Není jiného jména...

Úvod

Milí přátelé, dnes slavíme svatou večeři Páně a připomínáme si, o kom to celé je, je to o Ježíši a o tom, co pro nás udělal. Tuto středu začal projekt 40 dní s Biblí, v rámci kterého čteme společně knihu Skutků. Kniha Skutků je jedna z nejoriginálnějších knih Bible. Je to jeden velký příběh. Popisuje, jak se dobrá zpráva o Ježíši šířila z epicentra do všech koutů tehdejšího světa, z Jeruzaléma, do Samaří až na sám konec země. Je to příběh evangelia a dynamiky jeho šíření mezi lidmi. Je to příběh změny.

Vidíme, jak se z bázlivých a slabých apoštolů, kteří byli osamocení, smutní, zklamaní a vyděšení, když jejich mistr Ježíš zemřel na kříži, stali odvážní svědci víry. Je to pro nás v naší situaci velké povzbuzení. Jako mladá rostoucí církev potřebujeme slyšet povzbuzení, že Bůh jednal v první církvi. Potřebujeme také ale slyšet povzbuzení, že jedná i dnes. Když se podíváme na příběhy změněných lidských životů, jsme ohromeni Božím jednáním. K této změně lidských životů věřím ukazuje i dnešní příběh. Slyšeli jsme již jeho začátek z 3. kapitoly Skutků. Petr a Jan se šli pomodlit do chrámu a potkali tam ochrnutého muže. Ten byl ochrnutý od narození. Nikdo ho nikdy neviděl chodit.

A jak již měl ve zvyku, žebral a prosil kolemjdoucí o almužnu. Také od apoštolů Petra a Jana očekával nějaký ten peníz. Nečekal ale, že by se jeho život mohl změnit. Někdy je to tak i s námi. Kolikrát očekáváme od Pána Boha nějakou tu almužnu. Nebo od církve očekáváme přátelé nebo snad nějakou dobrou společnost. Nebo snad nedělní zábavu či rozptýlení před náročným týdnem? Ne že by na přátelství a almužně a nějaké té praktické pomoci bylo něco špatného. Ale co když je to příliš malý cíl? Co když tím přicházíme o něco neskutečně většího?

Petr nečekaně řekl chromému: stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám... zní to skoro jako by se omlouval, ale jak vidíme, dal žebrákovi něco, co by mu žádný boháč dát nemohl. Navrátil mu život v plnosti. Díky jeho fyzickému omezení byl chromý odkázán na cizí pomoc každý den. Nemohl nic jiného než žebrat. Ale když byl uzdraven, postavil se na vlastní nohy, tak již žebrat nepotřeboval. Nemusel chodit do chrámu pro almužnu, místo toho mohl jít do chrámu poděkovat Bohu a jít ho uctívat. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!

Chromému se zpevnily nohy, vyskočil, vzpřímil se, začal chodit a šel s nimi do chrámu a chválil Boha! Jaká změna! Co kdyby i v našem životě mohla nastat taková změna? Co kdybychom již nemuseli žebrat o almužnu, ale mohli se postavit na vlastní nohy? Tématem a názvem dnešního kázání je: Není jiného jména...

Po této příhodě začal Petr kázat zástupům, kteří viděli tento zázrak nebo raději říkejme znamení.

Zázrak znamená, že dojde k výjimce z přirozeného řádu věcí. Chromí normálně nechodí. A slepí nevidí a hluší neslyší. A mrtví se nevrací zpět k životu. Pokud ale věříme ve všemohoucího Boha a poznali jsme Boží lásku a zázrak změny v našem srdci, pak můžeme jen říct, děj se vůle Boží! Pointa znamení není jen demonstrace toho, že Bůh dokáže porušit přirozený řád. Nejde o nějaké kosmické spektakulární divadlo. Bůh si nepotrpí na drama ani se nesnaží nás uhranout svou mocí. To by jistě dokázal. Dnes je mnoho lidí a hlavně křesťanů udiveno nadpřirozenými úkazy jako je uzdravení. Ano, Bůh dělá zázraky. To je ale přece u Boha normální, nebo ne? Důvodem znamení je, že ukazují k Němu samotnému.

Znamení ukazuje za zrak. Proto mu říkáme zázrak, protože ukazuje dál za smysly - kam oči nevidí. Zázzrak ukazuje sám za sebe a mimo sebe. Jak říká klasické přísloví, jen hlupák kouká na prst, když ukazuje na něco jiného. Nemáme koukat na prst, ale na to, na co prst ukazuje. Zázrak či znamení je prst. A Bůh je ten, na koho znamení ukazuje. Znamení ukazuje od zázraku k Bohu. Nebuďme proto překvapení, že Bůh dělá zázraky. Bůh dělá zázraky proto, aby ukázal na Něho samotného a ne abychom se divili zázrakům. Máme se podivovat Bohu samotnému. Bůh udělal toto znamení, aby dosvědčil slovo, které pronesl apoštol Petr k Izraelcům. Petr říká zástupu, proč na mě tak koukáte jako bych to byl snad udělal já? Copak to byla moje moc či moje zbožnost, které způsobily, že tento muž chodí?

Byl to Bůh! A pak pokračuje a ukazuje Izraelcům jejich problém: nevěřili v Ježíše a místo toho jej zabili. Ale stejně jako v případě chromého člověka, tak tomu bylo i s Ježíšem, Bůh způsobil znamení. Způsobil zázrak. Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých! A Petr vybízí posluchače: "Čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy." Vězme, že příběh není jen o apoštolech a Petrových posluchačích. Není to jen nějaký vzdálený příběh před 2 tisíci lety! Příběh je věřím o nás.

Petr vybízí i nás, abychom činili pokání a věřili evangeliu. V jakém jménu se to stalo? V jakém jménu? V jakém jménu každý den vstáváš z postele? V jakém jménu děláš svou práci? V jakém jménu chodíš do kostela? Věříš skutečně tomu, že Bůh jedná v našich životech i dnes? Do Petrova kázání vstoupila chrámová stráž a zatkla Petra a Jana. Byla to stejná stráž, která zatkla Pána Ježíše. Podívejme se, jak příběh pokračuje ve 4. kapitole, od 1. do 4. verše.

1. Boží slovo vede jedny k víře, druhé k odporu

Je to tak přirozené, že zatímco jedni, když vidí znamení a slyší Boží slovo, tak uvěří a obrátí se k Bohu. Jiní ale mají strach. Strach měli i saduceové. Saduceové byla malá vlivná skupina lidí, která kontrolovala chrám. Dnes bychom mohli říct političtí kolaboranti. Saduceové kolaborovali s Římem a jistě dostávali nemalý peníz za to, aby udržovali klid. Když ale přišel Ježíš, vyvolával nemalý rozruch a saduceové a velekněží měli strach, že by přišli Římané a zpochybnili jejich autoritu. Řekli by, co se to tu děje? Jak to, že to dovolíte? V chrámu nesměl mluvit nikdo, kdo neměl oficiální teologické vzdělání a kdo neměl svolení velerady, synédria.

Petr a Jan byli laikové a hlásali Ježíše a vzkříšení z mrtvých. Tím ovšem odporovali oficiálnímu učení saduceů, kteří odmítali vzkříšení. Myslím, že to není překvapivé ani v dnešní době. Když někomu řeknete, že věříte, že Bůh stvořil tento svět a že dělá zázraky a že způsobil, že mrtvý člověk vstal z mrtvých, asi by vás považovali za blázna. Psychiatr by vám předepsal prášky na schizofrenii a kdejaký psycholog by se vás snažil terapií léčit. V mnoha zemích světa je vyučování evangelia a křesťanství zakázáno, včetně Spojených států.

V naší liberální zemičce na pravdě málokomu záleží, tak máme docela svobodu. Ale i tak, kdyby učitel otevřeně mluvil o Kristu, asi by byl považován za blázna a asi by si místo dlouho neudržel. Pamatuju si, když se mí spolužáci na gymnáziu dozvěděli, že jsem věřící, snažili se mi mojí víru rozmluvit všelijakými argumenty. Prý se jedná o autosugesci. Pokoušeli se i o filosofii a poukazováním na různá světová náboženství.

Nejde ale jen o nějakou víru. Každý máme přece nějakou víru. Jde o víru, která přináší změnu v životě. Jde o víru, která má nárok na pravdu a má důsledky pro osobní a veřejný život. Křesťanská víra říká, že je absolutní zákonodárce, který říká, že nějaké jednání je správné a jiné je špatné. Jeho jsou definice a hodnoty. Nemůžeme si je libovolně přizpůsobovat. Tak to dělají některé dnešní církve, ale tomu Bůh nežehná. Křesťanská víra také říká, že je třeba se Bohu podřídit a přizpůsobit Jemu svůj život. Mluví o hříchu a odevzdání svého života Kristu. To není nějaká abstraktní subjektivní víra, kterou má každý.

Křesťanská víra je o následování. Následování znamená sebezapření a změnu našich priorit. Kdyby naše víra byla čistě subjektivní a byla jen jakýmsi přídavkem k životu či nedělním hobby, asi by s ní nebyl žádný problém. Víra, která v nic nevěří a nic nenárokuje, nemá žádný smysl a je zbytečná. Pokud je ale jejím obsahem skutečný živý Bůh, který touží po našem srdci a chce změnu našich postojů, pak tu o něco jde. Taková víra je ohrožující. Kdyby šlo jen o poslouchání kázání a zpívání, pak by nebylo čeho se bát.

Když ale křesťanská víra žádá změnu, pak je čeho se bát. Je třeba se bát jen v případě, že se bojíme změny a chceme si dělat dál, co je v našich očích příjemné. Nedávno jsem jednomu člověku řekl, že Boží vůle pro křesťany je učednictví. Řekl jsem, že Bible nás volá k tomu, abychom se stali učedníky Ježíše Krista. Ten člověk mi odpověděl, že mu to není příjemné. Já také nerad dělám věci, které mi nejsou příjemné. Musím přiznat, že jsem docela pohodlný, pokud jde o disciplínu, pravidelné cvičení a životosprávu. Asi s tím zápasí hodně lidí. Obávám se ale, že v křesťanské víře nejde v první řadě o to, co je člověku příjemné. Kristus za nás zemřel a vykoupil nás z našich hříchů ne proto, že mu to bylo příjemné. Umírání a smrt není příjemná záležitost.

Stejně tak vstávat brzy ráno a modlit se a číst Bibli není moc příjemné. Ale jsou to věci, které jsou dobré a nutné, pokud chceme duchovně růst. Pojďme ale zpět k našemu příběhu. Bylo již pozdě večer a nebylo možné svolat synédrium. Synédrium byla židovská rada, která měla asi 70 lidí. Před touto radou odsoudili Ježíše a byla to tato rada, která tlačila na Piláta, aby nechal Ježíše popravit. Chrámová ochranka uklidila Petra a Jana na noc k ledu.

Doufali asi, že tím trochu postraší posluchače a že se rozejdou. Saduceové se ale přepočítali.

Zdá se, že někdy pronásledování víry vyvolá protireakci a u posluchačů evangelia vyvolalo silnou odezvu víry. Lidé masově uvěřili a již bylo 5000 věřících. Ženy a děti nepočítaje. Podívejme se dál od 5. do 12. verše.

2. Petr a Jan před radou

Když se rada konečně sešla, začala vyslýchat Petra a Jana. Byli zde nejmocnější Židovští muži města. Byl to bývalý velekněz Kaifáš, který byl odstaven Římem, v radě měl ale dál silné slovo, pak to byl oficiální velekněz Annáš a pak to byli další vlivní lidé Jan a Alexandr, kteří spolupracovali politicky s Římany a mohli svá rozhodnutí opřít o římské vojáky,

kdyby bylo potřeba. Klíčová otázka ale byla: Jakou mocí a v jakém jménu?

A. Jakou mocí a v jakém jménu?

"Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?"

Je to otázka položená pohrdavým tónem. Kdo si myslíte že jste? Kdo vám to dovolil? Kdo vám dal souhlas?

Připomíná to příběh z československých dějin, situaci kazatelů během komunistického režimu. Nedávno jsem se dozvěděl, že pro každou bohoslužbu bylo třeba mít povolení, kazatel musel předem odevzdal koncept svého kázání místnímu stranickému tajemníkovi ke schválení a bylo velmi jednoduché ztratit souhlas ke službě. Když některý kazatel pracoval s mládeží, byl mu odebrán souhlas a někdy byl obviněn z protistátní činnosti a mohl skončit i ve vězení. Petr a Jan byli ve velmi nepříznivé situaci a mohli skončit velmi špatně.

Petr se ujal slova a odpověděl na pohrdavou otázku. Nebyla to ale odpověď ustrašeného Petra, který ještě před pár dny třikrát zapřel Ježíše. Ale byla to odpověď muže, který byl naplněn Božím duchem, zmocněn Boží mocí.

Byla to výpověď víry muže, který byl přesvědčen ne o sobě a svých schopnostech, ale byl plně závislý na Bohu a byl ochotný pro Ježíše skutečně trpět i zemřít, jak to později skutečně dokázal.

B. V Ježíšově jménu a v Jeho moci. V Nikom jiném není spásy

Petr odpověděl citací Žalmu 118. Jsem tu v Božím jménu. Nebude se vás bát. Zopakoval kus svého kázání, které kázal předchozí den. Znamení, které Bůh udělal, ochrnutý člověk, kterého jste viděli chodit je znamení od Boha. Stalo se ve jménu Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Je to mocí Ježíšova jména, že ten člověk zdravý.

Dovolte mi na tomto místě zpomalit. Kolikrát, milí přátelé, spoléháme na všelijaké recepty na životní štěstí. Kolikrát místo Boha hledáme něco úplně jiného. Ať už je to únik v podobě alkoholu. Nebo je to únik do technického světa novinek nebo je to možná nějaké naše hobby. Místo, abychom se podívali skutečnosti do tváře a uznali, že na řešení nestačíme, utíkáme před realitou k fantazii.

"Není jiného jména než je Ježíšovo". Mocí jeho jména je lidský život proměněn. Není to tak, že kolikrát my tento základní kámen zavrhujeme?

Není to tak, že kolikrát jako křesťané odvrhujeme zdroj vlastní záchrany a spoléháme na jiné věci než na Krista? Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným. Žalm 118 mluví o stavitelích, kteří zavrhli základním kamenem. Žalmista vyznává, že Boží milosrdenství je věčné. Vyznává, že je to Bůh, kdo dává vysvobození od nepřátel. Že to je Bůh, kterému chce důvěřovat a ne lidé. Stejně tak Petr se v tuto nejistou chvíli vírou pevně opírá o zaslíbení tohoto Žalmu. Bůh je se mnou, proč bych se vás měl bát? Není pod nebem jiného jména, skrze které přichází záchrana. Je to jen Ježíš, který nám může skutečně pomoci.

Můžeme problémy na chvíli zapomenout nebo je utopit v drogách či kratochvílích, ale nakonec nás opět dostihnou. Ať už jsou to problémy v manželství nebo je to problém v práci nebo je to existenční nejistota, není možné se před tím schovat. Můžeš utíkat kam chceš, ale před životem a jeho trápením se neschováš. Můžeš problémy a jejich řešení odkládat, ale nakonec tě dostihnou v ještě horší podobě. Ježíš nás vyzývá, abychom se problémům a starostem postavili čelem. Nevyzývá nás k nějakému snadnému řešení. Nemávne kouzelnou hůlkou a budou rázem pryč.

Pane Bože, prosím, ať je moje manželství zase lehké. Pane Bože, ať mám hezký vztah se šéfem. Bůh není automat na naše přání. Bůh nás vyzývá, abychom se k našim problémům postavili zpříma. Nechce ale, abychom s nimi zápasili jen v naší síle a v moci našeho jména. Ale chce, abychom šli v Ježíšově jménu a zápasili v moci Jeho jména? Co to má znamenat? Není to zase nějaká zbožná fráze, která má zakrýt, že nakonec jsem na to všechno stejně sám? Není to fráze ve stylu pomož si sám a Pán Bůh ti pomůže? Já si to nemyslím. Když se podíváme do našeho příběhu dál, uvidíme, jak se projevila Boží moc v těžké situaci. Dočtěme příběh od 13. do 21. verše.

3. Svědectví Božího jednání: Boha musíme poslechnout a ne lidi

Židovská velerada a saduceové byli šokováni skutečností, že prostí a nevzdělaní židé se jim postavili na odpor.

Za prvé, viděli, že jsou to lidé neučení a prostí. Neměli žádné vysoké školy ani formální teologické vzdělání. To platí i pro nás, nemusíme mít expertní znalosti, abychom mohli bitvu v životě vybojovat správně a v Boží síle. Nemusíš být super vzdělaný a sežrat všechnu moudrost světa, aby ses problému postavil čelem. Byli to lidi prostí. Byli to rybáři. Rybáři byli praktičtí lidé.

Chytali ryby, rozuměli sítím a lodím a rybám. Jak se tedy mohli utkat v teologické disputaci s rabíny a znalci zákona? V lidské síle jistě nemohli. Ale jak vidíme, to je právě místo, kde Bůh zasáhl a jednal v moci svého Ducha ve prospěch Ježíšových učedníků.

Za druhé, velerada viděla, že to jsou ti, kdo byli s Ježíšem. Byli to Ježíšovi učedníci a viděli na nich, že to byli učedníci toho, kdo jim neustále nadpřiroznou moudrostí působil problémy a s kým si nevěděli rady. Ježíšovy rady v Jeho slovu jsou moudřejší než ty nejmoudřejší rady tohoto světa. Když se spolehneme na Boží slovo a na osobní vztah s Ježíšem a jeho vedení, dá nám moudrost zvítězit ve zkoušce.

Jak píše Jakub, bratr Páně, komu se nedostává moudrosti, ať se modlí a nic nepochybuje a bude mu dána. Když navíc viděli, že ten uzdravený člověk tam stojí s nimi, došla jim řeč. Jinými slovy, spadla jim čelist. Nevěděli, co na to mají říct. Došli jim argumenty. Když se rozhodneme jednat ve víře a moudrosti Božího Ducha, na scénu přichází Bůh, který doplní to, co nám schází. Když uposlechneš Boží hlas a jednáš ve víře, Bůh bude mocně jednat. Bůh už způsobil zázrak, že chromý člověk vstal a chodil. Petr jen ukázal k Bohu.

Řekl, co bylo třeba, že se to stalo Ježíšovou mocí a v jeho jménu. Už nemusíš k Božímu jednání nic přidávat. Ty poslechni Boží slovo a Bůh udělá zbytek. Máme v životě dvě možnosti, buď budeme ovládáni strachem a budeme se snažit poslouchat mínění lidí (teď myslím nevěřících lidí) a nebo poslechneme Boží hlas a ve víře vykročíme za Ježíšem. Buď se necháme ovládat strachem a obavami, co si o nás budou myslet naši rodiče, naši kolegové v práci či lidi, co jsou kolem nás, nebo nám více záleží na Bohu a jde nám předně o Boží království.

Když uposlechneš Boha, tví nepřátelé nemají šanci, protože Bůh bude s tebou. Když začneš Boha následovat, Bůh tě zmocní k další cestě.

Vykročme tedy ve víře. Nepřátele v podobě strachu a nejistot nejlépe přemůžeš tak, že se vydáš na cestu víry a vykročíš vpřed a budeš se dívat na Ježíše. Ježíš říká: kdo se ohlíží zpět, není mne hoden. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe a následuj mne. Kdo chce jít za mnou, nes každý den svůj kříž.

Jak náš příběh končí? Velerada 70 vlivných lidí podpořených římskými vojáky se ze strachu nezmohla k ničemu jinému než k výhrůžkám.

Snažili se Petra a Jana zastrašit, aby o Ježíši nikomu neříkali. Petr a Jan odpovídají: koho se sluší spíše poslouchat: lidi nebo Boha? O tom, co jsme viděli nemůžeme mlčet. Nakonec velerada učedníky propustila a příběh končí slavným vítězstvím evangelia. Kdyby se Petr a Jan schoulili do klubíčka, jak by jim kázala jejich přirozenost, Bůh by na nich nebyl oslaven a Boží království by nebylo rozšířeno. Když ale Petr a Jan stáli pevně ve víře v Boží slovo a Boží zaslíbení a postavili se za věc Boží, Bůh byl s nimi a nepřátelé byli bezradní.

Závěr

Náš příběh má i dnes nám mnohé co říct. V jakém jménu jednáme? V jakém jménu a v moci jakého jména denně vstáváme? Věřím, že máme dvě možnosti, buď budeme jednat v moci svého jména a pak svůj život promarníme a Bůh nebude na našem životě oslaven. A nebo budeme jednat v Ježíšově jménu a v Jeho moci a pak Bůh bude oslaven ve všem, co budeme dělat. Křesťanská víra není pohodlná ani snadná, ale přináší radost a při následování proměňuje naše životy k Božímu obrazu a nakonec přináší Boží království tam, kde je třeba. Amen.