovat? Může kazatel v neděli kázat či ne? Může sociální pracovník či osobní asistent pomáhat a sloužit či nikoliv? Starý zákon by se nám vysmál – na jednu stranu říká – přestaň pracovat a na druhé straně říká, že záchrana života je přednější a nový zákon by nám vynadal a přesměroval naši otázku na Ježíše – každý z nás se musí modlit a hledat pro sebe Boží vůli. Nejsme povoláni k zákonictví, ale ke svobodě. Nejsme povoláni k vytváření seznamů, ale k modlitbě a posvěcení. Zkrátka, když dva dělají totéž, není to totéž. Co je pro jednoho hříchem, může být pro druhého dobrým skutkem. Pro nás s Mirkou to bylo také obtížné hledání, které někdy hraničilo se zákonictvím. Musím vyznat, že jsem na počátku tohoto hledání spáchal několikrát hřích zákonictví a také známe druhý extrém, určitou liknavost ke svěcení dne odpočinku. Věřím, že jsme se skrze oba extrémy postupně propracovali k určitému středu, který neznamená ani zákonictví ani lhostejnost. Pro mě je den odpočinku skutečně svobodným dnem, kdy se nemusím učit do školy a necítím při tom pocit viny, a zároveň vím, že sloužím Bohu, když jsem dnes ve službě. Mirka se též snaží plánovat si neděle tak, aby nemusela do služby, ale když to jinak nejde, pak neprožívá pocity viny, když do služby musí. Zkrátka je to hledání, ale k tomu nám Bůh dal svobodu, Božího Ducha a hlavně nám ukazuje do srdce, abychom se vždy ptali, s jakým záměrem to dělám... Pracuju v neděli ze strachu, že nebudu mít dost nebo je to proto, že chci svobodně pomáhat a žehnat druhým? Pokud je to strach a nebo nějaký soběstředný důvod, je na čase činit pokání a nechat zaznít slovo šabat jako osvobození a uspořádat si priority v životě. Pokud je to ale úzkostlivé střežení příkazů a zákazů, je třeba hledat Pána a prožít Boží milost a osvobození od zákonictví. Nezapomeňme ale také na to, že se to netýká jen nás, ale i našeho posuzování druhých. Nezapomínejme na to, že nejprve máme ze svého vlastního oka vyjmout trám a až pak třísku z oka svého bratra či sestry. Proto místo střežení a hlídání druhých lidí nás dnes Boží slovo povzbuzuje, abychom střežili naše vlastní srdce a ptali se po Boží vůli pro šabat, den Boží.

3. závěr

Dovolte mi dnešní kázání shrnout:

Shodli jsme se, že je praktické slavit šabat, den odpočinku v neděli, protože neděle má důležitý symbolický význam a má to i praktické a historické důvody. Neděle, šabat má pak tři roviny – stvoření, exodus a vzkříšení. Bůh stvořil vše v šesti dnech a pak se sedmého dne radoval nad svým dílem, tak proč bychom i my nemohli po tvrdé a těžké práci vydechnout a radovat se z toho, co se nám povedlo? Máme si zároveň připomínat to, co pro nás Bůh udělal a jak nás neustále osvobozuje. A nakonec to nejdůležitější, Ježíš nám ukazuje, že je Pánem nad nedělí. Protože je Božím Synem, Protože je naším Spasitelem a nakonec protože je to On, kdo nám dává odpočinek. Pojďte ke mně všichni, kteří tvrdě pracujete, a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Amen.

Skloňme se nyní k tiché modlitbě srdce, ve které vyznejme Bohu, co děláme špatně, co bychom chtěli změnit a co bychom chtěli dělat, aby byl Bůh v našem životě více viditelný a jeho sláva byla více zřejmá a my pak zažili větší radost v Něm.

Desatero je povoláním ke svobodě

Desatero je povoláním ke svobodě

Honza opravdu nenáviděl své rodiče. Štvalo ho, jak mu neustále říkají, co má dělat. Štvalo ho, že je na nich závislý a nemůže dělat to, co sám chce. Jeho rodiče neuměli naslouchat a Honza vnímal, že je nezajímá, co on cítí nebo co si myslí. Chtěli jen, aby dělal to, co sami mysleli, že je pro něj nejlepší. Pro Honzu to byla nesvoboda, kterou nechtěl dál snášet. Myslel si, že je ve svých 17 letech dost dospělý na to, aby vzal zodpovědnost do svých vlastních rukou. Nechtěl, aby mu někdo říkal, co má dělat. Chtěl být svobodný. Nakonec se rozhodl utéct z domu a osvobodit se od jeho rodičů. Honza měl kamaráda, co byl křesťan. Kuba byl jeho dobrý kamarád již ze školních let. Nikomu nedůvěřoval tak jako Kubovi. Nikomu o svém útěku neřekl, jen Kubovi. Kuba Honzovi naslouchal a snažil se pochopit, co cítí a proč utíká od rodičů. Kuba věděl, že by Honzu stejně nepřesvědčil, aby se vrátil domů. Nakonec mu slíbil, že se za něj bude modlit. Řekl mu, že je jeho kamarád a že mu na něm záleží. Nesnažil se ho přesvědčit, že to, co dělá je špatné, ale řekl mu, že je tu někdo, kdo ho má rád a komu na něm opravdu záleží a kdo bude vždycky naslouchat. Honza utekl od rodičů, ti jej hledali, nechali jej hledat policií, ale dva týdny ho nemohli najít. Po dvou týdnech zavolal Honza Kubovi. Řekl mu, že vydal svůj život Bohu a že se chce vrátit k rodičům. Pochopil, že jeho rodiče možná nejsou dokonalí, ale že je svým jednáním zarmoutil a že je lepší, když se k nim vrátí. Pochopil, že opravdová svoboda není útěk nebo odpoutání se od rodiny, která ho nechápe, ale nalezení opravdového přátelství a svobody v Bohu. Kuba dal Honzovi Bibli a on si začal pravidelně číst.

Bible je příběh. Dokonce i části, které nejsou příběhy odkazují k většímu příběhu, který Bible obsahuje. Bible je příběh o velké lásce, kterou k nám má Bůh. Bůh má k nám takovou lásku, že se pro nás sám obětoval, udělal všechno pro to, abychom pochopili, co je to opravdová svoboda. Opravdová svoboda spočívá v pochopení pravého motivu poslušnosti Boží vůle. Neposloucháme Boha jen pro to, že máme z něj strach, nebo proto, že je mnohem moudřejší než my, to je jistě pravda, ale hlavně posloucháme Boha pro to, že On nás stvořil a má nás rád, záleží mu na nás a chce, abychom měli v životě co největší radost.

Bible je plná příběhů o lidech, kteří Boha buď poslouchají a nebo ho neposlouchají. Někteří Boha poslouchají ze strachu, jiní z lásky, někteří lidé Boha neposlouchají vůbec.

Dnes začínáme novou sérii kázání na téma Desatero. Desatero se dá pojmout mnoha způsoby, já se zaměřím na jeden aspekt. Tímto aspektem je, že Bůh nám dává skrze Desatero opravdovou svobodu. Za malou chvíli vám vysvětlím, co tím myslím a proč to tak je. Než se ale pustím do vysvětlení, dovolte mi nastínit příběh Desatera. Příběhem Desatera je Exodus. Tedy vyvedení Božího lidu z Egypta do Zaslíbené země. Symbolicky, to je zvláště důležité pro nás dnes, je Egypt zemí otroctví a zaslíbená země, je zemí svobody. Skutečností tedy je, že první věc, co Bůh udělal, než dal svému lidu Desatero, že ho zachránil. Zachránil ho od útlaku Egyptského faraona a zneužívání nucenými pracemi. Naopak, Bůh daroval svému lidu jeho vlastní zemi. Tato země byla krásná a stála opravdu za to. Tedy ještě před tím, než cokoliv řekl, dokázal Bůh lidem, že mu na nich opravdu záleží a že je miluje. To udělal tak, že je osvobodil od otroctví. I dnes Bůh lidi osvobozuje od otroctví. Tímto otroctvím může být strach z nepřítele. Uvažte, zda nežijeme někdy v sevření strachu z toho, že nás někdo bude ovládat. Je tu někdo silnější nebo vlivnější, kdo nám bude říkat, co máme dělat. Tímto člověkem může být manžel či manželka, může to být nějaká autorita v práci či církvi nebo to může být kdokoliv jiný, kdo nad námi má „moc“. Bůh nás ale povolává do svobody a zbavuje nás strachu. Už se nemusíme takového člověka bát. Proč? Protože svůj strach můžeme dát Bohu, který je silný a stojí na naší straně. Žalmista často říká, že žije vedle nepřítele, ale odvolává se na Boha, který je jeho úkrytem, který je tím, kdo ho ochrání. Proto nemusíme mít strach a svůj strach můžeme odevzdat Bohu. Tak to udělal i Honza v úvodním příběhu. Honza pochopil, že Bůh je neustále s ním a i když mu stále budou rodiče říkat, co má dělat a on je bude poslouchat, nemusí je proto nesnášet. Může je mít rád a může se jim podřídit, protože se už nepodřizuje rodičům, ale Bohu, který ho má rád. Ví, že Bohu na něm záleží, a proto to rád udělá z lásky. Ne z donucení, ale svobodně.

Jeden výborný český teolog, Jan Milíč Lochmann pojmenoval Desatero jako směrovky ke svobodě. Desatero se často chápe jako Desatero přikázání. Nesmíš zabíjet. Nesmíš krást. Nesmíš závidět. Nesmíš mít jiné bohy. Musíš v neděli chodit do kostela a nesmíš pracovat. Když k tomu přidáme Ježíšovo kázání na hoře, máme z toho docela drsný systém požadavků, kterému jen málo kdo z nás vyhoví. Když nad tím tak přemýšlím, asi takového člověka neznám, alespoň není tady mezi námi:) Kdo nikdy nepohleděl chtivě na ženu? Kdo nikdo nezatoužil po něčem, co není naše? Kdo nikdy nikomu nezáviděl? Kdo ve svých myšlenkách nikdo nezhřešil? Asi není takový člověk. Takový způsob uvažování nás dostane do zoufalství lidského hříchu. A to je dobře. Pak totiž běžíme ke kříži, který nám ukazuje na Boží lásku a dokonalost Kristovy oběti za naše hříchy. To je jistě správné. Je to ale jediný možný způsob uchopení Desatera? Věřím, že není. Moc se mi líbí právě to, co objevili biblisté v původním jazyku: celé desatero se totiž nemusí číst jen jako příkaz nebo zákaz. Jak zní takový zákaz nám ukazuje český překlad bible 21. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly. Neužívej Božího jména nadarmo. Pamatuj na šestý den... Nezabíjej. Necizolož. To je jistě jedna možnost, překladatel chápe Desatero jako přikázání. Když se ale podíváte do jiných českých překladů, všimněte si budoucího času: nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezneužiješ jména. Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš. Tedy je to budoucí čas. Ale opět, když řekneme, nezabiješ, chápeme to spíše ve významu rozkazu nebo zákazu. Nezabiješ si rovnou přeložíme jako nesmíš zabít. To, co původní jazyk ale naznačuje je také možnost budoucího času. Tedy nebudeš zabíjet nebo nebudeš mít jiné bohy... tedy v tom smyslu, jak to naznačuje příběh Exodu. Jak to naznačuje příběh Boží lásky k člověku. Protože Bůh miluje svůj lid, tak vyvádí svůj lid z Egypta, zachraňuje ho. A následkem toho jednání tento lid pochopí, že Hospodin je opravdu miluje a že už nemusí mít jiné bohy, že se tento Bůh, Hospodin pro ně stal jediným a jedinečným Bohem. Už nemá smysl uctívat jiné bohy a už nedává smysl se mstít a vraždit souseda a už nemá smysl závidět... Zkrátka lid poznamenaný Boží láskou, lid zasažený Božím milostivým jednáním je hluboce raněn Boží láskou, že již nemůže jednat jinak, než z vděčnosti a hluboké radosti jednat vůči druhým podobně, jako jednal Bůh k nim. Totéž platí pro nás: Když jsme poznali velikou Boží lásku k nám v Ježíši Kristu, poznali jsme úžasnou Boží milost, kterou nám Bůh dal, abychom nemuseli zemřít, nechceme již nic jiného, než ukazovat tuto lásku druhým. Tedy Desatero již pro nás není desaterem přikázání, které nějakým humanistickým způsobem vytváří vzor pro demokratickou společnost tolerance a slušného chování, jak se to můžeme dnes doslechnout... ale je to popis chování Kristova učedníka. Je to charakter člověka, který je zasažený Boží láskou. Setkal jsi se s Boží láskou? Znáš tuto lásku? Pokud ano, pak naslouchej Božím slovům. Přečtěme si Desatero slov Božích v jiném odstínu, než jsme na ně zvyklí:

1 Bůh promluvil všechna tato slova: 2 "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl a vyvádí z Egypta, z domu otroctví. 3 Nemáš žádné bohy kromě mne. 4 Nevytváříš si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. 5 Neklaníš se jim a nesloužíš jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.

Tedy Desatero začíná příběhem Boží lásky. Začíná se slovy: Já jsem Hospodin. Tedy Hospodin promluvil a řekl nám: Já jsem Bůh. A jaký že je Bůh? Já jsem Bůh lásky... Jak to poznáme? Protože Izrael vyvedl i nás vyvedl z domu otroctví. Jak jsem již dříve naznačil, tímto otroctvím může být například náš strach z nepřítele nebo to může být další hluboký vnitřní problém, který máme v sobě a nechceme jej odtajnit. Ale Bůh tento problém vidí a touží po tom, abychom se mu otevřeli a nechali se jím vyléčit a uzdravit. Tedy Hospodin nás vyvádí, neustále, kdykoliv se na něho obracíme, z našich Egyptů, z našeho otroctví... A tento Bůh, který nás léčí a miluje nám říká důležitou věc: Slovo první... nemáš žádné bohy kromě mě... tedy člověk, co poznal Boha ví, že nemá smysl mít jiného. Člověk zasažený Boží láskou ví, co Bůh dokáže a že všechno ve srovnání s ním je jen ubohá modla. Modla je to, co se drápe na první místo místo Boha, ale Bohem to není.

Ježíš je naším životem

Víte, v čem je náš problém? Problém nevěřícího člověka je v tom, že jeho Bohem je jeho vlastní ego. A toto ego vytváří celý panteon, celý systém bohů v jeho životě. Problém věřícího člověka je podobný. Jeho Bohem je Hospodin, ale vedle Hospodina si staví další přidružené bohy, kteří konkurují Hospodinu. Doslova je v desateru uvedeno, že věřící člověk nemá žádné bohy vedle Hospodina. Izraelité si mysleli, že mohou spolu s Hospodinem uctívat bohy okolních národů. Ano, viděli, co pro ně Hospodin udělal a za to byli vděční, a proto chtěli Hospodina uctívat. Ale aby si to posychrovali, přidávali si k Hospodinu bály a aštarty a měsíční bohy a další bohy úrody, hvězd... Možná si řekneš... no, ale já žádné měsíční bohy a bohy úrody ani astrální bohy neuctívám... ale když se nad tím trochu zamyslíš... bohem neboli modlou se stává cokoliv, co se dostává na stejnou úroveň vedle Hospodina. Nemusíš tomu zrovna stavět oltáře... ale stačí otevřít peněženku... zkrátka Hospodin zná tvé srdce a ví, co v srdci nosíš a co tvé srdce uctívá. Zamysli se nad tím, člověče. Není tvým bohem zdraví? Nebo děti? Rodina? Nebo vzdělání? Počítač nebo angličtina? Knihy nebo auto? Doufám, že jsem vás teď naštval všechny. Německý reformátor Luther jednou řekl, když nemůžeš lidi rozčílit kvůli jejich hříchu, snaž se aspoň, aby tě neměli rádi kvůli tomu, co kážeš... snad se mi to podaří. Zcela upřímně, já ve svém srdci také přidávám k Bohu další modly... Abyste mě špatně nepochopili. Neříkám, že mít rodinu, manželku, auto, vzdělání atp je špatné. Problémem je, když se mezi nás a Boha dostane cokoliv jiného. Když cokoliv jiného začne hrát stejně důležitou roli jako Hospodin. To je modlářství a to Bůh nenávidí.

Hospodin není hlavní bůh nebo jeden z panteonu, ale On je jedinečným a jediným Bohem našeho života, protože On je život sám. Ježíš řekl, „Já jsem ta cesta, pravda a život.“ Ježíš nemůže být jedním z našich bohů, které v týdnu uctíváme. V pondělí práci. V úterý manželku. Ve středu děti. Ve čtvrtek auto. V pátek sport. V sobotu chatu. A v neděli Boha. To je modlářství! Tak to být nemůže. Pokud Bůh zůstává jedním z bohů tvého života, pak nemůžeš prožít opravdovou radost a nedokážeš žít vítězný život! Pokud ke svému životu něco přidáváš a nedokážeš se jiného vzdát, pak stále sloužíš jiným bohům a neuctíváš Boha celým srdcem! Tedy Desatero nám říká, že člověk, který se setkal s Ježíšem, který uviděl a zakusil Boží lásku, má Boha na prvním místě. Nedovolí, aby se cokoliv jiného dostalo vedle Boha. Jsme povoláni ke svobodě od jiných model do opravdového vztahu s Bohem skrze Jeho Syna Ježíše. Naším problémem je, že se pro nás Ježíš stává kořením života nebo chcete-li, solí života... Ale Ježíš je život sám. Tedy pokud je pro tebe křesťanství koníček nebo další z mnoha zájmů, jsi modlář a Kristu jsi se ještě nepoddal. Proto tě vybízím dnes, obrať své srdce ke Kristu a odevzdej mu své srdce! Poznej nekonečnou radost v srdci a lásku Boží! Bůh bude tvým životem a ne jen kořením či solí života. Lží, které jsi možná uvěřil je, že Ježíš je solí života či kořením života. Zapiš si hluboko do srdce: Ježíš není solí života či kořením života, ale Ježíš je život sám. To je první obraz, který si mám odnést z tohoto kázání. Druhou lží, které můžeme věřit je, že Ježíš je kmínem na chlebu... je to příchuť... Pravda ale je, že Ježíš je chléb života. Ježíš mě sytí každý den. Ježíš je plností života. Ježíš je tím pokrmem. Nepotřebuju kromě Boha ještě něco navíc. Když slyším evangelium, jsem vděčný. Nepotřebuji znát již nic navíc. Ježíš je chlebem života. V něm je moje radost, v něm je můj pokoj, v něm je mé spasení. A třetí lží, které mnozí uvěřili je, že Ježíš je příchuť... je nezbytná, aby se dal život žít... Je to ale lež, Ježíš není příchuť minerálky, Ježíš je voda, která nám dává život. Ježíš je naším životem. Tedy když máš Krista, máš život věčný. Ježíš nás nezbavuje utrpení a nečiní náš život jednodušší a pohodlnější. Ale Ježíš je život sám. Bez Ježíše neznám radost. Bez Ježíše nemám naději. Bez Ježíše neznám pravou lásku a dobro. Bez Ježíše nemůžu žít! To jsou tedy tři lži a tři pravdy: Ježíš není solí ani kořením života, ale Ježíš je životem samotným. Ježíš je Bohem, který píše příběh našeho života. Ježíš není kmínem chleba, ale Ježíš je chlebem našeho života, bez něj jsme neustále hladoví, s ním máme pokrm, který nasytí naši duši pro věčnost. Ježíš není příchutí minerálky, Ježíš je vodou života. Bez vody života umřeme, s Ježíšem, který je vodou života, máme věčný život, máme plnost radosti, pokoj, naději a spasení!

Naše nemoc a lék na tuto nemoc

Čiň pokání a jdi do sebe! Pokácej modly, zbav se model ve svém srdci. Čiň všechny dobré věci k Boží slávě. Nasměruj všechny činnosti, vztahy a motivy k Bohu samotnému a k Jeho slávě. Uvědom si, co pro tebe Bůh učinil. On tě miluje, a proto se stal člověkem, Ježíš ze sebe učinil nic, umřel pro tebe na kříži a tím dokázal, jak moc tě miluje a stojí o tvé srdce. Díky Ježíši a jeho lásce dokážeš přejít ze smrti do života a zbavit se svých hnusných model! On tě svou smrtí a zmrtvýchvstáním osvobodil od otroctví hříchu a smrti. On ti dal nový život. On je tvým novým životem. On je lékem na tvou smrtelnou nemoc. Tak už nemusíš umřít na věky, ale umři sobě a svému sobectví. Umři svým modlám. Povstaň k životu – povstaň Ježíšovi, povstaň k novému životu! Pochop, že už nemusíš sloužit modlám ve tvém životě, ale můžeš sloužit jedinému pravému Bohu. Když jsi uvěřil, pak nic jiného totiž nedává smysl. Nemá smysl dávat Ježíše do panteónu spolu s ostatními bohy, ale jediné, co má smysl je prožít opravdovou svobodu a radost v životě, kterým je pro tebe teď Ježíš. Pokud po tom toužíš, modli se ve svém srdci spolu se mnou.

Modlitba:

Ježíši, děkuji Ti, že nejsi pouhá sůl či koření života, Ježíši, můj živote, děkuji Ti, že píšeš příběh mého života a že jemnými tahy štětce i silnými ranami dláta tesáš a tříbíš můj charakter, děkuji ti za to a jsem vděčný, že jsi neustále se mnou. Děkuji Ti, Ježíši, že nejsi jen kmínem na chlebu, ale že jsi chlebem života, co mě sytíš každý den, bez Tebe bych byl hladový, ale s Tebou jsem sytý a vděčný. Děkuji Ti, Ježíši, že nejsi nějaká příchuť navíc v minerálce, ale že jsi voda života, která hasí mou duchovní žízeň, že mi dáváš věčný život, naději, radost i spásu i dnes. Odvrhuji své modly a toužím se s Tebou více setkat tak, jak Ty sám chceš. Přijď, Pane Ježíši a buď mým Spasením, buď mou Radostí, buď mým Životem. Amen.