Kázání o přátelství Jan 15

Milí Kristovi přátelé, jaký je váš nejlepší přítel? Jaké vlastnosti si na něm nejvíce ceníte? (pauza)

Souhlasíte s výrokem, že skutečný přítel je víc než vlastní bratr? Nebo ať to nestavíme proti sobě, že dobrý přítel je jako bratr? Věřím, že někdy až zapeklitá situace ukáže, jak je to doopravdy. Dnes pokračujeme v našem seriálu na pokračování „vztahy mezi lidmi“. Doposud jsme mluvili o chození, manželství a dnes pokračujeme tématem přátelství. Je zřejmé, že tyto věci se nevylučují a že je možné být přítel, když s někým chodíte a nebo být přátelé, když jste manželé. Když posloucháme rádio nebo když jsem poslouchal své nevěřící přátele, častá otázka je, zda může mít muž a žena spolu dobré přátelství, aniž by byli milenci... Nechám rozřešení této otázky na vás a na vaší moudrosti. Každopádně přátelství je vztah, který každý nutně potřebujeme. Říká se, že dobré přátele můžete napočítat na prstech... Kolik máte přátel? Kdo z vás máte více než 300 přátel na facebooku? A kdo máte alespoň stovku? Na facebooku je možné dokonce přátelé třídit do různých kategorií, např. blízcí přátelé nebo rodina, spolupracovníci... super... samozřejmě facebook má i velmi velmi stinné stránky, nemluvím o facebooku, abych ho propagoval. Jiným příkladem může být Sheldon Cooper v seriálu Big bang theory. Sheldon říká, že má velký okruh přátel. Má jich tisíce na myspace... Když pak ale dojde na skutečnost, má jich mnohem méně... Jak je to ale se skutečnými přáteli? Kdo máte 10 skutečných přátel? A kdo máte méně než pět skutečných přátel?

Přátelství mezi lidmi

Známé přísloví říká – v nouzi poznáš přítele. Člověk má mnoho přátel, když je mu dobře, když se mu v životě daří. Ale když přijde krize? Kdo jiný než přítel s přítelem zůstává ve chvíli jeho temnoty? Když Job procházel krizí, jeho tři přátelé za ním přišli a týden s ním seděli a mlčeli. Pak to zkazili tím, že začali mluvit... Myslím si, že s přítelem můžeme jen tak sedět a klidně mlčet. Na skutečném příteli poznáte, jak se cítí, aniž by řekl jediné slovo... Stejně ale mít přítele, který je s námi věru v dobrém a zlém je něco krásného. Já to osobně shledávám velmi pravdivé. Když jsem procházel krizí, měl jsem jednoho anglického přítele, který mi pečlivě naslouchal a věděl jsem, že mi dobře rozumí a modlí se za mě. Nemusel mi rozumět každé slovo, ale měl srdce na dlani a naslouchal. Byl tu, když jsem procházel zkouškou a byl tu, když jsem měl trápení. Takového přítele za nic nevyměníte. Přítel je někdo, kdo je se mnou v dobrém, ale i zlém. Uvedu ještě jeden příklad: vzpomínám si, že kamarád, který mi poprvé řekl o Kristu, přišel i na mojí maturitu. Vlastně tam nepřišel nikdo jiný, jen tento kamarád. Dal si tu práci a zjistil, kde a kdy se to koná a přišel mě povzbudit těsně před zkouškou. Obecně si myslím, že když se děje nějaká událost v životě, je to pro nás krásná příležitost zjistit, kdo je skutečně mým přítelem. Člověk toho hodně namluví a na facebooku můžeš mít mnoho přátel, ale kdo za tebou přijde do nemocnice, když jsi nemocný? Kdo s tebou slaví narozeniny? Kdo přijde na tvou svatbu? A mohl bych pokračovat. Každý by mohl dávat příklady ze života, kdy pro nás přítel udělal něco důležitého. Kniha přísloví nám říká, že opravdové přátelství je dokonce víc než pokrevní bratrství. V duchovním smyslu je to skutečně pravda. Můj bratr nebo sestra v Kristu je jako můj bratr nebo sestra, i když nás neporodila jedna žena. Oba nás spojuje víra v Boha a to, že následujeme Ježíše. A to platí pro věčnost. Přátelství je věčné. Ale je to i velmi praktické. Když ode mě můj bratr žádá pomoc, rád mu pomůžu. Když vím, že má problém, jdu a podpořím ho. Když prochází těžkými věcmi v životě a nemůžu nic dělat, jdu za svým Otcem v nebesích a modlím se za něj. Pokud můžu, pomůžu, jak řekla jedna milá sestra seniorka. Zkrátka opravdové přátelství se pozná. Opravdové přátelství nezanikne. Pokud můj přítel – bratr v Kristu a já jsme spojeni s Kristem, ani kdyby nás rozdělila smrt, nerozdělí nás napořád, ale budeme spolu trávit věčnost. To je pouto, které nemůže být překonáno ničím. Je to pouto víry a lásky. Z biblického hlediska je dokonce výše než manželství. Ježíš nám říká, že manželství jednou zanikne, že v nebi se lidé neberou ani nevdávají, jsou jako andělé. Tak přátelství, ať už je mezi mužem nebo ženou, je v duchovním smyslu věčné. Vzpomeňme na krále Davida a jeho nejlepšího přítele Jonatana. David měl mnoho manželek, ale přátel mnoho neměl. Tím neříkám, že je dobré mít hodně manželek. Ale tím chci říct, že Jonatan byl skutečně přítelem na život a na smrt. Když Davidovi hrozilo nebezpečí, že ho Saul zabije, Saulův vlastní syn, Jonatan, Davida varoval, aby zachránil Davidovi život. Tedy na tomto příkladu vidíme, že pokrevní pouto nemusí být tak silné jako přátelství.

Přátelství v manželství

Larry minulý týden velmi dobře mluvil o manželském svazku. Ukazoval velmi prakticky, co znamená v manželství láska. Láska je sdílení radostí i starostí. Je to hluboké naslouchání a empatie. Chtěl bych k tomu jen připojit jednu myšlenku a praktickou aplikaci. Pokud jsme řekli, že manželství je to nejkrásnější a nejintimnější na této zemi, snad jen s výjimkou vztahu s Bohem, musíme dodat, že je zkrátka dočasné. Všechno krásné jednou skončí. Když jím dobrý dort, nakonec ho dojím, strávím a odchází z těla. Když piju dobré pivo, nakonec ho dopiju a pak odchází z těla. Když jsem mladý, myslí mi to, ale když člověk zestárne, zapomíná a jde to s ním od deseti k pěti. Zdraví odchází. Lidé kolem nás umírají, odchází pryč. Kniha kazatel dobře říká, že všechno je pomíjivé, všechno je marnost.

Ale dobrá zpráva je, že pokud je vaše žena nebo váš muž křesťan a je to i váš přátel-kyně, tak smrtí přátelství nekončí a jste spolu spojeni navěky. Manželství je pak v duchovním smyslu pouze přípravou na něco ještě krásnějšího, hlubšího a bližšího. Pak se nemusíme obávat, že smrt vše zkazí, ale naopak se můžeme těšit, že zažijeme ještě něco úžasnějšího. Sám za sebe říkám, že moje manželka je pro mě skutečně nejbližším přítelem, a proto jsem rád za biblické zaslíbení, že spolu budeme jako přátelé navěky.

Pokud jsme ženatí nebo vdané, chtěl bych nás povzbudit, abychom měli našeho životního partnera za nejlepšího přítele. A pokud o manželství uvažujeme a máme možnost si vybrat, abychom si vybírali člověka, který bude naším nejlepším přítelem. Světu totiž přátelství v manželství ukazuje na Boží lásku k lidem. Tak moc jak já miluji svou ženu je obraz, který ukazuje světu Boží lásku. Kristus miloval církev a tak i já mám milovat svou manželku. Když ji miluji hodně, ukazuje to i na to, v jakého Boha věřím. Když je moje žena pro mě břemeno a ne přítel, co to druhým říká o Boží lásce?

Pokud jsi svobodný nebo ses rozhodl nemít partnera, tak je to také v pořádku, také porozumíš tomu, co to znamená. Model lásky a přátelství je přesně model, který nám ukazuje Ježíš. Jeho Otec ho miluje a tak i on miluje nás.

Když Kristu věříme, jsme jeho přátelé. Buďme proto i nejlepší přátelé s našimi životními partnery. Je v tom obrovská radost.

Přátelství mezi Bohem a člověkem

Nakonec se dostáváme k nejdůležitější dimenzi přátelství. A to je vztah Boha k člověku. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna... Tedy miluje každého z nás... Je to skvělá zpráva, zatímco v jiných náboženstvích, jako je Islám, nepřipadá v úvahu, že by Bůh měl něco společného s člověkem. Bůh zjevuje svoji vůli a člověk ji poslouchá či neposlouchá. Podle toho je buď odměněn nebo potrestán. Biblické poselství je ale jiné. Bůh není jen Bohem, který zjevuje svou vůli, ale je Bohem přicházejícím. Bohem, který se stává člověkem v Ježíši Kristu. Když pomalu přichází adventní čas a budeme v nadcházejících týdnech zapalovat svíčky, radujme se ze skutečnosti, že Bůh není jen Bohem všechno převyšujícím, ale též Bohem blízkým, který přichází k nám. Je to náš přítel. Jak je to možné? A jak se můžeme stát Božími přáteli? Podívejme se na krásnou pasáž z Nového zákona o přátelství mezi Bohem a člověkem z evangelia Janova 15. kapitoly.

1. Kristův učedník zůstává v Kristu a zachovává Kristovo slovo

7 Zůstanete-li ve mně a

zůstanou-li má slova ve vás,

proste, oč chcete,

a stane se vám.

Dobrým příkladem Božího přítele je Abraham. Písmo o něm říká: uvěřil Abraham Bohu a byl Božím přítelem. Abraham je krásným starozákonním příkladem přátelství mezi Bohem a člověkem. Bůh si Abrahama vybral, aby vytvořil nový národ, který by ukázal Boží lásku okolním národům. Bůh se rozhodl nechat se poznat skrze jednoho člověka, který rozhodně nebyl Židem. Pokud si říkáš, že jako nevěřící nemáš šanci Boha poznat, mám pro Tebe dobrou zprávu. Bůh se již rozhodl, že Tě chce poznat a chce se stát Tvým přítelem. To je dost závažná zpráva. (pauza) I pro věřícího člověka je to závažné poselství. Bůh, který je svatý a dokonalý se chce stát čím? Mým přítelem? Zní to dost neuvěřitelně. Ale jak se to může stát? (pauza) Je to zázrak, který Bůh učinil. On se stal člověkem, abychom pochopili jeho záměry. V Ježíši Kristu můžeme velmi hmatatelně poznávat Boží lásku a přátelství k nám. A jak se to děje? Skrze Jeho slovo. Skrze Ježíšova slova, která promlouval ke svým učedníkům a nyní promlouvá k nám v Bibli. Zkrátka a dobře, když věříš Bohu, jsi jeho přítel. Představme si to prakticky. Můžu někoho pokládat za přítele a nevěřit mu? Kamarád mi řekne, ve čtvrtek přijdu a pomůžu Ti. Pak ale nepřijde. Nedá mi vědět... Můžu mu věřit? Naopak, když můj kamarád řekne přijdu a pak přijde, nepřekvapí mě to, naopak, můžu to od svého přítele očekávat. Asi bychom mohli říct, že bych to mohl očekávat od slušného člověka obecně. Ale často tomu tak není. Další vlastnost přítele je, že mě nezradí. Přítel mě nebude pomlouvat před druhými lidmi, ale přítel bude stát na mé straně, i když budu v průšvihu. To neznamená, že přítel bude schvalovat mé špatné jednání. Přítel mi třeba vynadá mezi čtyřma očima. Ale nebude mě hanit před ostatníma. Tedy, chceš-li být Božím přítelem, poslechni to, co ti říká. Protože tě Bůh má rád, chce, abys měl rád i druhé lidi. Bůh je spolehlivý přítel. Teď je řada na tobě. Budeš také spolehlivý přítel Boha a budeš mu důvěřovat?

V tomto Božím slově máme skvělé zaslíbení. Pokud budeme Bohu důvěřovat, pokud zůstane Ježíšovo slovo v nás, nejen v naší paměti, ale bude rezonovat v našem srdci, pak můžeme prosit za co chceme a Bůh nám to v souladu se svou vůlí dá. Pokud skutečně Boha známe, pokud jsme Božími přáteli, žádáme o věci v souladu s Boží vůlí, pak nás nepřekvapuje, že Bůh je věrný a naše modlitby vyslyší. Tím nás ale nenabádám k nevděčnosti nebo k tomu, že vyslyšená modlitba je samozřejmost. Pokud se ale modlím za Boží vůli, neměl bych být pak překvapený, že se bude Boží vůle dít. Otče náš, buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi... tedy kdo je Boží přítel, Boha zná a ví, co se má modlit. A naopak, pokud Boha neznáš a máš pochybnosti, zda jsi Božím přítelem, modli se a věř, ať Boha více poznáš. Tedy Ježíš říká: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“

2. Když jsme Kristovými učedníky, oslavujeme Boha

8 Tím bude oslaven můj Otec,

když ponesete hojné ovoce

a budete mými učedníky.

Úžasná zpráva je, že když posloucháme Boha, protože jsme jeho přátelé, ukazujeme na to, kdo Bůh vlastně je. Bůh je láska a pokud jsme Boží přátelé, naším záměrem by mělo být, aby všichni věděli, kdo Bůh je a měli s ním osobní vztah. Když jsme totiž proměněni Ježíšovým slovem a máme mentalitu Božího království, Ježíš nás nazývá svými učedníky a zároveň je tím oslaven Bůh sám. Když si syslím pro sebe, snažím se krást si pro sebe nebo jen pro svou rodinu a nemám v srdci prostor pro velké záměry Boží lásky, jsem sobec a nemůžu si snad myslet, že jsem Ježíšův učedník. Pro mě je to velmi praktická otázka. Buď půjdeme cestou Božího království, kdy budeme druhým žehnat, milovat je a pak se nebudeme stydět se nazývat křesťany a ostatní budou z naší víry a z našeho Boha nadšení, nebo budeme sobci, kterým jde jen o přežívání a život ze dne na den a pak raději zapomeňme na evangelium a na církev. Buď jsme Ježíšovými učedníky a je to na nás vidět a poznat a nebo nejsme. Buď bude církev v tomto světě skutečně světlem a lidé kolem nás to uvidí nebo jsme jen uzavřená sekta, bez které by se svět klidně obešel. Ježíš říká: ponesete hojné skutky... co to znamená pro mě a pro naše společenství prakticky? (pauza). Pokračujme v Ježíšových slovech ale dál.

3. Boží láska dává radost lidskému srdci

9 Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. 10 Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11 To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná." 12 "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. 13 Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

Čteme a slyšíme tu úžasnou výzvu, abychom zůstávali v Ježíšově lásce. Ježíš nám ukazuje skvělý model – Ježíš, Boží syn je milován od Boha a stejně tak Ježíš miluje i nás. A teď se opět dostáváme na velmi praktickou rovinu. Co znamená zůstávat v Boží lásce? Na tomto místě čteme velmi jasně: zachováte-li má přikázání. A stejně tak Ježíš říká o sobě: jako já zachovávám přikázání svého otce. Ježíš jako člověk je poslušný Bohu a jeho příkazu lásky, jak skutečně jednal a stejně tak podle jeho příkladu máme činit i my. A nakonec víte, jak to dopadlo. Ježíš jde až do krajnosti. Bůh sám, Ježíš Kristus, se za nás sám obětoval, zemřel za tebe a za mě, abychom pochopili, co je to Boží láska, abychom velmi prakticky pochopili, co to znamená skutečně milovat. Přemýšlej nad tím: nikdo nemá větší lásky než ten, kdo položí život za své přátele. Ježíš tohle demonstruje sám na sobě. Kdo kdy pro tebe trpěl na popravišti, kdo pro tebe prolil svou krev, kdo kdy pro tebe udělal tak mnoho jako Ježíš? Kdo pro tebe snášel pohanění a potupu, kdo pro tebe ztratil všechno? A tímto příkladem nám ukazuje cestu lásky. Lásky, která se nezištně vydá pro druhé. Když přemýšlíme nad tím, zda se nám nějaký známý, kamarád nebo člověk vyplatí nebo je to už naše ztráta, vezměme nejprve příklad Ježíše, který zemřel za nás. Když si uvědomíme, že za nás ale umřel v době, kdy jsme ještě byli jeho nepřátelé, je to ještě o krok dál. Možná, že bych dokázal i pro svého nejlepšího přítele, možná manželku nebo dítě umřít. To je uvěřitelné. Ale kdo by umřel za svého nepřítele, aby se stal jeho přítelem? To docela zamrazí a bere to dech... Tím nám Ježíš ukazuje cestu k lásce. Jak máš porazit své nepřátelé? Tím, že si z nich uděláš své přátele. Tím, že umřeš své pýše a svému sobectví a uděláš vstřícný krok. Možná to bude chtít mnohem víc než vstřícný krok. A možná, že tě tví nepřátelé nepřestanou nenávidět... ale považte, jaký musí být Bůh, když tohle pro nás přesně udělal... Pokud skutečně dokážeme naplnit Boží přikázání lásky, máme pak velkou radost v srdci.

Dostáváme se do poslední části dnešního textu...

14 Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. 15 Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. 16 Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. 17 To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.

Tedy pochopili jsme, že učedník je ten, kdo následuje příklad Ježíše v lásce. Křesťanem je ten, kdo činí vůli Boží, miluje druhého. Nejen mluví, ale hlavně jedná, láska je čin.

Zásadní posun je ale od slova „služebník“ ke slovu „přítel“. V Islámu věřící vykonává slepě Boží vůli. V křesťanství je Bůh naším přítelem v Ježíši Kristu a my nejsme roboti, kteří vykonávají něčí příkazy. Jsme inteligentní bytosti, které si Bůh získal svou láskou. A dává nám do srdce radost, abychom uvědoměle dělali z lásky to, co Bůh po nás chce. Láska není slepým příkazem, ale je motivovaná touhou pomáhat, lítostí k trpícímu a soucitem s člověkem v nouzi, tak jako Bůh je milosrdný k nám. Láska v přátelství již není povinností či příkazem ke splnění, ale je to vědomá volba. A to je naprosto úžasné na našem Pánu. Náš Pán nás nenutí milovat, ale příkladem lásky a naplněním našich duchovních potřeb v sobě sama nás motivuje milovat druhé. Přítel nemá rád druhého přítele protože musí nebo protože něco dostane na oplátku, ale protože jsou spolu ve vztahu. Přítel cítí odpovědnost a starost o přítele. Dělá to rád, naplňuje ho to. Když mě kamarád požádá o službu, neříkám si, co zase chce... ale ochotně jdu a pomůžu.

A Ježíš nám říká, že k tomu si nás Bůh vyvolil, abychom se navzájem milovali, abychom ukazovali praktickými skutky lásky, že nám druhý není lhostejný. Dovolte mi jeden příklad z našeho života společenství. Jsem moc rád, že stejně jako náš mateřský sbor na Hájích, kde jsou dobré vztahy a láska velmi hmatatelné, stačí jen přijít v neděli do shromáždění... jsme i tady na Skalce udělali určitý nemalý posun. Řeknu vám v čem. Před rokem, když jsem nastupoval na plný úvazek do služby, jsem často slýchal otázku: kdo to je? Já ho neznám... Lidé odcházeli krátce po shromáždění... Když jsem o někom mluvil s druhým, ptal se, kdo to je?... (pauza) teď je situace jiná. Když po shromáždění piju kávu či čaj a povídám si, vidím, že lidé si mezi sebou povídají a seznamují se... když s někým o někom druhém mluvím, lidé projevují aktivní zájem a ptají se ne „kdo to je“, ale když dotyčný člověk chybí, „kde je“ nebo co je v jeho životě nového?... Tak to je takové praktické pozorování, můžete sami říct, zda je to pravda. Láska je velmi praktická. Jako posledně Larry mluvil o manželské empatii, chtěl bych říct, že stejný princip platí i v přátelství. Když budeme empatičtí, budeme si naslouchat a zajímat se, je to jeden ze způsobů, jak můžeme vyjádřit vzájemnou lásku. Můžeme jít samozřejmě mnohem dál, ale když začneme nasloucháním, je to jistě dobrý začátek. Vždyť Bůh také slyší naše modlitby a naslouchá našemu ztěžování si a prosbám. A přesto na mnoho z nich odpovídá a dokonce naše prosby a přímluvy vyslyší.

Závěr – shrnutí

Dovolte mi kázání shrnout. Mluvili jsme o třech úrovních přátelství. Přátelství v mezilidské rovině, jak říká staré přísloví, v nouzi poznáš přítele. Dobrý přítel je někdy jako bratr, tím spíše by to mělo platit v církvi. Je na nás, jak to uskutečňujeme v praxi. Druhá rovina se týkala manželství. Co může být požehnanějšího, když se z naší manželky stane náš nejlepší přítel? A pokud se do manželství teprve chystáte nebo si hledáte manželku, proč nemít manželku ve své nejlepší přítelkyni? Nezapomeňme ale na skutečnost, že když je žena již vdaná, že není pro mě k mání. Raději se poohlédni jinam a spřátel se s ženou, která je svobodná a s nikým nechodí. A poslední rovina je přátelství člověka s Bohem. Nahlédli jsme do Ježíšova slova k učedníkům z Jana 15. kapitoly, kde jsme si připomněli, jaký je to úžasný dar být Božím přítelem. Bůh ukazuje jako náš přítel svou lásku tím, že se pro nás obětoval, a tak usmrtil nepřátelství mezi námi a sebou. Kdybychom dokázali následovat Jeho příklad, naše rodiny, pracovní kolektivy a svět by byly jinými místy. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Lidé by viděli na nás skutečnou radost z Boha, viděli by, že nejsme poslušní z povinnosti, ale z radosti a milujeme Boha celým svým srdcem. Pokud chceš být přítelem Božím, raduj se z Boha a z toho, co pro tebe udělal. Následuj jeho přikázání lásky a pokud chceš být dobrým přítelem svému příteli, naslouchej mu a dávej mu svou lásku najevo prakticky. A pokud chceš porazit svého nepřítele, učiň si z něj svého přítele. K tomu nám dopomáhej Bůh. Ať nám dává k lásce sílu, soucit a pokoru. Amen.

Úvod k biblické... 14.11.2012 Srdce člověka – Co člověka znečišťuje? Mk 7,14-23

Dostáváme se k dalšímu zásadnímu životnímu tématu a to je srdce.
Budeme společně přemýšlet nad biblickým textem z evangelia podle
Marka 7,14-23. Když se na téma srdce podíváme z biologického hlediska,
srdce je vitální orgán. Bez srdce nemůžeme žít, protože srdce je pumpou
našeho těla, bez něho bychom umřeli. Nedávno jsem četl článek o člověku
s umělým srdcem. Lidé dnes již dokážou vyrobit umělé srdce, ale nakonec
člověk po několika týdnech zemře. Pokud nemáme skutečné srdce,
umíráme. V Bibli je situace podobná. Srdce je nástroj našeho života. Srdce
vyjadřuje vnitřní podstatu člověka. Ne nadarmo se říká úsloví „co v srdci
nosíš“. Ve starém zákoně je srdce možné zaměnit za slovo duše nebo duch.
Hlavní přikázání nám říká: miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého
srdce, mysli a síly... Srdce je také zdrojem lidské síly a vůle. Co si v srdci
ukládám, o to pak celou vůlí usiluji. Srdce je také zdrojem našeho myšlení,
fantazie a tvořivosti. Srdce je také zdrojem našeho jednání a rozhodování.
Známý král Šalomoun Boha prosí o moudré srdce. Naopak, blázen si v
srdci říká, není Bůh... zkrátka téma srdce je velmi důležité.
Proto se podívejme na náš biblický text perspektivou srdce. Zkrátka jde o
to, co máš ve svém srdci. Je to naše motivace, která určuje naše jednání.
Pro křesťanskou víru je rozhodující to, co je zdrojem našeho jednání a pak
naše chování. V jiných náboženstvích, např. v islámu, jde čistě o
dokonalost našeho jednání. Zda dobré skutky převáží špatné, zda naše
jednání je v souladu s Boží vůlí nebo ne. V křesťanské víře jde o to, co
uchovávám uvnitř – v srdci, protože to pak bude ovlivňovat moje jednání.
Co máš ve svém srdci?
Sedmá kapitola, verše 14-23 nám pokládá důležitou otázku„Co člověka
znesvěcuje?“. Když je někdo špinavý, např. šlápne do psího exkrementu,
je to hned cítit, to asi známe každý. Nebo když se někdo měsíc nemyje, je
špinavý a lidé to na něm hned poznají. Ale v duchovní oblasti také
můžeme být špinaví a dokonce je možné, že si to ani neuvědomíme.
Našemu oddílku předchází pasáž, kde Ježíš kritizuje lidi, kteří vyměnili
Boží přikázání za lidské tradice. Tedy vyměnili to, na čem záleží nejvíc, na
postoji našeho srdce vůči Bohu za vnější formy. Pamatuju si ještě před
mnoha lety, když jsem byl v církvi bratrské na vinohradech. Přišel jsem do
shromáždění dříve a zahlédl jsem dva muže. Zvukař, muž kolem 40 let, si
pískal. Přišel za ním jiný muž, kolem 70 let a řekl mu velmi nepříjemným
hlasem: mladíku, v kostele se nepíská... Kolik takových pravidel jako
křesťané vytváříme? Podávání rukou, oslovování bratře, sestro, oblékání se
Biblická CB Žižkov, 14.11.2012 Srdce člověka – Co člověka znečišťuje? Mk 7,14-23
do formálního šatu. To jsou často věci, které mladé lidi a moderního
člověka odrazují od církve. To jsem vás chtěl jen trochu poškádlit... v 6.
verši Ježíš kritizuje Izraelity slovy proroctví Izajáše: „tento lid mě ctí jen
rty, ale srdce jejich je daleko ode mne...“ A dále říká: „Jak dovedně rušíte
Boží přikázání a držíte se lidské tradice?“... Ježíš mluví o směru, kterým se
pohybujeme. Co do člověka vchází a co z člověka vychází. Nic, co do
člověka vchází zvnějšku, ho neznečišťuje, ale co z člověka vychází... Jak
říkají američané, inside-out, zevnitř ven. Tedy nejde o to, jaké jídlo jím
nebo jaké tradice zvnějšku dodržuji, ale jestli mám srdce nakloněné k
Bohu a co si uvnitř sebe uchovávám. Je docela ironie, že našemu dnešnímu
textu předchází pasáž o tradicích a marné zbožnosti a za naším textem
následuje pasáž o vyhnání démona nebo zlého ducha z dcery pohanky. Byl
to zlý duch, který vyšel ven. Je to docela zajímavá ilustrace toho, o co jde
v duchovní rovině. Nečisté věci vychází zevnitř a jdou ven. Vtipné je, co
říká Ježíš, že člověka neznečišťuje to, co do člověka vchází, jako je jídlo,
ale co z člověka vychází...
Přečtěme si dnešní text a mám pro vás několik otázek k diskusi...

1 Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma. 2 Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama. 3 (Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce. 4 A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí. A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování pohárů, džbánů a měděných mis.) 5 Farizeové a zákoníci se ho zeptali: "Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?" 6 Řekl jim: "Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; 7 marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.' 8 Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice." 9 A ještě řekl: "Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! 10 Vždyť Mojžíš řekl: 'Cti svého otce i svou matku' a 'kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí'. 11 Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: 'To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)', 12 již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; 13 tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho." 14 Když znovu svolal zástup, řekl jim: "Slyšte mě všichni a rozumějte: 15 Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. 16 Kdo má uši k slyšení, slyš!" 17 Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství. 18 Řekl jim: "Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, 19 poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?" Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. 20 A řekl: "Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. 21 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, 22 cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. 23 Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka." 24 Vstal a šel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit; 25 hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám; 26 ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery. 27 On jí řekl: "Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít dětem chléb a hodit jej psům." 28 Odpověděla mu: "Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech." 29 Pravil jí: "Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery." 30 Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč. 31 Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. 32 Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. 33 Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, 34 vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: "Effatha", což znamená 'otevři se!' 35 I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. 36 Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. Čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. 37 Nadmíru se divili a říkali: "Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč."

Co člověka znečišťuje a proč?
Proč Ježíš použil tak přízemní přirovnání s jídlem a vylučováním?
Souhlasíte s výrokem Ježíše, že skutečně člověka znečisťuje to, co z něj
vychází?
Jaké věci nás znečišťují?
Je podle vás lidské srdce dobré a proč? Nebo pokud myslíte, že zlé, tak
proč?
Co na to říká Ježíš? Proč myslíte, že to říká? Není jednostranný?
Jak myslíte, že je možné se očistit?
Jakou cestu nabízí Ježíš?

Podobenství o hřivnách Lk 19 a Mt 25

Úvod

Milí Kristovi přátelé, bratři a sestry,

je mi velkým potěšením zde v tento podzimní, avšak již bílý den být s vámi. Jsme tu s Mirkou již podruhé a jsem popravdě rád, že můžeme s vámi zakusit toto méně formální setkání v horní místnosti, zvláště když budeme spolu za chvíli moct prožít radostnou událost lámání chleba a sdílení vína, které nejsou nějakou patetickou vzpomínkou na mrtvého Krista, ale vždy živým společenstvím též věřím živých učedníků Ježíše Krista. K tomu nám i dopomáhej toto slovo.

Dovolte mi položit vám na úvod otázku: Máte strach z Boha? (pauza) Věřím, že naše představa Pána zásadně ovlivňuje náš přístup k životu i ke službě pro Jeho království. Pokud si představíme Pána jako tyrana a zlého nemilosrdného vládce, ovlivní to jistě náš postoj ke službě. Podobně pokud máme nějakou vágní představu o Bohu, budeme zmateni ohledně toho, co máme dělat. Pokud máme konkrétní představu o Bohu, víme, že náš Pán je Bohem vysílajícím, Bohem, který touží po spáse druhých lidí, a pokud jsme sami byli zachráněni a jsme naplňováni neustále Jeho láskou, bude nás to pudit ven ze sebe a směrem k lidem, kteří jsou stále ještě ztraceni.

Stále aktuální otázka pro církev, ať je již delší dobu bez pastýře nebo pro církev, která se zabydlela či zasekla v určitém momentu růstu je: proč tu vlastně jsme? Co je náš úkol? (pauza) Víme přece, že bez vize mře lid a bez definování toho, co je vlastně úkol našeho společenství jsme jen bandou křesťanů a ne skutečně církví. Nakonec to, jaký je náš Bůh, zda máme z Boha strach nebo zda je pro nás milující Otec, který nás vysílá ke ztraceným ovečkám bez pastýře, je určující k zodpovězení otázky, proč jsme vůbec tady i jaký je náš úkol a nakonec je i tématem dnešního zamyšlení.

Po určitém váhání v modlitbách, co by pro vás ve vaší situaci bylo nejvhodnější a co by pro vás bylo praktické a oslovující, mě Pán přivedl k věřím známému evangelijnímu textu – podobenství o hřivnách. Pokud se ptáte, v čem spočívá praktičnost tohoto kázání, věřím, že ve dvou momentech. Za prvé, peníze hýbou světem a za druhé, co máme dělat jako církev v této nejisté době? Nadpisem kázání by též mohlo být co mám dělat jako křesťan s penězi, neřku-li s hřivnami svěřenými? Nebo chcete-li, jak z této kaše ven, aneb jaký je podle tebe Tvůj Pán, taková bude i tvá služba a takový bude i tvůj sbor.

Tento text nacházíme ve všech třech evangeliích kromě Jana. V Markově verzi je však pro výklad a kázání nepoužitelný pro jeho přílišnou stručnost. Budu proto vycházet z Lukášovy verze, která je snad nejvíce provokativní, ale budu srovnávat výklad s Matoušem.

Nejprve začněme kontextem. Ježíš je těsně před vejitím do Jeruzaléma a lidé si kladou otázku: už teď nastolí Ježíš Boží království? O tom nás informuje 11. verš Lukáše 19. kapitoly. A Ježíš odpovídá přečteným podobenstvím o hřivnách. To, co je velmi zajímavé z hlediska Lukáše je skutečnost, že před podobenství autor evangelia vsadil text o Zacheovi. Tedy Ježíš stoluje s mafiánem za Zacheova pokání a Ježíš vyřkne zásadní výrok: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Tedy Ježíš nepřišel zachránit „spravedlivé“, ale ztracené, ty kteří jsou bezradní a po spáse touží v hloubi své duše. O tom nás ujistí Ježíšův čin na konci 18. kapitoly – uzdravení slepého u Jericha. Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou... Prohlédni, Tvá víra tě uzdravila.
Naopak, kdybychom zkoumali kontext původní předlohy v Matoušovi a Markovi, byli bychom překvapeni, protože toto podobenství autoři obou dvou zbývajících synoptiků zasazují do kontextu posledních časů 24. a 25. kapitoly v Matouši hned za podobenství o družičkách a do 13. kapitoly v Markovi, která má též tón posledních časů. Tedy kontext se liší, ale co mají všichni tři synoptici, pisatelé Matouše, Lukáše i Marka společného je Boží království. Už teď chceš nastolit Boží království, Ježíši? A Jeho odpověď je, počkejte si. Nemá to být ale čekání pasivní, ale úplně jiného druhu. V družičkách je to olej, Duch Svatý, který nemá v křesťanovi při čekání uhasnout a v podobenství o hřivnách jsou to nejspíše duchovní dary, které nemáme zapomenout používat k rozhojňování hřiven. Pojďme ale zpět do Lukáše.

12 Proto řekl: "Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. 13 Zavolal si deset svých služebníků a dal jim deset hřiven a řekl jim: 'Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu.'

14 Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: 'Nechceme tohoto člověka za krále!' 15 Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil.

Historický kontext je též velmi zajímavý. Lukáš provokuje politickou orientací příběhu, který si posluchači jen těžko mohli nespojit se smrtí Heroda Velikého. Jeho synové Archelaos a Herodes Antipas museli poslušně do Říma, aby se ucházeli o trůn u císaře. Proto muž odcházející do daleké země okamžitě evokoval u posluchačů Lukášova evangelia silné pocity. Nenávist Židů vůči svým podrobitelům byla veliká. Pán, který rozděloval hřivny musel nejprve odejít daleko, aby se pak vrátil jako král a vyrovnal účty jak s nepřátely, ty pozabíjel, tak s těmi, kterým propůjčil peníze, ty odměnil, či potrestal. Kontext Matouše je poněkud poklidnější. Zde jde o obchodování s velkými sumami peněz. Politická provokace tu není na místě. V Lukášovi je velmi jasně řečeno, co mají služebníci Pána dělat – mají s nimi hospodařit. V Matoušovi to ale tak jasné není. Proto se nabízí otázka, proč vlastně pán potrestal třetího služebníka, když tak věrně a poctivě spravoval jeho majetek? Nedošlo k určitému nepochopení? Srovnání s Lukášovou verzí nás ale vyvede z pochybností. Záměrem jak obchodníka s penězi, tak i politika aspirujícího na královský trůn nebylo uchovávání peněz, ale jejich investování, rozmnožování. V Lukášovi proto čteme, jak pán účtuje se svými služebníky.

16 Přišel první a řekl: 'Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven.' 17 Řekl mu: 'Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy.' 18 Přišel druhý a řekl: 'Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven.' 19 Řekl mu: 'Ty vládni nad pěti městy.'

V ekumenickém překladu zanikne úplně jistý detail. A sice míny a talenty. V Matoušovi znamená talent 6000 denárů, což je asi 15 letá mzda dělníka. V Lukášovi se jedná o mnohem menší částku, jedna mína znamená asi 100 drachem, což je asi tříměsíční mzda dělníka. Tedy Matoušův pán byl obchodník, který se staral o výnosy. Také byl velmi prozíravý, nesvěřil všem stejně, jednomu dal 5 talentů, druhému 2 a třetímu 1 talent, podle jejich schopností a nakonec se mu to vyplatilo. A naopak Lukášův pán byl více politikem a věřil všem stejně, všem dal po 10 mínách. Ale výsledek nebyl rozhodně úměrný tomu, co bylo služebníkům svěřeno.

V tomto srovnání může ležet zajímavá úvaha. Není to tak i s námi, milí přátelé? Není to tak, že i nám Pán svěřil různé dary podle míry naší obětavosti? Naopak, pokud bych si měl rýpnout skrze Jakuba, nemáte, protože neprosíte, nebo skrze apoštola Pavla připomenout skutečnost, že máme o duchovní dary usilovat. Ale toto usilování nemá být jalové, ale zaměřené k cíli – kterým je uctívání Boha v podobě služby pro Boží království. Kdo bojuje v barvách Božího království, jistě je vyzbrojen náležitě pro bitvu, do které vstupuje. Tedy prostě, chceš-li být více obdarovaný, polož si otázku: skutečně toužím vidět velké věci? Skutečně toužím po příchodu Božího království? Toužím po tom, aby v mém okolí bylo více křesťanů a naše společnost česká byla více nasycena evangeliem? Když jsem po 22 letech ze školy, vzpomněl jsem si na jednu úžasnou věc. Moje kamarádka se po 4 letech mého setrvávání na teologické fakultě obrátila ke Kristu. Je to krásná tečka za studiem. Podobně vzpomínám se slzičkou v oku na střední školu. V mé třídě se obrátil kamarád a v paralelkách asi 5 dalších lidí. Samozřejmě to neříkám, protože v tom mám zásluhu, ta je maličká, ale chci si připomínat otázku: toužím vidět velké věci, toužím po tom, aby začal pršet Boží déšť? Toužím po tom, aby se děly velké věci v mém okolí? Chci, aby můj kolega v práci byl křesťan? Chci, aby mí spolužáci uctívali Ježíše? Pokud ano, je na čase zapojit moje hřivny do práce na Božím království a něco pro to udělat. Je jasné, že lidi nespasím. Ale mým úkolem je žít tak, aby lidé dychtili po Kristu a toužili vidět též Boží království.

Zamysleme se i nad výsledkem účtování. V Matoušovi nevidíme u prvního a druhého služebníka rozdíl. Oba vcházejí do radosti svého Pána. To znamená, že jdou ke Kristu na věčnost. O tom, že je podobenství o hřivnách o nebi a pekle, o našem údělu na věčnosti, nás snad přesvědčí skutečnost, že je v Matoušovi 25 hned po podobenství pasáž o posledním soudu a fráze v 30. verši: tam bude pláč a skřípění zubů, což jsou slova označující peklo. Pokud máte obavy a špatně byste spali, vzpomeňte si, že v Lukášovi je kontextem spása člověka a ne poslední věci. Ježíš vchází do Jeruzaléma a pak pláče nad nevěrou lidí (Lk 19,41-44). Nepláče pak ale také nad naší nevěrou a neschopností přiložit hřivny k dílu služby?

Důležitý moment v podobenství je věrnost. Kdo bude věrný v malém, bude pak odměněn ve velkém. V Lukášovi to vyniká právě proto, protože první služebník dostává od krále deset měst, i když částky, které vydělal nebyly závratné. Druhý dostal úměrně své zásluze. A třetí byl potrestán. V Matoušově verzi je to jinak: tam byli první dva odměněni stejně, oba se radovali v přítomnosti pána. Když se na to podíváme z odstupu: obě pravdy si vlastně nijak neprotiřečí. Je to tak, že všichni jsme spaseni vírou v Ježíše Krista, bez našich zásluh. Zároveň ale platí Pavlovo slovo, záleží na tom, z jakého materiálu stavíme. Zda ze zlata, či stříbra či ze slámy. Slovy podobenství jde skutečně o to, co se svěřenými hřivnami, ať je to cokoliv, uděláme. Kdo se bude více činit, bude více odměněn. To je skutečnost, kterou bychom jako křesťané neměli přehlížet. Být křesťanem není pasivní podnik, ale láska se projevuje skutky. Když uvážíme, že financemi v příběhu nakonec není nic jiného než Boží láska, kterou chce Ježíš spasit lidi, pak se nemusíme pohoršovat nad ekonomickým příslovím: kdo má, ten dostane ještě víc a kdo nemá, a myslí, že má, tomu bude vzato i to, co má. Totiž kdo má lásku, bude ji mít ještě víc a kdo lásku nemá, pak ji prostě nebude mít ani později.

Pojďme ale ještě dál do 20. verše a podívejme se na třetího služebníka:

20 Přišel další a řekl: 'Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovanou v šátku, 21 neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk: bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel.' 22 Řekne mu: 'Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. 23 Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je teď vybral i s úrokem.'

Provokativní na podobenství je skutečnost, že se služebník snaží uchovat hřivnu proto, aby o ni snad pán nepřišel. Jak šlechetné. Bohužel to ale připomíná přístup pasivní církve, která se jen snaží uchovávat tradice víry, ať již katolické nebo reformační a neuvědomuje si, že náš Bůh nás nepovolal k budování muzea či skanzenu, ale k činění učedníků a ke svatosti a šíření lásky mezi lidmi. Je totiž rozdíl mezi věrností v zachovávání víry a pasivitě v podobě lenosti třetího služebníka! A to velký: jeden jde a riskuje svou kůži na trhu, usiluje o Boží království – ten první (a druhý) své spasení uvede ve skutek, jak říká Pavel a ten třetí své spasení promarní. A pak následuje buď oheň, či pláč a skřípění zubů. Tedy co si z toho máme všeho odnést? Pán nepovolal nás, jeho krásnou církev k budování tradic a skanzenů a muzejí, jak se o to některé církve dnes pokoušejí, ale k živému vztahu s Kristem. Teď nekritizuji místo setkávání, je nakonec jedno, jestli jsme v kostele, nebo ve škole, jde o to, jaký postoj jako křesťané máme... A teď se dostáváme k důležité otázce... co ho k tomu vedlo neboli – proč?

Proč? Jakou máš představu o svém Bohu, takový sám budeš a taková bude i tvá služba a nedivil bych se, že takové i utváříš vztahy kolem sebe a sbor, jehož jsi členem. Pokud máš představu o milujícím Bohu, který chce spasit každého člověka, pak budeš vonět láskou a nevěřící lidé budou kolem tebe a budou stejně jako ty dychtit po spasení, budou chtít mít to, co ty máš. Pokud je to ale Bůh, který je krutý nebo je to Bůh, který je nějak zastřený či mlhavý, bude to znamenat něco jiného. Věřím, že Ježíš ukazuje jednu z nemocí vadné představy o Bohu. A tou je tyran. Schoval jsem hřivnu, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný. Jinými slovy, nejsi štědrý a nedokážeš uspokojit můj život. Proto jsem pasivní a raději dělám něco jiného, co mi dává smysl. Věříš, příteli, že Ježíš dokáže plně uspokojit tvůj život? Věříš dnes, že Ježíš je touhou tvého srdce? Je pravda i dnes, že Ježíš je důvodem, proč jsi dnes přišel? Je Bůh radostí ve tvém životě? Pokud ne, pak obrať své srdce v modlitbě k němu a vydej se mu. Pokud ano, pak radostně řekni ve svém srdci, jsem rád, že jsem Kristův a On je mým pánem. Nakonec pán soudil svého služebníka podle služebníkovy představy. Ježíš neříká, že by skutečně takový byl. Ale soud spočívá v mylné představě. Představoval sis mě jako krutého, a proto jsi byl líný něco s tím, co jsem ti svěřil, dělat? Nakonec pán svého služebníka usvědčil z lenosti. Kdyby skutečně měl strach, bude přece něco dělat. Myslím, že z tohoto příběhu plyne jedno poučení. Ze strachu nic dobrého nebude. Nakonec apoštol Jan nám říká: dokonalá láska strach zahání. Tedy ze strachu nemůže být láska. Pokud si představuješ Boha jako krutého tyrana, odhoď takovou představu. Mějme stále na paměti, že Ježíš přišel hledat to, co je ztracené a spasit to, co bylo zahynulé. Boží láska k tomuto světu je vyjádřena v Ježíšově díle na kříži. Ježíš je dokonalým vyjádřením sebedarování Božího. Tedy není to tak, že Bůh tě není schopen uspokojit ve tvém životě, a proto máš dělat něco jiného. Ale právě naopak. Bůh je schopen tě uspokojit, protože poslal svého Syna Ježíše, aby tě zachránil. Důvěřuj mu dnes, že dokáže dělat velké věci ve tvém okolí. Má ale jednu podmínku, nesmíš svůj talent či mínu, hřivny zakopat, ale správně investovat, jít s kůží na trh, odvážit se vyjít sám ze sebe, tak jako to Bůh učinil. Věříš Bohu, že dokáže Kristovu církev, jeho krásnou nevěstu, učinit slavnou pro slávu Božího jména? Pokud ano, pak mu dej své hřivny. Otevři zavřenou ruku s tím, co máš a dej to Bohu.

Podívejme se na výsledek do 24. verše...

24 Své družině pak řekl: 'Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, kdo má deset hřiven!' 25 Řekli mu: 'Pane, už má deset.' 26 Pravím vám: 'Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 27 Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte.'" 28 Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma.

Na tomto místě se ozývá podivný ekonomický výrok „každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“... Jedná se o opakování výroku z výkladu podobenství o rozsévači... Lk 8,18 (i na dalších místech v Mt a Mk): „dávejte si pozor, jak slyšíte: kdo má, tomu bude dáno a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má.“ Tedy nejde o nespravedlnost, ale jde o konstatování duchovní skutečnosti. Kdo má Krista, má všechno, kdo Krista nemá, nemá nic. Kdo se raduje v Kristu, rozhojňuje se v Jeho lásce, roste a roste do plnosti v Kristu. Kdo ale Krista nenašel, nakonec, až přijde Pán podruhé, ztratí i to, co si myslel, že má. Ať už jsou to peníze, domy či obrazy... zkrátka, opět je to otázka priorit. Investuješ své hřivny do Božího království? Máš srdce u Pána a žiješ pro Něj i dnes? Pokud ne, obrať své srdce k Němu, protože Kristus je Bohem soucitným a slitovným a chce Tě stejně jako prve Zachea zachránit. Zamysleme se nad tím, co říká Ježíš: Kdo by chtěl svůj život zachránit ten o něj přijde. Kdo by však svůj život ztratil pro mě, ten svůj život nalezne. Rozuměj: kdo by chtěl svou hřivnu uschovat – ten o ni přijde – ale kdo by svou hřivnu riskoval a tak ji rozmnožil, ten bude odměněn. Kdo svůj život ztratí pro mne, kdo ponese svoji kůži pro mě na trh – ten svůj život nalezne.

Příběh končí účtováním s nepřáteli, kteří jsou před pánem pozabíjeni. Je to snad varování i pro nás, abychom se neustále uchylovali k Bohu, protože přijde Jeho soud a ten bude pro jedny znamenat velkou radost, zatímco pro druhé veliký smutek. Kdo má z Boha strach, bude mít proč, kdo ale v Bohu nalezl radost, bude se radovat ještě víc, až se Pán vrátí.

Co si ale z toho můžeme odnést?

Pán nás nepovolal ke strachu, ale k odvaze. Nemáme své hřivny zakopávat, zahrabávat ani konzervovat, ale máme je Pánu dávat a sloužit svými hřivnami pro Boží království. Pokud to neučiníme, jsme podobni tomu třetímu služebníku, který nakonec o všechno přijde. Pán nás nepovolal budovat muzea a skanzeny, ale Boží církev, která je svědectvím tomuto světu, ať už je to vzájemná láska mezi námi nebo je to víra ve velké věci, které Pán učiní. A nakonec: Bůh je Bohem vysílajícím, Bohem, který chce zachránit hříšníky, nechce je zatratit, protože je miluje. Buďme prvním či druhým služebníkem. Proto naberme odvahu v následujícím týdnu vyjít ze sebe a napodobovat našeho Pána, nebojme se svědčit o Jeho lásce a dobrotě a Kristovským životním stylem ukazovat nad sebe a za sebe ke Kristu. Amen.

Nový život v Kristu, Kol 2,6-15

Úvod

Před 14 dny jsme mluvili o významu smíření pro člověka. Kristova smrt nás usmiřuje s Bohem. Bůh je svatý a dokonalý, a proto nemůže tolerovat lidský hřích. Kdykoliv uděláme něco proti Božímu zákonu, svoláváme na sebe Boží hněv a oddělujeme se od Boha. Kdo si myslí, že je v podstatě dobrý člověk, je na velkém omylu. Každý z nás denně děláme ať vědomě nebo nevědomě věci, za které bychom museli zemřít, pokud bychom byli souzeni pouze na základě našich skutků. Dovolte mi pustit vám jedno krátké video, které to bude věřím ilustrovat.

Mnoho lidí se snaží žít dobrý život, jak jsme ale viděli, to prostě nestačí. Děkujme Bohu a jeho milosti, že si můžeme vybrat, kdo vstoupí na pomyslnou váhu. Nežijme v omylu, že naše dobré skutky nějak vyváží naše špatné. To je totiž lež. Neustále potřebujeme Boží milost. Proto i dnes studujeme Boží slovo, co nám říká o Kristu. Kristus je totiž jediný, kdo stojí mezi námi a spravedlivým Bohem a je schopen nás zachránit. Díky Kristu a Boží lásce k nám již nejsme Boží nepřátelé. Když věříme Kristu, své hříchy pravdivě pojmenujeme, vyznáme Bohu a litujeme jich, Kristus vezme naše hříchy na sebe a můžeme být opět s Bohem.

Bůh pro svou lásku učinil všechno, aby člověk a všechno jeho stvoření mohlo prožívat pokoj s ním a mezi sebou navzájem. Základem této úžasné zprávy je skutečnost, kterou nám Pavel v listu Koloským říká hned v 1. kapitole, že v Kristu přebývá veškerá plnost. Bůh se rozhodl ukázat svou dokonalost v Ježíši. Kristus je první přede vším a nade vším. Skrze Krista a pro Krista bylo všechno stvořeno. Není proto nic důležitějšího v našem životě než Krista znát a mít s ním osobní blízký vztah. To přináší opravdovou radost do našeho života a můžeme žít jako křesťané. Když poznáváme Krista, poznáváme Boha. Vždyť Ježíš řekl, kdo vidí mě, vidí mého Otce... Ježíš říká ve svém slově: já a Otec jedno jsme. Proto, chceš-li znát Boží vůli pro svůj život nebo chceš-li poznat více Boha, dívej se na Ježíše, na jeho život, dílo a studuj pozorně to, co říkal a co o něm říká Bible. Proto se dnes zaměříme na další z významných textů Nového zákona od apoštola Pavla o Kristu. Nalistujte si se mnou list Koloským 2. kapitolu, od 6. verše.

Toto kázání jsem pojmenoval Nový život v Kristu. Rozdělíme si jej podle toku textu do 3 částí: za prvé, verše 6-8, co máme dělat? A za druhé, verše 9-15, proč to máme dělat? Druhou část dále rozdělíme na tři menší oddíly, 9-12, Kdo je Ježíš Kristus?, 13-14, co Ježíš dokázal? A poslední, v 15, co z toho vyplývá?

A. Co máme dělat my?

1. Máme žít...

6 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.

7 V něm zapusťte kořeny,

na něm postavte základy,

pevně se držte víry,

jak jste v ní byli vyučeni,

znovu a znovu vzdávejte díky.

V první části nám Pavel říká, co máme dělat a co nemáme dělat.

Dává nám nejprve pět jednoduchých pozitivních pokynů. 1. Žijte v Kristu, 2. Zapusťte v Něm kořeny, 3. Postavte na něm základy, 4. Pevně se držte víry a za 5. vzdávejte díky.

Co to znamená prakticky? Stavějme všechno v našem živote na Kristu. Ať už je to rodina, práce, škola, zábava či peníze, do všech oblastí našeho života máme pustit Ježíše. Pamatuju si dobře na čas, kdy jsem to ještě jako čerstvý křesťan nechápal. Myslel jsem si, že být křesťanem znamená dělat spoustu dalších věcí v životě. Myslel jsem si, že musím žít dvakrát. Jednou svůj normální život a podruhé jako křesťan. Některé věci si zkrátka musím odžít. Odmakat práci, odbýt školu a přežít rodiče a pak podruhé jít do církve a číst bibli, modlit se a dělat další náboženské věci, co křesťané mají dělat. Ale neuvědomoval jsem si, že mám zkrátka jako křesťan žít v práci, ve škole, když trávím čas s rodiči nebo když jdu s kamarády do hospody. Tomu se říká, žít celistvý život nebo chcete-li integrace. Křesťanská víra nás nemá vést k uchvácenosti aktivitami a k rozsegmentování a rozkouskování našeho času do mnoha malých částí. Každá má vlastní role, pravidla a smysl. Práce má vlastní pravidla, čas s rodinou má jiná pravidla, nedělní bohoslužba má jiná pravidla, čas s přáteli má další sadu pravidel. To je ale hrozně schizofrenní představa a věřím, že je velmi pomýlená a odporuje tomu, k čemu nás vede Ježíš. Život s Ježíšem má zasahovat všechny části našeho života. On je kořenem, základem našeho života a všechno na Něm máme stavět. Pavel používá obraz stromu. Tento strom roste a roste a má být silný a krásný. Podobnou metaforu používá Ježíš ve svých podobenstvích o Božím království. Semeno, které roste a roste a pak je z něj veliký strom, který může svým stínem chránit kolemjdoucí a v jehož větvích mohou hnízdit ptáci... Tady samozřejmě nemluví o tom, že máme být neupravení a že v našich vlasech máme mít vrabčí hnízda. To by nebyla správná aplikace. Ježíš nemluví o našich vlasech. Je pravda, že Boží království se vztahuje více na tento svět a můžeme ho vztáhnout na společenství, ale pokud je Boží království tak široké, jistě zahrnuje také naše individuální životy.

Když se vrátíme k textu, podle Pavla se tedy máme pevně držet základů křesťanského učení, které jsme už přijali. Pokud si základy nejste jisti, tak o tom promluvte s křesťanem, kterému důvěřujete a ujistěte se, že víte, co je tento základ víry. Tímto základem je samozřejmě osobní vztah s Kristem. A pak výsledkem tohoto jednání je i díkuvzdání. Tedy život, který je založený na Kristu, zamířený ke Kristu je i plný vděčnosti a radosti. Pokud tak tedy žijeme, děkujme za to Bohu.

Když jsme si řekli, co máme dělat, zbývá i vysvětlit, co nemáme dělat. V osmém verši nám to Pavel říká.

2. Máme si dávat pozor, na co si máme dávat pozor?

8 Dejte si pozor,

aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním,

založeným na lidských bájích,

na vesmírných mocnostech,

a ne na Kristu.

Někdy bývá tento verš i jiné verše v novém zákoně mylně zneužíván k obraně víry, která nepoužívá rozum a která je spíše založená na pocitech a pouze na vůli. Pokud je něco zřejmé, pak je to skutečnost, že to Pavel určitě nedělá. Pavel, jeden s nejschopnějších mozků tehdejšího světa, naráží na falešné učení. Má zde na mysli konkrétně gnosticismus, učení o rozděleném těle a duši a pak také doketismus, což je další forma falešného učení. Pavel dokonce varuje, že někdo vlivný v Kolosách odváděl svým špatným vyučováním křesťany na scestí. Toto učení bylo založeno na popření vtěleného božství Ježíše. To nám Pavel říká už v následujícím verši – 9: V něm je vtělena všechna plnost Božství. Jiné překlady to říkají ještě jasněji: neboť v Kristu tělesně přebývá veškerá plnost Božství (ČSP).

Tedy co máme dělat? Máme založit veškerý náš život na Kristu, máme pevně držet víru, kterou jsme přijali a nemáme se odchylovat k ničemu jinému. Možná si říkáte, jaké falešné učení? Když se ale podíváme do toho, čím jsme obklopeni v práci, doma, při cestě autobusem, u doktora, když posloucháme hudbu, televizi, čteme noviny, internet... celý svět nás zásobuje nejrůznějšími představami o tom, čemu máme věřit. Takže varování o nadřazenosti křesťanského biblického učení nad učením tohoto světa myslím rozhodně nedopadá naprázdno.

Nevím, jak vy, ale já nerad přijímám nějaké pokyny a instrukce bez vysvětlení důvodu. Dokonce i malé děti se často ptají a proč? Co se mi líbí na křesťanské víře je mj i to, že to není manuál pro život nebo nějaká sada nařízení, ale že pokud nám Bible skutečně říká, že máme něco dělat, nebo že něco nemáme dělat, vysvětluje nám podrobně i důvod, proč je to tak.

B. Proč to máme dělat?

1. Kdo je Kristus a co máme v Něm? (9-10, 11-12)

I. Protože Kristus je Bůh

9 V něm je přece vtělena všechna plnost božství;

10 v něm jste i vy dosáhli plnosti.

9. a 10. verš nám jednoznačně připomínají, čemu máme věřit ohledně Krista. Kristus je plně Bohem i plně člověkem. A jako člověk ve fyzickém těle nikdy nepřestal být Bohem. Proto nám 9. verš říká, že v Kristu je vtělena všechna plnosti božství. Přesto ale víme, že svou moc Ježíš nezneužíval k překonávání lidských slabostí. Víme ale, že dokázal uzdravovat, dokonce dokázal vzkřísit Lazara z mrtvých a navracel zrak a utišoval bouře na jezeře... zkrátka byl Bohem i člověkem zároveň. Proč tedy máme stavět celý náš život a vše v něm na Kristu? Protože Kristus není jen nějaký superman nebo batman, ale On je samotným Bohem a jemu se máme v životě podřizovat.

II. Protože On je hlavou všeho

On je hlavou

všech mocností a sil.

Druhým důvodem je, že On je vládcem nad mocnostmi a silami. Tím Pavel naráží na falešné učení, které nám podsouvá, že jsou ve světe jiné síly a mocnosti, které ovládají např. naše zdraví, úspěch, peníze, štěstí... kolikrát za den slyšíme „musím to zaklepat...“. Možná je to jen nevinná hláška, ale ukazuje k tomu, že lidé jsou čím dál tím více pověrčiví. Odborníci v oblasti výzkumu religiozity říkají, že český národ je sice extrémně antiklerikální, odnáboženštěný, ale lidé jsou na druhou stranu velmi duchovně vnímaví a hledající. Češi sice v drtivé většině případů nehledají Boha v křesťanství nebo tradičním náboženství, ale v různých odpadních spiritualitách nového věku jako je reiki a učení o čakrách, józe a dalších disciplínách, které dnes jsou v kurzu. Proto Pavel neříká, všechno mimo křesťanství není a je to blbost, ale místo toho říká, že Kristus vládne nad tím vším. Na konci našeho textu dokonce říká, že Kristus všechny tyto síly a moci poráží. Proto už nemusíme těmto věcem věřit a sloužit jim, ale máme se otevřít plně Kristu a být jím naplněni. V Něm totiž prožijeme uzdravení a dokonalé štěstí v našem životě. Vždyť Ježíš říká: Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti. Já jsem ta cesta, pravda a život.

III. Protože v Kristu jsme zemřeli starému životu

a byli jsme vzkříšeni k novému životu

Třetí důvod je obsažený v 11. a 12. verši:

11 V něm jste obřezáni obřízkou,

která není udělána lidskou rukou;

obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla.

12 S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni

a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha,

jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.

Máme stavět svůj život na Kristu, protože jsme zemřeli starému životu a byli jsme vzkříšeni k novému. Zkrátka pokud jsem křesťan, vědomě a rád odkládám věci, které mě od Krista odvádějí a naopak lnu k věcem, které mě ve víře v Krista posilují a pomáhají mi Krista následovat. Důležité je zde opět zdůraznit, že když Pavel mluví o odkládání nevykoupeného těla, nemluví v první řadě o askezi a nepohrdá fyzickým tělem, v původním jazyce je to odložení naší hříšné přirozenosti, odvrácení se od našich hříchů. S tím souvisí důležitý mezník v našem životě, křest, který je dalším zmocněním k novému životu. Pokud jste byli pokřtěni, tak jistě rádi vzpomínáte na to, jaké to bylo v prvních měsících a snad letech po křtu, které skutečně znamenají nový začátek a intenzivní touhu po změně a hledání nového života v Kristu. Zkrátka, chceme být více jako Ježíš. Lidé často přestanou kouřit nebo pít alkohol, přečtou během několika měsíců bibli a dělají další neuvěřitelné věci. Pokud jste ještě pokřtěni nebyli a toužíte po tom, tak přijďte po bohoslužbě za mnou nebo za Markem a rádi vás na křest připravíme. Je to úžasná věc. Tedy křest znamená smrt starému životu a naopak vzkříšení k novému životu. Tedy důvod proč mám všechny oblasti života podřídit Kristu? Protože jako křesťan žiju nový život, byl jsem pokřtěn, což znamená, že jsem zemřel svému starému životu a narodil se do nového.

Od 13. verše se Pavel vrací k našemu starému životu a dostáváme se k části Co Kristus udělal?

2. Co Kristus udělal?

I. Kdy to udělal?

13 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách

a duchovně neobřezáni,

II. Probudil nás k životu

probudil nás k životu spolu s ním

III. Odpustil nám viny

a všechny viny nám odpustil.

Tedy opravdu je rozdíl mezi člověkem, který Krista nezná a který Krista zná. Je opravdu velký rozdíl mezi člověkem, který je duchovně mrtvý a který je probuzený k novému životu. Pavel nám znovu zdůrazňuje, že starý život podle toho, co se líbí nám a zaměřený na sebeuspokojování vede ke smrti. Naopak, život ve víře v Krista znamená odpuštění hříchů a nový počátek. Tedy dalším důvodem, proč máme změnit svůj život a podřídit ve všem Kristu je to, že jsme byli mrtví ve svých hříších, ale Kristus nám naše hříchu odpustil a probudil nás k životu spolu s ním. Nežiji už já, ale žije ve mne Kristus. Život, který nyní žiju v těle, žiju ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. To říká Pavel na jiném místě (Gal 2,20).

Ve čtrnáctém verši to Pavel dále vysvětluje a používá obraz směnky, kterou Bůh vymazal.

14 Vymazal dlužní úpis,

jehož ustanovení svědčila proti nám,

a zcela jej zrušil tím,

že jej přibil na kříž.

Víte, že je hrozným nešvarem dnešní doby, že jsou lidé čím dál tím více zadlužení. Často se to děje formou lichvy a podepisováním směnek. Představme si to v duchovní rovině. Každý z nás je dlužníkem vůči Bohu a musí dříve či později svůj dluh splatit. Co ale udělal Kristus? Zrušil dluh, který jsme měli vůči Bohu. Jsme svobodní a už nemusíme zaplatit. Jak to? Protože zaplatil někdo jiný. Zaplatil Ježíš. Zaplatil svým životem. Vzpomeňme si na tu ilustraci z toho videa na začátku. Za mužem přišel Ježíš, vzal si složku s trestním rejstříkem a dal asistentům svou čistou složku. A pak když byl muž vážen, vážili Ježíše, který svou spravedlností toho muže zachránil před peklem a samotou a věčným zatracením. Proč tedy máme žít život v Kristu, být v Kristu zakořeněni, budováni a děkovat Bohu? Pro to, že Bůh ve své lásce smazal dlužní úpis proti nám a zrušil jej tím, že Ježíš zemřel místo tebe a mě na kříži. To je milost. Za tu buďme vděčni a změňme své životy.

3. Co z toho vyplývá

Na konec, v 15. verši se dovídáme, co z toho vyplývá.

15 Tak odzbrojil a

veřejně odhalil každou

mocnost

i sílu

a slavil nad nimi vítězství.

Je to Kristovo i naše vítězství, to se projevilo ve třech oblastech.

Za prvé, Kristus odzbrojil každou mocnost i sílu. To znamená, že už nemusíš sloužit jiným věcem, kromě Krista. Nemusíš se bát o své zdraví a o svůj úspěch a o svou rodinu. Jediná věc, o kterou skutečně stojí za to se starat je, zda jsem s Kristem spojen a zda ho každý den následuju. Pokud se ve všech svých rozhodnutích v životě řídím v modlitbě Božím slovem a kladu si otázku: co by na mém místě udělal Kristus, jsem na správné cestě. Pokud ale nemám zájem se řídit Božím slovem a dělám si, co chci a je mi to jedno, asi je to signál k tomu, že jsem ještě tuto oblast nevydal Bohu a je na čase to změnit. Proč? Protože Kristus je Bůh a panuje nad všemi mocnostmi a silami. Pamatuju si na jednu hezkou socialistickou knížku o kosmonautice. Má mnoho hezkých obrázků, byla vydaná v době po letu Gagarina do kosmu a má takový hezký úvodní citát: mnoho je ve světě velkých sil, ale mocnější než člověk, nic ve světě není. Co by na to řekl Bůh? Mnoho je ve světě velkých sil, jedna z nich je i člověk, ale Kristus si všechny síly podmanil na kříži a silnějšího než Kristus vzkříšený, nic v kosmu není.

Za druhé, Kristus odhalil každou mocnost a sílu. Tedy ukázal zdroj těchto sil a mocností. Boží slovo nás pravdivě učí, že všechny dobré věci pochází od Boha a pokud něco není od Boha a k Bohu to nevede, nestojí za to tím ztrácet čas. Doslova nám 13. verš říká, že Kristus tyto síly a mocnosti vystavil na odiv, tedy Kristus ukázal, že proti němu žádná moc neobstojí. A to úzce souvisí s třetím a posledním bodem.

Kristus nad mocnostmi a silami slavil vítězství. Doslova v textu stojí, že tyto síly a mocnosti, které vlastně nejsou žádnými skutečnými silami a mocnostmi proti Kristu, ve kterém všechna plnost Boží přebývá, tak tyto mocnosti vedl v triumfálním průvodu v něm. Je to obraz vítězné armády Beránka, která vede své nepřátele v poutech svázané a vystavuje poraženého nepřítele celému světu, duchovnímu i fyzickému. Pozoruhodný je minulý čas. Tedy výsledek války je už rozhodnut, vše, co bylo třeba udělat už bylo uděláno na Kříži. Teď jde jen o to se přidat na správnou stranu. Pokud svůj život ve víře podřídím ve všech oblastech Kristu, stojím na straně vítěze, beránka. Pokud dám raději přednost vlastní seberealizaci, pak stojím na straně nepřítele. Ne nadarmo Ježíš řekl, že kdo chce život získat (myslí tím na sobectví a seberealizaci člověka v hledání štěstí mimo Krista a jeho království), ten jej ztratí, ale kdo by svůj život ztratil pro mne, ten svůj život nalezne.
Dnes jsme mluvili o tom, jak můžeme nalézt nový život v Kristu a proč to máme udělat. Chci svůj život v Kristu zcelit vírou v něho, proto kdo Ježíš je a pro to, co udělal. Nechci, aby můj život připomínal stovky souostroví, ale abych žil uceleným křesťanským životem k Boží slávě. Proč? Protože Kristus je Bůh a je hlavou všeho, protože mi odpustil a daroval nový život a protože porazil všechny nepřátele a už nemusím žít v jejich otroctví, ale místo toho svůj život uspořádat pod vedením Ježíše Krista.

Podřiďme proto tedy náš život Kristu, nejen některé oblasti našeho života, ale postupně všechny. Pokud ti cokoliv brání v následování Ježíše dnes, slož to pod Jeho křížem a vydej mu to. Amen.

Koloským 1 - Kristova svrchovanost

Kristus přináší smíření lidí s Bohem

ÚVOD: Co Bůh udělal?
Otec nás vysvobodil

Milí přátelé, i když žijeme ve velmi materiální době, která si potrpí na hmotaření a rozplývá se ve vlastnictví a je posedlá konzumem, zároveň platí, že lidé jsou duchovně velmi dychtiví a touží po hlubším uspokojení, než věci, které tento svět nabízí. Když uvážím, jak rychle nakupujeme nové věci jako jsou mobily, auta, s jakou rychlostí spotřebováváme a vyhazujeme, je mi z toho mnohokrát smutno. Zároveň jsou ale knihkupectví plná duchovní literatury, která nabízí mnohé návody na úspěšný život, jak zvládnout vztahy, pocity, práci a budoucnost. Tento svět zkrátka nabízí instantní řešení. Co nám ale nabízí naše křesťanská víra? Jako církev a křesťané jsme v této situaci v ohrožení buď splynout se světem a přijmout jeho řešení, která vlastně nejsou skutečnými řešeními a nebo se od světa oddělit a přijmout jakýsi dualismus – oddělení hmotného světa, který je posedlý konzumem a žít v jakési duchovní izolaci toho dobrého božího světa. Ale jak asi tušíte, k tomu nás Bible ani naše křesťanská víra vést nemá a ani nevede.

V posledních týdnech jsme přemýšleli nad desaterem, které nám ukazuje na svobodu v Kristu. Všechna přikázání jsou pro nás spíše ukázkou této svobody, ke které jsme vírou v Boha povoláni. Ale tato víra předpokládá osobní vztah s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. Proto se těchto několik týdnů zaměříme na jádro křesťanské zvěsti, na samotné učení o Kristu. K tomu nás věřím velmi dobře povede list Koloským, který je svým obsahem a důrazy velmi jedinečný. Podobně jako list Židům nám ukazuje vyvýšenost Krista, ukazuje nám majestát a nadřazenost Krista nade vším. V 60. letech 1. století, kdy dopis byl nejspíše napsán apoštolem Pavlem hrozilo církvi nebezpečí přijetí jiného poselství než křesťanského evangelia. Křesťané v Kolosách, což bylo menší město ve Frýgii, v Malé Asii na cestě z Efezu do vnitrozemí, se začali zabývat spekulacemi a nebyli daleko přijmout učení zvané gnosticismus. Toto učení stavělo hmotu a ducha proti sobě. Hmota je zlá a duch je dobrý. Svět, ve kterém žijeme je materiální a tudíž s Bohem, který je duchovní a dobrý, nemá nic společného. Proto se podle gnoze musíme odpoutat od tohoto světa a pomocí duchovních spekulací se propracovat až k vyššímu božskému principu. Základní problém ale spočívá v samotné podstatě evangelia. Bůh stvořil tento svět jako dobrý a byl velmi spokojen s tím, jak jej vytvořil. Vytvořil jej hmotný a člověka také stvořil jako hmotného, fyzického. Když pak člověk zhřešil proti Bohu a rozhodl se následovat vlastní touhu a chtěl se postavit na místo Boží, Bůh připravoval plán na záchranu člověka. V době, kdy člověk žije ve vzpouře proti Bohu, je doslova jeho nepřítelem a ničí Boží dokonalý plán, ničí sám sebe, druhé i stvoření, Bůh nechce nic jiného, než člověka obnovit do původního stavu před pádem. Bůh Otec chtěl své stvořené bytosti znovu se sebou spojit a zachránit je z otroctví jejich hříchu. Proto posílá vlastního Syna, který je samotným Bohem, Božím Synem do tohoto hmotného světa. Nečiní to ale nějak odděleně od hmoty, nějak duchovně, neviditelně. Bůh, který je sám neviditelný, posílá svého nestvořeného Syna ve fyzické podobě jako člověka do světa, aby nás se sebou smířil. Dělá to tak, že tento člověk Ježíš, který nikdy nepřestal být podstatou Bohem, za nás a místo nás umírá na kříži a tím usmrcuje nepřátelství mezi námi a Bohem. O tom bude dnešní kázání. Budeme přemýšlet nad významem smíření. Toto kázání rozdělím do třech částí – od 13. verše 1. kapitoly Koloským nás povolává Otec ze tmy do světla, od 15. verše Bůh dokonale vyjadřuje svou lásku ve stvořeném světe v Kristu a od 18. verše vidíme důsledek této lásky, spásu člověka a smíření s Bohem. Tedy Otcovo povolání, stvoření a spasení v Kristu.

Otec nás vysvobodil...

1. Otec nás povolal ze tmy do světla

13 On (Otec) nás vysvobodil z moci tmy

13. verš začíná důležitou informací: Byl to Bůh Otec, který nás vysvobodil. Další verše mluví takřka výlučně o Kristu, ale základním předpokladem je Boží láska a Otcovo rozhodnutí nenechat svět a člověka v zoufalém stavu, do kterého se sám dostal.

2. Otec nás přenesl do království Syna

a přenesl do království svého milovaného Syna.

Pavel nám říká, že nás Otec vysvobodil a přenesl do království svého milovaného Syna. Tedy mezi Bohem Otcem a Synem je blízké obecenství, vztah, které Bůh chce nabídnout i nám. Touží po tom, abychom i my měli radost ze vztahu s Otcem, to ale nejde jinak než skrze Ježíše, Otcova milovaného Syna. Bez Ježíše nemůžeme být s Bohem Otcem. Všimněme si, že Pavel mluví o Synově království. Už to by nás mělo varovat, že pokud jde o Ježíše, nebavíme se tu o nikom jiném než o Bohu.

3. V Kristu máme vykoupení a odpuštění

14 V něm máme vykoupení

a odpuštění hříchů:

Pak se dovídáme, že v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů. Tedy opět vidíme nezastupitelnost Ježíše a jeho kříže. To nám objasňuje i 22. verš v 1. kapitole: „ve svém pozemském těle Ježíš podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony...“. Tedy v Ježíšově kříži, jeho smrti máme znovu-spojení s Bohem, záchranu a odpuštění hříchů.

Nyní se dostáváme k jádru našeho dnešního textu, k samotnému chvalozpěvu Kristu, od v. 15 do v. 20. Tento chvalozpěv, chválu, si rozdělíme do dvou částí, stvoření a spasení.

Chvalozpěv Kristu

1. Stvoření (15-18a) – v Kristu je dokonale vyjádřen Bůh a jeho láska ve stvořeném světě

A. Kristus je obraz Boha

15 On je obraz Boha neviditelného,

prvorozený všeho stvoření,

15. verš. bývá často nepochopen a někdy jej zneužívají jehovisté nebo jiní lidé k důkazu, že Kristus není Bůh, ale jen stvořená bytost. Když se ale podíváme na původní jazyk, zjistíme, že slovo prvorozený v řečtině vyjadřuje nadřazenost nad stvořením, nevyjadřuje stvořenost v čase, ale vlastně skutečnost, že je Kristus věčný a že všechno je podřízeno Kristově vládě. Když Pavel píše že je Kristus obrazem Boha neviditelného, zdůrazňuje, jaký je to úžasný zázrak, že se Bůh snížil na naší úroveň a ukázal se nám ve fyzické podobě jako Ježíš, abychom jej mohli osobně poznat, ale zároveň říká, že Ježíš nepřestal nikdy, ani jako člověk, být plně Bohem. Stejné slovo prvorozený je použité i v 18. verši, „on je počátek, prvorozený z mrtvých“, ale k tomu se ještě dostaneme za chvíli. I v tomto verši vidíme úplně jiný výklad než že by byl „stvořený jako první“, místo toho nám chvalozpěv říká, že „Kristus je počátek“. Ne že je první v čase, ale že je samotný počátek. Četli jsme úvod do Janova evangelia, tzv. Prolog k Janovi, kde je stejná myšlenka. „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh.“ Ježíš Kristus, Boží Syn je tímto slovem a je od počátku s Bohem. Tedy Ježíš je samotným Bohem. Tyto texty se věřím dobře vzájemně podporují a ukazují nám, že Kristus rozhodně není stvořený, ale že je samotným Bohem, který byl u stvoření.

V Kristu je vše stvořeno

16 neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi -

svět viditelný i neviditelný;

jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti -

a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Pavel v argumentu pokračuje ve v16, kde nám dovysvětluje, jak to myslel. Ježíš nebyl stvořený, ale naopak, všechno ostatní je v něm a pro něho stvořeno. Pokud bychom chtěli v tvrzení, že „on je stvoření, ze kterého bylo stvořeno další“ pokračovat, byli bychom udiveni, jak daleko Bůh zašel – vždyť jak viditelný, tak i neviditelný svět byl v Kristu stvořen. Dost vysoká laťka na anděla či bytost, která je samotná stvořením. Zkrátka mnohem přirozenější výklad je, že Ježíš Kristus Boží Syn - spolu s Bohem Otcem společně tvoří vše. Ano, Bůh Otec má roli Stvořitele, ale Bůh Syn je prostředníkem stvoření. Není pouhou stvořenou bytostí, ale je ve stvoření aktivní. A důležité je, že je Ježíšovi vše podřízeno, protože pro Něho bylo všechno stvořeno.

Kristus je první

17 On předchází všechno,

všechno v něm spočívá,

Za další, aby se Pavel ještě jednou ujistil, že nám to dojde, napíše 17. verš. „Ježíš všechno předchází, všechno v něm spočívá“. Tím znovu nechce říct, že je časově prvním stvořením, ale že je na počátku u Boha, že je samotným počátkem a je věčným, jak by jinak všechno mohlo v Kristu spočívat. I prostá úvaha o povaze světa, ve kterém existujeme by nás k tomuto závěru dovedla. Vždyť vědci tvrdí, že se vesmír rozpíná. Pokud věříme, že Bible je Boží slovo a je pravdivá, jak by se mohl vesmír rozpínat v Kristu, kdyby byl stvořenou bytostí? Nekonečné tvoří jen konečné, ne samo sebe. To nedává smysl. Zkrátka je dost jasné, že Kristus je věčný Bůh, který je se svým Otcem na počátku, není stvořený, ale říkáme raději, že je zplozený, tedy je jedné podstaty s Bohem.

Možná si teď říkáte, proč si tohle vůbec povídáme? Na co to všechno je?

Pro mě z tohoto přemýšlení a Pavlových myšlenek vyplývá neskutečný úžas. Proč? Jak úžasná to musí být láska, která se z takového majestátu, jako je nekonečnost, věčnost, nesmrtelnost, atd. sníží na něco tak konečného, jako je člověk? Jak musí být ten zázrak velký a milost obrovská, že Bůh pošle vlastního Syna (nejen jako kdyby fyzický otec poslal svého fyzického syna) do fyzického světa plného bolestí a hříchu? Jak moc se musel Pán Ježíš pro nás obětovat, aby nás smířil s Bohem?

Když promýšlíme, jak je Kristus Bohem, dojde nám, jak je úžasné, že se pro nás stal člověkem. Zkrátka čím je větší rozdíl mezi Bohem a člověkem, tím pociťuji větší vděčnost za Boží lásku ke mně a radost z Boha. Tedy co z toho vyplývá pro nás? Je to vděčnost a zajisté úžas nad Boží láskou k nám a také bázeň, když si uvědomíme, co všechno pro nás Bůh udělal. A k tomu se dostáváme od 18. verše. To je druhá část našeho chvalozpěvu o Kristu:

2. Spasení (18b-20)

Skrze Krista je spasen celý svět

Kristus je hlava

18 on jest hlavou těla - totiž církve.

Tento Kristus, který je plně Bohem, nestvořeným a majestátným, prostředníkem mezi Bohem Otcem a Jeho stvořením. Ten Kristus, pro kterého všechno Jeho Otec stvořil, je zároveň hlavou církve. Tedy úžasná zpráva pro nás je, že Kristus, samotný Bůh je naší hlavou. To znamená, že jsme jemu samotnému podřízeni. On vládne své církvi. Tady začíná neuvěřitelná věc, totiž někdo tak úžasný a veliký a mocný se zabývá někým tak obyčejným, malinkatým a slabým, jako jsem já a ty. A On má zájem o nás jako celek, jako svou církev. Tedy mohli bychom říct, že úžasné je, že Kristus má zájem i o naše malé společenství na Skalce, nejsme mu jedno, ale má o nás velký zájem. Chce nás zachránit a obdarovat. Chce mít s námi osobní vztah a vést nás.

Kristus je počátek

On je počátek, prvorozený z mrtvých -

V druhé polovině 18. verše se vracíme k slovu prvorozený. Tentokrát to ale říká něco dalšího. Nejen že Kristus není stvořený v čase a je tudíž věčný, je počátkem, je také prvorozený z mrtvých. To znamená, že Kristus porazil smrt na kříži, třetího dne slavně z mrtvých vstal, Bůh Ho vzkřísil. V tom pro nás spočívá úžasné zaslíbení. Když On byl prvním, kdo vstal z mrtvých (a už neumřel), každý, kdo v něho věří, získává stejný dar. Když v Krista věříš, také vstaneš z mrtvých a budeš s Bohem na věčnost.

takže je to on, jenž má prvenství ve všem.

Na tomto místě Pavel dokončuje argument a říká nám, že toto vše je tedy Kristus, je zkrátka jednička, je první. Není nikdo před ním. Má ve všem prvenství. Nikdo se nemůže dostat před něj. A protože na prvním místě je vždy Bůh, je zřejmé, že sám Kristus aspiruje na prvenství, jež náleží pouze Bohu. Proto byl zabit Židy a proto je mnohými nenáviděn. Pokud ale věříme, že Kristus je plně Bohem, tak s tím není žádný problém.

19 Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,

Když pokračujeme v 19. verši, který je lépe číst jinak než v ekumenickém překladu, protože je trochu zavádějící. EP používá metaforu: plnost sama se rozhodla v Kristu přebývat. Ale plnost není osoba a pro nic se tudíž nemůže rozhodovat. Tím nám chtějí překladatelé naznačit poetickým jazykem, že je to sám Bůh Otec, který se rozhodl, že v Kristu sám bude přebývat plně. ČSP říká doslovně „Neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost...“, podobně i JB a KP. Tedy Byl to Boží záměr, Boží rozhodnutí být plně vyjádřen v Kristu.

A teď se dostáváme k nejdůležitější části, ke smíření ve 20. verši. Na místě je tedy otázka: proč to tedy všechno Bůh dělá? Co tím Bůh sleduje?

V Kristu je všechno smířeno s Bohem

20 aby skrze něho a v něm

bylo smířeno všechno, co jest,

jak na zemi, tak v nebesích -

protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

A tady se dostáváme k jádru evangelia. Je to Boží plán a záměr, aby skrze Krista bylo všechno smířeno. Jak svět, tak my jako lidé. Jak se to děje?

Děje se to skrze dílo Božího Syna, Ježíše Krista na kříži. Kristus za nás zemřel, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás lidi přivedl k Bohu (1.Pt 3,18). Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tedy Bůh skrze Krista přivádí nás zpět k Bohu. Tím nám ukazuje svou úžasnou lásku a dává nám svou milost a druhou šanci, když jsme tu první projeli. My, Boží nepřátelé, kteří jsme se jako nepřátelé Boží již narodili a každým naším hříchem sobectví, lhostejnosti, závistí, leností, pýchou, nečistotou, vším, co bychom měli dělat a neděláme i vším, co bychom neměli dělat a děláme, vším tím potvrzujeme, že jsme Božími nepřáteli. A co udělá Bůh? Učiní všechno pro to, aby to změnil a přivedl nás k sobě. Jak úžasná je Boží dobrota a jak je Bůh nádherný!

A co z toho pro nás osobně vyplývá?

Dobře to vyjadřuje ČSP a JB, které říkají:

„aby skrze Krista smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže“, JB říká, aby „nastolil pokoj“. Tedy Bůh způsobil pokoj. Tedy Bůh učinil to, co je z našeho pohledu nemožné. Kdo věří v Krista, již není Božím nepřítelem, ale stává se Božím přítelem, dokonce jeho adoptovaným synem. A to jen díky Kristu.

Co z toho tedy vyplývá pro mě?

Úžas nad Boží velikostí a Jeho plánem spasení

Osobně cítím úžas nad Boží velkostí a Jeho plánem na moje spasení. Zkrátka to mění můj pohled na tento den. Místo do sebe zahledění si připadám maličký a nepatrný, ale zároveň když mám pocit zbytečnosti, žasnu nad tím, jak pro mě maličkého mohl Bůh něco takového udělat. To mi dává identitu Božího dítěte a smysl života. I když jsou okolnosti proti mně a prožívám jinak sucho či depresi či jiné nepříjemné věci v životě, tato skutečnost mě vytrhuje z mé letargie.

Vděčnost ze spasení a radost ze smíření

Když domýšlím, co pro mě Kristus udělal, pociťuji v srdci vděčnost místo nevděčnosti. Osobně se divím, proč lidi s takovou potěchou čtou blesk nebo se nechávají tak rozlítit současnou politickou situací. Také si uvědomuji skandály a vede mě to k nelibosti, hněvu, pocitu zmaru a beznaděje. Ale když se podívám na moje spasení v Kristu a smíření, které mi Kristus daroval na kříži, hned se mi zdají problémy v politice maličké a problémy v životě zvladatelnější.

Touha smířit se s nepřáteli a povolání přinášet pokoj mezi lidmi

A za třetí, a to je moje touha, která vyplývá nejvíce z tohoto textu a evangelia... Protože Kristus mě usmířil s Bohem, měl bych i já být mírotvorcem a ne míroborcem. Ve světle desatera a směrovek ke svobodě dokonce řeknu: jsem smiřovatelem a ne znesvářovatelem. Jsem tím, kdo působí pokoj a ne tím, kdo pokoj rozbíjí. Chci a hluboce v srdci toužím alespoň velmi nedokonale činit to, co pro mě učinil Kristus: Smířit se s nepřáteli a přinášet pokoj lidem, jak jen to jde. A k tomu bych nás chtěl dnes nejvíce vybídnout a povzbudit. Když vidím, jak moc toho pro nás Kristus učinil, cítím se zavázán nemlčet, ale mluvit, nebýt cynikem, ale křesťanem, nebýt lhostejným, ale mírotvorcem. Ne se zbraní a násilím v ruce, ne politickým, ale duchovním nositelem míru mezi lidmi. Amen.

Modleme se v srdci o odvahu působit pokoj mezi lidmi a prosme Pána Boha o plnější pochopení evangelia, abychom prožívali větší radost z Boha a měli větší lásku k našim bližním a pokud je máme, i k nepřátelům, tak jednal totiž náš Pán. Modleme se.