Koloským 1 - Kristova svrchovanost

Kristus přináší smíření lidí s Bohem

ÚVOD: Co Bůh udělal?
Otec nás vysvobodil

Milí přátelé, i když žijeme ve velmi materiální době, která si potrpí na hmotaření a rozplývá se ve vlastnictví a je posedlá konzumem, zároveň platí, že lidé jsou duchovně velmi dychtiví a touží po hlubším uspokojení, než věci, které tento svět nabízí. Když uvážím, jak rychle nakupujeme nové věci jako jsou mobily, auta, s jakou rychlostí spotřebováváme a vyhazujeme, je mi z toho mnohokrát smutno. Zároveň jsou ale knihkupectví plná duchovní literatury, která nabízí mnohé návody na úspěšný život, jak zvládnout vztahy, pocity, práci a budoucnost. Tento svět zkrátka nabízí instantní řešení. Co nám ale nabízí naše křesťanská víra? Jako církev a křesťané jsme v této situaci v ohrožení buď splynout se světem a přijmout jeho řešení, která vlastně nejsou skutečnými řešeními a nebo se od světa oddělit a přijmout jakýsi dualismus – oddělení hmotného světa, který je posedlý konzumem a žít v jakési duchovní izolaci toho dobrého božího světa. Ale jak asi tušíte, k tomu nás Bible ani naše křesťanská víra vést nemá a ani nevede.

V posledních týdnech jsme přemýšleli nad desaterem, které nám ukazuje na svobodu v Kristu. Všechna přikázání jsou pro nás spíše ukázkou této svobody, ke které jsme vírou v Boha povoláni. Ale tato víra předpokládá osobní vztah s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. Proto se těchto několik týdnů zaměříme na jádro křesťanské zvěsti, na samotné učení o Kristu. K tomu nás věřím velmi dobře povede list Koloským, který je svým obsahem a důrazy velmi jedinečný. Podobně jako list Židům nám ukazuje vyvýšenost Krista, ukazuje nám majestát a nadřazenost Krista nade vším. V 60. letech 1. století, kdy dopis byl nejspíše napsán apoštolem Pavlem hrozilo církvi nebezpečí přijetí jiného poselství než křesťanského evangelia. Křesťané v Kolosách, což bylo menší město ve Frýgii, v Malé Asii na cestě z Efezu do vnitrozemí, se začali zabývat spekulacemi a nebyli daleko přijmout učení zvané gnosticismus. Toto učení stavělo hmotu a ducha proti sobě. Hmota je zlá a duch je dobrý. Svět, ve kterém žijeme je materiální a tudíž s Bohem, který je duchovní a dobrý, nemá nic společného. Proto se podle gnoze musíme odpoutat od tohoto světa a pomocí duchovních spekulací se propracovat až k vyššímu božskému principu. Základní problém ale spočívá v samotné podstatě evangelia. Bůh stvořil tento svět jako dobrý a byl velmi spokojen s tím, jak jej vytvořil. Vytvořil jej hmotný a člověka také stvořil jako hmotného, fyzického. Když pak člověk zhřešil proti Bohu a rozhodl se následovat vlastní touhu a chtěl se postavit na místo Boží, Bůh připravoval plán na záchranu člověka. V době, kdy člověk žije ve vzpouře proti Bohu, je doslova jeho nepřítelem a ničí Boží dokonalý plán, ničí sám sebe, druhé i stvoření, Bůh nechce nic jiného, než člověka obnovit do původního stavu před pádem. Bůh Otec chtěl své stvořené bytosti znovu se sebou spojit a zachránit je z otroctví jejich hříchu. Proto posílá vlastního Syna, který je samotným Bohem, Božím Synem do tohoto hmotného světa. Nečiní to ale nějak odděleně od hmoty, nějak duchovně, neviditelně. Bůh, který je sám neviditelný, posílá svého nestvořeného Syna ve fyzické podobě jako člověka do světa, aby nás se sebou smířil. Dělá to tak, že tento člověk Ježíš, který nikdy nepřestal být podstatou Bohem, za nás a místo nás umírá na kříži a tím usmrcuje nepřátelství mezi námi a Bohem. O tom bude dnešní kázání. Budeme přemýšlet nad významem smíření. Toto kázání rozdělím do třech částí – od 13. verše 1. kapitoly Koloským nás povolává Otec ze tmy do světla, od 15. verše Bůh dokonale vyjadřuje svou lásku ve stvořeném světe v Kristu a od 18. verše vidíme důsledek této lásky, spásu člověka a smíření s Bohem. Tedy Otcovo povolání, stvoření a spasení v Kristu.

Otec nás vysvobodil...

1. Otec nás povolal ze tmy do světla

13 On (Otec) nás vysvobodil z moci tmy

13. verš začíná důležitou informací: Byl to Bůh Otec, který nás vysvobodil. Další verše mluví takřka výlučně o Kristu, ale základním předpokladem je Boží láska a Otcovo rozhodnutí nenechat svět a člověka v zoufalém stavu, do kterého se sám dostal.

2. Otec nás přenesl do království Syna

a přenesl do království svého milovaného Syna.

Pavel nám říká, že nás Otec vysvobodil a přenesl do království svého milovaného Syna. Tedy mezi Bohem Otcem a Synem je blízké obecenství, vztah, které Bůh chce nabídnout i nám. Touží po tom, abychom i my měli radost ze vztahu s Otcem, to ale nejde jinak než skrze Ježíše, Otcova milovaného Syna. Bez Ježíše nemůžeme být s Bohem Otcem. Všimněme si, že Pavel mluví o Synově království. Už to by nás mělo varovat, že pokud jde o Ježíše, nebavíme se tu o nikom jiném než o Bohu.

3. V Kristu máme vykoupení a odpuštění

14 V něm máme vykoupení

a odpuštění hříchů:

Pak se dovídáme, že v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů. Tedy opět vidíme nezastupitelnost Ježíše a jeho kříže. To nám objasňuje i 22. verš v 1. kapitole: „ve svém pozemském těle Ježíš podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony...“. Tedy v Ježíšově kříži, jeho smrti máme znovu-spojení s Bohem, záchranu a odpuštění hříchů.

Nyní se dostáváme k jádru našeho dnešního textu, k samotnému chvalozpěvu Kristu, od v. 15 do v. 20. Tento chvalozpěv, chválu, si rozdělíme do dvou částí, stvoření a spasení.

Chvalozpěv Kristu

1. Stvoření (15-18a) – v Kristu je dokonale vyjádřen Bůh a jeho láska ve stvořeném světě

A. Kristus je obraz Boha

15 On je obraz Boha neviditelného,

prvorozený všeho stvoření,

15. verš. bývá často nepochopen a někdy jej zneužívají jehovisté nebo jiní lidé k důkazu, že Kristus není Bůh, ale jen stvořená bytost. Když se ale podíváme na původní jazyk, zjistíme, že slovo prvorozený v řečtině vyjadřuje nadřazenost nad stvořením, nevyjadřuje stvořenost v čase, ale vlastně skutečnost, že je Kristus věčný a že všechno je podřízeno Kristově vládě. Když Pavel píše že je Kristus obrazem Boha neviditelného, zdůrazňuje, jaký je to úžasný zázrak, že se Bůh snížil na naší úroveň a ukázal se nám ve fyzické podobě jako Ježíš, abychom jej mohli osobně poznat, ale zároveň říká, že Ježíš nepřestal nikdy, ani jako člověk, být plně Bohem. Stejné slovo prvorozený je použité i v 18. verši, „on je počátek, prvorozený z mrtvých“, ale k tomu se ještě dostaneme za chvíli. I v tomto verši vidíme úplně jiný výklad než že by byl „stvořený jako první“, místo toho nám chvalozpěv říká, že „Kristus je počátek“. Ne že je první v čase, ale že je samotný počátek. Četli jsme úvod do Janova evangelia, tzv. Prolog k Janovi, kde je stejná myšlenka. „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo byl Bůh.“ Ježíš Kristus, Boží Syn je tímto slovem a je od počátku s Bohem. Tedy Ježíš je samotným Bohem. Tyto texty se věřím dobře vzájemně podporují a ukazují nám, že Kristus rozhodně není stvořený, ale že je samotným Bohem, který byl u stvoření.

V Kristu je vše stvořeno

16 neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi -

svět viditelný i neviditelný;

jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti -

a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Pavel v argumentu pokračuje ve v16, kde nám dovysvětluje, jak to myslel. Ježíš nebyl stvořený, ale naopak, všechno ostatní je v něm a pro něho stvořeno. Pokud bychom chtěli v tvrzení, že „on je stvoření, ze kterého bylo stvořeno další“ pokračovat, byli bychom udiveni, jak daleko Bůh zašel – vždyť jak viditelný, tak i neviditelný svět byl v Kristu stvořen. Dost vysoká laťka na anděla či bytost, která je samotná stvořením. Zkrátka mnohem přirozenější výklad je, že Ježíš Kristus Boží Syn - spolu s Bohem Otcem společně tvoří vše. Ano, Bůh Otec má roli Stvořitele, ale Bůh Syn je prostředníkem stvoření. Není pouhou stvořenou bytostí, ale je ve stvoření aktivní. A důležité je, že je Ježíšovi vše podřízeno, protože pro Něho bylo všechno stvořeno.

Kristus je první

17 On předchází všechno,

všechno v něm spočívá,

Za další, aby se Pavel ještě jednou ujistil, že nám to dojde, napíše 17. verš. „Ježíš všechno předchází, všechno v něm spočívá“. Tím znovu nechce říct, že je časově prvním stvořením, ale že je na počátku u Boha, že je samotným počátkem a je věčným, jak by jinak všechno mohlo v Kristu spočívat. I prostá úvaha o povaze světa, ve kterém existujeme by nás k tomuto závěru dovedla. Vždyť vědci tvrdí, že se vesmír rozpíná. Pokud věříme, že Bible je Boží slovo a je pravdivá, jak by se mohl vesmír rozpínat v Kristu, kdyby byl stvořenou bytostí? Nekonečné tvoří jen konečné, ne samo sebe. To nedává smysl. Zkrátka je dost jasné, že Kristus je věčný Bůh, který je se svým Otcem na počátku, není stvořený, ale říkáme raději, že je zplozený, tedy je jedné podstaty s Bohem.

Možná si teď říkáte, proč si tohle vůbec povídáme? Na co to všechno je?

Pro mě z tohoto přemýšlení a Pavlových myšlenek vyplývá neskutečný úžas. Proč? Jak úžasná to musí být láska, která se z takového majestátu, jako je nekonečnost, věčnost, nesmrtelnost, atd. sníží na něco tak konečného, jako je člověk? Jak musí být ten zázrak velký a milost obrovská, že Bůh pošle vlastního Syna (nejen jako kdyby fyzický otec poslal svého fyzického syna) do fyzického světa plného bolestí a hříchu? Jak moc se musel Pán Ježíš pro nás obětovat, aby nás smířil s Bohem?

Když promýšlíme, jak je Kristus Bohem, dojde nám, jak je úžasné, že se pro nás stal člověkem. Zkrátka čím je větší rozdíl mezi Bohem a člověkem, tím pociťuji větší vděčnost za Boží lásku ke mně a radost z Boha. Tedy co z toho vyplývá pro nás? Je to vděčnost a zajisté úžas nad Boží láskou k nám a také bázeň, když si uvědomíme, co všechno pro nás Bůh udělal. A k tomu se dostáváme od 18. verše. To je druhá část našeho chvalozpěvu o Kristu:

2. Spasení (18b-20)

Skrze Krista je spasen celý svět

Kristus je hlava

18 on jest hlavou těla - totiž církve.

Tento Kristus, který je plně Bohem, nestvořeným a majestátným, prostředníkem mezi Bohem Otcem a Jeho stvořením. Ten Kristus, pro kterého všechno Jeho Otec stvořil, je zároveň hlavou církve. Tedy úžasná zpráva pro nás je, že Kristus, samotný Bůh je naší hlavou. To znamená, že jsme jemu samotnému podřízeni. On vládne své církvi. Tady začíná neuvěřitelná věc, totiž někdo tak úžasný a veliký a mocný se zabývá někým tak obyčejným, malinkatým a slabým, jako jsem já a ty. A On má zájem o nás jako celek, jako svou církev. Tedy mohli bychom říct, že úžasné je, že Kristus má zájem i o naše malé společenství na Skalce, nejsme mu jedno, ale má o nás velký zájem. Chce nás zachránit a obdarovat. Chce mít s námi osobní vztah a vést nás.

Kristus je počátek

On je počátek, prvorozený z mrtvých -

V druhé polovině 18. verše se vracíme k slovu prvorozený. Tentokrát to ale říká něco dalšího. Nejen že Kristus není stvořený v čase a je tudíž věčný, je počátkem, je také prvorozený z mrtvých. To znamená, že Kristus porazil smrt na kříži, třetího dne slavně z mrtvých vstal, Bůh Ho vzkřísil. V tom pro nás spočívá úžasné zaslíbení. Když On byl prvním, kdo vstal z mrtvých (a už neumřel), každý, kdo v něho věří, získává stejný dar. Když v Krista věříš, také vstaneš z mrtvých a budeš s Bohem na věčnost.

takže je to on, jenž má prvenství ve všem.

Na tomto místě Pavel dokončuje argument a říká nám, že toto vše je tedy Kristus, je zkrátka jednička, je první. Není nikdo před ním. Má ve všem prvenství. Nikdo se nemůže dostat před něj. A protože na prvním místě je vždy Bůh, je zřejmé, že sám Kristus aspiruje na prvenství, jež náleží pouze Bohu. Proto byl zabit Židy a proto je mnohými nenáviděn. Pokud ale věříme, že Kristus je plně Bohem, tak s tím není žádný problém.

19 Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,

Když pokračujeme v 19. verši, který je lépe číst jinak než v ekumenickém překladu, protože je trochu zavádějící. EP používá metaforu: plnost sama se rozhodla v Kristu přebývat. Ale plnost není osoba a pro nic se tudíž nemůže rozhodovat. Tím nám chtějí překladatelé naznačit poetickým jazykem, že je to sám Bůh Otec, který se rozhodl, že v Kristu sám bude přebývat plně. ČSP říká doslovně „Neboť se Otci zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost...“, podobně i JB a KP. Tedy Byl to Boží záměr, Boží rozhodnutí být plně vyjádřen v Kristu.

A teď se dostáváme k nejdůležitější části, ke smíření ve 20. verši. Na místě je tedy otázka: proč to tedy všechno Bůh dělá? Co tím Bůh sleduje?

V Kristu je všechno smířeno s Bohem

20 aby skrze něho a v něm

bylo smířeno všechno, co jest,

jak na zemi, tak v nebesích -

protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

A tady se dostáváme k jádru evangelia. Je to Boží plán a záměr, aby skrze Krista bylo všechno smířeno. Jak svět, tak my jako lidé. Jak se to děje?

Děje se to skrze dílo Božího Syna, Ježíše Krista na kříži. Kristus za nás zemřel, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás lidi přivedl k Bohu (1.Pt 3,18). Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tedy Bůh skrze Krista přivádí nás zpět k Bohu. Tím nám ukazuje svou úžasnou lásku a dává nám svou milost a druhou šanci, když jsme tu první projeli. My, Boží nepřátelé, kteří jsme se jako nepřátelé Boží již narodili a každým naším hříchem sobectví, lhostejnosti, závistí, leností, pýchou, nečistotou, vším, co bychom měli dělat a neděláme i vším, co bychom neměli dělat a děláme, vším tím potvrzujeme, že jsme Božími nepřáteli. A co udělá Bůh? Učiní všechno pro to, aby to změnil a přivedl nás k sobě. Jak úžasná je Boží dobrota a jak je Bůh nádherný!

A co z toho pro nás osobně vyplývá?

Dobře to vyjadřuje ČSP a JB, které říkají:

„aby skrze Krista smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže“, JB říká, aby „nastolil pokoj“. Tedy Bůh způsobil pokoj. Tedy Bůh učinil to, co je z našeho pohledu nemožné. Kdo věří v Krista, již není Božím nepřítelem, ale stává se Božím přítelem, dokonce jeho adoptovaným synem. A to jen díky Kristu.

Co z toho tedy vyplývá pro mě?

Úžas nad Boží velikostí a Jeho plánem spasení

Osobně cítím úžas nad Boží velkostí a Jeho plánem na moje spasení. Zkrátka to mění můj pohled na tento den. Místo do sebe zahledění si připadám maličký a nepatrný, ale zároveň když mám pocit zbytečnosti, žasnu nad tím, jak pro mě maličkého mohl Bůh něco takového udělat. To mi dává identitu Božího dítěte a smysl života. I když jsou okolnosti proti mně a prožívám jinak sucho či depresi či jiné nepříjemné věci v životě, tato skutečnost mě vytrhuje z mé letargie.

Vděčnost ze spasení a radost ze smíření

Když domýšlím, co pro mě Kristus udělal, pociťuji v srdci vděčnost místo nevděčnosti. Osobně se divím, proč lidi s takovou potěchou čtou blesk nebo se nechávají tak rozlítit současnou politickou situací. Také si uvědomuji skandály a vede mě to k nelibosti, hněvu, pocitu zmaru a beznaděje. Ale když se podívám na moje spasení v Kristu a smíření, které mi Kristus daroval na kříži, hned se mi zdají problémy v politice maličké a problémy v životě zvladatelnější.

Touha smířit se s nepřáteli a povolání přinášet pokoj mezi lidmi

A za třetí, a to je moje touha, která vyplývá nejvíce z tohoto textu a evangelia... Protože Kristus mě usmířil s Bohem, měl bych i já být mírotvorcem a ne míroborcem. Ve světle desatera a směrovek ke svobodě dokonce řeknu: jsem smiřovatelem a ne znesvářovatelem. Jsem tím, kdo působí pokoj a ne tím, kdo pokoj rozbíjí. Chci a hluboce v srdci toužím alespoň velmi nedokonale činit to, co pro mě učinil Kristus: Smířit se s nepřáteli a přinášet pokoj lidem, jak jen to jde. A k tomu bych nás chtěl dnes nejvíce vybídnout a povzbudit. Když vidím, jak moc toho pro nás Kristus učinil, cítím se zavázán nemlčet, ale mluvit, nebýt cynikem, ale křesťanem, nebýt lhostejným, ale mírotvorcem. Ne se zbraní a násilím v ruce, ne politickým, ale duchovním nositelem míru mezi lidmi. Amen.

Modleme se v srdci o odvahu působit pokoj mezi lidmi a prosme Pána Boha o plnější pochopení evangelia, abychom prožívali větší radost z Boha a měli větší lásku k našim bližním a pokud je máme, i k nepřátelům, tak jednal totiž náš Pán. Modleme se.